----- ---- -- -- --- ---- -----
den o02 > pátek 7.8.09
----- ---- -- -- --- ---- -----

Action 10:00
Casketgarden 10:30
Forgotten Silence 11:05
Obscura 11:40
Agathodaimon 12:15
Psycroptic 12:50
Negura Bunget 13:30
Vomitory 14:10
Gadget 14:50
Grave 15:25
Dagoba 16:05 (nebyla, bourali)
Atheist 16:45
Beneath The Massacre 17:30
Vreid 18:10
Novembers Doom 18:55
Pestilence 19:40
Brujeria 20:30
Opeth 21:25
Testament 22:35
Ulver 23:40
Dark Funeral 0:35
Evergreen Terrace 1:20

----- ---- -- - -- --- ---- - ----- ----- ---- -- - -- --- ---- ---- ---- -----

Gába: Rána na BA jsou už předem jasná: pokud vás nevzbudí hromy a blesky (jako minulý rok), bude to zajisté nejmíň šedesát stupňů a stoprocentní vlhkost ve stanu (ještě že jsem si s sebou vzal zimní spacák do mínus pětadvaceti). Jakmile člověk vystrčí ze svého obydlí hlavu, už mu někdo strká cosi pod nos. Většinou to bývá něco zeleného od pana Loomise nebo stejná barva, ovšem v tekutém skupenství od pana Bruta. Tím se opět uvedeme do mumijního stavu, ve kterém jsme šli (nebo byli přivlečeni) spát. Následuje asi dvacet minut koukání do blba a plkání nesrozumitelných vět (v čemž si ovšem většina zúčastněných naštěstí notuje), popřípadě zkoušení vpravit cokoli do svých útrob. U většiny obyvatel stanového městečka to bývají zkažené párky a jiné pochutiny, u marastího stanu většinou pivo a výčepní lihovina. Poté se někteří odvážní (a ostatními evidentně nepochopení) jedinci pokoušejí o ranní hygienu, k čemuž výborně slouží místní průzračná říčka překřtěná na Gangu. K té se dostaneme po prošlapané cestičce skrz kopřivy a jiné druhy okrasných rostlin a pokud nám to stav dovolí, snažíme se vyhýbat i nashromážděným exkrementům - a voila, jsme u Gangy (tedy pokud do ní zrovna nemočí dav Poláků). Po bahnité skluzavce dopadneme na střepy od rozbitého piva a můžeme konečně smýt špínu z předešlého dne. Také vykonáme svoji potřebu a radostně zakýváme na podobné odvážlivce, kteří si právě čistí zuby po proudu řeky. Ještě pár tempíček mezi plovoucími bójkami, vykloktat dutinu ústní a jde se zpět na břeh. Zde ovšem narážíme na problém bahnité skluzavky, který ale většinou vyřešíme zcela jednoduše a to tak, že se totálně zasraní od bahna vyplazíme. Nezbývá než dojít ke stanu, což může být ovšem v našem stavu také oříšek, tudíž jdeme za smradem, který nás spolehlivě navede zpět. Nyní již jen zbývá vyčistit si prstem zuby, obléct si na sebe tričko polité pivem (v tom lepším případě), vzít si opět něco od Loomise, Bruta či kohokoliv jiného a "jde" se na věc.

DR: Jojo, na věc se šlo těžko. Pátek byl asi nejnabitější, ale když se jde do pelechu ve tři, jak stihnout ranní (respektive dopolední) kapely? Už několikátý rok se přesvědčuji o tom, že je to nemožné. Přicházím na konci koncertu ojediněle vystupujících Forgotten Silence, což mne mrzí o to víc, když mi Bizzaro tvrdí, že Brňáci byli vynikající.
