1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které nedostaly více hlasů a jejichž stáří je maximálně 6 měsíců a jsou tedy zařazeny individuálně dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 
 
(4) DEFEATED SANITY - The Sanguinary Impetus (06/2020)

- netřeba komentář, díky Indonézanům, kteří leaknuli, můžem dávat album května, který ještě nějakou dobu nevyjde. (vaněna)

- ještě musí padnout hodně poslechů, ale jedno je jisté už nyní - jsou to magoři. (Kuba)

- bez komentáře. (onDRajs)

- tvl, tyvole, TYVOLE! Já vám nevím, nejlepší deska Defeated?! Němci se překonali a jasnej z kandidátů na letošní top. (bizzaro) 

(4) MEKONG DELTA - Tales of a Future Past  (05/2020)

- nečekal bych, že mě MD ještě někdy zafouknou až někam k tomu svému nejlepšímu, tedy do pozdních osmdesátek a raných devadesátek. Vždyť otvírák Mental Entropy, to je technothrashový slabikář jako kráva! Roztahanější a orchestrálnější pasáže sice pak místy desce berou dech, ale i tak je to pro mě nejpovedenější post-comebacková položka. (piTRs)

- další z obrovských překvapení. Basový bublátor Ralph Hubert si samozřejmě stále libuje v opulentních orchestracích, odkazech na klasiku a intermezzech. V tomhle je novinka neměnná, avšak na rozdíl po předchozích 4 desek v „po-comebackové“ tvorbě je tohle nejvydařenější pokus obnovit zašlou slávu poctivého technického thrash metalu desek starých (Mindeater je nářez jak prase!). Smekám a pasuji do letošního TOPíku. (LooMis)

- němečtí thrash progresivní veteráni se ohlásili po šesti letech a značná očekávání nezklamali. Ralph Hubert uzrál jako víno a udržel legendu. Pokud chcete ochutnat začněte až čtvrtou v pořadí instrumentálkou Landscape 2 – Waste Land… vtáhne vás do dalšího nadčasového monolitu. (DarkXane)

- Asi bych si dovedl představit, že by Tales… mohla být daleko rozkročenější, ale jinak jde o povedený matroš, byť z něj na zadku nesedím, páč mi trošku splývá. (bizzaro)

(2) BIESY – Transsatanizm (05/2020)

- totální šílenost přišla od našich polských sousedů. Tanečně industriální peklo v blackovém hávu. Bude to chtít ještě čas, ale podobné věci mají tendenci růst do závratných výšin. (Antares)

- škoda, že se úvodní rychta nerozjede v nějaké splašené industrial black peklo. Dále se sice pokračuje v avantgardnější bm podobě, která je sice dobře udělaná a rozhodně stojí za pozornost, ale často sklouzává v cringe momenty, jak to dělají třeba spřátelení Gruzja. Když ale přistoupíte na pravidla hry, což je potřeba u více kapel od Godz ov War Productions, dovedou být songy Biesy dobře zábavné, zvlášť když kurwy lítají. (Bandcamp) (mIZZY)
 
 
 
 

(2) GREEN CARNATION - Leaves of Yesteryear (05/2020)

- opačně než chrliči vzájemně zaměnitelných nahrávek na to jdou Green Carnation. Deska vychází po krásných 14 letech od té předchozí, a tady čas opravdu zapracoval - hrozen je vyšlechtěný, šťavnatý a přirozeně zralý, žádná hydroponie ani umělé osvětlení. Nezaprděný písničkový doom rock s heavy spodkem, pro který mě nenapadá žádná současná konkurence. A kousek před pololetím teprve druhá nebo max. třetí deska, o které bude stát za to přemýšlet v rámci celoroční bilance. (piTRs)

- další květnová návratovka norských progresivních rockových náladovců (naposledy o sobě dali vědět v roce 2006) sahající některými kompozicemi až k epickému debutu Journey to the End of the Night před dvaceti lety. (DarkXane)
 
 

(2) PHALEG – Abjection and Denial (05/2020)

- vedlejšák borců z The Axis of Perdition zaměřený na jejich nejmetalovější tvář. Byť se jedná o kompilaci songů z let 2008 až 2013 a oproti Axis zde chybí ambientní prvky a další hnus, který by skladby pozvedl ještě o kus dál, co se nápadů týče, furt Phaleg strčí do kapsy velkou část dnešních black metalů. (BandCamp) (mIZZY)

