Čtvrtek 11. 5. 2023

Psal jsem to už milionkrát. Liturgy hrají v Evropě. Třikrát za víkend. Jedu. Navíc i kdyby stáli za hovno, což je už tak dost nepravděpodobné, jsou tam i věci, na které se vyplatí zůstat a při té příležitosti si prohlídnout zemi, nebo aspoň její hlavní město, kde jsem ještě nebyl. Žánrově dost post-metal, což není můj hlavní bod soustředění, ale i tak dobrá soupiska.

Letět v sedm ráno je docela napiču, jelikož nevyspalost kombinovaná s ubytkem, kde vám otevřou až odpoledne, musí být něčím revanšovaná. Můžete hádat, co jsem zvolil já. Asi nebude překvapením, že chlast v Dánsku není zrovna levný. V supermarketu plecháček za stejnou cenu jako u nás v hospě, no a v hospě často víc než čtyřikrát tolik. A pokud jako já jedete příští měsíc na tři festivaly, peněženka celkem skuhrá. Šetření peněz je ovšem zároveň i plýtvání časem na přípravu, takže jsem se smířil, že zbytek měsíce budu o suchém chlebu.

Charakteristické řadovky z domů, kde je každý jiné velikosti i barvy, jsem uviděl docela rychle a bylo na čase se podívat i trochu dál. Pronájem kola z appky pomohl a část důležitých míst byla objeta, než jsem mohl složit řepu. Nejzajímavější byl asi výhled z nejvyšší dostupné věže a Christiánie neboli tolerovaná anarcho-komunita uprostřed města, kde se smí prodávat tráva. Tu jsem si nechal ujít, stejně jako focení, jelikož se to tam nesmí. Prostě počmáraná čtvrť s freestyle životem.

Event byl složen ze tří klubů, které byly hned vedle sebe a povětšinou k sobě asi i patřily. Hajzly gender-neutral (měl jsem čekat něco jiného?), nabídka piva docela byla, a když jsem nekoukal na ceny, vypadalo to hodně dobře. Byly i nějaké speciály, ale já jsem prostě na klasiku, takže pro víkend vyhrál Tuborg Grøn a v podstatě jsem chlastal hlavně ten. Potěšilo, že mají pevné kelímky jako třeba v Underdogs, ale nechtějí zálohu, protože na západě jsou přeci jen spolehlivější a víc si navzájem věří, že ho někde nehodí do hajzlu, neztratí nebo nerozbijou. I tak se to u nás stává minimálně a takové zálohy jsou pro mě neskutečně otravná záležitost, takže palec nahoru.

Na první kapelu jsem zanevřel (poslouchal jsem předtím všechno a věděl přesně na co jít) a radši se pořádně dochrápal na Liturgy začínající už v sedm. Ti tento den představili v celku své předposlední album Origin of the Alimonies, které je vlastně moje nejméně oblíbené z celé diskografie, ale má své světlé momenty. Pojaté je jako jakási moderní opera (pokud se nepletu, v USA ji hráli i s orchestrem), která tradičně míchá žánry po jejich.

Orchestr byl samozřejmě samplovaný, tak jako i víc věcí a člověk se tradičně ztrácel v tom, co z toho bylo vůbec živě, ale dá se to chápat. Hudebníci se navíc soustředili dost bedlivě na svoje notičky, asi protože to naživo moc nehrají a sami jsou možná trochu nesví z toho, jaké části vůbec mají hrát a co už je na samplu. Album je dost zvláštní mix všeho možného, takže se vůbec nedivím. Naživo tlačilo dost pěkně, „burstbeaty“ Leo Didkovskyho se splývajícími kytarami v sama sebe - signature zvuk Liturgy - vykřikovaly pěkně, přestože se to ale kvůli specifickému albu neobjevovalo tolik, jako na ostatních. Kytary i tak trochu méně konkrétní než na albu, asi utopené v Orange bedně.

Nejvíc mě z hraného alba baví Siheymn’s Lament, protože trapový rap beat s post-blackovým skřekem dohromady opravdu jen tak neuslyšíte a oba žánry jsou mi blízké. Na té části toho moc „živého“ asi nebylo, i tak jsem to pravděpodobně viděl poprvé a naposled, protože tyhle věci jsou i u nich doma dost vzácné uzřít na koncíku. A přestože si album moc neposlechnu, naživo mělo energii opravdu skvělou a já se nemohl dočkat dalšího dne.