bizz: A taky že byli! Forgotten Silence pojali své vystoupení jako upoutávku alba nového. Takže hned překvapení v podobě super zvuku, kde Medvěda u druhé kytary doplňuje Jiřík. Informovaní již věděli, že zpěv doplňující Krusty bude stát po boku Bruna, který se opět po letech postavil na prkna a celý set Forgotten „odmoderoval“. (Mimochodem jsem zjistil, že spousta lidí nevědělo, že hostující zpěvák to u FS nebyl poprvé – já již viděl FS v Praze se sexy Chymusem – pan klobouk, kravata, čočky… - za mikrofonem, a nikdo by asi nevěřil, jak super to bylo!) A další překvápko byly hnedle dvě nové skladby na start. Kdekdo by si asi říkal, že díky stopážím svých skladeb FS zahrají jednu pecku a půjdou, ale chyba lávky, FS v nových skladbách řádně zatopili pod kotlem, šlápli na plyn a zase po mnoha letech a artrockové Kro Ni Ce, z které na závěr zazněla na letce klipem podpořená Mezzocaine, přilnuli ke kovu smrtícímu. Ovšemže všemi ouchylajdami FS dobarvenému, a tak se na desku moc moc těším!
DR: A doprava, kde to hrnou Němci z Obscury. Ti mají téměř fenomenální ohlas, což je evidentně překvapilo. Thesselingova basa je stejně vytažená jako na desce Cosmogenesis, nakřáplý vokálek frontmana do jejich techničtejších thrash/deathových písniček (sic!) skvěle pasuje; vlastně by se dalo říct, že vše funguje, jak má – kytary mezi sebou komunikují, tu a tam zazní sólíčko, basa bublá, bicí šlapou. Jenže je tady jedno ALE, kvůli kterému se mi jejich produkce nelíbí (jakkoliv je suverénně odehraná). U Obscury postrádám nějakou vizi, obsahové pojítko, žánrovou vyhraněnost (zde ani ryba ani rak). Nevím, jestli hoši chtějí hrát heavy metal, thrash nebo death (tomuto slůvku bych se rád vyhnul) a ve finále mi jejich skladby znějí jako plytký kočkopes. Skvělý rif obklopují minuty nicneříkajících nadrbaných prostolamů. Mám dojem, že si chlapci uřízli moc velký krajíc (vysněný cíl znít jako Death je zatím v nedohlednu) a dojeli na přehnané ambice. Ale jak říkám, kapela má velký aplaus a enormně je to nakoplo. Mně však jejich koncert nedal nic.
Gába: Pozdní vstávání mne připravilo o úvodní tři kapelky, takže první, koho jsem si mohl v pátek poslechnout, byli němečtí technici Obscura, na rozjezd dne opravdu výživné. Běhačky, sólíčka a celkový projev par excellence. Čumím jak puk, jelikož z desky mě popravdě nějak extra moc neberou, ale naživo vynikající a bez chybičky zahrané i s prstem v nose, což znamená jediné - ještě víc poslouchat technický death metal! Užívám si songy z poslední desky, kterou znám jako jedinou, diváctvo je jak vidno taktéž nadmíru spokojeno a zvuk se mi také zdá po předešlém dni lepší, takže ve výsledku absolutorium.
DR: Slovenští Depresy lze považovat za undergroundové matadory, ale tak jako i u ostatních kapel, nemám pocit, že by se u nich za poslední léta cokoliv zásadnějšího změnilo. Pamatuji časy jejich oslavovaného debutu Sighting, v nichž se mluvilo o příměrech k Septic Flesh. Death metal s atmosférou. Nene, vystoupení bylo bez atmosféry, neoslovující a ani mne nepodařilo přesvědčit, že má smysl si sehnat jejich novější nahrávky. Konec Depresím, balíme brko....a už se rozehřívají tasmánští čerti Psycroptic.
Gába: Po vynechaných Depresy (rozuměj jedním uchem dovnitř, druhým ven; pozn. DR: tak to ti Gábo nedaruju!), které jsme s kolegou Ondrajsem strávili v příjemném chládku mobilních pisoárů a posilněni "panem Špekem", si to

štrádujeme na Tasmánce Psycroptic (jak vidno extrémní muzika se dá hrát opravdu všude a už se těším na první grónský hyperblast).