- Míša mě informoval o tom, co dělají fellaz z The Axis of Perdition, no a je to moc pěkné, nejen ty TAoP disharmonie, ale občas i hoblovačky ve stylu Code. Dokonce mě místy napadalo, že kdyby takhle zněli poslední DHG, dali by se uposlouchat... (JSt)
 
 
 
 

(2) REVENGE – Strike.Smother.Dehumanize (05/2020)

- Vražda.Smrt.Zabití, šílený mrdanec opět od první vteřiny prvního songu. Čekal snad někdo od Revenge něco jiného? Grcky jako z goregrindu, řev, destrukce všech nástrojů a půlhodinový nepřetržitý nářez. V pořádku. (Bandcamp) (mIZZY)

- bestiální kanadská pomstychtivá bruska je zpátky po pěti letech a útočí s šestou dehumanizací všeho lidského ovčího druhu, která ve srovnání s předchozími anihilacemi rozhodně nezapadne. Pro všechny válečníky celoroční povinnost. (DarkXane)
 
 
 
 
 

(2) ULCERATE – Stare into Death and Be Still (04/2020)

- příjemný deathmetalový emíčko. (YouTube) (Kotek)

- má to skvělou atmosféru a dobře se to poslouchá. Za mě spokojenost. Vrchol mají za sebou, ale novinka nezklamala. (Kuba)
 
 
 
 
 
 

piTRs

CONCEPTION - State of Deception (04/2020)
- albový comeback po 23 letech. Uděláno je to poctivě a na daný styl je to překvapivě groovy, poslouchá se to dobře a plyne příjemně. Ve výsledku ale žánrový průměr bez překvapení.

PARADISE LOST - Obsidian (05/2020) 
- kvalitativní sešup od velmi povedené Tragic Idol (2012) pokračuje, i když předchozí dvě vzpomínky na pravěk byly v podstatě ještě osvěžující. Obsidian se ale svou nevýrazností a průměrností až podprůměrností chová už jen jako neřadová kompilace toho, co pro předchozí tři desky neprošlo sítem.

VADER - Solitude in Madness  (05/2020)
- vyloženě propadnout tomuhle už asi ne, subjektivně ale pořád zdaleka nejsympatičtější Poláci, se zdravě diktátorským Vivčárkem v čele. Mustr zůstává po dekády stejný a chvění jako při prvním poslechu De Profundis už se pak nikdy neopakovalo, ale v těch intenzivních půlhodinovkách si člověk vždycky něco najde, a co je nejdůležitější, Vader ještě zdaleka nejsou trapní.

vaněna

KHÔRA - Timaeus (04/2020)
- scifi black metal, který nemůže nepřipomenout Dodheimsgard (působí tu i L.E. Måløy z DHG). Vynikající deska.

HRAE - Þar sem skepnur reika (02/2020)
- malinko rozskřípaný islandský black, v kvalitě. 

IMPETUOUS RITUAL - Bane of Europe. (04/2020)
- první živák, který mám zapotřebí koupit na desce a poslouchat pořád dokola. Ultimátní zlo. Místy lepší a větší temnota než Portal.

ESOCTRILIHUM - Eternity of Shaog (05/2020)
- hyperaktivní týpek, jednočlenný projekt, obvykle velmi špatná kombinace. Z nějakého důvodu se ale k nové nahrávce Esoctrillihum musím pořád vracet. Ještě nevím, nakolik je dobrá nebo špatná, ale rozhodně není fádní. Už jen ten obludný obal...

Antares

THE RUINS OF BEVERAST / ALMYRKVI - Almyrkvi / The Ruins Of Beverast [Split] (05/2020)
- jako náhle vzplanutí supernovy se pro mě objevilo nové splitko dvou zásadních blackových uskupení. Zatím jsme si pouze podali ruce, ale žánrové kolotoče se nekonají, a tak především od Almyrkvi vzešla ještě upgradovaná dávka kosmické meditace. 