V pozadí navíc jel příběh z Haeliny filosofie, který konceptuálně tohle konkrétní dílo tvoří. Můj shit foťák promítačku žel moc nepochytil. Popravdě, dávalo mi to už docela (ale ne úplně) smysl, prostě je to nový originální pohled na svět, přírodní zákony a stvoření. Vysvětlovat to si ovšem absolutně netroufám. Největší kvlt byl na tom stejně záměrný misspelling některých slov, aby více korespondovaly s danou filosofií. Není to u Haely ale nic nového, na samotném názvu alba Aesthethica se zdá být něco špatně, no ne?

Místní Dirt Forge hrají v podstatě dost neoriginální stoner, kde se mísí hrubý a hodně dobře zazpívaný čistý vokál. I kytarové efekty mají příjemné. Poslech nahrávky rozhodně neurazí (doma jsem to jako soundtrack k úklidu nechal hrát hodně dlouho) a naživo už vůbec, ale nemusím to vidět celé, zvlášť když vedle hraje zajímavější věc a já se tedy přesouvám. Vidět kapelu po Liturgy pro onu kapelu není zrovna úctyhodná pozice, i tak to hodnotím v pohodě.

Svarta Havet, na to jsem se velmi těšil a finský uřvaný disonantní námrd nezklamal. Jasně, je to dost poštovní, ale chvíli opravdu hodně do black metalu, časem i překvapivě melodického. Člověk by řekl, že tahle kombinace by se dala nazvat post-black, ale to teda fakt né. Nevím, co to je, ale vím, že to bylo naprosto úchvatné a emotivní od začátku do konce a v tzv. Basementu s opravdu super zvukem a barevnou art projekcí, se kterou (podle toho odkud jste se dívali) každý člen kapely někdy obrazově splýval, to lépe dopadnout nemohlo. Prostor má navíc tři výhledy – před stagí, schody a balkon. Je to skvěle koncipované místo, kde vlastně těch kapel má hrát nejvíc a já se tomu už na začátku nedivím.

We Lost The Sea jsou instrumentální spolek, který si všelijak vyhrává s atmosférou, a ač proti takové hudbě osobně nic nemám a objektivně není špatná, musí mě něco takového nástrojově oslnit opravdu hodně, abych na to vydržel celou dobu. Tohle ten případ nebyl, většinu času jsem prokecal. Tak nějak bylo jasné, že podobných kapel bude docela dost, takže nezbývá, než se na to nějak připravit. Spousta z nich mě při poslechu nezaujala zase z jiných důvodů a proto jsem je záměrně vynechal.

Vægtløs mě doma ovšem zaujali, což zdejší výkon nepotvrdil ani náhodou. V Basementu se asi objevují i zvukové nedostatky (které se později v podstatě nedostavily), i když těžko říct, jestli kluci prostě nemají shitózní efekty. Post-black ve stylu Downfall of Gaia či snad Ghost Bath neměl vůbec konkrétní kytary a nějaké melodické postupy byly úplně utopené. Ani vokál nebyl vůbec tak vysoký a depresivní, jak by se slušelo. Nic necítím, sorry.

V jedné boční místnosti s myší a klávesnicí byl na promítačce visualiser posledního alba Cult of Luna. Těžko říct, co měl reprezentovat, prostě jste bez cíle kontrolkami ovládali jakési světlo putující temným rozbouraným městem za doprovodu smyčky z jednoho tracku. Koncept možná ne úplně pochopený, ale zajímavý.

Další místňáky Weal jsem ani v plánu neměl, ale popíjet pivko za doprovodu nějaké hudby pro za(b/p)ití času, proč ne. Ovšem je to další z instrumentálek, které mi nic neříkají. Tak akorát na to jít spát a tak nějak jsem stejně neplánoval to dojet dnes do konce, zvlášť když mě další kapely vůbec nezajímaly.

And So I Watch You From Afar. Zase další věc bez zpěvu, kde ho vlastně člověk ani moc nepostrádá, ale hudba je to prostě divná a zároveň postově pozitivní a mně neseděla nikdy. Pro někoho to byl headliner festivalu, pro mě nezajímavá hudba. Nechápu, odcházím chrápat.

