Vítěz květnového Alba přichází ze severu. Je následován trojicí řecko-louisiansko-českou konkurencí a doplněn čtyřmi malotipy, které si ale zaslouží být zmíněny, protože na ně padly vždy dva marastí hlasy. Enjoy.
 
Struktura článku:

1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků
Pro ty, kteří se v top žebříčku nenajdou (i když nejen pro ně!), je tu pak seznam dalších desek, ve kterém si můžete vesele prolézt tipy jednoho autora po druhém:

2) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete nejaktuálnější alba (rok 2014)

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – ať už v roce 2013 nebo třeba v roce 1652.
 
1. MAYHEM – Esoteric Warfare (2014) 

Pojďme začít nadsazeně školáckým úvodem irzdiho: „Takovej black metal z Norska. Kapela už hraje docela dlouho. Mají údajně nějakýho známýho bubeníka a prý teď hrají s novým kytaristou. Pokud nějakou dobu posloucháte black metal, tak to můžu klidně doporučit.“

„Po odchodu Blasphemera a sedmileté odmlce jsem stejně jako hodně lidí čekal slabší materiál, ale nakonec jsem s výsledkem hodně spokojený. Teloch nejspíše dostal přikázáno, ať je nový materiál podobný těm od jeho předchůdce, což se mu docela povedlo,“ zmiňuje mIZZY nového kytaristu detailněji.

A bizzaro se mu věnuje také: „Mayhem, až na dvě úmrtí v sestavě, nikdy nebyli nijak plodní. Ve 30 věku jim právě přibylo páté album. Nejen proto jsou „The True“. Esoteric Warfare je s novým tvůrcem za kytarou představuje stále neochvějné v kramflecích a stále držící humusnou záhrobní nekro atmosféru.“ 

„Esoteric Warfare zní dost industriálně a to, co se všude povídá o Thorns, je pravda. Hodně se mi líbí, když přitlačí na pilu a Hellhammer začne pořádně sypat. A i když to občas zní až absurdně, funguje to skvěle. Celé desce samozřejmě vládne Attila, který ji svým vokálem ‚nečekaně‘ posouvá o úroveň výše. Nicméně i když se mi novinka hodně líbí, tomu, co předvedli na Ordo ad Chao, se rovnat prostě nemůže. I tak bych si nový materiál někdy poslech rád naživo, určitě mnohem raději než stálé opakování dvacet let starých věcí,“ rozebírá album mIZZY.

Brutusáček nasazuje co nejdrsnější výraz a z očí mu po otázce na desku Esoteric Warfare začíná sršet cifra „666!“.

A na podobný výraz bych tipovala i vaněnu.
 
2. – 4. DEAD CONGREGATION – Promulgation of the Fall (2014)

Od první řadovky Dead Congregation uplynulo 6 let a Řekové jsou zpátky s novým albem. Nechme o něm pohovoriť Cronica: „Začína tam, kde predošlý album skončil, ale už s čistejším zvukom a ešte väčším príklonom k Incantation. Po prvom vypočutí trochu sklamanie, ale postupne sa to celé výrazne zlepšuje a dostáva poriadne pod kožu. Takže napokon úplná spokojnost.“

mIZZY by udělal všechno jinak! „Dokud se sype, je to ok, v pomalých pasážích začíná nudit. Zkrátil bych stopáž o třetinu, přidal bych na tempu, vystříhal některé kytarové onanie a mohla by to být solidní deska. Sice není zlá, ale ZLÁ také ne, prostě jsem čekal o něco víc.“

„Řekové na nový desce tahají silný, a atmosféricky někdy i překvapivý, karty. Dynamika, nápady, riffy a především atmosféra z týhle deathmetalový černoty dělají jednu z nej záležitostí, který jsem v tomhle ranku slyšel. Pokroucená tvář Temná strana síly roste!“ reprezentuje svůj veskrze pozitivní názor na desku Promulgation of the Fall sám velký Šéf - bizzaro.
 