COSMIC PUTREFACTION - The Horizons Towards Which Splendour Withers (05/2020)
- u kosmické obskurnosti jsem zůstal i s novinkou Cosmic Putrefaction. Tento jednočlenný projekt z Itálie si vzal pod křídla renomovaný label I, Voidhanger Records a jedná se o poměrně poctivou dávku surové rubanice ve stylu Dead Congregation nebo Blood Incantation. 

BLEED FROM WITHIN – Fracture (05/2020)
- z novinky britských corařů jsem cítil poměrně velký potenciál, a to hlavně díky singlu The End of All We Know, bohužel ale zůstal nenaplněn. Na albu je poměrně velké množství vaty a až na pár momentů (Night Crossing ad.) se nejedná o dílo, které by mělo bořit hranice. Na piedestalu nejlepšího moderního metalu za tento rok za mě stojí novinka Polaris. Austrálie zkrátka válí.

ARMAGEDDA - Svindeldjup Ättestup (05/2020)
- mé první setkání s Armaggedou skončilo po prvním rande. Prý se jedná o kult. Může být, ale nedostatek hudebních nápadů to neospravedlní.

THE COMMITTEE - Utopian Deception (05/2020)
- při psaní těchto řádků jsem si dal první dostaveníčko s novinou The Committe a zatím se jeví sympaticky. Hymnický nihilismus ve stylu polské Mgly, tohle bude na déle. 

mIZZY

SECRETS OF THE MOON – Black House (05/2020)
- nové, gothicrockové album, které sice obsahuje pár chytlavých pasáží, ale kvalit předchozí desky ani zdaleka nedosahuje. Více v recenzi. (Bandcamp)

OKKULTOKRATI – La Ilden Lyse (05/2020)
- po Raspberry Dawn, kde Okkultokrati experimentovali se synťáky, se na novince vrací zpátky ke svému syrovějšímu black/crust zvuku. Vůbec to ale nevadí, dokonce jsem za to vlastně rád. La Ilden Lyse má super energii, zachovává si hitovost, a dokonce i nový zpěvák si to dobře dává. (Bandcamp)

ODRAZA – Rzeczom (05/2020)
- těch polských experimentálnějších blackařin poslední roky vychází poměrně hodně a většina stojí za pozornost. Odraza, kterou tvoří bývalý zpěvák z Outre s bubeníkem z Voidhanger, kteří dále působí i v Totenmesse, Massemord, Gruzja atd., však patří k těm výraznějším a propracovanějším. Na novince se objevuje několik super nápadů, které sice postrádají větší konzistentnost a kolikrát fakt dobré pasáže a sypanice ruší úmyslně rozbité a ožralecké pasáže. I přesto (možná i proto?) si ale Rzeczom pozornost určitě zaslouží. Navíc zde kromě moderních vlivů sem tam zazní i lehký odkaz na Ved Buens Ende, což mi je sympatické. (Bandcamp)

KŁY – Wyrzyny (05/2020)
- po celkem nadějném prvním albu méně výrazná nahrávka. Pokračuje se sice v podobně příjemné kombinaci atmo blacku s post-punkem, ale chybí zde jakýkoliv silný song, jakým je na Szczerzenie třeba Jeżeli. (Bandcamp)

HEXENBRETT – Zweite Beschwörung: Ein Kind zu toten (05/2020)
- spalovač mrtvol! Jinak teda hodně oldschool německý heavy black se zábavnými klávesami. (Bandcamp)

Kotek

PSYCHIC GRAVEYARD – A Bluebird Vacation (05/2020)
- míň kytar, víc industriálu, pořád nakažlivý rytmy a skvělý texty. Jednoznačně doporučuju. (YouTube)

MOOR JEWELRY – True Opera (04/2020)
- syrovej, skřípavej punk s Moor Mother za mikrofonem. Nevěděl sem, že si valí i tyhle věci, ale je to super. (YouTube)

MRS. PISS – Self-Surgery (05/2020)
- kolaborace Chelsea Wolfe a Jess Gowrie, Chelsea vlivy jsou jasný, ale tohle je špinavější, punkovější a hlučnější. A dobrý. A se správně NSFW obalem. (YouTube)

Kuba

KARMACIPHER - Introspectrum (04/2020)
- Ulcerate z Hong Kongu. Sleduji od první nahrávky a šlape to furt! Na své hlavní vzory mají ovšem prozatím daleko.