Přicházíme právě včas na to, abych se mohl zase posadit, teď ovšem bez skrupulí rovnou na prdel a zdaleka (dle ohlasů) jsem nebyl sám. Nenapadá mě totiž nic jiného než jejich vystoupení pojmenovat jako absolutní masakr. Našlapaný death metal, který nepostrádá opravdu nic, tu komplikované zpřelamování prstů o pražce, onde (konečně!) vynikající deathcore nápad v čele s věrnou kopií Phila Anselma (vzhledově i pohybem) Jasonem Peppiattem, kterého osobně považuji za jednoho z nejlepších zpěváků v death metalu vůbec. Naživo dvakrát lepší než z desky a nejvíc si asi vychutnávám titulní Ob(Servant) ze stejnojmenné desky. Zvuk má snad poprvé opravdové koule, mezi posluchačstvem poletuje nafukovací balon s motivem australské vlajky, takže si chvíli připadám jako na beach volejbale, s tím, že se nehraje na písku, ale v tunách prachu. Opravdu příjemná party, škoda krátce vymezeného času a litrů potu řinoucího se přes obličej v největší sauně, před kterou se prakticky nelze kam schovat. Bezchybné, dokonalé, prvotřídní a příště chci ještě víc!
DR: Chrochtal z Psycroptic nejlepší vokalista? Tak to prrr! Jinak ovšem souhlas. Vynikající, strhující a velmi přesvědčivé.
Rumunskou Neguru Bunget ničí katastrofální nazvučení (tady mám pocit, že za to nemůže jen zvukař) a tak jim mávám a hledám stín, protože v půl druhé se betonový plácek stává druhým Údolím smrti.
Jdeme se juknout na filmové trháky z produkce Bleeding Shit do šapitó, kde je alespoň chládek. Je fajn sledovat, jak je každá filmová vražda oceněna zuřivým jásotem a tleskáním publika, jenž se náhle probere z letargie. Stíháme druhou půlku filmu Martyrs, u něhož Gába labužnicky poobědvá. Francouzsky mluvená podívaná je sledem scén mučení dívky, jehož cílem je dosáhnout u ní stavu na pomezí života a smrti, v němž má být dotyčná svědkyní, co se děje po smrti. Oukej, jako zpestření jednou za rok to beru, ale typ podobných bezobsažných krváků mne naštěstí na sto honů míjí. Jsem hodný chlapec.
Vracíme se na poslední dvě skladby Vomitory (dle pravidla se vyplatí chodit až na druhou půlku vystoupení, poněvadž ty bývají mnohem lepší a člověk je ušetřen počátečního zvukového martýria) a chlapcům to dle odezvy šlape. Švédský oldschool death, tak jak ho známe z desek Redemption nebo Revelation Nausea, které vyšly před dobrými deseti lety, ale od nichž se vůbec nic nezměnilo. Image zasloužilých dřevorubců z Husquarny je jen potvrzením, že tady progresivistům pšenka nepokvete. Soudě dle dvou songů bych řekl, že lidé neodcházeli nespokojeni.
Gába: Na Gadget byla u mne těšba veliká, jen jsem se obával, jak zvládnou velké podium, přeci jen u podobných kapel většinou bývá lepší klubík, však to jistě znáte. Takže, na plac chlapci přibíhají zatím bez Emila (řev), ten se vynořuje ovšem vzápětí - evidentně kulhající s

francouzskou holí a podlitinami na těle; obzvlášť nechápu, jak je možné mít fialovozelené fleky na obou bocích. Do mikrofonu se nám snaží něco sdělit (nejspíš to, jak se včera strašně ožral, což by vše vysvětlovalo), ovšem z repráků neleze nic. Nevadí, jdeme na první skladbu, Emil se snaží, co mu síly stačí, ale lomoz kytar a bicích bez stále vypnutých reproduktorů nepřeřve, mám sto chutí vzít jeho berli a "někomu" jí omlátit o hlavu. Přibližně od druhé písně naštěstí dementní zvukař pochopí, že zpěv je také nedílnou součástí hudby a hurá, Emil je za mohutného aplausu slyšet. Jedou se hlavně (jak jinak) pecky z Remote a The Funeral March (včetně mé oblíbené Black Light) a z některých jejich splitek. Rozepisovat se o nasypaném grindcoru nemá extra moc cenu, takže celý výplach končí přibližně po půlhodince, tak akorát. Resumé je jasné, asi nejlepší vystoupení Gadget, co jsem měl možnost shlédnout, jak vidno ani velká podia jim žádný problém nedělají a určitě jeden z pátečních top.