2. – 4. CROWBAR – Symmetry in Black (2014)

Ústecká marastí sekce sice v květnu nové Crowbar poslouchala, ale její srdce nad nimi neplesá.

„Prozatím velké zklamání. Nic jsem sice nečekal, ale tohle je bohužel první deska, kde Kirkovi nevěřím snad ani notu. Marně hledám nějaký riff, který mě dostane do kolen. Vše je zahrané vyloženě na jistotu a celé album vlastně trčí někde na půli cesty. Přijde mi, že tohle by kdysi Kirk zahrál spatra, i kdybych ho vytáhl o půlnoci z postele. Vše vystihuje naprosto příšerný videoklip k úvodní skladbě – vládne sterilita a strojenost. Nebo úplně jednoduše, stačí si porovnat začátek The Taste of Dying s High Rate Extinction, víc už ani netřeba dodávat,“ – u Gáby tedy zatím žádná sláva.
 onDRajs ještě čeká, jestli z alba něco vyleze („Na určení, jaká deska vlastně je, je ještě příliš brzy. Uvidíme za nějaký čas.“), ale zatím se to u něj má takhle: „Desky Crowbar vznikají potichu, v ústraní a tak není překvapením, že se náhle zčistajasna objeví zpráva, že je hotovo, nahráno a Symmetry in Black čeká na vylisování. Jubilejní desáté album kapely obtočeného kolem Kirka Windsteina barvami nehýří, obalu vévodí černá, nicméně si zatím netroufám říci, že by se deska sklíčeností podobala opusům skupiny na přelomu milénia. Strukturou a dramaturgií má zřejmě nejblíže Sonic Excess In Its Purest Form, tvrdší kusy střídají ty melancholicky zadumané. Možná tu chybí nějaký moment překvapení, což je škoda. Zároveň je třeba říct, že albový komplet není tak pestrý jako předchůdce, který sice tíhnul k běžnějšímu hardcoru, ale doplňoval ho prvky tak typickými pro Crowbar.“

No a pražská sekce, tvořena brutusáčkem, si třeba právě tento rozdíl oproti Sever the Wicked Hand, který onDRajs zmiňuje v poslední větě, pochvaluje: „Pro mě mnohem lepší než deska předchozí. Míň hardcoru a vlivu Jasty a víc doomu a zpěvů!“
 
2. – 4. MASTER‘S HAMMER – Vagus Vetus (2014)

Česká kapela zastoupena!

„Jak dlouho trvalo, než se Master‘s Hammer (potažmo Franta Štorm) rozhodl(i) (také) udělat comeback Mantras, tak se zdá, že momentálně je nápadů dost, a v tichosti tak mohla vzniknout už třetí deska. Hitově na své předchůdce nedosahuje, Receptura, Špacírka, Pod vrstvou prachu a Panuška vyčnívají, zbytek se drží nastaveného standardu, vyloženě slabé místo zde ale není,“ hodnotí desku LooMis.

V souvislosti Master’s Hammer asi jen těžko nenarazíme na texty. mIZZY je přirozeně oceňuje víc než samotnou hudební složku alba: „Trochu mi začíná vadit, že každý nový song Master’s Hammer od vydání Konev zní hodně podobně a liší se hlavně v textech. Celkem by mě zajímalo, jaký bych měl k desce postoj, kdybych zpěvům nerozuměl a nejednalo se o kult. Jelikož je tomu přesně naopak, tak mě Franta a spol. nutí k dalším a dalším poslechům, u kterých se, hlavně díky textům, nenudím. Pro česky mluvící lid se zde několik hitů, jako jsou například proměna v xenofobní zrůdu, katolické hřbitovy a dopisy od Mayhemáků, najde.“

