1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam letošních alb, které nedostaly více hlasů a jsou tedy zařazeny individuálně dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 
 

(4) DISAVOWED - Revocation Of The Fallen (07/2020)

- další BDM zmrtvýchvstání. (brutusáček)

- jen trochu delší půlhodinka nekompromisního BDM po 13 letech (o dvě minuty nejdelší deska Holanďanů v historii), za bicími Septimiu Hărşan (od Rumunů Necrovile a donedávna ještě Pestilence) a Kok tradičně diktuje. Pár odpočinkových pasáží tady je, ale pořád slušná jízda. (LooMis)

- brutální death metal ze země tulipánů na teprve třetí řadovce. Naposledy o sobě dali vědět v roce 2007, přesto se jedná již o legendární veterány přes dvacet let brázdící scénu. Nekompromisní nálož a skvělý zvuk… K vidění byli loni u nás také na Obscene Extreme. (DarkXane)

- Disavowed jsou zpět. Až takovej kill to nakonec není, jak se zprvu zdálo, ale furt deska, která nezapadne. (bizzaro)
 
 
 
 
 
(3) IMPERIAL TRIUMPHANT – Alphaville (07/2020)

- celkem logické navázání na Vile Luxury, které s přibývajícími poslechy baví víc a víc. Po prvním, ne moc výrazném poslechu, se z Alphaville stává album se slušně vyhrocenými momenty. Dokonce bych řekl, že je konzistentnější než předchůdce a má méně vycpávkových pasáží, ale čas pohled na novinku možná ještě změní. Už teď si ale dovedu představit, jak třeba titulní song likviduje naživo. Atraktivnosti přidává také dost sexy obal. Nicméně Abyssal Gods asi furt vyhrává. Bonusové skladby jsou ovšem úplná zbytečnost. (mIZZY)

- pro tenhle rok už končíme prosím, sotva začínám prostupovat do Pyrrhon, objeví se tihle magoři a roztrhají zbytek poslední příčetnosti. (brutusáček)

- dlouho očekávaná tutovka od této nesvaté triumfální trojice míří dozajista nejen do červencového topu. Když už jsme se museli přestat těšit co předvedou na letošním Brutal Assaultu mezi zdmi pevnosti a zbyla jen poslední vzpomínka na skvělý zážitek na jejich výkon jednu listopadovou neděli loni v Underdogs, od posledního červencového dne se na nás naštěstí valí nekompromisně další jazz avantgardní smršť, aby již osvědčenými postupy převálcovala vše, co se motá v cestě. S každým dalším poslechem bude srážet víc a víc na držku. (DarkXane)
 
(2) ÆPOCH - The Scryer (EP) (07/2020)

- relativně nedávno tady proběhla deska Demiurgus od Equipoise (2019). Podobně technicky hrající Kanaďané ale podávají vše s daleko větší lehkostí - bez kláves, kvant inter a zbytečného pidlikání jdou rytmu na dřeň. A třeba právě srovnání v přístupu bezpražcovek může sloužit jako krásný příměr – tady je nevtíravá a přesto se neubráníte tomu, abyste se jí nechali svádět (Shrapnel Baptized a A Brainwashed Civilization jsou náklady jak cyp). Místy mi to zní, jako kdyby se Melechesh rozhodli hrát technický death. Tohle chcete! (LooMis)

- kanadská trojka progresivních tech deathmetalistů má zatím na kontě pouze jednu řadovku Awakening Inception z roku 2018 a v červenci nás oblažila EPéčkem o šesti solidních kusech. (DarkXane)
 
 
(2) KHTHONIIK CERVIIKS – Æequiizoiikum (07/2020)

- Němci pokračují ve svém voivoidním black metalu, byť bych řekl, že Æequiizoiikum je ještě více ug metal a punk než kdykoliv před tím. Je to sice stále fest dobré, ale oproti předchozímu splitu s Howls of Ebb a debutu zatím trochu zaostává, což neznamená, že se nejedná o jednu ze zajímavějších letošních bm desek. (Bandcamp) (mIZZY)