DR: Gadget naprostá vražda. Kvartet málomluvných grindomilů to do nás nekompromisně našil a odešel. Z jejich setu jsem odcházel rozemletý na prach. Opětovný důkaz, že současný nejlepší světový grindcore po konci Nasum hrají právě oni. Trochu přeženu, ale asi nejlepší kapela pátku. Vivat!
Švédská trojka vrcholí v setu Grave. V tempech často pravý opak Gadget, velmi pomalý, valivý death metal s typickým chrastícím zvukem made in Sweden. K jejich performanci není mnoho co sdělit, je to dost podobné jako jejich „vyblití“ bratři z Vomitory. Statické, klasické, zemité, v pohodě, zvukově pro tentokrát v pořádku. Povinná Soulless samozřejmě zazněla.
Frantíci z Dagoby svých čtyřicet minut vyplnili tichem. Jak se dozvídáme, skupina měla autonehodu a na festival nedorazila. Snad se pánům nic vážného nestalo. Jsem moc rád za půlhodinu ticha, je to neobvyklý pocit neslyšet vůbec nic. Načerpáváme sílu, mezitím se vpravo vehementně připravuje kvintet ostřílených hochů z Atheist.
Ti, nejspíše ze strachu ze zvukového armageddonu, zvučí neobvykle dlouho a začínají dobrých patnáct minut po plánovaném začátku. Hlasově oldschoolově laděný frontman Kelly Shaefer se pak na konci vystoupení podivuje, jak je možné,

že mají končit v dvou třetinách setu, překvapení opravdu k popukání. Jinak je ovšem vidět, že se kapela hraním náramně baví a spolu s Tony Choyem všichni rozdávají úsměvy na všechny světové strany. Poslechově oukej (drobnou zvláštností bylo, že bubeníkovy tomy hlasitostí vyjížděly nad ostatní nástroje a zněly jak pralesní bonga, ale tak je to přece i na Unquestionable Presence), podivuji se nad kytaristou po pravé straně, kterému – jako jedinému – vzhledově snad ani nebylo dvacet. Že by něčí synátor? Vůbec bych se nedivil. Kvintet má rytmy v krvi, hraje to hlavní ze všech tří desek, jež jsou zastoupeny rovnoměrně po dvou skladbách. Choy nehraje tak rutinně jako v Pestilence, konečně taky na BA slyšíme nějaký slapping. Kelly se profiluje jako hippík k pohledání, při uvádění Air neustále žvaní cosi o hulení, později zmiňuje hašiš (na to mne upozornil později Gába), po koncertu se prochází a baví s fanoušky, opravdu pohodář. Perfektní koncert, škoda té délky. Jsem zvědavý, jak se chlapi poperou s novou deskou.
Beneath The Massacre sledujeme z relativní blízkosti a porcovačka na kosti a šlachy se nekoná. V ultrarychlých kytarových pidlikačkách se všechno slévá, takže opět musí zasahovat lidská fantazie (korunu tomu ovšem posléze dává Bizzaro – který viděl BTM už asi třikrát – tvrdící, že skupina tady měla nejlepší zvuk, co zatím zažil). Zpěvák vypadá jako kříženec člověka a gorily, to všichni víme, určitě největší ‚hovado‘ festivalu. Rozhodně nemůžu říct, že by to bylo špatné, BTM je jasně rozeznatelná a specifická kapela, jen mě rozčilují ty tupě stravitelné, pomalé a zoufale nudné moshovací deathcorové pasáže. Chlapáci ale potřebují druhou kytaru jako sůl. Opět se mi potvrzuje, že dobrou desku vydává spousta kapel, avšak živě to bývá zpravidla o dost horší.