Když jsem přemýšlel, co o některých kapelách vlastně napíšu, když jsem věděl, že mě stejně nezaujmou, napadlo mě, jak zlá je („)práce(“) „kritika“ - furt jenom pičuje na lidi, kteří se snaží něco vytvořit. Na druhou stranu, sdělit svůj názor asi nic špatného není a kdyby to nebylo žádané, asi byste to právě nečetli. V hudbě existuje určitá beznaděj, která vám brání prorazit, a jestli nesplňujete všechny kolonky (kvalita hudby, PR, krev, pot, slzy…), ani se vám to nikdy nepovede, pokud není nějaká šance na nepotismus. A proto se na to vyserete jako já a začnete ostatním lidem říkat, že by se na to měli vysrat taky. A jsme doma. Nebo ne? Není vlastně lepší v tom případě neplýtvat vlastní ani váš čas a psát jen o těch dobrých věcech? Já se teda pokouším u těch nic moc věcí nepoddávat grafomanii (často to ani jinak nejde), jenže jelikož byly tento den jen dvě opravdu dobré kapely (Liturgy a Svarta Havet), článek se potom zdá být tak nějak prázden. Jako ona nezajímavá hudba. Nejsem potom pokrytec, když kritizuji něco, co dělám sám? Počkat, nejsem, protože jejich nezajímavá hudba přeci může za můj nezajímavý článek! Tak!

Inu, první den hudebně nic moc, ale na něco málo se přijít rozhodně vyplatilo. Ono i málo je někdy hodně, protože jsou lidi (mezi které rozhodně nepatřím), kteří jedou na festival, aby viděli jednu kapelu denně. Nikdy jsem to úplně nechápal, ale jak vidím naživo víc a víc kapel každý týden, už mi to před nějakou dobou začalo docházet. Pozdě, ale přece. Takový minimalistický přístup má ale nevýhodu – když se poslechově připravíte, zjistíte, že velmi často vidět jen jednu nebo dvě by byla škoda. Takže můžete celou dobu lít někde jinde, ale přijdete o spoustu zážitků. Proto vždy volím zlatou střední cestu – chlast a hudba. Dneska se možná nevyplatila zas tak, ale třeba 10 kapel denně na Brutalu? Samozřejmost.

Pátek 12. 5. 2023

Další den jsem toho z turismu moc nestihl, protože chcíplost z cestování byla cítit pořád, tak jsem se jen válel po pokoji a když jsem akceptoval, že moje tělo přes všechnu únavu spát nechce, vylezl jsem na další věž poblíž, abych viděl zvrchu trochu jinou část Kodaně. Byly i mé oblíbené kostelíky, ale vesměs byl brzy čas jít.

Před pátou již začínali Shaam Larein, které znám díky loňskému Brutalu, kde jsem se na ně díky své připravenosti velmi těšil. Jenže zvukař na Bastionu jaksi nedokázal pochopit, že kytara má být slyšet a snare by naopak neměl probodávat ušní bubínky jako vrtačka. Silný zvuk, který komplimentuje kapele, tam stejně příliš udělat nešlo. Nasraný jsem odešel, protože to fakt nemělo cenu.

Ovšem zde to bylo úplně, ale úplně o ničem jiném. Jejich šamanský doom se zaříkáváním zpěvačky do emočního vypětí ve mně určitou stopu zanechal. Dobře, nějaká nudnější pasáž se našla, přesto všechno znělo úplně tak, jak naživo má. Basement potvrdil včerejší neskutečnou zvukovou kvalitu, která si zachovávala hutnost a atmosféru, přičemž bylo vše čisťounké a srozumitelné. Lepší start dne jsem si přát nemohl. Skvělý!

Loni vydali nové album, ale naštěstí se pověnovali pár věcem z debutu. Volcano bohužel chybělo. Změna byla nejen v setlistu, ale i v obsazení – chyběla třetí zpěvačka (druhá byla za klávesami), která na BA přítomna byla. Dokážu si představit, že by to s takovým soundem ještě zhutnila (ne, že by to bylo nutně třeba).

Oznámeni byli na poslední chvíli, kdy už jsem dávno měl lístek a určitě je musím vidět znova. Shaam vzkázala, že tímto začínají evropské turné, tak koukám na net a hle, hned v neděli 21. byli ve Vopici.