- druhé album od německé začernalé smrtící trojice z Dortmundu, která na debutovém albu SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia) z roku 2015 potěšila technicky nadprůměrně precizně zvládnutou kombinaci tradičního death metalu a blackových postupů. Nejinak tomu je také na novince, na které opět nechybí disonantní linie a nečekané zvraty a kroucení zvuků známé třeba z nesmrtelných Voivod… Lovci melodií si přitom také přijdou na své a určitě třeba taková čtyřka Δt (Recite the Kriitiikal Mæss) nemá chybu, pokud si chcete pěkně zanotovat. Každopádně tenhle materiál vyžaduje naprosté soustředění při honu za každým detailem. Na úplné hodnocení to chce ještě čas, ale mělo by atakovat nejvyšší známky. (DarkXane)

(2) NEPTUNIAN MAXIMALISM - Éons (06/2020)

- zajímavá nemetalová deska s metalovým feelingem. Volná forma není výjimečně na škodu a vše nezůstalo utopené v neproduktivním mrcasení. Hezké vlivy dálného východu. (vaněna)

- vše důležité už napsali AddSatan a JSt minulý měsíc. Masivní porce hudby, ve které je jazz, RIO, zeuhl, ale taky drone/doom a další vlivy. Něco pro fanoušky od Univers Zero až po avantgardní temno-metaly. (Bandcamp) (mIZZY)
 
 
 
 
 
 
(2) PYRRHON – Abscess Time (06/2020)

- deathmetalová neuróza z New Yorku. Míň nasraný, líp složený. Tipl bych si, že se to v pár topech na konci roku objeví. (YouTube) (Kotek)

- upřímně, dost rychle jsem se z těchdle disharmo psych otrkal, ale Pyrrhon na Abscess Time jen neskřípaj, ale docela do drážek dokázali dostat vlivy, který v dost pokřivený formě připomenou Cephalic Carnage, klidně Morbid Angel (The Cost of Living), takže nakonec je to docela uposlouchatelný. Ale furt pro mě jde o složitě poslouchatelnou formu. (bizzaro)
 
 
 
 

vaněna

AVERSIO HUMANITATIS - Behold the Silent Dwellers (06/2020)
- výborný death/black. Hodně nenávistná záležitost kažená snad jen zpěvem. Post metal alert!

RITES OF DAATH - Doom Spirit Emanation (06/2020)
- pomalej valivej death metal z Polska. Klasický dušení tlakem tuny mrtvol v masovým hrobě.

SOMBRE HERITAGE - Alpha Ursae Minoris (06/2020)
- pasírci z Quebeku, průměrný black metal se slušnou atmosférou, fanoušek lepších desek Immortal by mohl ocenit. 

SERMENT - Chante, ô flamme de la liberté (06/2020)
- a repete - Quebec, black metal na Sepulchral prod, tentokrát na melo/atmo způsob. Monotónní včelíny a do toho jemný melodie. Dvakrát za rok mě nějaká taková deska osloví. 

INFER - Aeon of Deathless Blight (06/2020)
- black/death z Košic. Nevím, pořád mi to ne a ne vlézt do uší.

HAVUKRUUNU - Uinuos syömein sota (08/2020)
- vyhajpovaná, ale průměrná deska finskýho blacku. Jsou i lepší věci, ale zásadně mě neurazila.

Kotek

ARMAND HAMMER – Shrines (06/2020)
- hip hop už jsem neposlouchal nějakej pátek, a tahle deska pauzu příjemně zaplnila. Spíš klidnější přístup k žánru, leckdy my to připomíná MF DOOM. (YouTube)

UNDERER – Code (06/2020)
- sólovka zpěváka z Cleric. Základ je taky rozházená neuróza, ale Underer se víc soustředí na zaťatou, metalovou riffáž. Výživnej poslech. (YouTube)

SPECIAL INTEREST – The Passion Of (06/2020)
- temnej, taneční post punk, kterej tíhne ke skřípavýmu no wave hluku. Hodně zábavná věc. (YouTube)