Gába: Po relativním uvolnění s Atheist přišli na řadu kanadští brutální technici Beneath The Massacre jedoucí tour s Misery Index, Hate Eternal a Psycroptic. Žel, byť předvedli na BA koncert více než slušný, mě v hlavě extra moc neuvízli. Jasně, technická ekvilibristika vynikající, rychlost bicích neuvěřitelná, sekačky super, jednoduše bez chybičky, jenže mě tam pořád jakoby něco chybí. Možná právě že je to až moc dokonalé nebo přesycením z více méně výborných kapel na letošním BA, a tak bohužel nejsem schopen vnímat jejich jízdu, prakticky pouze zpěváka Elliota, který evidentně má rád posilovnu a šílence Chrise Bradleyho a jeho šest prstů. Takže sorry Benýti, příště snad budu naladěn na jinou notu.
DR: Vreid odehrají ¾ hodiny své produkce v pohodě. Na své si, doufám, přišli zastánci střednětempého blackmetalového bigbeatu. Mě tento žánr však naprosto míjí, nedává mi vůbec nic, a tak po dvou kouscích volím povinný odpočinek.
Gába: Jelikož se zdálo býti doomu na letošek trochu málo, nechtěl jsem si nechat ujít vystoupení Novembers Doom, byť do té doby neznalý jejich tvorby a nevěděl, co očekávat. Aha, jenže spíš než doomu se nám dostane death/doomu s brutálně podlazenými kytarami, takže v některých pasážích (teď mě prosím neberte za slovo) mi to připadá jako narvaný deathcore. Všemu dominuje značně prostorově velký zpěvák Paul Kuhr s opravdu jedinečným obhroublým hlasem, který nemá "pražádný" problém ani v čistých polohách zpěvu; pravda, ono spíš než o zpěvu by se dalo hovořit o jakémsi vyprávění příběhu. Celý koncert jsem jak přibitý k zemi (užívám si zvláště skladbu Rain z alba The Novella Reservoir) a přemýšlím, jak je možné, že tato kapela s už sedmi plnohodnotnými řadovkami mohla tak dlouho unikat mým ušním bubínkům. Každopádně jedno z největších překvapení na celém BA a děkuji sám sobě za to, že jsem si je nenechal ujít. Příště mě najdete určitě v první řadě.
DR: Vpravo se už naštengrovali horlivě očekávaní Pestilence s mamelukem Mamelim v čele. Ještě než vlítnu na jejich popis, řeknu vám, že můj vztah začíná být k tomuto člověku dost negativní. S Bizzarem připravené interview s Pestilence je nepublikovatelné, protože jeho odpovědi by dokázal napsat lépe i robot. V odpovědích arogantní a namyšlený floutek, jenž patrně v kapele nesnese odpor (vím, že se tady dostávám na nejistou půdu vlastních dedukcí). Své dojmy jsem si utvrdil při pozorování jeho komunikace s publikem. Magické slůvko „fuck“ a jeho deriváty je schopný nacpat snad za každé písmeno, přičemž i ostatní slova moc nedávají smysl. Příliv demence už nebyl schopný vydržet jakýsi člobrda o pár metrů za mnou, který na nějakou Mameliho větu odpovídá hurónským řevem: „BLEJEŠ HOVNA!!!“ Velmi trefné. Jdeme dál.
Jak už bylo zřejmé z různých, pokoutně natočených videí, kapela hraje oldschoolové věci (alba Consuming Impulse a Testimony of the Ancients) a písně z novinky Resurrection Macabre. Současní Pestilence jsou skupina čtyř fantastických muzikantů, škoda jen, že koncert neobsahoval něco navíc. Kromě parádního Wildoerova sólíčka v Out of the Body je to na můj vkus až moc rutinně odehrané. Až druhá polovina podívané mne dostává do správné teploty. Jako jedinou ze Spheres zahrají Mind Reflections, ovšem v perfektním provedení. Škoda, že těch věcí není víc. Nakonec nelámu hůl a říkám „poctivě odvedená práce“.
Gába: Pestilence jednoduše zklamání, dle obdivovatelů a recenzí na MJC jsem čekal opravdu něco jiného než strohý trash/death (budu asi "tepán" ze všech stran, ale ukažte mi, kde bylo to slibované fusion?) s příšerným projevem vokalisty Mameliho – tím myslím komunikaci s diváky, v níž překonával všechny dosavadní rekordy v počtu sprostých slov v jedné větě. A tak jediné, co jsem mohl už podruhé obdivovat, bylo mazlení se s basičkou mistra Tonyho Choye rozdávajícího úsměvy na všechny strany. Já si tedy progresivitu představuji rozhodně jinak.