LooMis

WALTARI - Global Rock (03/2020) 
- nejposlouchanější květnová deska - neskutečná jízda od první skladby, jedna větší hitovka než druhá. Žádný styl není pro Waltari problém, aby ho přetavili do podoby sobě vlastní. Souhlasím s piTRsem, že od So Fine! nejlepší deska, Torcha! ale stále vede.

AUGUST BURNS RED - Guardians (04/2020)
- několik prvních poslechů jsem na desce neviděl nic nového, neočekávaného, překvapivého. Postupem času ale začaly vystupovat drobné, silnější i naprosto skvostné momenty (a v religiózním kontextu doslova boží, jako třeba Extinct By Instinct). Nejsilnější období už má sice kapela za sebou, ale i tak pensylvánští opět potvrzují pověst pracovitých a nápaditých chasníků.

TRIVIUM - What The Dead Men Say (04/2020)
- Alex Bent Trivium konečně pořádně nakopnul. Nová deska mi přijde daleko kompaktnější a zároveň propracovanější, než The Sin and the Sentence (2017). Asi to chtělo čas, každopádně tady mi několikrát spadla čelist.

JSt

DEEP THOUKUS (05/2020)
- srážka volné improvizace s alternativním rockem. Kytara a bicí, oba členové jsou zapojení do norských scén a připomene to trochu třeba právě norské Monkey Plot. Baví mě, jak to je často jednoduché a přehledné, ale díky organickému zvuku to zní krásně členitě.

CENK ERGÜN & JACK QUARTET – Sonare & Celare (03/2020)
- dvojice kompozicí současného turecko-amerického skladatele v provedení špičkového kvarteta, které loni v Praze hrálo Xenakise. Hlavně první je solidní black metal.

VERTICAL FOLIAGE – Love Is a Grasshopper Nearby (03/2020)
- celkem osobitý cca ambient s abstraktními vokály a místy excelentními bicími Valerie Magaletti z dua Tomaga. Pořád ještě se mi neusadil finální dojem, ale možná se to dostane i do širšího výběru z letoška.

HORNORKESTAR
- folkové fidlovačky hrané převážně na strunné nástroje vyrobené ze sobích parohů, ale to je celkem podružné, chytlo mě to okamžitě bez jakýchkoli informací. Příjemně syrové, dost to dronuje, mohlo by to fungovat i jako kontrast k Wardruně.

PÄFGENS – Der Abgesagte Flug Nach New York (03/2020)
- dvojice Slováků z Berlína dělá hudbu o New Yorku, kam se nedostali. Extrémně rozmlžené písničky, nijak prudce originální, ale hrozně příjemné.

JEREMIAH MEECE – Suffering (05/2020)
- osmdesátkový synth pop/post-punk s trochou pokrouceného současnějšího zvuku (Meece hostoval u Elysie Crampton). Baví mě to asi víc, než by mělo, pár songů jsou ale dobré hitovky.

CUCINA POVERA – Tyyni (03/2020)
- další album mé teď už oblíbené italské Finky ze Skotska. Prolínající se vokální linky, synťáky, které jsou tenkrát možná malinko blíž standardním písničkám, slouží víc jen jako podklad vokálů... Opět moc pěkné.

JASMINE GUFFOND – Microphone Permission (03/2020)
- teoreticky konceptuální a abstraktní, v praxi nečekaně melodické a přístupné. Skvělá experimentální elektronika.

CLEMENCY – References (04/2020)
- hodně podobné letošní Beatrice DIllon nebo duu Lumisokea: suché, stažené, ale rytmicky nezřídka dost komplexní beaty s (kvazi)etnickým nádechem.

FRA FRA – Funeral Songs (04/2020)
- Ghanské hrdelní a jiné zpěvy, celkem hypnotická záležitost.

BLÓM – Flower Violence (05/2020)
- našláplý, velmi zábavný no wave z britského okruhu kolem Pigs x7 atp. Referenční body: Melt-Banana nebo klidně i Daughters.

DEVIL WITH NO NAME – s/t (05/2020)
- velmi v pořádku black metal, místy mi z toho leze BAN, místy Cobalt nebo Nachtmystium, dost pěkně zvládnuté.

COMFORT LINK – Behind the Console With (05/2020)
- taková zvláštní koláž, která plyne v blocích zvuku připomínajícího snad až hammondky. Teoreticky dost abstraktní, reálně moc příjemný poslech.