SEX SWING – Type II (05/2020)
- psychedelickej noise rock, kterej se vyžívá v budování hypnotický, lehce oplzlý atmosféry. Pro ty co rádi pozdní Swans…(YouTube)

NAPE NECK – Nape Neck (02/2020)
- pokud sis někdy přál riot grrrl punk s pořádně divnou kytarou, tak už nemusíš hledat. Kytarový pavučiny ze strun od Guttersnipe…(YouTube)

VILLAELVIN – Headroof (01/2020)
- roztříštěný hiphopový beaty se míchaj s chytlavou perkusí z dílny ugandskýho kolektivu Nyege Nyege. Divný ale nakažlivý. (YouTube)

RECIPROCATE – Yeah Well (05/2020)
- rozjitřený blues plný kytarovejch spletenců od pohrobků Shield Your Eyes. (YouTube)

JSt

SARMACJA – Jazda Polska (06/2020)
- netradiční dub se spoustou zvukových detailů, poslouchá se to moc příjemně.

VALENTINA MAGALETTI & MARLENE RIBEIRO – Due Matte (06/2020)
- bubenicce Magaletti z dua Tomaga jede citlivé, hypnotické rytmy, Marlene Ribeiro z Gnod dělá nejrůznější šumy na pozadí.

KAATAYRA – Só Quem Viu o Relâmpago à Sua Direita Sabe (04/2020)
- akustický "black" nebo spíš podivný folk, ještě mnohem víc vyměklé než věci typu WitTR. V podstatě blacková tremola ve velmi odlehčeném kabátu, poslouchá se to nádherně.

mIZZY

KULT OFENZIVY – Tak jsem Ji přizval k sobě (05/2020)
- zní to jako Kult Ofenzivy, je to Kult Ofenzivy, ale třeba ve srovnání s předchozím, fest nářezovým albem Nauky různic, mi přijde novinka poměrně znuděná. Celkový minimalismus alba lze sice pochopit,

ale některé riffy zní fakt jako ze školky a chybí jim pořádná síla. (Bandcamp)

SUNN TRIO – Electric Esoterica (03/2020)
- zde bylo asi taky vše zásadní zmíněno už dříve. Ty Secret Chiefs 3 v tom slyším dost, a je to fajn. (Bandcamp)

ING. KRALIK – Techno (07/2020)
- starší projekt Yarrdeshe s Cataractem. Nechybí zde jejich tradičně rozlámaná rytmika, ale dají se najít i slušně metalové prvky. Dokonce tu je i dost různých včelínů, samozřejmě doplněné velkou dávkou chaosu, a je to fakt dobré. O to více se těším, až Yarrdesh vydá svůj Jihad breakcore. (Bandcamp)

brutusáček

INTER ARMA - Garbers Days Revisited (07/2020)
- skvělá sbírka coverů, v metalovém pojedí jsem asi lepší zpracování Neila Younga nebo Purple Rain od Prince neslyšel.

SOMNIATE  – The Meyrinkain Slumber (06/2020)
- připojuji se k nadšeným ohlasům, další propojení české metalové scény nese ovoce.

ABORTED - La Grande Mascarade  (04/2020)
- já jsem pro, aby Aborted vydávali už jenom EPka.

WAAL – The Chasm (EP) (07/2020)
- nasypanější black metal z Islandu. Tři skladby, půl hodina.

onDRajs

HAKEN - Virus (07/2020)
- Haken přicházejí s velmi podobnou produkcí, jako měla předchozí nářezová Vector. Tentokrát si mi však zdá, že kapela trochu ubrala nohu z plynu. Na jedné straně tu jsou fakt jednoduché písničky (úvodní Prosthetic), na straně druhé tu máme kolosy jako Carousel nebo 17minutová Messiah Complex. Určitě povedené, ale bude to chtít více poslechů.

SONS OF APOLLO - MMXX (01/2020)
- když se řekne superkapela (rozuměj: banda veleznámých muzikantů), tak mi většinou zatrne. Tady to ale šlape. Namakaný prog/hard rock jak z éry Falling into Infinity od Dream Theater (aby ne, když je tam Sherinian), pro mě je hlavním tahákem poslech mistra tlustých strun Billyho Sheehana. Trochu mi to připomíná povedenou desku Fused od pánů Iommi/Hughes.