A jestli mIZZY použil slovo kult, Gorth říká KULT: „Problém je v tom, že mají pořád stejný vzorec a že se chytlavé písničky oposlouchají dřív, než vylezou kvality z těch nenápadnějších. V textech jsou samozřejmě pořád super věci, které, doufám, brzy zlidoví a budou znít při odchodu z blackmetalových koncertů. Jinak mě fascinuje, že to často zní jako české lidovky.“
 
5. – 8. SWANS – To Be Kind (2014)

Gorth je labuťovej fanatik, to už všichni víme dávno: „Post–rock, jak se říká na Rokycansku, jak debil.“ (Gira je Gorthův hrdina. Hrdina jak debil.)

brutusáček: „Mnohem, mnohem přístupnější než The Seer, asi fakt už post-rock, ale pořád ty dvě hodiny neskutečně šlapou, podzimní koncert slibuje velké věci.“

A když už je řeč o koncertu, přečtěte si report z toho posledního.
 
 
  
 
 
5. – 8. MISERY INDEX – The Killing Gods (2014)

MISERY stop INDEX stop SI stop JDOU stop PRO stop NOVÉ stop FANOUŠKY!
 Bizzaro: „The Killing Gods tyhle americké rychlíky představuje v na ně mnohem pompéznější a rozvleklejší poloze. Nabyla stopáž, zvuk získal nový rozměr, a i když hopsavý death hardkory a rychlopalby nevymizely, Misery Index si na něm jdou pro nový fanoušky. METAL!“

„No překvapilo mě to – a je to dobrý, asi jejich nejdeathovější deska.“ tolik Brut.
 
 
  
 
 
5. – 8. ANIMALS AS LEADERS – The Joy of Motion (2014)

Tahle deska tady byla zmíněná fakt dostkrát. V květnu ji poslouchal Spacosh a LooMis, jehož komentář jako by ani nebyl komentářem.

„Skvělá deska, dostatek komentářů už na Marastu proběhl, netřeba tedy cokoliv dalšího.“

Ale chce tím říct, že už se tady v Albu měsíce neobjeví, protože už se objevila mockrát, a vám je naservírované a připomenuté naposledy.
  
 
 
 
 
5. – 8. CASUALTIES OF COOL – Casualties of Cool (2014)

Devin Townsend rozjel nový projekt, nářez ale nečekejte.

Brutusáček: „Devin je bezesporu blázen, tentokrát jeho dvojCD obsahuje chill prohnaný country. Anneke nechybí!“

A nechybí ani hlas Spacoshe.
 
 
 
 
 
 
 

bizzaro

MARTY FRIEDMAN – Inferno (2014)
– Marty Friedman na svých sólovkách, obzvláště v počátcích, kdy mu je spoluprodukoval Kitaro, vždy silně držel vlastní rukopis, který se hodně vyznačoval určitým „heppíctvím“. Po vyhazovu z Megadeth se přestěhoval do Japonska, kterému docela propadl a kde má hlavně na růžích ustláno, takže nebylo nečekané, že jeho vliv i do jeho tvorby pronikl. Proto mě po několika jeho posledních výliscích překvapilo, jak tvrdě Inferno zní a jak dost se na něm Marty dokázal z určitého zacyklení se vymanit.

SINISTER – The Post–Apocalyptic Servant (2014)
 - Když jsem do topu psal jméno týhle holandský smrtky (a vlastně už když jsem z prdele novou desku stahoval), po celou dobu mi úsměv zdobil tvář. Vážně Sinister? Proč ne rovnou Vader? Cha! Ale prdlajs, Sinister už kde kdo před lety pohřbil, nicméně nová deska jejich klasickej detík představuje ve zmodernizovaný podobě, která by třeba trošku slušela i Cannibal Corpse. Tady je slyšet, jak moc dokáže kapelu nakopnout solidní bicman. Každej riff, i sebenormálnější, s dobrou střílnou v pozadí prostě skoro nikdy nezní blbě. A tohle je přesně příklad Sinister 2014. Nejenže bicman to hodně táhne, i obroda na kytarových pozicích a dobrej výkon Aada (zpěv, ex-bicman) tuhle desku vytahujou nad průměr. Ne, tohle není nostalgie, ani revoluce, ale poctivá flákota řádně nakopnutýho oldskůlu.