DR: V Brujerii jsem poprvé viděl napalmáckého Emburyho hrát na kytaru a v jejich jedno-až-dvou-rifových skladbách rozhodně nic nepokazil. Více Gába...
Gába: Na squadru azuru z Brujerie byla povinnost se jít alespoň na chvilku podívat, přeci jen dorazili k nám až z "Mexika", že? Pětičlenná skupina se dvěma vokalisty nám předvedla, řekl bych, velmi zábavnou podívanou. Špinavej grindcore (či death/grind, sám pořádně nevím) v podání těchto partyzánů je vpravdě unikátní a nutno vidět. Juan Brujo opřený jednou nožkou o odposlech a kolem něj "rapující" a á la Barney Greenway stále pobíhající Fantasma. Pokec v angličtině? Zapomeňte, tady se mluví pouze španělsky, co na tom, že devadesát procent publika neví, která bije. Hrají se největší hitovky, Anti-Castro, Brujerizmo, La Ley De Plomo, sypačka Colas De Rata, u Consejos Narcos samozřejmě víme, že „mariujana si - policia no“, ale na pomoc radši přibíhá i maník s tabulkou v ruce, takže pokud zrovna nejsme z protidrogovýho nebo slepí a úplně blbí, tak víme, co máme kdy křičet. Ve výsledku výbornej a úsměvnej odpočinek, který mi, přiznávám, po půlhodince stačí a jdu se raději posilnit s kolegy Ondrajsem a Loomisem na Opeth.
Jak již mnozí jistě ví, posilnění dopadlo na výbornou, takže během (mám ten dojem) první písně Švéďáků ztrácíme Loomoše, který neznámo kde ztrácí jediný funkční fotoaparát, za což nás všechny Baara později moc pochválila. Zpět k Opeth.
Po shlédnutém koncertu v Roxy, který ve mně zanechal nesmazatelné stopy (v tom nejlepším světle), nečekám od Mikaela Akerfeldta a spol. žádné zázraky, může pouze překvapit, což se ale nakonec i stalo. Strhující show s výtečným zvukem (dost neuvěřitelné, ale je to asi tím, že velké kapely mají vlastního zvukaře) ukázala, že se hoši opravdu nebojí experimentovat, takže uprostřed jedné písně se dočkáme monstrózního jamu. Jak známo, Akerfeldt rád komunikuje s publikem, čehož se dočkáme i zde (pozn. DR: zavtipkoval o kvalitách švédských kapel a jmenoval Abbu a Roxette), ovšem v menší míře než jindy, neboť stopáž vymezená jejich setu je podstatně kratší než by si Opeth zajisté přáli (viz dvě hodiny v Roxy). Šlape to jedna báseň, takže přibližně sedmdesát minut uteče jako voda a o jeden z vrcholů dne je postaráno. Alespoň přibližný playlist vám zajisté sepíše Ondrajs.
DR: Tak u Opeth si dokážu představit klidně i tříhodinový koncert. Tahle parta už dávno opustila doom/death/black kolbiště a na koncertě víc než kdy jindy na mě dýchla zamyšleným (psychedelickým?) oparem, který se kouří od huby třeba takovým Tool, i když ti jsou přece jen jinde. Začíná se s Her Apparent z Watershed, dál už to jede jako po másle a všichni pod pódiem zobou kapele z ruky. Pak přichází úvodní hitovka Ghost of Perdition z předchozí Ghost Reveries, uprostřed písně Blackwater Park je vmontován jam jak z doby Deep Purple; hammondky, brutální bubenické sólo, ale žádné pauzy, skladba stále pokračuje, takhle si představuji pokračovatele sedmdesátých let přenesených do současného metalu. Poslední Deliverance se závěrečným monstrózním rifem tomu dává korunu a jestli někdo přijel hlavně na Opeth, mohl zářit jako Jasněnka.