LooMis

QUASARBORN - A Pill Hard to Swallow (01/2020)
- láska na první poslech. Prog/tech thrash metal hrající Srbové: vemte si Protest The Hero, uberte jim pidlikačky a nahraďte je thrashingem. Nádhera, navíc s perfektním zvukem!

ALESTORM - Curse of the Crystal Coconut (05/2020)
- berte nebo nechte být. Tohle je pro speciální sortu fans, já třeba daleko raději opráším staré Skyclad.

CARACH ANGREN - Franckensteina Strataemontanus (06/2020)
- hrozně mě rozesmál AddSatan ve svém komentáři, takže jsem musel, ze zvědavosti. Předchozí deska Dance and Laugh Amongst the Rotten (2017) už byla vějičkou pro zlobivé blekové cukroušky, ale tohle je ještě větší blackmetalová degenerace. Therion tady roste slušná konkurence v kýčovitosti a nápadovým vakuem.

XYTHLIA - Immortality Through Quantum Suicide (07/2020)
- tady letí prst nejvíc nahoru jak to jde! Ion Dissonnance po americku! Totální zběsilost servírovaná s rozkošnou noblesou, a to prosím pěkně, jedním člověkem (Nick Stanger z Ashbringer). 24 minut geniálně poskládaných „náhodností“. Zahraj mi to znova… Nicku!

AZURE EMOTE - The Third Perspective (03/2020)
- je mi s podivem, že tuhle kapelu na Marastu celou dobu skoro opomíjíme. Přitom splňuje všechno, co máme rádi - avantgardní divnost, dlouhověkost ve spojení s minimem desek (kapela funguje od 2003, tohle je trojka) a výskyt metalových ikon v základní sestavě: Mike Heller (Fear Factory), Mike Hrubovcak (Monstrosity) a Ryan Moll (Total Fucking Destruction). A ti si k sobě na každé ze studiovek zvou mraky hostů, kteří dodávají vždy něco nevšedního (opět tu nechybí housle, viola, jenom saxík z předchozí desky chybí). Několikrát mě tady napadlo spojení My Dying Bride a uneXpect.

GRAVE DIGGER - Fields Of Blood (05/2020)
- 50%, deska z povinnosti. Úspěšné téma je třeba vydojit, nicméně, pizzu si taky nebudu ohřejvat, když nemusím.

Radek Chlup

FALL OF MESSIAH – Senicarne (07/2020)
- třetí deska je vždy pro kapelu zlomem, je to klišé jako prase, ale pro Fall of Messiah z Francie to platí na sto procent. Nápadově, instrumentálně i zvukově jde o nejdospělejší dílo kapely, která ve svém zvuku kloubí gradační instrumentální hudbu a screamy, které některé pasáže pouze podkreslují pod hlučným povrchem. Vytkl bych snad jen to, že některé pasáže se dalo lépe vygradovat. Člověk poslouchá, má očekávání, a ta většinou naplněna nejsou. Některé momenty jsou zkrátka opravdu silné, a proto by je chtělo dále rozvést, pracovat s nimi. I tak působivá věc. 

ALL SHALL BE WELL – Zwartgroen (02/2020)
- All Shall Be Well jsou post-rockeři z Nizozemska, kteří dle svých slov hrají kinematicky instrumentální hudbu. Ano, zní to jako nádherný soundtrack, to beze sporu. 

SLEEPMAKESWAVES – Out of Hours (07/2020)
- australští instrumentalisté se rozhodli místo další řadovky vydat tři EP. První počin No Safe Place byl prvotním letošním zklamáním, kapela se pustila do experimentů, které jí nesedly, a navíc s ne úplně ideálním zvukem. Out of Hours naopak překvapilo výrazně zdatnější hudební produkcí, i když na poslední album Made of Breath Only a jejího předchůdce Love of Cartography nedosahuje. Ještě mě čeká třetí počin Not an Exit, moc nevím, co čekat, ale můj odhad je, že to bude úplně stejné. 