LooMis

KILLER BE KILLED – Killer Be Killed (2014)
– Tuhle desku dělají jména a nepatří mezi ně to Cavalerovo. Abych mu nicméně nekřivdil, jako panu Volejníkovi, samozřejmě že svůj podíl na tom má, ale kde by byl bez Puciata a Sanderse?

MEKONG DELTA – In a Mirror Darkly (2014)
– Mekong Delta najeli na posledních deskách na stejný model skládání, zvuk je také prakticky totožný (nicméně je v něm kapela jasně identifikovatelná), bohužel ani tentokrát se nejedná o nic zásadnějšího, než bylo vyprodukováno od comebackovky Lurking Fear (2007). Nicméně kdo neví, tak kapelu bude možno popatřit živě na letošním BFF!

FLAYED DISCIPLE – Flayed Disciple (EP) (2014)

brutusáček

NIEL YOUNG – A Letter Home (2014)
– Niel dal dohromady nějaký nahrávací aparát z 30. či 40. let a nahrál desku coverů. Autentické praskání, víc než autentická muzika, která tím dostává jiný rozměr.

FU MANCHU – Gigantoid (2014) 
– V podání Fu Manchu takový standard, kvalita starších desek se už asi nevrátí.

THEE SILVER MT. ZION MEMORIAL ORCHESTRA – Hang On To Each Other (2014)
– Mistrnej dvanáctipalec obsahující dva tracky Zionů předělanejch do techna, velká paráda!

PRODAVAČ – Malý Ráje (2014)
– „Všechno, co potřebuju, jsou malý ráje, všechno co potřebuju, jsi ty.“

gorth

LUX OCCULTA – Kolysanki (2014)
– Nemůžu referovat, co že to Lux Occulta opustili, protože mě to nijak nezaujalo, ale tohle album je pozoruhodné. Metal (black a doom) se mísí s beskydskými lidovkami a trip hopem, ale těžko říct, odkud vlastně přišla inspirace. Evidentní je podobnost s Memoirs, posledním albem ex–metalistů The 3rd and the Mortal, kteří postupně přešli od melodického doomu k trip hopu a kde hraje dost důležitou roli ženský hlas, ale je toho mnohem víc. Kolysanki tu zní uvolněněji, přirozeněji než Memoirs. Také zní současně, přestože by neměly – je tu kus naivity metalové avantgardy (nejvýraznější je zvuk kláves), trochu jakoby to mělo vyjít před deseti nebo patnácti lety. Řeči o neuchopitelnosti a úžasné avantgardnosti nemají moc smysl, přesto je těžké album nějak zachytit. Ano, The Third and the Mortal, ano, The Gathering, ale kolik tam je přímo Massive Attack a proč tam pořád jsou poměrně hutné metalové riffy? Jak to, že tam ty lidovky fungují? Lux Occulta se povedla výborná, velice organická fúze. Až dost pozdě mě napadlo, že tu je jistá paralela s (béčkovějšími) Thy Catafalque.

BIG BLOOD – Fight for Your Dinner Vol. I (2014)
– Uječená ženská, retro. Mezi deskama se to lehce mění, ale schopnost udělat perfektní písničku zůstává, pokud se dokonce nezlepšují. Sirens Knell II, Fight for Your Dinner nebo 2 + 2 (cover ze 60., s geniálním začátkem jak z nejlepších momentů Larkin Grimm) jsou naprosté písničkové pecky. Humor a melancholie. Basa. Repeat. 

