Struktura článku:
1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků
2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam nejaktuálnějších alb (cca od srpna 2017), které nedostaly více hlasů a jsou tedy zařazeny individuálně – výpis dle jednotlivých Marasťáků
3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
4) KONCERTY: nově zcela na konci zařazena (prozatím experimentálně, a tedy možná spíše nárazově) kategorie, která bude přinášet výčet toho nejzajímavějšího, co redaktoři v uplynulém měsíci viděli živě (jak na území České republiky, tak i přilehlých krajin)
 
 
(3) PESTILENCE - Hadeon (01/2018)

- Mameliho schizo výlevy jsem nikdy příliš neřešil, takže i k novince jsem přistupoval nezaujatě a s přiměřeným očekáváním. Nakonec ji shledávám jako kolekci všeho, co už bylo od Pestilence několikrát slyšeno, a to v přesvědčivějším podání. Taková sázka na jistotu, která nevykresluje soubor v jeho zrovna nejvrcholnější formě. (piTRs)

- podle informací má deska vyjít až v březnu, ale... Mameli je nevyzpytatelný a po změně obalu je schopen třeba desku i nevydat (ale zase teď koukám, že už ji ofiko streamují Hammerheart). Opět se jedná o stylizaci do období starých (poctivých) Pestilence, nejvíc tady je slyšet období Testimony, které bylo takovým tím příjemným přechodem mezi brutálními počátky a vrcholným obdobím experimentování. Tady je to hoblovačka od začátku do konce, sice skvělý zvuk, jasně čitelný Mameliho rukopis, o vokálech nemluvě, ale... Ale čím je poslechů více, tím více vyplouvá na povrch, že tohle je prostě jenom další deska, která především neurazí, ale ani nenadchne. Prostě, deathmetalový standard s puncem Pestilence, ke kterému se ale nebude mít smysl vracet. (LooMis)

- něco tak neskonale blbého jsem dlouho neslyšel. Předchozí desky Pestilence jsem měl rád hlavně kvůli zajímavému míchání old schoolu a modernějších postupů, tohle je ovšem tupota na n-tou. Nejhorší na tom všem je, že každá skladba se podobá všem ostatním jako vejce vejci, u šesté věci mám pocit, že se opět hraje ta třetí, u osmé ta pátá atpod. Navíc vydržet dvouriffové odrhovačky přes půl hodiny fakt nejde vydržet. Jestli tohle má být Testimony of the Ancients 2, tak se děsím, jak asi bude znít dvojka Consuming Impulse nebo nedejbože Spheres. Děs! (onDRajs)

 (2) CORROSION OF CONFORMITY - No Cross No Crown (01/2018)

- návrat Keenana značí návrat do formy. Předchozí dvě desky v triu byly utahanější a nejisté i zpěvem. Kdeže loňské sněhy jsou. Trocha psychedelie, stoneru, sabbathovských riffů, parádní hetfieldovský zpěv. Možná tak by někdy chtěla znít Metallica, ale už asi dvacet let na to nemá. (onDRajs)

- nejen Pepper Keenan je zpět - sabbathovská zatěžkanost, zmar, bezvýchodnost. A přesto to krásně hřeje u srdíčka. Blaho. (LooMis)
 
 
 
 
 
 
 (2) PORTAL – ION (01/2018)

- ústup od Meshu zvuku Vexovoid a hudebně návrat do minulosti. Novinka se nejvíce podobá debutu Seepia a je asi nejdeathmetalovější nahrávkou Portal. Podivnost jako Outre nebo Swarth nečekejte, ION hlavně zabíjí, stále však tím zvláštně australským způsobem. (BandCamp) (mIZZY)

- tento měsíc to tu mám hodně o pocitech a v případě Portal je tomu dvojnásob. Tohle není hudba, kterou bych si dokázal dovolit pustit někde na cestu. Tady to chce klid, hlavně kvůli standardně naschvál plesnivému zvuku (a tak to má být!) a ponořit se do atmosféry. Pak budete mít pocit, jako by někde za stěnou probíhalo otevírání pekelných bran, pak se otevřou vrátka a vy vyjedete z kukačkových hodin rovnou do pekla chřtánu přikurtováni na elektrickém vozítku. Sick. (LooMis)
 
 
 (2) WATAIN – Trident Wolf Eclipse (01/2018)

- po lehkém experimentování na předchozím albu se Watain vrací do zajetých kolejí. Nejlepší album z jejich diskografie to rozhodně nebude, nicméně black metal, který určitě neurazí. (mIZZY)