Setlist: Sticka En Kniv I Världen, Beware The Duchess, Flesh of Gold, Massacre, I Have No Face, Lunar Crater, Murderer.

Norna byla solidní rozjebávačka. Už z jejich jediného vydaného alba tento spolek solí doomové riffy jak na běžícím páse a zaujmout dokáže neskutečně. Díky své agresivitě zde stoner přechází hodně do sludge. Přál bych si, aby naživo zvukově ubrali na fuzzu a přidali na konkrétnosti, protože přestože to mělo sílu jako hovado, z alba ty postupy vyznívají lépe. A když už jsme u zvuku, byli bez basy (jedna kytara na chvíli vypadla a i bez ní jsem si dokázal představit, že by to odsolili bez problému), což vůbec nebylo poznat. Jejich koncert byl jediný v Basementu, který neměl projekci, pouze světelnou show a změna byla pochopitelná. Mimochodem asi poprvé, co jsem kdy viděl za mixpultem borku.

Agresivní skřeky, surovost a přesto chytlavé. Proto je to lepší než třeba včerejší Dirt Forge, mnohem lépe to splňuje 5P. Na desce si je pamatuju rozhodně rychlejší, ale o to víc to bylo heavy. Možná pořád ne nejlepší kapela festivalu, i tak bylo super je vidět.

Messa byl pro mě objev loňského roku díky skvělému albu Close, které má sice pár nudných momentů, ale síla zvuku je hmatatelná a úplně stejně to tlačilo i z pódia. Mocný zpěv další šamanské frontmanky (občas mimo tón, ale většinou ne, a když ano, nahradí to sílou hlasu a na nějaký vnímaný problém okamžitě zapomenu), na kterou se mimochodem i dobře kouká, se spolu s hutnou kytarou postaral o další ze skvělých zážitků festivalu. Nejvíc super bylo vidět skladbu Dark Horse, kde všichni úplně bez chyby potvrdili své skills na albu, stejně tak jako Suspended. Co se týče kytar, skleněný náprstek jsem už samozřejmě viděl, ale fidlání partu na smyčec je pro mě na takovém koncertě novinka – možná se ještě mám co učit. Ještě jsem si nikde nevšiml ani elektrické dvanáctistrunky. O originalitu bylo tedy postaráno.

Pokud hudba není totální noise námrd, bývá taky důležité, aby dýchala, protože muziku tvoří mezery a jejich vynalézavost. Další pozitivní element jejich hudby, kde jsou jejich skladatelské schopnosti nesporné. Hodila se i přívětivá temnota v sále, přestože venku v začínající večer pálila zoncna jako v poledne. Velice příjemný koncert. Jsem zvědav, kolik času dostanou na Brutalu, ale o delším než zdejších 55 minutách docela pochybuji.

MoE s vlčí ženou za mikrofonem jsem zpočátku moc nechápal, protože hráli dost prvoplánový doom/sludge, navíc šaty jako ze středověké pohádky mi moc nesedí k totální surovosti vokálu, i když dokážu ocenit pro mě nový koncept. Postupně to ovšem začlo být jiné i hudebně, když se riffy více měnily a vynikala část, kdy s absolutní kontrolou nad hlasem zpěvačka napodobovala mírně melodickou verzi zvuku vrzání dveřních pantů. No a i si „zamoshovala“ v publiku. Charismatické by se to nazvat dalo, ale doma bych ji nechtěl. Podivná to věc, která na mě extra nezapůsobila, i tak si mezi diváky určitě našla kapela své místo.

Vedle hrající Svin byla zase psychárna v hudebním smyslu. Na průměrného Pražáka příliš divně aranžovaná hudba se saxofonem místo basy, který tomu, přiznávám, seděl. A ač saxík opravdu můžu, celkový dojem byl jinačí. Asi jsem pořád příliš velký normie, kterému dánská avantgarda ve sluchátkách nehraje každý den. Možná bych to na osmi halucinogenech najednou hodnotil jako nejvíc deep věc na světě? Nahrávky mi přišly přístupnější.

Nastal čas na hlavní hřeb festivalu – průřez tvorbou Liturgy. Nazvat to průřezem není žel úplně přesné, protože, jak jsem z nedávných setlistů vyčetl, měli se soustředit hlavně na nové album a tak tomu bylo i zde. O oné desce 93696 jsem nedávno psal, že prvních pár songů jsou pro mě v podstatě další instantní masterpieces jejich kánonu. Tady to ovšem mělo celkem velký háček.