DarkXane

BATTLE DAGORATH – Abyss Horizons (07/2020)
- americko-švýcarská/německá dvojice (Vinterriket od kláves je Němec usídlivší se ve Švýcarsku) vypustila šesté album ambientního kosmického black metalu. I když pozor, za tímto novým materiálem stojí kompletně pouze samotný americký čaroděj a hlava kapely zvoucí se Black Sorcerer Battle… a je to solidní sólová atmosférická nálož trvající přes 73 minut! Po skvělém letošním opusu Im Wald od Paysage d'Hiver tak přichází – tentokrát již nikoli z dílny jakkoli spojené se jménem od roku 2014 mlčících Darkspace – další zdrcující rozjímání v chladu a beznaději přicházející z hlubinných dimenzí veškerenstva. Astrální tématika zaříkávání pokračuje a nezbývá než se nechat unést do magických časoprostorů, podlehnout proudům hvězd a nenávratně zamířit za horizonty do propasti bez konce.

MARE COGNITUM/SPECTRAL LOREM – Wanderers: Astrology of the Nine (03/2020)
- když už jsme v červenci u toho atmosférického vesmírného černého rozjímání, stojí za to ještě připomenout tohle americko-řecké splitko z března. Stvořili ho talentované hlavy dvou sólo projektů, a sice Jacob Buczarski stojící za americkým Mare Cognitum a Ayloss coby jediný hybatel aténského Spectral Lore. Poslední řadovky jsme od nich slyšeli naposledy v roce 2016, respektive dokonce 2014, takže tahle takřka dvouhodinová epická porce o deseti dějstvích jistě potěší každého milovníka žánru. Oba si společný více než hodinový počin úspěšně vyzkoušeli již v roce 2013 v podobě splitka Sol. A také tato nová astrologická pouť po planetách sluneční soustavy se více než vydařila. „Step away, For my sword erupts in Sol's fire. Beneath, awaits The Astral Bridge“.

BLACK FUNERAL – Scourge of Lamashtu (07/2020)
- jubilejní desátý počin texaské okultní dvojice, která vzývá Leviathana již od roku 1993, přinesl do horkého července démonických 38 minut drsného řevu, potlačených bicích, ostrých kytar a temného ambientního soundu zaručujícího otevírání i dávno zapomenutých hrobů. Monotónní charakter neznamená, že album neuteče a dáte si ho znovu pohlceni vším tím zlem.

YSENGRIN – Initiatio (07/2020)
- trojice z Normandie přichází po osmi letech se třetím zásekem francouzsky zpívaného okultního black deathu v doomovém závoji a se starobylým soundem. Rituální cestu doprovází akustické kytary a dávivý vokál. Chvílemi to zní jako houpavá skočná lidovka, ale jako celek zasmušilo-syrové a svým způsobem násilné v táhlém tempu. Nechybí ovšem ani heavy metalová sólka, což někoho zaskočí a jiného naopak potěší. Má-li někdo chuť vrátit se ke kořenům a nehledá technickou dokonalost, ale spíše neotřelou prezentaci a příjemně strašidelnou atmosféru, nemuselo by urazit.

VÄKI – Kuolleen Maan Omaksi (07/2020)
- tak tady máme zase jednou černotu ze země tisíců jezer sympaticky zachroptěnou v rodné řeči. Obaly většinou poslední dobou moc neřeším, ovšem tentokrát mne nenechali duchové z mokřad netknutým a první dlouhohrající placku jsem nahodil (na kontě mělo těchto pět borců doposud pouze jedno dvou skladbové EP Kirous z roku 2017). A rozhodně nemůžu říct, že bych zalitoval, protože album nedá vydechnout. Disonantní kytary nezapomínají na melodická sóla, utrápený vokál dodává zuřivosti a podporu obstarává rozmanitá kanonáda skvělých bicích. Takový hodně povedený technický black metal s bezvadným zvukem.

