21.7.2017

V loňském reportu z Chaos Descends festivalu jsem psal, že pokud pořadatelé sestaví lákavý line-up, rád jej znovu navštívím. Ve chvíli, kdy ale byla zveřejněna informace, že se tento německý fest bude konat ve stejný termín jako Hradby Samoty (za což může změna termínu Hradeb), zůstal jsem v rozpacích. Jasně, metalový víkend v lesích byl loni parádní, ale Hradby jsou Hradby, a zvlášť díky výtečnému loňskému ročníku jsem byl téměř přesvědčen, že navštívím je. Vzhledem k tomu, že se mé oblíbené radovánky v hradech a zámcích tentokrát přesunuly do Jelšavy (kousek od Košic na Slovensku), začal jsem se přeci jen více přiklánět k německému výletu. Vše se ovšem zlomilo ve chvíli, kdy bylo jasné, že na Hradbách letos žádná extra jména hrát nebudou, ale především když byli jako headliner Chaos Descends oznámeni Sunn O))). Stačilo nakoupit lístky za 60 € a nebylo co řešit, tedy až na dopravu. Igor, se kterým jsem jel loni, se z toho vykecal, ale nakonec nás s přítelkyní vzal Voluptí spoluhráč Decka se svou polovičkou, kteří se rovněž rozhodli na Sluníčka do Reichu vydat.

V pátek jednadvacátého července dáváme sraz v devět hodin na Zličíně, zde zkušeně nakupujeme hlavně chlast v plechu a plastu, nebo jej do něj přeléváme, protože už moc dobře vím, že nás se sklem do areálu nepustí (u kasy navíc potěšila prodavačka, která se mě ptala, zda mi už bylo osmnáct). V deset hop do auta a směr Ferienland Crispendorf. Na místo dorážíme před třetí a po prohrabání auta organizátory stavíme stany. U toho padlo několik bírů s pár kapkami tvrdého a všímám si, že letos dorazilo o něco více lidí. Před rokem, když jsme přijeli zhruba ve stejnou dobu, byl kemp poloprázdný. Tentokrát najít místo pro auto a dva stany byl trochu problém. Později dorazivší fanoušci byli dokonce posláni mimo oficiální stanoviště do větší divočiny.

Ve čtyři hodiny odpoledne už bylo vše ready a vyrazili jsme tedy do areálu. Zde se téměř nic nezměnilo, ani občerstvení a merch. Opět jsem udělal menší nákup u Ván records a šel se kouknout na první kapelu. Venomous Skeleton byli správnou kapelou na nakopnutí festivalu. Stejně jako loňský otvírák, i oni mají na kontě pouze jedno demo, ale svým UG deathem dovedli dobře nalákat na další kapely. Zvuk se během nich zatím dost rovnal, ale předvedli fajn výkon.

Druhá přišla na pódium Linnéa Olsson se svou novou kapelou Maggot Heart. Linnéa ještě nedávno hrála v Grave Pleasures (dříve také v Beastmilk) a jde poznat, že se nyní snaží pokračovat v něčem podobném sama (tedy s novými spoluhráči). Míchá rockec s post-punkem a naživo zní velmi podobně jako její letos vydané EP City Girls. Jen škoda, že jí to nezpívá tak dobře jako Kvohstovi a celkově to nešlape tolik jako zmíněné kapely, ve kterých působila dříve. Těžko říct, zda se jí dostane tak velké pozornosti.

Třetí Vorum jsem již jednou v rámci festivalu, když se ještě jmenoval Hell’s Pleasure, viděl. Byť tehdy zahráli relativně dobrej death set, nijak extra nevynikli. I tentokrát došlo na stejné skladby ze starších nahrávek s nathrashlými riffy, ale zazněly i songy z dva roky starého EP Currenth Mouth, které jsou o poznání hnilobnější a fungovaly naživo mnohem lépe. Sice se stále nejedná o žádnou extra-třídu na poli UG/old school death metalu, ale bavili mě o poznání více než minule.

Od Attic poslechneme jen pár songů a vzhledem k tomu, že nás jejich King Diamond worship příliš nebaví, a hlavně zpěv je než uvěřitelný spíše úsměvný, jdeme se raději řádně posilnit ke stanům. Mno, nebudu lhát, někteří se posilnili trochu více, a bylo to pro ně osudné. Proto vzpomínky na Venenum, kteří patřili k jedněm z největších taháků festivalu, jsou zahaleny v kouři ještě více než by měly. Přehráli celé letošní, velmi vydařené album Trance of Death od začátku do konce. Dojmy jsou však rozpačité. Části kamarádů se líbili, část tvrdí, že kvůli zvuku neměli pořádné koule a celkově jim to moc nehraje. Sám úplně nevím, ke kterému názoru se přiklonit, ale jelikož jsem na ně slušně zapařil, tak to bylo asi dobré. V prosinci v Rakousku repete.

