Celeste letos vydali po pěti letech novou desku. Assassine(s) je jejich debut u velkého labelu Nuclear Blast, a jak jste si v recenzi ode mě a Kotka mohli přečíst, zrovna dvakrát z novinky nadšení nejsme. Když ale tito Francouzi oznámili, že se v rámci letošního turné ukáží i v pražské Modré Vopici, bez velkých váhání jsem si na jejich koncert lístek koupil. V jejich případě totiž platí, že při správném zvuku funguje živé provedení jejich hudby rozhodně lépe a intenzivněji než na deskách. A jelikož Modrá Vopice nabízí možnost bezprostředního kontaktu fanoušků s kapelou a většinou rovněž parádní zvuk, dalo se očekávat, že čtvrteční koncert prostě bude dobrý.

Spolu s Celeste vyrazili na turné taky Angličané Conjurer. Ti koncert otvírali a hned během prvních vteřin se dalo poznat, že mají s hlavní hvězdou večera leccos společné. Sice byli podstatně barevnější, ale jinak pracují s podobnou koncertní estetikou. Tedy nějaký ten kouř, vypnuté osvětlení shora a do toho ze země zářící či blikající reflektory. Hudebně rovněž mají minimálně jeden stejný základ, čímž je sludge metal. Konkrétně dost tvrdý a natlakovaný sludge, ale zároveň rychlý a moderně znějící. Když se Conjurer drží své nasranější a temnější polohy, zní jako kapela, co by mohla fakt solidně diktovat. Navíc to jsou evidentně dobří hudebníci, kteří se nebojí předvést, že umí hrát.

Co jim však nejde úplně na jedničku, je kompozice jednotlivých songů. Téměř ve všech skladbách se třeba po dvou minutách rozjetý metal zlomí do regulérně post-rockových slaďáren nebo se objeví jakési math momenty. Snaha zavděčit se všem? Snaha znít co nejpestřeji? No na koncertě to rozhodně nefungovalo a asi hned po dvou skladbách jsem poznal, že když Conjurer přestanou tlačit na pilu, mám klidně pár minut na to, abych si došel pro pivo. Jediný song, který byl fakt výživný od začátku do konce, byl ten úplně poslední. To byl pouze hrubý sludge protkaný disonancemi a drtil fakt fest. Znít takhle Conjurer celý set, klidně mohli překonat headlinera, ale ne…

Celeste tedy byli lepší? Rozhodně ano! I když z domácího poslechu jejich novinka Assassine(s) fakt není album, ke kterému bych se chtěl vracet (uhlazený zvuk a tíhnutí k patetickému post-rocku kouzlo této kapely fakt zabíjí), naživo to prostě klaplo.

Jak už jsem v úvodu zmínil, primárně díky přímému kontaktu fans s kapelou a asi nejvhodnějšímu zvuku, co jsem u nich naživo zažil. Jejich backline byl na Vopici očividně slušný overkill a minimálně v první řadě se postaral o solidní tlak. A i když byl jejich zvuk dostatečně srozumitelný na to, aby šlo krásně poznat, co hrají, zároveň byl adekvátně zašpiněný a hutný, aby utvořil temnější atmosféru a pořádně nakládal. A ta basa, tvle!

Výběr skladeb byl dle očekávání poskládán primárně z novinky. Až na song nebo dva Celeste přehráli Assassine(s) v proházeném pořadí celé. Celkem překvapivě začali instrumentálním kusem (A), který místo intermezza zafungoval jako slušivé intro. Ve chvíli, kdy na něj ale navázali novinkovou dvojkou De tes yeux bleus perlés, bylo jasné, že z Vopice znechucení fakt odcházet nebudeme. Úvodní sekaný rytmus dobře fackoval, riffy valily, a i když došlo na ony post-rockovější pasáže, kupodivu mi na rozdíl od studiovky a první kapely nevadily. Jasně, borci už stárnou, začínají se jim ve vlasech objevovat šediny, a je tedy logické, že nebudou hrát takový výplach jako před více než deseti lety.

Poněkud dospělejší je i jejich vizuální prezentace. Rudé čelovky samozřejmě nikam nezmizely, ale absolutní tma, oblaka kouře a chaotické záblesky stroboskopu nahradil už jen občasný kouř a celkem sofistikovaná světla, která musí fungovat i na větších pódiích. Jenže tentokrát jsme naštěstí nebyli v nějakém velkém klubu, ale v maličké Vopici, kde Celeste potvrdili, že i s méně zajímavým setlistem, ale pořádně nahuleným zvukem, mají mnohem větší kouzlo, než kdyby hráli samé pecky, ale zněli sterilně, jak už jsme to zažili třeba na Brutalu. A i když si musím s hrozícím prstem postěžovat, že z Morte(s) Nee(s) a starších alb nezazněl ani jeden song, dokonce ani Ces belles de rêve aux verres embués, na pár slušnějších hitů přeci jen došlo. Po dohrání novinkového materiálu vytáhli ještě první dva songy z Infidèle(s) a předposledním songem byl otvírák z Animale(s), jehož závěrečný riff je prostě top.

Ve výsledku tedy fakt mělo smysl to pětikilo za Celeste dát, protože vidět stále rostoucí kapelu v takhle intimních podmínkách už možná brzo bude nemožné. Což je vlastně i trochu škoda, protože když čtvrtek srovnám se všemi koncerty Celeste, na kterých jsem byl, od toho prvního před deseti lety v Chapeau Rouge byl tenhle pravděpodobně nejlepší. A i když je jejich hudba i prezentace nyní mnohem kultivovanější, což je v mém případě spíše mínus, rozhodně potvrdili, že jsou naživo stále ve formě.

Mimochodem, ve čtvrtek se v Praze konaly asi 4 další koncerty, které určitě část návštěvníků odlákaly. Minimálně vím o tom, že několik lidí dalo přednost Maybeshewill, byť by jinak na Celeste okamžitě šli. I tak si ale do Vopice kolem 150 lidí našlo cestu. Narváno tedy úplně nebylo, ale na nedostatečnou podporu si v Praze nelze stěžovat. Otázkou samozřejmě je, jestli by Celeste nečekali, že pod Nuclear Blastem začnou hrát v mnohem větších klubech, než je Modrá Vopice?