Mottem akce byl výrok amerického hudebníka Toma Smitha „žánr je zastaralý pojem“. KontrA2punkt měl být přehlídkou hudebních projektů, které se pohybují na pomezí volné improvizace, noiseu, musique concrète, psychedelie, hybridní elektroniky a audiovizuální performance. Toliko část promotextu (lepší úvod bych stejně nevymyslel, tak co). Osobně si myslím, že to bylo u některých vystupujících s tou post-žánrovostí trochu diskutabilní, což ovšem nemění nic na kvalitě hudby zde prezentované.

První, nedělní večer se na avizovaný začátek koncertu dalo spolehnout zrovna tak málo jako na předpověď počasí (lilo jak z konve, i když vůbec nemělo). Normálně včas nechodím a občas se to i nevyplácí, pak se jednou zadaří, přijdu včas a zrovna hodinu a půl skluz. Sklepní prostory Kokpitu jsou na jednu stranu správně UG-DIY prostor, na druhou stranu dost neútulné, takže se čekání, proložené procházkou v dešti celkem táhne. Ale dost skuhrání, kolem deváté se konečně rozeznívá muzika a od té chvíle už převážně převládala spokojenost a dostavilo se i nadšení.

Místo na poslední chvíli odpadnuvšího Ormo ze Španěl zahrál jako první domácí WHITE WIGWAM. Stojí za ním (nebo spíše v něm) člověk působící dříve v Kaspar Von Urbach, dnes v Rouilleux. Tvorbě jedněch, ani druhých se to ale nepodobá, WW se pohybuje spíše v teritoriu elektronického ambient/drone. Většina zvuků pravděpodobně vychází ze synthů a nějakých efektových krabiček, pomalu se převalující, proměnlivé vlny doplňují i minimalistické a různě zdeformované beaty. V sedě, se zavřenýma očima, je to dost příjemný poslech, čemuž přispívá i dobrý zvuk. Těžko k někomu přímo přirovnat, snad jen, že je v tom trochu cítit i vliv badalamentiovsko-lynchovské estetiky (už ten název že). Zdánlivý klid, pod nímž je ale cítit jistý podivný a mírně zneklidňující podtón. V závěru mě v té celkem příjemné (na to, že to bylo vlastně dost syntetické) zvukomalbě trochu iritují nějaké pisklavé klávesové zvuky, ale jinak hodně fajnový set.

Pak jdeme něco popít a vracíme se na PRETTY LIGHTING z Německa. Už jsem je jednou málem viděl pár let zpátky s Datashock, ve kterých oba členové PL působí, ale pro nemoc jednoho z nich tenkrát nevystoupili. V sestavě elektrická kytara a bicí + nějaká šamanská chrastítka rozjíždí svůj psychedelický blues/rock, silně nasáklý odérem 60´s – 70´s, oproti nahrávce je to naživo až překvapivě rockově dravé, energické až strhující. Navíc i přesto, že to nebyla nijak složitá hudba, bylo znát, že hráčské schopnosti tu jsou na velmi slušné úrovni. Mě to bavilo dost, objevil se ale i názor, že to bylo až příliš šedesátkově veselé a pořád stejné. Ani se mi nezdálo, v tomhle blues/rocku byla kromě té barevně-drogově-květinové cítit i ta odvrácená a temnější strana starých hippies. Bylo tu cítit kalifornské Údolí smrti obývané „rodinou“ Charlese Mansona, pochybné sekty, no a i ty čarodějnice v lesích. Došlo i na hypnoticky-šamanské pasáže a předposlední skladba i díky své rytmice zase zaváněla post-punkem. Za mě dobrý, a to dost, a většina publika byla dle reakcí stejného názoru.