AHTME – Mephitic (07/2020)
- ačkoliv jde teprve druhý počin pánů z Missouri pod hlavičkou Ahtme, pod kterou působí od roku 2015, nejedná se o žádné o nováčky, jelikož předtím deset let drhli deathcore coby The Roman Holiday. Nové album přináší další porci poctivého technického death metalu, který zabaví každého nadšence z těchto vod stejně jako první album Sewerborn z předloňska.

LANTERN – Dimensions (07/2020)
- finský death metal plný melodiky a střihlý blackem a doomem, třetí řadovka po třech letech. 

NIGHT IN GALES – Dawnlight Garden (07/2020)
- německý melodický death metal na sedmém albu. Nejsou to žádní mladíci a scénu brázdí již od roku 1995.

NUCLEAR WINTER – Night Scapes (07/2020)
- jednočlenný projekt z Harare, Zimbabwe :-). O vše se stará „typický“ Afričan Gary Stautmeister a produkuje příjemný melodický industriálně odlehčený „death“ metal charakteristický naprogramovanými bicími a zpěvem á la Vorph. Night Scapes je kompilací dosavadní jediné řadovky z loňského roku a letošních květnových EP Stromscapes a singlu Africa. Nechybí syntezátory a hutné basy dotvářející pohodový zážitek. Tenhle africký stream může zabavit.

MORA PROKAZA – By Chance (07/2020)
- běloruská dvojice zformovaná v roce 2013 vypustila své třetí album, které se od prvních dvou spíše průměrných tahavých blackmetalových počinů z let 2015 a 2016 zásadně liší. Novinka křičená převážně v rodném jazyce přináší inovativní pokus zkombinovat black metal a trap. Album bylo oficiálně podpořeno několika bizarními klipy (např. k titulní skladbě WIMG nebo Check It či závěrečné Blacker Than Black). Vokalista Farmakon je opravdu exot (taková střídající se kombinace Marylin Mansona a zločinných figurek z Batmana, případně čehokoli podobného) a dlouho jsem přemýšlel, jestli to není nějaký dětský vtip, ale nakonec jeho blackové rapování a experimentální přesahy mezi subžánry mají něco do sebe. Každopádně to chce trochu trpělivosti hodné exorcisty a nějaké ty tekutiny k tomu.

MEAN STREAK – Eye of the Storm (07/2020)
- power metal ze Švédska. Již pátý počin této čtveřice, která doposud od roku 2009 vydává vzorně pouze samá řadová alba a žádný jiný materiál do hluchých let nevsunuje, což zpřehledňuje orientaci v tvorbě. Pánové se drží svého kopyta, bicí jsou mocné, melodie chytlavé s hard rockovými pasážemi a nadprůměrnou produkcí.

PRIMAL FEAR – Metal Commando (07/2020)
- trochu toho německého power speed metalu nechybí ani v červenci na 13. albu těchto protřelých pamětníků. Kdo má rád první tři zásadní hymnická alba Gamma Ray, kterou spoluzakládal v roce 1989 a staral se v ní o zpěv do roku 1994 právě Ralph Sheepers než v roce 1997 zformoval uskupení Primal Fear, nemůže s tímto albem sáhnout vedle. Dostane skoro šedesátimutovou speedmetalovou poctivou nadílku očekávatelných melodií a vyzpěvování.

bizzaro

SVENGAHLI - Nightmares Of Our Design (03/2020)
- Alex Weber z Exist přináší vlastní vizi muziky a je to parádní mix. Progy avant deathoš s kupou parádních hostů. (Klapka podruhé.)

KANDAR - Cluster Headache (03/2020)
- začínám na starý kolena ňák grindovat. Kandar mě navíc samozřejmě bavěj i tematicky, ale muzika je rovněž výživná a nejde o žádnej tupej grindcore výsyp.

PERFECITIZEN - Humanipulation (08/2020)
- Perfecitizen od začátku platí za nekonvenční těleso beroucí si ze všech extrémů, ale to, co se jim povedlo nacpat na novou desku, je neslýchanost a v životě by mě nenapadlo, že si troufnou do blastcoru narvat i hipec, nebo ženský zpěvy. Ale tím to nekončí, adept do ročního zúčtování!