- a hlas přidal i Kezir.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

mIZZY

ABIGOR – Höllenzwang (Chronicles of Perdition) (01/2018)
- Abigor dali ruce pryč od industrialu a výrazné avantgardy, a vrátili se k špíně a ryzímu black metalu. Když se však do kytarových postupů a celkového vývoje alba zaposloucháte, zjistíte, že je slušně postavené na hlavu. Prvotní zklamání je po měsíci pryč a album dobře nakládá. All Hail Darkness and Evil! (BandCamp)

CHAOS ECHOES – Mouvement (02/2018)
- o poloviční délce předchozí desky, dokonce i o pár minut kratší než EP Tone of Things to Come. Bez Interzon a téměř bez vokálu. Mouvement funguje především díky intenzivnímu vývoji nápadů a jejich vrstvení. Oproti Transient se do Mouvement snadno dostává a jeho účinky s vámi zacloumají prakticky ihned. Nutno však říct, že takovou sílu jako nejlepší momenty předchozích nahrávek novinka nemá. Ale kdo ví, třeba to ještě přijde, plně docenit Transient mi trvalo téměř rok. (BandCamp)

YHDARL – Loss (01/2018)
- konec zlého drone ambientu? Yhdarl nahráli depressive black desku. Ovšem žádné přihřáté brnkačky nebo nekonkrétní šum, Loss je řádně nasypané a agresivní album s funeralovým koncem. Po delší době DSBM, co mě fakt baví. (BandCamp)

SHINING – X - Varg Utan Flock (01/2018)
- návrat k starým dobrým časům Shining? Ani ne. Album skvěle začíná, polovina první skladby je super. Čtvrtý song, byť je dost jednoduchý, mě taky dost baví. X má místy docela koule a Kvarforthův vokál je furt super, ale o tvorbě atmosféry nebo zajímavých progresivních pasážích nemůže být moc řeč. (BandCamp)

LUGUBRUM – Wakar Cartel (12/2017)
- black metal a alkopunk s trochou psychedelie a Urfaust/VBE citu k hudbě. Ve čtvrté skladbě se objeví i něco jako Magma parodie. (BandCamp)

piTRs

ACCUSER - The Mastery (01/2018)
- další z řady důkazů, že když do strun hrábnou vlčáci, co u toho byli už na začátku, většina zástupců "nové" thrash vlny rázem nabývá podoby rozechvělých krysaříků drkotajících zuby v koutě. The Mastery nethrashuje jen v těch úplně nejklasičtějších polohách a zejména kytarovou prací občas sahá směrem, kterému se ve snaze vše zaškatulkovat říká thrash-death.  Nepředstavuje samozřejmě žádný hudební milník a při své délce, kdy od sedmé položky už začíná napadat na jednu nohu, by určitě mohla být barevnější (zpěv...). Nicméně celkový tah na branku, nesmlouvavě zahuštěná riffáž a slyšitelná vyzrálost (spíš tedy v první polovině desky) mají mé sympatie.

LooMis

WHITE WIZZARD - Infernal Overdrive (01/2018)
- tady jsem si při prvním poslechu musel podívat, kdo že to pěje (napadl mě Jason McMaster), ona totiž první skladba jako by vypadla z pera Douga Keysera. V dalších skladbách už se to stáčí nějak do hájemství našláplejších Iced Earth zmixovaných se silovým německým metalem, jaký praktikují třeba Brainstorm. Ano, i do něj Wyatt Anderson něco má (a ne nadarmo má tedy přezdívku Screaming Demon). Přestože některé skladby tlačí až moc do heavy metalu, je to zároveň i pěkná progresivní jízda s kytarovými onaniemi tak akorát. A znova připomínám basu - celou dobu excelentní. Pro mne hodně sobrý prog/power metal 21. století.

APOPHYS - Devoratis (01/2018)
- heavy groovy catchy death metal, za bicími diktuje Michiel van der Plicht (aktuálně God Dethroned) a velmi variabilně pěje Kevin Quilligan, jinak by to bylo asi až moc "Decapitated style".

BLOODSHOT DAWN - Reanimation (01/2018)
- povedený technický death metal z Anglie, když to nezačne sklouzávat do metalcore poloh.

bizzaro

CYNIC – Humanoid (singl 12/2017)
- Cynic jsou zpět. I bez „Šóna“. Návrat k metalovější formě, ale zas ňákej ten krok dál.

CANVAS BLACK – Destructive Herd Mentality (2017)
- shit, tahle deska mi ležela na disku od května, ňák jsem jí jedním poslechem minul a až teď se k ní vrátil. Ty vole, takhle ostře nariffovanej prog death jsem neslyšel už pěkně dlouho! A atmosféra jako bonus zdarma! No jo, Norsko!

A NIGHT IN TEXAS - Global Slaughter (12/2017)
- dost slušná deathcore nakládačka. A zas namakaný škopky.