HICHKAS – Mojaz (03/2020)
- prý nejslavnější íránský rapper, který mi náhodně vyskočil na SoundCloudu. Baví mě, že to nejede čistě podle klišé trapu ani boom bapu, baví mě samply perských nástrojů a především mě baví Hichkasův zemitý hlas a rytmy íránštiny.

SUNN TRIO – Electric Esoterica (03/2020)
- v prvé řadě bych to označil za našláplý psych rock, ale melodika i rytmika si bere hodně ze Středního Východu, Indonésie a kdoví ještě odkud, ale místy z toho leze i surf rock, případně se naopak skladby zplošťují do dronu. Bardo Pond meets Sun City Girls. 

UR III & ICEBOY VIOLET – Bloch (03/2020)
- produkce ve stylu experimentálnějšího grime, který jasně navazuje na digitální led původního Wileyho eskibeatu. Narozdíl od většiny tohohle směru tu je i rap, který to drží blíž špíně a ulici: variace na rozlámané masakry Mumdance s Novelistem.

DarkXane

…AND OCEANS – Cosmic World Mother (05/2020)
- další a nejzásadnější květnová návratovka tentokrát finských symfoniků po 18 letech! Tihle prolamovači stylů jsou srdcovka, obavy se naštěstí nenaplnily a tohle se opravdu povedlo. Žádný návrat k techno-elektronické industriální Šifře z roku 2002 se nekoná, ale ke kořenům stylu, který spoluvytvářeli, a to v moderní technicky vyspělé kvalitě. Vokály obstaral nově Mathias Lillmåns (bez obav: Finntroll nechal u ledu). Intermezzo s Havoc Unit bylo definitivně pohřbeno a …and Oceans jsou zpět silnější a plni energie víc, než kdy předtím s pořádně surovým triumfálním symfonickým blackem bez kompromisů tak jak má být a je to to nejlepší co stvořili.

CAULDRON BLACK RAM – Slaver (05/2020)
- čtvrtá řadovka australských černo smrtících pirátů s namíchaným sludge/doomem, kteří se vylodili drancovat a sekat hlavy po šesti letech, je fantastická a za mě vrcholný počin jejich dosavadní pouti. Vyznavači nemilosrdného mocného zvuku a barbarského vokálu ze záhrobí (řinoucího se z hrdel všech tří členů téhle partičky veteránů) nesmí opomenout. Je to mysteriózní, zuřivé, experimentující a o nic méně devastující.

NAGLFAR – Cerecloth (05/2020)
- švédští pionýři černo melodických devadesátek jsou zpět po osmi letech v plné síle se sedmou řadovkou a dobře tomu tak. Nesvatá trojice titánů je na vrcholu, kam vyzvedla svůj koráb z nehtů z hlubiny temnoty… vzhůru za chytlavými refrény a riffy, kterými žádný (nejen) pamětník a milovník klasiky nemůže pohrdnout.

OCTOBER FALLS – A Fall of an Epoch (05/2020)
- další finská nadílka v podobě páté řadovky, která po sedmi letech (v historii kapely nejdelší) odmlky rozhodně neurazí. Melancholická černá atmosféra vyčarovaná v neofolkovém povznášejícím nepřetržitém proudu a s akustickou kytarou. Nechte se vtáhnout do fantaskních světů intenzivní bolesti a touhy.

KRYPTAMOK – Verisaarna (05/2020)
- finsky řvaná kulometná palba na debutu sólisty Hex Inferniho (znamého donedávna např. z jiné finské veteránské smečky Horna). Mrazivá barbarská černota si nezadá se severskými klasiky a stojí za poslech nejen v karanténě. Skvělá produkce, dokonalý rytmus a zlověstná zuřivost, protknutá čistými popěvky a klidnějšími zastaveními v nečisté duši.

TYRANT – Hereafter (05/2020)
- kalifornská heavy/power metalová čtveřice navázala comebackem na královskou klasiku žánru King of Kings, u které v roce 1996 skončila. Nepřekvapili, nezklamali… epická chuťovka od legendy s chytlavým Robovým vokálem, která přenáší v čase a zaslouží si pozornost.