AddSatan

WHORESNATION – Scum Will Reign EP (2014)
– Francouzi grindcore hrát umí. Viz. recenze.

mIZZY

BLUT AUS NORD & P.H.O.B.O.S. – Triunity (2014)
– Po dlouhé době nahrávka Blut aus Nord s živými bicími. Jelikož se bubeníkovi asi nechtělo hrát celou dobu jen stupidní rytmy, nahrávku to docela oživuje. Například konce první a třetí skladby jsou fakt parádní, ale tam to hodně táhnou i kytary. Jako materiál pro splitko je BAN polovina dobrá, nejsem si však jistý, zda by stejně šlapala i dlouhohrající deska. Stejně jako v případě prvního letošního EP Debemur MoRTi se totiž (až na živého bubeníka) nejedná o žádný progres. Být BAN, začal bych se raději soustředit na kvalitu, než na kvantitu. P.H.O.B.O.S. půlku jsem slyšel, ale nebavila mě.

AGALLOCH – The Serpent & the Sphere (2014)
– Poměrně slabá deska. Rozhodně nejnudnější materiál v historii kapely. Najdou se zde sice chytlavé a fajn motivy, ale to je na Agalloch prostě málo. V tomto případě ani nevěřím moc tomu, že mě deska začne bavit až po x posleších, jak tomu bylo v případě Marrow of the Spirit.

schizmo

ARCHSPIRE – The Lucid Collective (2014)
– Ještě donedávna jsem si myslel, že Spawn Of Possession jsou zaručeně svébytnou a originální kapelou, kterou si kopírovat jen tak někdo netroufne. Jak jsem se ale splet. Archspire si zřejmě řekli, že když se podařilo The Shattering obsáhnout nemálo vlivů, tak mohou jít ještě dál a v podstatě přetvořit takový Noctambulant k obrazu svému, i když s heavymetalovými vyhrávkami a takovým tím Originovským „pičo“! Musím, ale uznat, že na to, jak je tohle nepůvodní, tak to kurevsky tlačí a funguje. Sypačky, zasekávačky, stopky, změny, nahuštěný vokály, ze kterých by mi musel prasknout vocas, kdybych se o ně jen pokusil. Je to sice vykrádačka jak čert, ale místy mě to baví více než SOP.
https://www.youtube.com/watch?v=mY5eAyRpez0

DANNY BENSI & SAUNDER JURRIAANS – Enemy O.S.T.(2014)
– Občas se holt stane, že je hudba povedenější než film, nebo v lepším případě, že film stojí na soundtracku. Tohle je případ nadějného snímku Enemy, který svůj potenciál bohužel nepotvrdil, zato dal vyniknout nadanému skladatelskému duu Danny Bensi & Saunder Jurriaans. Komorní, avšak temný a znepokojivý soundtrack, který trochu univerzálně, ale i přesto zatraceně účinně podtrhuje už tak vyhrocenou atmosféru zmíněného filmu a navíc je posluchačsky zajímavý i sám o sobě. Hoboj a klarinet ještě nikdy nebyly tak temné nástroje. Doporučuju!
https://www.youtube.com/watch?v=pbprZGMD6rg

piTRs

KXM – KXM (2014)
– Kočkopes vzešlý ze symbiózy členů King’s X, Korn a Lynch Mob. Jednoznačně zdařilé, avšak dost zvláštní, nesnadno uchopitelné a asi ne na každodenní poslech. Zkrátka vedlejšák jak má být. 

KYPCK – Imena na Stene (2014)
– Třetí díl vyprávění o zemi, kde nic není nemožné. Oproti minulosti přibylo psychedelie na straně jedné a mainstreamovějších poloh (místy odkazujících až k Sentenced) na straně druhé.

LACUNA COIL – Broken Crown Halo (2014)
– Kdo přistoupí k desce (potažmo souboru samotnému) tak, že dostane opět stejný obsah v nepatrně odlišném balení, má své jisté. V rámci posledních cca třech alb laťka nad průměrem, ve srovnání s řadou dalších female–fronted formací neukňourané, neteatrální, nepatetické, rovné.