Na Mgłu se následně potvrdilo, jak tato kapela neskutečně roste. V pátek na ni přišlo nejvíce lidí a mám dojem, že ani v sobotu nebylo v areálu tolik hlav naráz. Psát do reportu asi podesáté furt to samé postrádá smysl. Setlist od vydání Exercises in Futility vůbec nemění, a i když neměli úplně perfektní zvuk, opět to šlapalo skvěle. Songy Poláků jsou chytlavé a naživo silné, především FDTN I, WHTN I a závěr v podobě WHTN VII a EIF VI. Mgła navíc měla z pátečních kapel nejlépe promakaná světla, která v kombinaci s mlhou a tmou kolikrát splynula s pódiem, že nešlo vůbec vidět, a dotvářela mocnou atmosféru.

Cirith Ungol samou únavou už téměř nevnímáme, proto si jdeme odpočinout do stanu. Sám nejsem ani zdaleka jejich fanouškem a jejich alba se mi nelíbí. Z toho, co jsem ale slyšel, musím uznat, že jejich koncert zněl mnohem lépe než desky. Jednak měli slušný zvuk, nezněli tak rozladěně a hlavně zpěv byl o x úrovní lepší. Fanoušci tohoto headlinera, podle jehož songu se i celý festival jmenuje, byli tedy nadšení. A když hráli svůj poslední eponymní song, během kterého jsme se vraceli do areálu, musím uznat, že bavil i mě.

No a na závěr Sortilegia. V reportu z Funkenflugu jsem psal, že jsou po Mare nejlepší blackmetalovou kapelou, co jsem kdy viděl. Následný koncert ve Vopici mě v tom pouze utvrdil. Tentokrát to až tak slavné nebylo. Na vině byl především zvuk, který na velkém podiu zkrátka nelze udělat dobře jako v malém klubu, kdy z první řady posloucháte prakticky samotný aparát. I tak se ale jednalo o nejlepší kapelu prvního dne. Na pódiu bez světel byli kompletně zahaleni kouřem a pouze v pár momentech šlo rozpoznat obličej kytaristky, kterou ozařovalo světlo svíček. Škoda, že zpěvačka oproti minulému koncertu akorát řvala a téměř nehýkala/neječela. Atmosféru i tak vytvořili mega-temnou a Haereticus sypal způsobem, že by se kdejaký bubeník zastyděl. I přes to, že se jednalo o nejhorší koncert Sortilegie, na kterém jsem doposud byl, potvrdili své kvality.

22.7.2017

V sobotu nás kolem deváté budí kapky deště dopadající na stan. Brzo však pršet přestává a po zbytek festivalu je počasí hezké jako první den. Hudební program začíná až od dvou odpoledne, takže máme dost času na jídlo a další posilnění se. S tvrdým už ale opatrně a plastové Braníky se stejně nedají moc pít, takže se druhý den nese v střízlivějším duchu. Festivalové občerstvení se bojíme vyzkoušet, proto přichází na scénu plynový vařič a dvě plechovky naprosto odporných párků (ach ten krásný festivalový život). Do areálu se však nakonec jdeme podívat mnohem dříve. Zaujal nás totiž podezřele hlasitý zvuk. Tyvole, oni zvučí Sunn O)))!

Docela rozumný krok naskládat si desítky aparátů na pódium, ať pak nemusí zvučit hodinu a zbytečně protahovat program. Vidět mistry dronu bez kápí a hromady kouře bylo zajímavé, ale rovněž zábavné. Tlak jejich beden byl tak silný, že když Tos pořádně ohulil své synťáky, odfoukl z pódia jeden z odposlechů včetně zapojené kabeláže. Vidět pak jeho nevinný výraz bylo k nezaplacení, hehe. Po tomhle incidentu raději zvukaři pořádně všechny odposlechy přilepili (stejně jsem té pásce moc nevěřil).