DEFEATED SANITY - The Sanguinary Impetus (07/2020)
- tvl, jako… hrcprcrumbakoule, já k tomu furt nemám slov. Matfyzáckej guttural masomlejnek, kterej ti, jak řikaj Hentaiáci, „Natrhne prdel, vosolej žalud a pocáká ksicht tvojí bábě!“

Kotek

MARK CHARLES MORGAN – Department of Heraldry (2019)
- křehký, bezútěšný písničky složený ze zvuků polámanejch strojů. Sólovka kytaristy ze Sightings. (Bandcamp)

JSt

TERROR DANJAH FT. JAMAKABI – Juicy Patty (2016)
- jeden z nejzajímavějších grimových producentů (který je bohužel od loňského podzimu v kómatu) a MC s těžkotonážní flow v patois s výborným trackem a remixy. Přesně takhle mám grime rád, je to intenzivní, rytmicky i zvukově zajímavé.

JAMAKABI – Wickedest Ting (2019)
- viz výše, jen je tu hutnější produkce.

JAMAKABI + Footsie – Steppers (2018)
- a ještě jednou Jamakabi, tentokrát s Footsiem a trojicí dubstepových tracků od top producentů.

V/A – This Is UK Grime Vol. 5 (2017)
- hodně solidní kompilace (některé tracky jsou super, průměrných nebo ničemných jen několik), která mě motivuje se hlouběji podívat na současný britský grime, kde to v hlavním proudu při zběžném pohledu na velká jména a nové hvězdy jinak vypadá spíš mizerně.

AddSatan

SMOKE CITY – Flying Away (1997)
- míchanice trip-hopu/acid/nu jazzu, latino prvků (bossa nova, samba apod.), dubu a dalších vlivů. Zpěvačka ve své angličtině nezapře napůl brazilský původ, používá i portugalštinu a francouzštinu - v polohách od křehké dívenky po posedlou ďáblici (industriální Devil Mood). Někdy to připomene mj. i Lovage (Mr Gorgeous), jindy třeba Anju Garbarek, nebo i Jenny Hval (Giulietta). Některé skladby jsou dost (chytře/nemainstreamově) popové, ale často se i v nich vyskytnou celkem podivné postupy a zvuky. Většina skladeb se mi celkem líbí, jen With You a Jamie Pan jsou až moc vlezle hezké a nezajímavé. Úvodní Underwater Love byla evidentně ve své době celkem známá hitovka.

SUN RA – Lanquidity (1978)
- do nedávna jsem znal jen titulní skladbu, až teď jsem protáčel pořádně a celé. Titulní a pak 4. a 5. skladba trochu zní (mj. i díky rytmice) jak předchůdce pozdějšího acid/nu jazz/trip-hopu, možná i „dark jazzu“. A ty dvě jazz funk fusion skladby jsou taky dobré, zvláště našláplá Where Pathways Meet. Zajímavé, zvláštní, psychedelické, zábavné. (Bandcamp)

RALPH TOWNER – Solstice (1975)
- dostal jsem se k tomu náhodou přes Jana Garbarka, který tu hraje na saxofony a flétnu, ale hlavní slovo zde má Townerova akustická dvanáctistrunka. Kontrabas a cello nahrál Eberhard Weber a bicí Jon Christensen. Příjemný, často spíše náladotvorný, posmutněle laděný, modernější jazz (+ vlivy folku aj.), ale jsou tu i svižnější pasáže. Nejvíce mě ale překvapila druhá, krátká, ambientní skladbička Visitation – kdyby mi někdo řekl, že to vzniklo před pár lety na Punkt festivalu, tak bych mu asi i věřil. Škoda, že se v podobném duchu už moc nepokračuje (snad jen částečně opět kraťoučká Red and Black) a někdy to utíká do pojetí jazzu, které mi až tolik neříká, ale většinou se mi to líbí.