LOUDBLAST – Burial Ground (2014)
– Po velice dlouhé době true old school, jehož poslech je sám o sobě ještě zábavným. Ba co víc: netváří se, jakoby sežral Šalamounovo hovno, když určitě ví, že to není pravda. V tomhle ohledu bylo ve Francii vždycky líp než jinde, o domovu samozřejmě vůbec nemluvě.

SEBASTIAN BACH – Give ‘Em Hell (2014)
– Až na místy (naštěstí ne až tak často) opravdu nepříjemně šroubovanou fistuli, která vcelku úspěšně sráží okolní aranže, a zvuk neadekvátní obsahu, jde o silný a hodně chytlavý matroš, ovšem pro koho je hard/heavy už dávno sprosté sousloví, tak určitě nebrat!

Kuba

CONQUERING DYSTOPIA – Conquering Dystopia (2014)
– Takhle nějak to dopadne, když se parta prvoligových muzikantů rozhodne natočit společné album. Uskupení Webster, Loomis, Rüdinger a Merrow prostě nemohlo natočit špatnou desku – to je proti zákonu přírody!

BENIGHTED – Carnivore Sublime (2014)
 – Stejně jako měsíc předešlý. Tohle je psycho na druhou. Neuvěřitelný mix death metalu/grindu/HC. Jenom zpěv tuhle desku pasuje na jeden z vrcholů tohoto roku. Ufff!

pf

TORI AMOS – Unrepentant Geraldines (2014)
THE BLACK KEYS – Turn Blue (2014)
LITTLE DRAGON – Nabuma Rubberband (2014)

irdzi

PYRRHON – Mother of Virtues (2014)
– Aneb mám rád tenhle druh bordelu. Docela se mnou hejbou ty pomalejší pasáže. Už to v albu měsíce párkrát bylo, takže všichni ví, vo co gou. Předchozí deska šlape minimálně stejně. Parádička.

Cronic

TEITANBLOOD – Death (2014)
– Špinavý zvuk, beštiálne výkriky a brutálny tlak vytvárajúci vyše hodinovú víchricu smrti. Tomuto hovorím peklo–death! Chaos, choroba, zlo, TEITANBLOOD!!!

KRIEGSMASCHINE – Enemy of Man (2014)
– Tento album tu už bol viac krát spomínaný, takže ho už asi netreba zvlášť predstavovať. Super prepracovaný black s nepríjemne bezútešnou atmosférou. U mňa zatiaľ jeden z top tohto roka!

LooMis

WHITECHAPEL
MARTY FRIEDMAN
DOWN

gorth

RADIOHEAD - Kid A (2001)
- Co se dá dělat.

VAURA - The Missing (2013)
- Kytara Kevina Hufnagela a basa Tobyho Drivera v jakémsi retru k devadesátkovému progresivnímu gothic doomu s přihlédnutím k osmdesátkovým počátkům? Každopádně do rovnice vstupuje zlomek Kayo Dot a dávka Byly/Dysrhythmie. Jede to, vokály jsou bohužel slabší až špatné. 

RECONDITE - EC10 (2013)
- Super techno. 

AddSatan

Převážně ve znamení blížícího se Hellfestu. Snad to klapne, snad tam dojedeme, snad to bude stát za to, snad to přežijeme:

ULCERATE – různě
– Ale jo, i to Vermis (2013) nakonec není vůbec špatné, i když za vyloženě dobré bych tu pořád označil jen asi 3-4 skladby (Confronting Entropy, Clutching Revulsion, Await Rescission a docela i tu titulní). Ty pomalé pasáže mi tentokrát přijdou převážně nudné a prázdné a to je mám na těch starších věcech tak rád. Všechny tři předchozí řadovky mám pořád mnohem radši.

URFAUST – různě
– Hlavně kompilaci Ritual Music for the True Clochard (2012) – možná bych řekl, že jejich nejlepší skladby jsou právě tady, v závěsu Der freiwillige Bettler (2010). Hlavně ty vokály jsou fakt neskutečný!