Věděli jsme tedy, že nás na závěr festu čeká něco opravdu masivního, po zvukovce však přišel čas na klidnější hudbu a menší překvapení. Pořadatelé nechali hrát první dvě kapely na takzvané Nature Stage, což bylo ve výsledku místo, kolem kterého se projíždělo při cestě na festival - nedaleký opuštěný bazén prorostlý rostlinami uprostřed louky. V něm nebyla žádná silná aparatura, pouze dvě bedny, které zesilovaly akustické nástroje a zpěv. První vystoupil Paul Werling s Hannou Mauk. Zpívánky s kytarou a občasným kvílením houslí. Nic extra, ale pár pěkných neofolkově laděných kousků měli.

Na druhé A Dead Forest Index jsem byl zvědavý o mnohem více. Jejich nahrávky jsou velmi příjemné a věřil jsem, že by naživo v zajímavém prostředí mohly vyniknout. Dvojice ovšem vystoupila jen s jednou akustickou kytarou bez perkusí. Zpíval sice Adam i Sam, ale bez výraznější rytmiky a cinkrlátek chyběla bratrům energie a působili poněkud unaveně/znuděně. Pár líbivých skladeb zaznělo, kupříkladu Distance, věřím však, že s více nástroji by vynikly lépe.

Po Novozélanďanech jsme šli už zpátky do hlavního areálu, protože zbytek kapel hrál tam. Jako první Norové Okkultokrati. S nimi jsem měl dvakrát tu čest v Pražských doupatech, kde vždy rozpoutali slušnou black‘n‘roll party. Na festu to byl rovněž pěkný rockec, škoda jen, že velký prostor ve zvuku dostaly klávesy, které jejich hudbu udělaly ještě více růžovou než na loňském albu Raspberry Dawn. Tahle kapela holt patří do klubů, kde většinu přeřvou kytary a sladké tóny nedostanou šanci.

Night Demon tak nějak ignorujeme a vracíme se na Dread Sovereign, novou doomovou kapelu Alana z Primordial. Zde oproti své domácí smečce kromě zpěvu hraje i na baskytaru. Naopak od Okkultokrati hrál Irům zvuk do karet, a o to více šlapali. Nemtheanga navíc zpívá stále skvěle, rozhodně o úroveň lépe než naposled v Praze. I kdybych na něj neviděl, tak se svým hlasem nezapře. Dokonce i některé vokální linky, například v songu The World is Doomed, zní jako by je z Primordial vystřihli. Škoda jen, že je Alan už zvyklý hrát před davy na velkých akcích a nemůže si odpustit rockstar móresy ala fucking mutherfuckers.

Další kapele naopak veškeré to fuckování sedlo. Deathhammer si ovšem nehrají na žádné rockstars, jsou to těžcí alko-punks. Norové stihli během koncertu vychlastat několik litrů piva, nejvíc do sebe lil frontman, ale stejně do nás nasázeli nekompromisní thrash jak hovado. Daniel si sice vůbec nevšiml, že hraje od začátku na rozladěnou basu, pouze se Sadomancerem a dalšími spoluhráči valili jednu pecku plnou ujetého zpěvu za druhou. Nejvíce jich bylo z posledních dvou řadovek Onward to the Pits a Evil Power. Vyhrála to nejšílenější Fullmoon Sorcery, ale i závěrečná Satan Is Back byla perfektní. Deathhammer předvedli jeden z nejzábavnějších koncertů, co jsem kdy viděl a jsem si jist, že kdyby hráli s kdejakými velikány, strčí je hravě do kapsy. Takhle má pořádný thrash metal vypadat! Nebýt headlinera, tak nejlepší kapela festivalu.

Sonne Adam je vlastně hlavní kapela lidí, kteří v pátek hráli s Venomous Skeleton. Oproti VS je tvorba SA podstatně pomalejší a mnohem více heavy. Drží se především v death/doomových tónech. Když jsem před festivalem poslouchal nahrávky Izraelců, párkrát mě napadlo, že by mohli zafungovat podobně jako The Ruins of Beverast. Ve výsledku byli však mnohem hnilobnější, a pokud mi někoho připomněli, byli to Incantation. K tomu, aby se vyrovnali legendám žánru, jim sice něco chybělo, především lehké nedostatky v songwritingu, i tak válcovali slušně.

Absu však byli trochu zklamáním. Když si vzpomenu, jaký nářez předvedli na loňském Prague Death Mass, přišlo mi, že to tentokrát trochu flákají, nedávají do toho stoprocentní energii, nebo jim zvuk nehraje tolik do karet. Songy z Tara, třeba A Shield With an Iron Face, samozřejmě nakládaly i tak, ale něco tomu zkrátka chybělo. Proscriptora na bicími opět po pár skladbách vystřídal Gunslut, aby se mozek kapely mohl věnovat především zpěvu a kázání v přední části pódia.

