Po nejrůznějších vystoupeních u nás na festivalech (Brutal Assault, Rock For People) se to konečně podařilo a Mastodon zahráli i v klubu, byť samozřejmě prostory LMB jsou, řekněme, trochu problematické. Ale můžeme být rádi alespoň za tohle (v jednání údajně byla i hala Folimanka, ale už se to nestihlo), aspoň bylo vyprodáno. A i pro samotné kapely to mohla být příjemná změna - od velkých, rozlehlých sálů si odehrát v podstatě malý, intimnější koncert.

Vzhledem k tomu, že mi konec pracovní doby kolidoval se začátkem koncertu, stihl jsem, bohužel, z RUSSIAN CIRCLES jenom poslední skladbu Deficit. Jak se proplétám zákoutími klubu a blížím se do jeho spodní části, intenzita zvuku jde nahoru a příjemným zjištěním je, že zvuk už nyní je naprosto skvělý a drtící a nechává vyniknout to, na čem je hudba chicagské kapely postavena – zasmyčkované kytary, na které se nabaluje zprvu základní, jednoduchý rytmický motiv, který postupně bobtná a košatí. Mohu tak jenom se slzou v oku zavzpomínat, jak jsem si při jejich hudbě lebedil v Matrixu cca 7 let nazpět a po straně pódia je měl jak na dlani.

Vlastně všechny tři kapely se vyžívají v tom, že si dokáží pohrát s rytmem skladby a zdánlivě z počátečního jednoduchého paternu vyždímat uhrančivou záležitost. RED FANG v tomto ohledu ale zůstávají hned na začátku, kdy naopak namísto košatění to taví více do groovu a prokládají špetkou psychedeliky. Na rozdíl od instrumentálních Russian Circles, Red Fang už rádi a často pracují s hlasy od všech tří strunných nástrojů, zatímco bubeník John Sherman se vyžívá v rychlopalných přechodech a víření (skvělý byl v Throw Up). Trochu jsem se těšil, zda-li kapela dostojí své klipové image coby velcí pijáci piva, ale nakonec to myslím skončilo u dvou Plzniček, co během vystoupení vypil Brian Giles. Měl na to čas, jelikož se ve zpěvech vcelku rovnoměrně střídal s basákem Aaronem Beamem, a možná právě protože si stále ucucával, měly jeho party správný říz. Ačkoliv celý set byl skvělý, druhá polovina, kde zazněly i největší hitovky (a vlastně skoro všechno klipovky, které má tahle kapela krásně ulítlé), byla nádherně vygradovaná - Crows in Swine, moje nejoblíběnější „mlíkařská“ Wires a na závěr montypythonovský Prehistoric Dog. Mezi ně byly vklíněny vlastně jenom dvě nové skladby – Flies a The Deep. Víc se toho do setlistu nevešlo, jelikož se muselo končit brzo.

MASTODON měli začít okolo osmé, ale než jsem si stačil zařídit věci nezbytné (záchod, mrknout na merch – jako triko Mastodon za 800 je přísný), tak ještě ve frontě na pivo slyším nezaměnitelný začátek – na saních za cinkání zvonků nepřijíždí ani Santa Klaus, ani děda mráz, ale za bicími už sedí pan jedinečný Bran Dailor a rozehrává Sultan's Curse. Nejen že není ještě ani 19:45 a už se hraje, ale co víc – zdá se, že Mastodon od posledních zastávek překopali setlist. Ve zpěvech dostává hned od začátku nejvíc prostoru právě Bran, jelikož, a to ať se na mě nikdo nezlobí, on má ze všech čtyřech pánů nejlepší hlas. Neuvěřitelně nadaný muzikant. Takže hned po úvodu zaznívá např. i starší Ember City, Divinations (to banjo je geniální) a Megalodon. Nová deska Emperor Of Sand nakonec dostala poměrně velký prostor – zazněla z ní téměř polovina skladeb a vůbec to nevadilo. Prokládání novinek a starých věcí bylo naprosto přirozené a celý set působil kompaktně. Radost sledovat a poslouchat od začátku do konce - zpočátku jsem zůstal na balkónu, ale zpěvy se mi tam zdály nějaké slabší, tak jsem se procpal do dolního sálu a zaujal místo vlevo od pódia a nelitoval jsem. Neskutečně jsem si užil Andromedu, popovku Show Yourself zpívala celá Lucerna, piva padala z římsy na dole stojící, a těm to nevadilo, vychutnal jsem si extatické zpěvy v Roots Remain, skvěle zvládnuté Streambreather i Precious Stone. Škoda, že třeba z Remission nehrají March of the Fire Ants, ale „roots, bloody roots po atlantsku“ Mother Puncher.

Pak přišla asi dvouminutová pauza, byl přinesen další mikrofon a nastal čas na přídavek ve speciálním setu se Scottem Kellym. Jak po koncertě poznamenal Bran – Mastodon vlastně na každé desce měli Scotta za hosta, ale až teď mají dostatek materiálu, aby si s ním mohli takto zahrát. (Když odbočím – mně přijde, že Scott Kelly ani nepotřebuje někde bydlet, když je furt na nějakém turné). Prakticky celý koncert byl podpořen projekcí, ale tak nějak jsem to ani nevnímal, jelikož jsem byl představením na pódiu doslova hypnotizován. Marně jsem se snažil objevit alespoň náznak nějakého falešného tónu ve zpěvech – ano, na desce jsou linky vypjatější, ale tady a teď se opravdu zadařilo. Když už něco takového hrozilo, přidali, ať již Troy či Brent na agresivitě, a prostě to přes zuby procedili.

Po 90 minutách byl nicméně konec, ale opět se projevila další sympatická stránka Brana, který se tradičně přišel rozloučit s fanoušky pod pódiem (i těmi na balkóně) a přišel si „zahrát na Metallicu“ a porozdávat pár svých paliček. Já toho kluka prostě miluju.

Je mi líto, ale tenhle koncert se zkrátka vydařil od začátku do konce a nemám nic víc než superlativy. Trochu zvláštní jenom bylo, že se skončilo lehce po 21:15, jelikož v pozdních nočních hodinách již byla LMB obsazena pro místního Aleše, který přijel se svou diskotékou. Bylo to fajn!

Setlist:
Sultan's Curse
Divinations
Ancient Kingdom
Ember City
Megalodon
Andromeda
Oblivion
Show Yourself
Roots Remain
Precious Stones
Mother Puncher
Steambreather

Přídavek, host Scott Kelly:
Scorpion Breath 
Crystal Skull
Crack the Skye
Aqua Dementia
Spectrelight
Diamond in the Witch House