EMPEROR – Live Inferno (2006)
– Ač Císaře uctívám a vládne u mě pevnou rukou, tenhle živák jsem začal poslouchat až nedávno, abych se připravil, jak to zhruba bude znít naživo, hlavně věci z …Eclipse. No a zní to fakt výborně, hlavně první část z Inferna, Wacken už mi zvukově sedí trochu méně, ale i tak – v pohodě. Ač mám kanální zvuk a feeling starých desek rád, tak je fajn si to vše poslechnout i s o něco lepším (a naštěstí stále ne umělým/moderním) zvukem a hráčským skillem.

POPOL VUH – Einsjäger & Siebenjäger (1974)
– Z těch starých německých kapel, které se + - počítají do krautrocku, je mám asi nejradši, s každým dalším albem víc a víc. Na téhle desce zní hodně progressive rockově, hlavní úlohu tu mají klavír, kytara a bicí. Úvodní skladbu si od nich „vypůjčili“ Opeth (ve verzi, která se nachází na Nosferatu (1978) a pouštějí jí jako intro na začátku svých koncertů. Od PV si „půjčovali“ třeba i Porcupine Tree a jistě nebyli první ani poslední.

mIZZY

KRIEGSMASCHINE & INFERNAL WAR – Transfigurations (2010)
- Poté, co Kriegsmaschine vydali skvělou (pro mne asi zatím i nejlepší letošní blackmetalovou) desku Enemy of Man, jsem se začal prohrabávat jejich staršími alby. Krom tohoto splitu s Infernal War mě však moc nezaujaly. Zde mají sice jen dva songy, které jsou ale lepší než zbytek jejich předchozího materiálu. Bubeník na nich už jasně dává najevo, že umí, dokonce v druhém songu zkouší d’n’b rytmus, který do zbytku songu super sedí. Fakt bych si je dal rád naživo, ne že ne! Tři songy, kterými na splitko přispěli Infernal War, také nejsou k zahození.

NINE INCH NAILS - vše
- Příprava na zatím nejdražší koncert v mém životě. Byl ale super!

onDRajs

Z KOPCE – Big Beat (1989)
- Při provětrávání starších vinylů jsem se kromě Prokopovy Koleje Yesterday vrátil k této perle, kterou bez obav můžu řadit mezi nejlepší české desky jinak bídné osmé dekády. Doteď mi není jasné, jak něco v zapšklých dobách končící totality mohlo vzniknout něco tak nespoutaného, rytmického a přitom svázaného pevnými kompozičními pravidly. Mix Captaina Beefhearta, rocku v opozici a brněnské alternativy, korunovaný nemilosrdnou lyrikou tehdy mladého Petra Váši. Poprvé vyšlo loni v reedici. Kdo neuslyší, neuvěří.

COLOSSO – Thallium (2013) + Abrasive Peace (2012)
JIMI HENDRIX – všechno
FATES WARNING – všechno
BLACK SABBATH – prvních osm desek

gába

P.O.O.R. – Extinction of Trust (2012)
- Brutální masírka se třemi vokály a konečně zase grindcore s vlastním ksichtem! Zaškatulkovat tuhle kapelu ale vlastně moc nejde. Jede se ve vodách thrashe, deathgrindu, punku a hlavně hardcoru. Celek tedy zní asi jako srážka starých těžkotonážních riffů Dying Fetus s agresivní palbou Phobie, spojené vyšinutostí Soilent Green. A tady jsem narazil na jednu z hlavních devíz desky - určitou nepředvídatelnost. Což je, v dnešní záplavě naprosto neinvenčních grindcorových kapel, jako balzám na duši. Kdo by si ale myslel, že se jedná o kostrbatý a ve výsledku nicneříkající mix, je na omylu. Perfektní songwriting dělá z celé desky soudržný a nekompromisně masakrující válec. Výborně zahrané i nazvučené a navíc neskutečných dvacet čtyři skladeb, kdy při nějakém třetím válu trhám poslední vlasy z hlavy. Jednoduše nenacházím žádné mínus - a k tomu další deska v dohledu.