UNREQVITED – Emphatica (05/2020)
- anonymní one man show z Ontaria přichází s další porcí extrémně relaxačního post-blacku/rocku. Je to monotónní a beze slov, ale dech beroucí melodika si podmaní každou temnou duši. I když pro nikoho s depresivními sklony, kdo se chce zpět vynořit :-)

WISDOM OF DUST – Funestolupus (05/2020)
- druhý plnohodnotný počin ve dvou letech od málo známého francouzského uskupení vyskytujícího se na černé scéně sice již od roku 2014, ale do roku 2018 pouze jako jednočlenný projekt Vetustaa drhnoucího všechny instrumenty. Až v roce 2018 se přidává Silmar, který od té doby obstarává vokál. Typický nádech atmosféry se prolíná v pomalejším tempu s misantropickým chrčákem pronikajícím hluboko do mozku, ale úplná experimentální šílenost se nekoná. Galskou scénu pomatenců není záhodno zanedbávat. Nebudu zatím srovnávat ani předčasně hodnotit, ale za poslech to stojí určitě.

bizzaro

ME AND THAT MAN - New Man, New Songs, Same Shit, Vol.1 (03/2020)
- Nergalovi to v kumpanieře zpívajících hostů sluší a temnej rokec baví.

INCEPTION OF FALL - Builders Of The World (02/2020)
- moderní/technický death metal, mladá česká naděje!

Kotek

LANA DEL RABIES – Shadow World (2018)
- další dusavej industrial, tentokrát spíš někam do hororovýho soundtracku než na taneční parket. (YouTube)

INVISIBLE ANATOMY – Dissections (2018)
- křehká ale odvážná směs klasiky a avant rocku. Pro ty, co hledaj nový, originální zvuky určitě správná volba. (YouTube)

MICHAEL GORDON – Decasia (2002)
- další moderní klasika, a rozklížený harmonie tady mrazej až do morku kostí. (YouTube)

CLOUD BECOMES YOUR HAND – Rest in Fleas (2016)
- divoká psychedlická jízda na Northern Spy. Chytlavý a návykový. (YouTube)

Kuba

SCEPTIC - Unbeliever´s Skript (2003)
- nová deska se kuchtí, ale čekání je nekonečné. Tak si krátím čas dnes již naprostou klasikou v rámci polského death metalu. 

onDRajs

DOUBLE XX POSSE - Ruff, Rugged & Raw (1995)
- další klenot ze zlaté éry hip hopu. Řadím ke klasikám typu Temples of Boom, Illmatic, Hello Nasty, The Low End Theory apod.

INTEL AGENTS - Intelligence (2002)
- utajený tip na fajn hip hop.

TESTAMENT - všechno

JSt

V/A – Songs of Aran: Gaelic Singing from the West of Ireland (1957)
- po všech těch kýčovitých, všemožně tlačených variacích bych nečekal, že mě ještě někdy bude bavit irská lidová hudba, ale tyhle prastaré nahrávky zřejmě pořízené přímo v terénuna odlehkých Aranských ostrovech za poslech stojí. Zpěvy a capella, při té neškolenosti a subtilnosti je to krásně křehké...

KEIJI HAINO, JIM O'ROURKE & OREN AMBARCHI – Tea Time for Those Determined to Completely Exhaust Every Bit of This Body They've Been Given (2015)
- tyhle „hvězdné“ projekty z experimentální a improvizační scény často de facto bývají jen jamy s nevelkou trvanlivostí, ale tohle mě chytlo překvapivě hodně. Zásadní je samozřejmě Hainova kytara, která protíná hodně podivné dimenze, občas z toho leze až lysergický black metal.

ALEMU AGA –  Ethiopiques Vol. 11 – The Harp of King David (2002)
- zpívající hráč na etiopskou lyru begena, takové nekonečné mantry, které zvukově trochu připomínají jinou židovskou harfu, brumli. Je to dost relaxační.

ROUILLEUX – Lycanthropic Sounds (2019)
- je to ostuda, ale celé jsem si to poslechl až teď. A je to jedna z nejlepších českých věcí, Lubošův hlas je hodně charakteristický a ještě víc charismatický, skladatelsky a zpravidla i zvukově to je parádní.

