Shining (a teď nemyslím ty norské jazzmany, které z trucu neposlouchám, když nemají invenci vymyslet si originální jméno a na Lástku tak Kvarfortha tu a tam střídá ulízlý mužík se ságem) jsou kontroverzní a pozérská kapela, kterou mám jakožto její fanoušek nutkavou tendenci obhajovat, takže začněme třeba tím. Shining = Kvarforth, v čase vzniku recenze sedmadvacetiletý Švéd, ústřední skladatel a zpěvák, známý i z mnoha dalších projektů (třeba Skitliv nebo Den Saakaldte, odkud ale nedávno utekl). Záliby: whisky, cigarety típané o vlastní rostoucí teřich, žiletky a další ostré předměty, jimiž si vedle tetování vylepšuje tělo, homosexuální polibky – ten s legendárním Maniacem už je něco jako švédské národní bohatství, viz zde.

Už tento strohý výčet zaručeně rozdělí lidstvo na dva tábory: jedny to zaujme, jiným řečený pán přijde jako blbec (třeba to kouření, že, to žádný uvědomělý Evropan nemůže podporovat). Nově se o Kvarfrothovi šeptá, že prý konvertoval ke katolictví a šťastně se oženil, jenže kdo ví, žádné důvěryhodné zdroje na toto téma jsem nenašel a v rozhovorech pro kdejaké ziny si každý může plácat co chce – ostatně nebylo by to poprvé, co by z tábora Shining vyšla nějaká dezinformace.

Ženitbu nechme stranou, od manželky si lze snadno pomoci, zato křest Duchem Svatým je navždy – napadá mě, zda to jen není další projev rebelie, touhy dělat věci jinak v době, kdy se snad všechny způsoby chcaní proti proudu obehrály a devalvovaly na klišé. Kvarfortha vnímám jako rebela, co vybočuje ze všech unáhlených škatulek: už jenom to jeho sebepoškozování, které neprovádí s psíma očima jako většina bezvýznamných členů DSBM kapel, ale s jakousi shock rockovou okázalostí, která funguje: Shining jsou šoubyznys, mluví se o nich, zvedají lidi ze židlí. O to podle mě Kvarforthovi jde a když doma sedí v teplákách s lahváčem a čte si recenze, reporty a články na téma Shining, určitě se dobře baví.

Další důvod, proč se může usmívat, je nasnadě: je to (alespoň podle mnohých, autora recenze nevyjímaje) geniální muzikant. Jeho excesy nejsou žádná záplata pro chudé šumařství, proto mu je taky leckdo odpouští. Kvarforthův vokál je vše, jen ne fádní blackmetalové békání: je to spíš hlasové drama, ve kterém texty hrají zcela druhořadou roli, protože Pan Zpěvák umí vytvářet obsahy samotnou formou, i kdyby dokola zpíval jen „va va va“. Je tam slyšet reálná hrozba; vyskytují se sice momenty, kdy kňučí bolestí a choulí se v koutku, ale jen aby o pár vteřin později vstal a vyřval svůj vztek. K tomu mu od data konverze pomáhej Všemohoucí; na Něj však není v těchto věcech moc spoleh, proto taky Shining nejsou jedno-mužný projekt, ale zahrnují spoustu dalších pozoruhodných umělců – kteří se navíc poměrně hojně střídají, což zaručuje přísun nových prvků (a občas taky odsud – odchod Hellhammera po Eerie Cold jsme oplakali všichni).

Tím se konečně dostáváme ad rem. Nová deska logicky navazuje na předchozí Klagopsalmer, což je bez diskuse nejvíc heavy položka v diskografii Shining, která stojí především na fantastických kytarových sólech, nikoli na atmosférických a „art“ prvcích, které zdobí doposud nejlepší dílo Halmstad. Born Loser oba tyto přístupy kombinuje: opět se dočkáme spousty klidných akustických meziher (byť už bez extenzivního využití piána a cella), ale také šlapavého groovy metalu. Black metal ustoupil do pozadí, bzučivých sypaček je málo (snad jen druhá polovička Time Heals Nothing), o specifičnosti zpěvu už jsme si pověděli. Za zmínku stojí přítomnost hostů: štěk zpěváka z Watain rozhodně zastíní Håkan Hemlin ze švédské poprockové kapely Nordman, který zajímavě nakřáplým hlasem zpestřuje skladbu Together We are Everything. Je pravidlem, že se pátá skladba na každé desce Shining nese ve znamení zklidnění: tentokrát se jedná o sólo Petera Bjärgö z Arcany, jenž sice cosi coveruje, ale v podstatě předvedl stejné triky jako v domovském bandu. Největším hitem je každopádně trojka Man, O Despicable Man, která je paralelou na obdobným stylem pojmenovaný song z minulé desky a kde opět dominují kvílející kytary – třešničkou na dortu je způsob, jakým Kvarforth vyvolává kytaristy k dílu: jeho výkřiky „Huss!“ a „Ammot!“ (ano, ten Ammot z Arch Enemy) tomu dodávají šťávu a zároveň připomínají, kdo že je tu principál.

No... a je to ono, ptáte se? Je... možná až moc. Čtyřka byla super, protože byla super, pětka proto, že byla art, šestka proto, že byla heavy – sedmička je všechno, ale úplně super není. Chci říct: jsou to pořád Shining, baví mě to poslouchat a až se budou na konci roku dělat nějaké ty topy, Born Loser do nich nepochybně zahrnu; nicméně nechci tu předstírat, že nevidím limity, které tohle album má. První a poslední song prosviští, jako by se nechumelilo: Förtvivlan, Min Arvedel zní prostě jako Shining, zatímco FFF si ani s playcountem 13 nedokážu vtlouct do hlavy – snad mě tam zaujaly nějaké brejky nebo co. Opravdu extatická skladba je tu jen jedna, na předchozích deskách byl standard 2-3. Poslední dobou to píšu snad v každé druhé recenzi, ale musím na tom trvat i zde: chtělo by to změnu, zas něco nového, ne nahrát bestofku vlastních nápadů. Přitom Kvarforth na to má, vím, že jo. Důvodem k mrmlání navíc je pak (první oficiální) klip, který je prostě pozérský. Nevím, jestli nejsem na tyhle macho hašišárny prostě už starý nebo moc normální, ale všechny ty drogy a žiletky mě nutí obracet oči v sloup – ať už je to míněné jako nadsázka, nebo ne; posuďte sami.

Po dlouhém váhání dávám osm – s tím, že Shining jsou standardně devětapůlková kapela. Ale co, stejně si to každý poslechne.