Vykopli songem Djennaration, kde byla ze mně neznámého důvodu vynechaná nejlepší část celého alba. Nebyla ani složitější na zahrání než zbytek, ani méně hodící se na metalový koncert, takže ani při pozdějším chatu se skladatelkou jsem důvod vůbec nepochopil. Když zanedlouho zahráli Haelegen II, který na mě naopak jako celek působí jako nejlepší z alba, byla upravená další mnou zbožňovaná část, kdy se rapuje do rytmu bicích. To už bylo pochopitelnější, jelikož ok, může to možná zmást fanoušky festivalového žánru, ale opravdový důvod asi byl, že je extrémně těžké se při hraní na kytaru soustředit na rychlý složitý text. Ten se v repetici vrství se screamem, i tak to neberu jako výmluvu a mohl být aspoň sample. Co je tohle za prokletí? Negativa ukončím tím, že celý set měl více doomově špinavý a zahuhlaný zvuk, než by mu seděl. Na začátku nebylo moc možné pochopit, na jaký sound kapela míří, kdybych ji neznal.

Po otřepání se z vynechaných částí, které jsou pro mě stěžejní, jsem pozoroval docela dlouhý zbytek a jednoznačně nezklamala především skladba 93696, kde se míchá mathcore se sludgem a Antigone II, který moc nemusím, byl naživo taky skvělý, dokonce i ty divné části měly větší spád i lepší zvuk. Mistrovský výkon všech zúčastněných a neskutečná energie celého koncertu tedy zachránila všechny negativa. Navíc mi jeden týpek říkal, jak to bylo skvělé a že se nenudil ani vteřinu, což se mu nestává skoro vůbec. Naprosto chápu, jak to myslel. Liturgy předvedli totální výmaz, i kdybych možná kytarám chtěl více rozumět.

Přál bych si i slyšet více staršího materiálu, ze kterého zazněl jediný song Generation z Aesthethicy. Instrumentální matematika a měnění rytmů až do oblivionu, síla. Z téhož alba na další zastávce přidali ještě Glory Bronze, za což bych se vůbec nezlobil, ale jasně, hrací časy. Je opravdu hodně songů, jejichž živé provedení bych ocenil, takže nemá ani cenu je vyjmenovávat, je to vlastně asi polovina celé diskografie. Doufám, že v Praze nějaké takové přibudou, ale moc tomu nedávám.

Setlist: Djennaration, Caela, Generation, Haelegen II, Before I Knew The Truth, 93696, Antigone II.

Stavil jsem se pak na kebab naproti a ten stál skutečně za poznámku. Totiž, když jste si dali hovězí, bylo na první pohled z otáčecího grilu jasné, že nejde o levnou sračku z Makra, která maso neviděla ani dalekohledem, naopak stoprocentní kvalitka. Ptám se tedy, proč u nás ve stejných stáncích nejen převládá, ale existuje pouze levná moučná náhražka, které říkají hovězí. Asi na každého přistěhovalce český mámvpičicoprodávám-přístup dolehne, zatímco v jiných zemích pravděpodobně stejná národnost prodává něco dramaticky jiného. Jiný stánek v sobotu mi potvrdil, že to nebyla jedinečná událost.

Turismus a alkoholismus dohromady je velice vyčerpávající kombinace. Neměl jsem sílu se dívat na nic moc dalšího. Dal jsem šanci Year of No Light, o které jsem přišel v Praze taky. Další parta bez zpěvu, která byla asi o chlup zajímavější než We Lost The Sea, ale nevydržel jsem to celé. Stejně tak Soldat Hans, jejichž album Dress Rehearsal je věc (tak nějak neutrálně) podivná, z pódia už to tak zajímavě neznělo.

Je obecně k povšimnutí, že oproti střední Evropě byly publika zde dost vděčnější, ale aby kurva ne, když (přestože každá kapela nemusí být nutně můj styl) velmi často hudebníci i zvukaři působili naprosto profesionálně. Zvukaři z Basementu by měli vzít melouch v ČR - to bychom zažili něco, co tu ještě od místních nebylo.