Kuba

IMPUREZA - La Caída De Tonatiuh (11/2017)
- death metal + flamengo + texty ve španělštině = Impureza.

onDRajs

MORBID ANGEL - Kingdoms Disdained (12/2017)
- stále nevím, co s tím. Nejdřív jsem byl mile překvapený, teď kroutím očima u některých podivně roubovaných skladeb. Jakoby to místy ani nebyli Morbid Angel, i když se o ně mermomocí snaží.

JSt

MEAT BEAT MANIFESTO - Impossible Star (01/2018)
- MBM si udělali jméno v rámci postindustriální scény, ambient dubu a dalších elektronických hybridů, svých pět minut slávy si užili díky tracku v Matrixu. Impossible Star je svého druhu návrat (po osmi letech) a vrací se i zvukově – někam do první půlky devadesátek, ovšem s preciznější produkcí a celkovou zkušeností. Moc příjemný chill, který mě nutí aspoň částečně doposlouchat projekt založený ve škatulce nezajímavých legend.

Gába

VILEBLOOD - Of Decay and Sustenance (EP) (01/2018)

Kezir

ORPHANED LAND - Unsung Prophets & Dead Messiahs (01/2018)
IN VAIN - Currents (01/2018)
MACHINE HEAD - Catharsis (01/2018)
AUDREY HORNE - Blackout (01/2018)
HAMFERÐ - Támsins Likam (01/2018)
DIABLO SWING ORCHESTRA - Pacifisticuffs (12/2017)

bizzaro

ÁRSTÍÐIR – Hvel (2015)
Jako na práci a na normální poslech mě Hvel až tak nevzala, ale propadl jsem ji při poslechu v autě. Islandskej folk do auta? Asi jo, čéče!

Kuba

AMOGH SYMPHONY - Abolishing The Obsolete System (2009)
- s výjimkou poslední desky jim žeru úplně všechno. Novinka "IV" by měla vyjít každou chvíli, tak snad si zlepší reputaci.

THE ARUSHA ACCORD - The Echo Verses (2009)
- dravost protnutá nespoutanou energií. Nová deska by měla být rovněž pomalu na cestě.

CYNIC - Focus (1993)
- je možné po tolika posleších na albu najít ještě něco nového? Některé desky to dokáží.

PESTILENCE - Testimony Of The Ancients (1991)
- vzpomínka na základní školu a mé první pokusy hraní na kytaru. 

onDRajs

SIGUR RÓS - všechno
- přestal jsem je sledovat u živáku Inni, tak jsem se k nim vrátil. Zaujalo mě album Valtari, takový comeback ke slavném "závorkové" desce. Naopak Kveikur je docela rachot. Delší dobu o nich nebylo slyšet, tak jsem zvědavý na nový počin.

JOHN MARTYN - Solid Air (1973)
- doplňuju si vzdělání. Mix folku, jazzu a psychedelie. Nikoliv ovšem v jedné skladbě najednou, ale spíš každá zahraná v jednom stylu. Inspirativní.

BRAND X - Unorthodox Behaviour (1976), Moroccan Roll (1977)
- dostal jsem pod stromeček Collinsovu autobiografii, takže při čtení byl návrat k mé dávné lásce logický. První dvě desky Brand X byly na tehdejší dobu až avantgardní, teď už je vnímáme spíš jako základní učebnice jazzrocku. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem se dočetl, že se dali v roce 2016 dohromady a vydali živé album. To musím slyšet!

Gába

GUTTURAL SECRETE - Nourishing the Spoil (2013)
- “What…you want me to say I’m sorry? Could have been anybody. I don’t even remember what she looked like…it’s nothing personal.”
“She was seventeen years old. She was 5’2, she had brown eyes. Her name was Julie…she was my daughter.”
“She was a great fuck!!!”

- ó Bože, jak jsem mohl být tak slepej... tohle je totiž těžce nedoceněnej epileptic BDM klenot pytcho! Kdo si libuje v šílený ultrasick riffáži s kadencí šicího stroje, neustálým polyrytmickým psychopískání a blitím do krku nezletilý rozřezaný děvce narvaný v popelnici, bude v naprostý extázi... tak jako já! Jednoznačná povinnost pro milovníky TBDM bohů Malignancy. Tedy shluk triliónu nápadů narvaných do několika minut, chaotický střídání temp á dvě vteřiny, vše rozleptáno a rozdrceno gutturálním mindfuck vokillem. Ty krávo a vůbec, blicmen Blue Jensen je fakt píííčus na entou, nejspíš řve s rejžákem narvaným v krku a tunou koksu v žaludku. A co předvádí epileptickej chobotnatec za bicíma nemá žádnej smysl komentovat, nemožný a absolutně nepochopitelný. Ty vole a ten zvuk! Příjemný asi jako když si leju kyselinu mravenčí do sluchovodu, nádhera... Geniální deska po všech směrech!

DOUBLE HELIX - Soundproof (2003)