Sedm let po poslední návštěvě Prahy, ve středu 27. listopadu, hráli ve Futuru Američané Earth. Původně jsem tento koncert vnímal hlavně jako morální povinnost, jelikož jsem tuto drone doom legendu zatím nikdy neviděl. Zpětně jsem se ale musel dokopat k sepsání reportu, protože byli fakt hodně dobří. Jejich novou éru sice považuji spíše za pohodu na domácí poslech než něco, co by mě mělo odrovnat naživo, ale o to více jsem byl mile překvapený, jak dobře na koncertě fungovala.

Prvně třeba přihlédnu k tomu, že na pódiu stáli opravdu s malinkatým aparátem maximálně za desítky tisíc. Žádná potřeba obrovského backlinu na rozdíl od jiných kapel, které začaly hrát mnohem později než v roce 1990. Žádné Sunn Amps and Smashed Guitars, které vás odfouknou od pódia. Prostě tři malá komba, jejíchž zvuk šel ven hlavně díky PA, ale zněla fakt super, a dokonce i celkem valila.

Druhým překvapením byly Carlsonovy dobré riffy, které zvládne opakovat i 10 minut jen s lehkými proměnami, ale dobře si jimi obmotá posluchače kolem prstu. Hrálo se primárně z poslední desky Full Upon Her Burning Lips, kterou Earth doplnili pouze jedním novým songem a Even Hell Has Its Heroes z předposlední placky Primitive and Deadly. Ze slušnosti nechyběly ani Včely ze stejnojmenného alba The Bees Made Honey in the Lion's Skull spolu s Old Black z první části Angels of Darkness, Demons of Light v přídavku, ale vůbec mi zaměření na nový materiál nevadilo. Koncert díky tomu fungoval celistvě a stejně jako poslední nahrávky i velice pohodově. Tento country drone, jak dnešní tvorbu nazval jeden kamarád, má rozhodně své kouzlo. Na starší éru vůbec nevzpomínali, a jasně, taky bych si dal prastarý drone, ale Ouroboros is Broken a další skladby by asi do konceptu tohoto koncertu tolik nezapadly.

Letos v březnu jsem byl rovněž svědkem sólo koncertu Carlsona na témž místě, a i když byl také velice příjemný, za sebe musím říct, že s kompletními Earth byl mnohem lepší. Jednak mu pomohl druhý kytarista a hlavně Adrienne byla skvělá. Třetím z hlavních překvapení bylo tedy její bubnování, které je sice dost úsporné, ale veškeré akcenty na činely a udržování pomalého rytmu celkový dojem výrazně pozvedly.

Set by šel možná rozdělit na opravdu super songy, během kterých jste se chtě nechtě i se zavřenýma očima kymáceli do rytmu, a pak na ty dobré, které jste v klidu poslouchali s úsměvem na tváři. Od začátku do konce ale v poměrně zaplněném, avšak ne nacpaném Futuru panovala velká pohoda. Earth potvrdili, že navodit příjemnou atmosféru opravdu umí a já doufám, že se zde ukáží dříve než za dalších 7 let.

V roli předskokana vystoupila ještě cellistka Alison Chesley aka Helen Money. Ta předvedla, jak se svým nástrojem umí zvukově experimentovat a využívat smyček či různých samplů. Ze začátku poměrně zajímavé, zvukově pestré. S postupem času však rychle okoukané. Prohnat violoncello přes distortion a rozjet na něj metalové riffy jsem před tím nikoho neviděl. A když poprvé pustila v podkladu nasypané bicí, rovněž to po klidnějších akustických skladbách překvapilo. Poté, co podobný krok ale zopakovala téměř identicky podruhé, původní kouzlo se rozplynulo. Jako zajímavost určitě OK, ale zvlášť silné dojmy před hlavní kapelou večera nezanechala.