Poslední naplnění pleskačky a závěrečná dvojice před námi. (DOLCH) jsem chtěl rozhodně vidět celé, proto jsme se nacpali do předních řad včas. Kdybychom věděli, že svou zvukovku protáhnou o půl hodiny, asi bychom tolik nespěchali. Vidina skvělého koncertu nás ale stále drží na nohách. Na nedávno recenzované kompilaci I & II se nachází opravdu skvělé songy a pevně jsem věřil i ve skvělý živák. Škoda, že i přes nekonečné zvučení nakonec (DOLCH) zněli dost na hovno. Byli přehnaně nahlas a navýškovaní, až to škubalo uši. Vlastně byli jedinou kapelou, na kterou jsem musel vytáhnout špunty, byť jsem je s sebou nosil z úplně jiného důvodu. Po nutné redukci hluku naštěstí začali znít dobře. Das Auge byla dle očekávání super. K tomu i nějaké úplně nové skladby a An Den Mond. Lehkému zklamání se však ubránit nemohu, snad v Praze před The Ruins of Beverast budou mít zvuk lepší.

A jak se říká, to nejlepší na konec. Už během ranní zvukovky bylo jasné, že Sunn O))) budou pořádná masáž, ale ve výsledku očekávání ještě překonali. Ještě než začali likvidovat naše ušní bubínky a třást našimi těly, vystoupil samotný Attila Csihar se svými hrdelními alikvótními zpěvy. Opět musím smeknout před tím, jak se Attila oproti posledně zlepšil. S Mayhem samozřejmě moc nesrovnávám, ale i když jsem ho viděl sólově s Void of Voices nebo naposled se Sunn O))), ani zdaleka neovládal tyto vokální techniky tak dokonale. Na pódiu byl sám nakonec přes půl hodiny a vůbec to nebylo blbé. Naopak, jeho mručení bych vydržel poslouchat mnohem déle. Na stage se ale přeci jen ukázal O’Malley s Andersonem doprovázeni Nieuwenhuizenem a pátým členem, kterým byl pravděpodobně Steve Moore. Tlaková vlna, kterou svými nástroji vyvolali, nás málem odfoukla. Vzhledem k tomu, že jsme stáli asi v třetí řadě, šlo veškeré vibrace velmi výrazně cítit. Chvílemi se člověk až bál dýchat. I přes nelidskou hlasitost však nebylo potřeba ucpávat uši špunty. Hudba Sluníček se drží převážně v hlubokých frekvencích, které nejsou při poslechu bolestivé, a i když se objevily vazby a výšky, dovedli je utnout přesně ve chvíli, než začaly posluchačům vadit. Co se zahraných songů týče, je velmi těžké říct, co přesně hráli. Jsem si jistý Hunting & Gathering, ovšem většina setu se nesla v duchu Monoliths and Dimensions. Tu riff z Aghartha, snad kus Alice, dokonce bych tipoval i pasáže z Black One a poslední řadovky Kannon. Sunn O))) se songy naživo experimentují a upravují je, aby byl jejich účinek maximální. K tomu všemu přidejte ještě trombón! Tyto koncerty nicméně už dávno nejsou jen o kytarách jako za dob Grimmrobe. Strunné nástroje dokonce na dlouhou dobu opustily pódium a nechaly ničivou práci na klávesách a synťácích. To, že Attila hlučení i nadále doplňoval svými skřeky a do toho měnil masky, snad nemusím dodávat. Na úplný závěr před zraky diváků v hromadách kouře ozářena mrazivými světly povstala opět celá pětice s Attilou v kostýmu zrcadlového muže. Oproti jejich koncertu na Brutal Assaultu však nekončili noisovou gradací, ale spíše postupným tlumením a grandiózní tečka patřila Attilovi. Ten ze sebe na úplný závěr vydal tak nelidský jekot, až se nám z toho zježily veškeré chlupy na těle. Po dvou hodinách závěr, potlesk a balení.

Co dodat? Jet na Chaos Descends festival do Německa byl opět skvělý nápad, a to nejen kvůli Sunn O))). Stejně jako loni jsem odjížděl nadšený. Prostor kempu v lesích je velmi příjemný a line-up téměř vždy hodně vydařený. Když nám do toho nic nevleze, nebudu se opakovaným návštěvám v budoucnu bránit. Díky všem, hlavně Jáněti s Deckou za společnost a Verči rovněž za svezení a fotky.