Gába: Veteráni Testament přifrčeli na plac ihned po opěvovaných Opeth. Čekat zde nějakou progresi by bylo bláhové, ale zato dostaneme nálož pravověrného thrashingu. Nezaměnitelný hlas Chucka Billyho žene kupředu legendární formaci a troufám si říct, že bez něj by byli Testament poloviční, prostě ikona. Na navoněné buzny v publiku nenarazíte, leda tak na starou a otrhanou džínsku, umaštěné vlasy a týpka, co otevírá pivo svým posledním zubem. Aby bylo jasno, obdivovatel jejich tvorby nejsem a asi ani nikdy nebudu, ale rozhodně mi přijdou upřímnější než všechny ty pseudokapely hrající meshu/math/chao/core. Takže poslouchám, rozhodně mi to nijak nevadí, ale strhnut do davového šílenství taky nejsem a pomalu se odebírám směrem vpravo...
DR: Tady Gábovi skočím do řeči a musím říct, že Testament váleli. Jako každý rok mám však problém se aklimatizovat do jiného ‚hracího módu‘ následující kapely, což mi po Opeth trvalo asi tři skladby. Jenže pak to přišlo. Pecky, které míří přesně na solar, nic navíc, brutální rify, které z hlavy nedostanete ani za boha, to je zkrátka to, co dostanete. S Alexem Školníkem to je jasné – písně z Low nebo Demonic nebudou, místo nich se posunujeme v čase až do roku 1987, kdy vyšla parádní The Legacy a o rok později The New Order. Z nich se hraje hlavně (Over the Wall, můj favorit Into the Pit s ultravražedným rifem, Disciples of the Watch), pak zaznamenávám Practice What You Preach, ale pak tu jsou také nové kousky z poslední desky: More Than Meets the Eye, rychlá The Formation of Damnation. Potom tu je také lombardovská The Gathering, z něhož kapela zahraje D.N.R. a 3 Days in Darkness. Testament působí jako jeden muž, jen robustní Chuck vyčnívá. Paráda a konec skákání do řeči, Gábo, pokračuj.
Gába: ...kde se již začínají shlukovat příznivci tolik očekávaných Ulver. Přibližný playlist jste si určitě na stránkách MJC již přečetli a pokud ne, zde jest: Little Blue Bird, Rock Massif, Porn Pieces or the Scars of Cold Kisses, Let the Children Go, Like Mussic, Not Saved. Ulver se na tour trochu rozrostli, takže tu máme (pokud se nemýlím) šest panáčků s laptopy, hejblátky a podobnými vylomeninami. Nevím, jestli se zrovna hodí na festival jako je BA, ale je mi to celkem jedno. Neustále si zapalující Garm (upozorňuji, že pouze cigarety) si mezi songy vystačí se strohým "thanx" a vůbec to vypadá, že je mu vše celkem u zadku; nevadí, hlavně když zpívá (a to celkem obstojně) a hraje si s laptopem. Vymezený čas uteče jako voda a panáčci balí vercajk. Mohlo to být lepší? Zajisté, ale mohlo to být i horší, tak buďme rádi, že jsme je mohli na vlastní oči vidět.
DR: Tady by stálo za to to trochu rozvést. Playlist zde. Z metalu vzešli a tak i na festivalu budou obklopeni metalem, Ulver. Ano, jejich vystoupení bylo podobné tomu prvnímu v Lilihammeru, avšak ansámbl byl tentokrát ořezaný o dva lidi. Gába nezmínil bubeníka z When, u kterého jsem měl celou dobu pocit, že je to žena. Stojíme pár metrů před pódiem, vše jako na dlani, objevuje se nápis ‚Forgive Us‘, intimní vystoupení začíná.