Za chvíli už svůj set spouští dvojice DD KERN (prý bubeník z Vídně, co občas hraje na trubku) & PETR VRBA (prý pražský trumpetista, který si rád zahraje i na bicí). Trumpetista používá trubku poměrně netradičně, produkuje přes ni převážně různé pazvuky, „naprázdno“ do ní fouká či vytváří, pravděpodobně přes nějaký efekt na mikrofonu, táhlé drone(y). Jeho styl mi připomněl free/avantgarde-jazzmany jako Franze Hautzingera (se kterým Kern spolupracoval), nebo Johna Butchera. Bubeník hraje také hodně free a chaoticky, v rámci jejich improvizace došlo kromě trubky a bicích i na nejrůznější chrastítka a „udělátka“. Každý si tak nějak hraje to svoje, ale je znát, že nástroje a předměty se mezi sebou snaží komunikovat, byť jen tak nějak volně. Má to jistý vývoj, je tu cítit tvůrčí tenze, občas hrají spolu, jindy jakoby proti sobě, několikrát se sejdou tak, že vytváří celkem hypnotizující celek, který se ale zanedlouho rozpadá. Vzpomínám si, že Vrba chvílemi hraje i cosi jako drum'n'bass/breakcore rytmy, Kern zase vytváří hluk pomocí vykuchaného reproduktoru, na kterém jsou ping-pongové míčky (jak to přesně fungovalo nevím), dojde i na jakousi dark ambientní pasáž, ve které Vrba pobavil mj. vlčím zavytím. Vystoupení je zvukově i hráčsky zajímavé, má to spád, vtip a nápady. A i když se tam prvky různých stylů objevit daly, byla v rámci jejich setu ona vzývaná post-žánrovost přítomna v prvním dnu festivalu nejvíce. Jo, dobré to bylo, aplaus!

Tři velmi dobré sety, od kterých jsem vlastně nic zvláštního nečekal, jsou za námi, 3x příjemné překvapení a to mělo ještě přijít hlavní lákadlo večera – DATASHOCK. Na ně jsem před 4 lety, když hráli v K4 vyrazil více méně naslepo („nějaká experimentální psychedélie, neznám to, ale mohlo by to být dobrý“), z jejich koncertu odcházel nadšen a dodnes to řadím mezi nejlepší koncerty, které jsem minimálně v rámci psychedelické hudby viděl. Důležitý byl samozřejmě moment překvapení, teď už jsem + - věděl, do čeho jdu. Kromě kytaristy a bubeníka z Pretty Lightning je na podiu a vedle něj dalších 5-6 (?) lidí, každý hrající na jiný hudební nástroj, většina jich během vystoupení vystřídala hned několik. Ten, který jich za vystoupení vystřídal nejvíce, na začátku vystoupení prochází obecenstvem a hraje na klarinet – dost disharmonicky, z pódia mu v podobném duchu odpovídá kolega na nějakou flétnu s pištivým zvukem, postupně se přidávají i další členové na elektrické kytary, baskytaru, housle, různé klávesy a další nástroje, vše samozřejmě prohnané přes slušný arzenál po podiu rozložených efektů. Psychedelic/krautrock šel Němcům vždycky dobře a Datashock nejsou výjimkou. Přirovnání k novodobým Amon Düül je nejspíš na místě, ovšem jejich produkce se ubírá na půl cesty až někam k podivnosti a rozvolněnosti á la No-Neck Blues Band či Sunburned Hand of Man, tudíž jde o psychedelii řekněme současnější, ke srovnání se nabízí i scéna/komunita/kolektiv okolo Sylvester Anfang. Pokud jsou takoví The Cosmic Dead naživo skvělá psychedelická jízda, Datashock bych spíš přirovnal k plavbě (neméně skvělé). Většina setu se nese v rozvolněné, zvukově velmi různobarevné, psych folk/droneové rovině, kterou si lze užívat jak jako celek, tak se i zaseknout na jednotlivých nástrojích a skvěle si na tom tripu ujet. Celé je to pravděpodobně jeden velký jam, zdá se, jako by si každý hrál to svoje, souzvuk se mísí s disharmoniemi až noisem, dvojice (mj.) vokalistů chaoticky deklamuje, či šamansky zaříkává, přitom to pořád nějak funguje a drží pohromadě. Je evidentní, že těch jamů už spolu odehráli bezpočet a jejich mozky pracují na stejné frekvenci. Psychedeličnost vystoupení umocňuje i vizuální stránka – dvojice projektorů promítá na stěny různé halucinace, do toho se do publika z podia valí spousta kouře z „kouřometu“. Není nad to, když při koncertě zavřete oči a představivost vám za pomoci hudby vykouzlí různobarevné mlhoviny, a když otevřete oči, tak je kolem sebe skutečně vidíte. Ke konci vše graduje ve více psych rockovém duchu s razantnějšími bicími a končí se tak, jak se má – v nejlepším. Výborný set, jehož následky – tj. rohlík na tváři a pocit nadšení a naplnění, přetrvaly ještě dlouho i přes krutý návrat do reality v podobě úprku na poslední metro. Ještě předtím ale kupuju kompilačku vydanou k 10. letům fungování Datashock, která obsahuje i personálně spřízněné projekty; z nich za zmínku stojí kromě Pretty Lightning zejména Flamingo Creatures, nebo nejspíš úplně nový projekt Yagow.

Fotky © Vašek Adam / Letmo productions