SUN RA ARKESTRA – Discipline 27-II (1973)
- celkově mi to sedlo výrazně méně než Lanquidity, zvláště závěrečný 24,5 minuty „výsměch (ne)reálnému životu“ Discipline 27-II má hrozně přestřelenou stopáž (baví to sotva 10 minut), ale Neptune je dost chytlavá věc a i Pan Afro je fajn. (Bandcamp)

MILES DAVIS – Bitches Brew (1970)
- podobný případ jako Lanquidity. Titulní, která je stejnak z celé desky nejlepší (snad bych řekl až geniální) znám už déle, ale postupně jsem docenil i Pharaoh's Dance a vlastně mě to dost začalo bavit celé, jen Spanish Key trochu méně. Asi je zbytečné k tomuhle kvltu cokoliv psát, ale stejnak – ta fúze až šamanské hypnotičnosti (misty to evokuje dokonce dub, nebo krautrock) a free jazzové improvizace funguje skvěle. A ten basklarinet! A ta jednoduchá basová linka v titulní skladbě, která se ale neomrzí ani po dvaceti minutách! A tak dále…

JOHN COLTRANE – Ascension (Edition I + II, 1965)
- a další doplnění vzdělání. Až na ústřední vzletný motiv, je to fakt hodně free/avant-jazz, hodně sólování, chaosu a “škrcení dechů”, ale nějak to drží pohromadě a jede a tlačí (často dost úderné bicí) a já tomu přicházím na chuť čím dál víc.

onDRajs

EXODUS - Blood In, Bood Out (2014)
- u Exodus platí - čím starší, tím lepší. Zatím poslední deska Exodus řeže hlavy. Kapela sice dělá dost dlouhé skladby, ale riffy jsou fakt dobré, takže to utáhnou. A Souza ječí neskutečně, ten zní jak zmutovaná nasraná krysa po pořádné dávce perníku.

ION DISSONANCE - Cursed (2010)
- za milník hyperkomplikovaného extrému sice považuju Solace (2005), ale Cursed mu zdařile šlape na paty. Určitě jde o nejnasypanější počin kapely. Když se odbrzdí to jejich tech/nervní šílenství, je to jak padající lavina. A ten zvuk! Ion Dissonance forever.

MICRANOTS - Obelisk Movements (2000)
- jedna z nejoriginálnějších hiphopových desek, co jsem kdy slyšel. Dalo by se to šoupnout do všeobjímajícího šuplíku UG/experimental a jít od toho. Ale to by bylo škoda. Místy jsou beaty ohlodané na kost a do toho tlačí naléhavá, až vyřvávaná deklamace MC. Dominující prvek je však psychedelický, místy až freejazzový feeling. Ságo, dechové nástroje, bizarní psycho ruchy... Těžko se to poisuje. No, prostě to zkuste a uvidíte sami.

Radek Chlup

HOLY FAWN – Death Spells (2018)
- čerstvý objev, minimálně poslední řadovka Death Spells (předtím mají jen jedno album Realms) mě odčarovala a nyní se dostávám i do EP The Black Moon. Holy Fawn to staví na kontrastech snovosti a různých ruchů a screamů, což způsobuje to, že i když zní hudba hezky a líbezně, pod povrchem číhá cosi znepokojivého, něco, co posluchače drží v napětí. Velmi chytlavá věc!

THE RODEO IDIOT ENGINE – Consequences (2013)
- nevím, zda jsem tyto šílence už do nějakého svého výběru dával. The Rodeo Idiot Engine jsem našel při proplouvání historickými články na Marastu. Pak jsem se tloukl do hlavy, že je dávno neposlouchám. Chaotická a násilná hudba s atmosférickými „post“ plochami mě sejmula. Z podlahy jsem se neseškrábal do teď.

KOKOMO – Totem Youth (11/2019)
- po této kapele jsem sáhl bez očekáváních a dostal jsem kvalitní porci valivé i éterické hudby v jednom balení. Přeci jen mají vystupovat po boku Amenra, tak v nich něco být musí. Leč nejde o nic šokujícího, Kokomo si zapamatuji. 

bizzaro

SCORN - Cafe Mor (2019)
- Mick Harris po 10 letech k životu přivedl tohle monstrum. A má dobrý období. Temný basový zvuky, noise, dub, experimental, industrial… žeru to!