Největší obavy jsem měl z hlasových dispozic Garma, ale dopadlo to nakonec lépe než jsem čekal. Garm je sice Pan Zpěvák, ale pouze ve studiu (na prknech pódia je ovšem jen jedna možnost), ve skutečnosti není vůbec tak jistý a hlas v různých emociálních odstínech nezvládá všechny stupně síly, tudíž namísto hlasu slyšíme místy pouze šepot (lépe řečeno šelest). Nikde to však nebylo falešné a výrazně mu to neujelo. Celý koncert nebezpečně smrděl Coil (zde si neodpustím poznámku, kolik lidí z davu tuto skupinu znalo; jistě, oni nehráli black metal), sdružení totiž zvolilo písně z jejich EP období a tři skladby ze Shadows of the Sun. Jednotlivé skladby se do sebe přelévaly a variovaly a nebýt několika pauz, bylo by možné hovořit o jednom, neustále proměnlivém písňovém monolitu. Ze skladeb se užívaly hlavní motivy, ty se různě variovaly a prohlubovaly. Stojí za pozornost, že současní Ulver dávají přednost plochám než narativním kompozicím a tomu byl přizpůsoben výběr skladeb. Co však malinko sráželo celkový dojem dolů, byla poněkud laciná doprovodná projekce, v níž jsme mohli shlédnout záběry ze snímků Leni Riefenstahlové (Olympia, Triumf vůle) a pohledy na vyhublé přeživší zajatce holocaustu. Čekal bych něco méně explicitního. Závěrem musím jedním dechem dodat, že vidět Ulver a vnímat jejich tvorbu naživo je zážitek, na který budu vzpomínat dlouho a rád.
Gába: Dark Funeral - velké a zcela neočekávané překvapení na závěr dne, když odhlédnu od směšných oblečků a ještě směšnějších přezdívek (viz Emperor Magus Caligula jako zpěvák), nemám prakticky co vytknout. Ukrutně rychlými bicími (údajně drummer z Defleshed Matte Modin, ale není to spíš Nils Fjellström aka Dominator z Aeon? vlastně je to celkem jedno) poháněný true blackoš, prakticky bez jakéhokoli zpomalení. Ano, přesně takto chci, aby vypadal black metal, bez dementních melodií á la Matějská pouť a nezáživných střednětempých tupaček pro kinderáky v rozplizlých warpaintech na beďarovitém ksichtě. Pět minut nášup, chvilka pauzičky na vzývaní všech možných černot a opět kulometná palba, takže kdo si nechal ujít Dark Funeral, ať záměrně či z vyčerpávajícího dne, přišel o hodně. Satan na vás, vy holomci!
Teď už rychle zpět ke stanu, jelikož vedle mě se začínají shlukovat náctiletí modelové s nalepovacím tetováním z Bravíčka před vystoupením Evergreen Terrace.

Gábovo rezimé: Pátek se vydařil celkově určitě lépe než den předešlý, největší zásluhu na tom měl samozřejmě výběr kapel, kdy až na pár výjimek nebylo možné si odpočinout (pro tyto případy bych pro příště uvažoval alespoň o dvouhodinové vsuvce v podání Evy a Vaška), takže na konci dne jsem měl nohy jako konve. Hlavní plusy: lehké zlepšení zvuku, kdy polodementní a evidentně neslyšící zvukaře vystřídal nejspíš někdo jiný (i když co si budeme nalhávat, žádná sláva to také rozhodně nebyla), již výše zmíněné množství vynikajících setů (opravdu nejde vybrat, kdo si vedl nejlépe) a opět ve zdraví přežité vedro, tedy až na zablokovaná záda (Střap, dále jen Brad Pitt), štípnutí vosy á la „sloní muž“ (Brad Pitt) a údajně vymknutý kotník (Brad Pitt). Další výčet zranění dotyčného si můžete přečíst na jeho osobních stránkách sebemrskačství.cz. Hlavní mínusy: návštěva tzv. chillout zóny a jediného stínu v obřím (tzv. horror cinema) stanu, kde je ovšem poněkud dusno, takže bez dýchacího přístroje vydržíte asi tak pět minut při životě a pak vás musí odtáhnout vyvětrat se ven do příjemné padesátistupňové sauny, a když už se dá uvnitř stanu dýchat, musíte se dívat (respektive alespoň poslouchat) na hodinové mučení jakési ženy (dodám, že většina přihlížejících u nejbrutálnějších scén tleská a popadá se smíchy za břicho). Díky, ale takto si chillout zónu opravdu nepředstavuji, pro příště bych si dovedl představit ještě jeden stan navíc. Ovšem suma sumárum, druhý den považuji určitě za velmi zdařený.

GhAALL-ERKhA by onDRajs & Filipismo