Sobota 12. 5. 2023

Když mě ráno vykopli z Airbnb, byl čas se zase trochu projít. Nejlepší části odpoledne = naprosto precizně upravené městské parky do podoby královských zahrad, barevné nábřeží Nyhavn, další kostelíky, setkání se Slováky, kteří doporučili místní putyku… a v neposlední řadě ony hospody, kterým se říká „bodega“. Tradiční old school hospy s nízkými stropy, které mají (většinou točené) pivo za na dánské poměry rozumnou cenu.

Zkusil jsem hned první doporučenou bodegu s názvem Borgerkroen, kde jsem si dal rychlé pivko a dánský bramborový šnaps - panák levnější než pivo. Naprosto odlišná chuť od našich pálenek s docela drsnou dochutí. Další tradiční shot s názvem Arnbitter padl nakonec, ale byl to podobný hnus jako Becherovka. Putyka jinak skvělá s příjemnými lidmi – určitě se mrkněte.

Byl čas na brzkou první kapelu Íránců působících z Německa – Tears of Fire. A holy fucking shit, to bylo kurevsky skvělý. Pokud byl včerejší začátek super, tak tady opravdu nemám slov. Zaprvé nejvíc temná a sataňizmus kapela celého festivalu, až se divím, že je vůbec na takový hipsterfest pozvali. Neskutečný black doom o třech lidech - klávesačka jela úchvatná pohřební kila s dramatickým až varhanním zvukem a ten její i kytaristův naefektovaný Esoteric-style vokál… všechno mě to uzemnilo až do hrobu. Hudba byla skutečně v nemálo pasážích funeral doomová. Moc jsem toho od nich předtím neslyšel, ale z alba si pamatuju divný a velice raw zvuk, což tady byl naprostý opak – ještě jednou, místní zvukaře pozvěte sem, a to rovnou s touhle kapelou. Já ji sem musím dostat!

Pokud se vám naskytne šance tohle vidět, uděláte životní chybu, když nepůjdete. Tohle se nedá popsat, prostě tam musíte být. Nejenže by si to zasloužilo hlavní čas, ale rovnou bych to frknul na loňskou zadní Brutal stage. V poho, v klubu to taky fungovalo extrémně přísně. Černý kůň eventu totálně!

Následující kapely mě ještě dlouhou dobu vůbec nezajímaly, takže jsem prošel další kolosální park, odkud byl výhled na slony do zoo. Taky jsem viděl čtvrť Carlsberg, kde se do přesunutí vařilo nejznámější stejnojmenné dánské pivo. Je docela vtipné, že jsem ho doteď v žádné hospodě neviděl, ale to se mělo změnit. Měla ho další bodega, kterou naprosto doporučuju a ta nese jméno McKluud. Bohužel pivo bylo jen lahvové, zato výběr speciálů a dlouhosáhlý deeptalk s barmankou a hosty mě přesvědčil, že se ještě dnes musím vrátit, jelikož se bar nachází za pár rohy od hudby.

Docela mě zajímalo, co si pro nás připraví frontmanka a skladatelka Liturgy, Haela Ravenna Hunt-Hendrix. Toto vystoupení již nebylo pojmenované po kapele, nýbrž po jejím (asi jen uměleckém) jméně. A musím říct, že teda nic moc. Byla tam sama s kytarou a looperem, kam nahrávala své pokřiky, do čehož hrála sice charakteristické postupy Liturgy, ale postrádalo to ten feel celé kapely a celkem i veškerou zajímavost. Bylo to jistě z části improvizační. Mnohem radši bych viděl nějaký kapelní old school set a tajně jsem doufal třeba i v materiál z jejího jiného projektu Kel Valhaal, pro který nahrála album ve stylu alternativního rapu a elektronické hudby. Některé jeho songy jsou opravdu paráda. Nedočkal jsem se. Škoda, ale můžu aspoň říct, že jsem viděl další netradiční koncert, který se nebude opakovat.

Vedle jsem uprostřed setu zaskočil na Sum of R. Křížení s Ravennou mě při zveřejnění docela štvalo, ale ani toto mě neuzemnilo tak, jak jsem doufal. Z alba je to dost obyčejný sludge/doom, který jsem čekal, že mě naživo pořádně trkne, ale nestalo se tak. Musím tomu ovšem přiznat kvalitu vokálů, se kterými si mistr hrál pomocí různých krabiček a chvílemi vzdáleně připomínal třeba Altarage. Tento zpěv byl žel dost přepálený, takže neoplýval tou magií, kterou by měl v utopenější formě. Celkově pomalé ano, mocné nikoliv. Věřím, že jelikož se jednou v Basementu zvuk nepovedl tolik, mohlo to být dost tím.