DETHRONED – I Shall Remain Unforgiven EP (2005)
- „Nejlepší“ je vydat tři skladby a pak se rozpadnout. Death metal s blackovým odérem staré školy ve stylu Morbid Angel a Incantation, ale rozhodně žádná prachsprostá kopírka. Pro pravověrné deathmetalisty naprosto jednoznačná volba. Hlavní mozek kapely Christbutcher nyní hraje například ve finských Maveth.

EYEDEA & ABILITIES – By The Throat (2009)
- Poslední deska indie rapového dua. Eyedea aka Michael Larsen byl (R.I.P. 2010) člověk, který jednoznačně posouval hranice stylu a zároveň snad vše, na co sáhl nebo na čem participoval, se proměnilo v unikát. Tahle deska je navíc nejspíš to nejlepší, co kdy vydal. Alternativní, experimentální a přitom neskutečně chytlavé. Poslední dvě skladby jsou vyloženě na kapesníček. Doporučuju i dva videoklipy k této desce, Smile a Junk. Z nich lze i snadno pochopit, proč se Larsenovi přezdívalo rapový Kurt Cobain.

piTRs

ANNEKE VAN GIERSBERGEN - Drive (2013)
- Až na asi dvě slabší výjimky velice sympatická kolekce hotové skladatelky a interpretky. 

THE GATHERING - Mandylion (1995)
- V souvislosti s poslechem výše zmíněné aktuální sólovky někdejší frontwoman bylo velice příjemné si připomenout i její první zápich a zároveň počátek dávno minulého vrcholného období kapely. A ta vzpomínka rozhodně stála za to.

Kuba

LAST CHANCE TO REASON - Level 3 (2013)
 - Neprávem opomíjená deska. LCTR jsou přesně kapela, kdy názvy alb korespondují s posluchačskou náročností desek samotných. Level 3 je zase o notný kus dál než desky minulé.

ULCERATE - vše
 - The Destroyers Of All (2011) vystihuje celou diskografii Ulcerate. Těmhle klukům budu žrát i pop s country. EVERYTHING IS FIRE!!!

pf

Detroit versus Berlín:
DEEPCHORD – Illuminati Audio Science (2004), Vantage Isle (2007), Vibrasound (2004)
MONOLAKE – Cinemascope (2001), Silence (2007), Polygon_Cities (2005)
DJ RASHAD (techno táborák má něco do sebe)

DEŽO URSINY – Na cestě domou (1987)
MUSLIMGAUZE – Eye for an Eye (2001), Betrayal (1993), Mullah Said (1998)
RUPTURE – Lust and Hate (1994), Corrupture (1992)
UNRUH - komplet
LA GRANDE BELLEZZA – OST (2013)
YEAR OF NO LIGHT – Tocsin (2013)

irdzi

THE MARS VOLTA - Frances the Mute (2005)
- Moje dvojka (Amputechture je víc) - nedávno jsem dostal chuť, a tak jsem to po delší době zapnul a hraje to pořád luxusně. Cygnus a Cassandra jsou dvojka, kterou stojí za to slyšet. Vůbec se mi období, kdy TMV hráli delší košatější kompozice, líbilo nejvíc…

GRIDE - Záškuby chaosu (2011)
- K tomu bych dodal snad jen to, že to se mnou občas řádně škubne.

Cronic

AUGUST BURNS RED – Leveler (2011)
THORNS – Thorns (2001)
GORGUTS - Colored Sands (2013)
SOILWORK - The Living Infinite (2013)
CULT OF LUNA - Somewhere Along The Highway (2006)

Spacosh

SOLAR FIELDS - Until We Meet The Sky (2011)
MORGAN DELT - Psychic Death Hole (2012)
DAVID MAXIM MICIC - Bilo 3.0 (2013)