PINK MILITARY – Blood & Lipstick (1979) + Do Animals Belive in God? (1980)
- moc pěkný post-punk/new wave. Výborný ženský hlas, pár hitovek.

PENANCE STARE – House of Bastet (2017)
- někdo to označoval za blackgaze, ale reálně z toho spíš než Alcest lezou Velvet Cacoon, Blut Aus Nord nebo Pyramids. Paráda.

MAZEN KERBAJ – Trumpet Solo Vol. 2.1 (No Cuts, No Overdubbing, No Use of Electronics) (2019)
- ono to je v podstatě všechno v názvu.... Tak snad jen, že Kerbaj dělá pomocí snad stovek rozšířených technik na trumpetu věci, které jsou minimálně fascinující, místy neuvěřitelné.

TIMBA HARRIS – neXus I - Cascadia (2012)
- Timb(a) Harris patří do scén kolem Treye Spruanceho i Johna Zorna, a tak není úplně překvapivé, že se tohle album dost těžko popisuje. Současná klasika, volná improvizace, náznaky metalu, etno, abstraktní elektronické experimenty... Narozdíl od Zorna i Secret Chiefs mi ale jednak i jednotlivosti přijdou poměrně osobité, jednak vnímám určitou celkovou koncepci skladeb.

EMILY JANE WHITE – Immanent Fire (2019)
- potemnělé, melancholické písničky z podobných končin jako Marissa Nadler nebo vzdáleněji Chelsea Wolfe. Dost mi to sedlo do nálady.

ELECTRIC SEWER MACHINE – Moon's Milk in Final Phase (2012)
- bývalý člen Coil Danny Hyde navázal na sérii EP k slunovratům a rovnodennostem. Magické synťákové abstrakce.

CHICALOYOH – L'inventaire des disparitions (2019)
- mnoho tváří abstraktní psychedelie. Nějak pojmout celou její tvorbu není jednoduché, ale povětšinou to je silné a se zpěvem často skutečně krásné.

V/A – Cuentos de la Cripta 1 (1996)
- kompilace proto-reggaetonu, čili de facto ragga, kde zní místo patois španělštino, docela vtipná věc a riddimy poměrně nakládají. Proti současnému reggaetonu to je krásně strohé, bez bombastického balastu.

KID MILLIONS – Beyond the Confession: Kid Millions Reworks Harry Taussig (2016)
- John Colpitts z Oneidy aka Man Forever aka Kid Millions udělal remixy/covery zapadlého kytaristy Harryho Taussiga (american primitive?), které posouvají původní skladby do jakéhosi lehce psychedelického chilloutu. 

V/A – Sutartines 2 (2004)
- Litevská vícehlasá tradiční hudba, kde jsou hlavní ženské sbory. Magie.

GIACINTO SCELSI – Music for Wind Instruments and Percussion (1994)
- i v moderní klasice platí, že ty zajímavější věci často probíhají na okrajích. Scelsi měl svůj osobitý intuitivní až mystický přístup a větší uznání získal až ke konci života; tenhle posmrtný výběr je krásně a netriviálně lyrický.

ROBERTO DE SIMONE & NUOVA COMPAGNIA DI CANTO POPOLARE – La Gatta Cenerentola (1976)
- výběr jihoitalské lidové hudby. Melancholie (až balkánská?), vokální harmonie a různé detaily instrumentace mě hodně baví.

DarkXane

BEHERIT – Drawing Down the Moon (1993)
- aby těch finských jezer nebylo málo, poslední den v květnu vydala produkce Darkness Shall Rise limitovanou edici kazety s kultovním měsíčním debutem z roku 1993 těchto experimentátorů, kteří mu vydobyli jeho místo mezi milníky satanského černo kovu a stojí vždy za ohlédnutí do této prehistorie. V době vydání přitom pro mnoho milovníků tehdejší scény mohlo přinést zklamání. Upravené zkreslované hrdelní skřehoty a šepoty, plahočivé riffy a kosmický ambientní sound na svou dobu unikátní, které stvořily zásadní legendu. Takto vypadá nefalšovaný rituál!

bizzaro

SLAYER – Diabolus in Musica + Divine Intervention (1998, 1994)
- trošku back to roots.

PANTERA - The Great Slaughtern Trendkill (1996)
- tuhle Panteru jsem kdysi už tolik neposlouchal, a byla to chyba.