Boris začali svou magořinu s klasickou dvojkytarou (tedy kytarobasou) a ztřeštěným makeupem zúčastněných. Přepálený snare byl pomalu upozaďován, takže vylézaly kytary dostatečně, přesto musím říct, že mě jejich crazy heavík naživo tolik nezaujal. Mám rád docela dost jejich nahrávek a i tady mohlo být zklamání částečně zvukové. Přes všechno byla show jak prase a očekávaná bizarní přehlídka se konala. Další one-off festivalu. Hele v pohodě, jenom jsem na druhou půlku po neměnnosti odešel znovu do McKluudu.

Naopak Wyatt E. se svým hypno doomem byli naprosto famózní. Přestože jsem se na ně těšil, takhle dobrý živý zvuk jsem nečekal ani ve snu. V polovině hracího času zazněl od některých členů mega naefektovaný vokál, nerozpoznatelný někdy od jakési arabské flétny a někdy od totálního noisu. Spolu s tím, že jeden člen v polovině setu změnil kytaru za basu, to tvořilo změny slyšitelné i na albu. A jakém že? Na tomto vystoupení zahráli v celku desku Āl Bēlūti Dārû, což je další velké pozitivum. Rád i od podobných kapel slyším věci, které znám, žádné improvizace. Všechno od tohoto spolku předčilo veškerá očekávání. Druhá skvělá kapela dne, což je v půl jedenácté docela ehh. Btw, tolik efektů na jednom pódiu jsem ještě neviděl.

Eyes bylo dobré vidět hlavně pro zažití dánské mathcore scény. Dokonce mi je doporučil jeden chlap v McKluudu, který se události nezúčastnil. Jde o jedinou lokální věc na hlavní stagi a to asi něco znamenat bude. A pičo tvl, znamenalo! Další nečekaně dobrá záležitost – neskutečný nájeb se show jako od Dillingerů. Riffů až do prdele, zpěvák ze sebe vyřval i vyběhal duši. Asi první a poslední zdejší pořádný mosh. Btw, pusťte si jejich klip Distance a pobavíte se. Nemám co dodat, brada opět probourala zem.

Poslední kapela, kterou jsem mohl vidět, byli britští Poly Math, neboli rytmický jazzík připomínající jejich krajany Taupe, jen trochu víc „normální“. Další kapela se saxofonem. Dobré efekty, dobrá basa, dobrá show. Nedá se tomu nic vytknout – vlastně první instrumentální band, který mě zde opravdu zaujal. Muzikanti, jak se patří.

Musel jsem brzy zmizet na vlak do Helsingøru, kde jsem měl spaní u známého, jenž je častý návštěvník českých festivalů. Chystal se další týden opět na Steelfest, takže jsem zvědavý na dojmy. Město je poměrně nudné, pláže ovšem oplývají dle názoru kolegy nejjemnějším pískem, který zažil. A když už jsme u nej věcí, nejlepší falafel, který jsem kdy jedl, byl ve zdejší street food zóně u moře. Spojuji to s tím, co jsem říkal v pátek o kebabu.

Velice vydařený výlet, kde jsem kvůli mnohým pozitivním zážitkům vlastně napůl zapomněl na hlavní důvod své návštěvy. Nutno podotknout, že češtinu jsem slyšel jedinkrát na ulici a pak až v letadle. Tímto jste se tedy o události dozvěděli, a kdyby se vám jako mně zde nahromadily kapely, které chcete vidět, doporučuji dát tomuto profesionálně zorganizovanému eventu šanci a možná budete ještě víc happy než já, máte-li rádi i instrumentální post-metal. Já se určitě rád vrátím.

Poznámka pod čarou – vtipné je, že jsem s sebou celou dobu tahal bundu jak idiot, přičemž jsem ji jedinkrát nepotřeboval, a to ani v noci. Naopak se mi solidně opálil ksicht jako nedávno v Itálii. Jenže tohle bylo v Kodani uprostřed dubna. Explain.