1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které nedostaly více hlasů a jejichž stáří je maximálně 6 měsíců a jsou tedy zařazeny individuálně dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)

 
(3) CANDLEMASS – The Door To Doom (02/2019)

- po 33 letech opět deska s Längquistem, který nazpíval Epicus Doomicus Metallicus? Čumím! A ano, je to tam! (BandCamp)

- o nejhvězdnějších 48 minut souboru nejspíš nepůjde, ale povedená a řemeslně tradičně zmáklá práce, která je u Candlemass zvykem, to je. A za mikrofounem (po 32 letech od účinkování na debutu) ztracený syn Johan Längqvist. (piTRs)

- ti, co vymysleli doom metal, spojili síly s tím, co vymyslel heavy metal. Na novince Hromnice mají totiž za mikrofonem opět Johana Längquista, takže si můžete zavzpomínat na dobu Epicus Doomicus Metallicus, a navíc si zde zahostoval sám velký Tony Iommi. To mrazení tam je! (LooMis)
 
 
 
 
 
 
 

(2) DREAM THEATER - Distance Over Time (02/2019)

- z předchozích pěti desek jsem dohromady zachytil nanejvýš několik nesouvislých útržků, které rozhodně k podrobnějšímu zkoumání nenalákaly. Aktuální placka z toho po několika posleších ale nevychází vůbec špatně, byť zjevně jen recykluje osvědčené formule z dob největšího laufu DT. (piTRs)

- Dream Theater počtrnácté a opět bez překvapení. Což je možná po té předchozí kolosální hrůze pojmenované The Astonishing i lepší. Než nějaké nabubřelé experimenty bez špetky soudnosti, raději sázku na jistotu. Novinka je přehlednější, písničkovější, prostě taková komplikovanější Metallica. Tuhle tvář jedou cca od Systematic Chaos a nevypadá to, že by kapela chtěla měnit kurs. (onDRajs)
 
 
 
 

(2) FUNEREAL PRESENCE - Achatius (02/2019) 

- předchozí Archer takes Aim mě bavil, ale že by to bylo přelomová deska bych neřekl... a novinka... je vynikající! KONEČNĚ někdo ukázal, že disonance neznamená jen kopírování DsO a jde na to z úplně jiné strany. Kytary jedoucí na úchylném ladění a divnoriffy se s bicími potkávají tak, že to tahá za ouška. Strašně mě baví perkuse i prazvláštní džingly. Přitom je to pořád black metal jak víno, jednotlivé prvky, např. heavíková sólíčka, dřevní bicí nebo tremola by se klidně daly složit i "normálně". Pravdou je, že tahle "normální" stránka FP až tak zábavná není. Nicméně od dob Ved Buens Ende jsem nejspíš neslyšel tak groteskní a pitoreskní album. Jednoznačně nejdivnější věc za poslední dobu. Mocně sympatická deska! (vaněna)

- Bestial Devotion z Negative Plane nahrál druhé album, a je opět super. Sice jsem se ještě furt nepřenesl přes docela otravný cowbell, ale skill se nezapře. (BandCamp) (mIZZY)
 

(2) KALEIKR - Heart of Lead (02/2019)

- i kdyby jen kvůli fantastickému grafickému zpracování stojí tahle deska za pozornost. Kaleikr povstali z trosek Dragsol a hrají něco jako kdyby se Opeth rozhodli nasypat pořádnou tlačenku s chrochtákem. Vliv psychedelie, takže se nabízí přirovnání k Wormlust, ale oproti těm jsou podle mě Kaleikr technicky a zvukově o hodně dál. Spousty nápadů, chce to trochu času než se do alba ponoříš, ale odměna je jasná - jedna z nejzajímavějších desek dnešní, už tak extrémně kvalitní islandské scény. (vaněna)

- další nová kapela z Islandu, opět black metal s disharmoniemi. Tentokrát se primárně vsází na atmosféru, ale sem tam se objeví i slušné sypanice. Na nahrávce navíc také hraje na violu Árni z Carpe Noctem/Árstíðir lífsins. (BandCamp) (mIZZY)
 
 

vaněna

VANUM - Ageless Fire (02/2019)
- nová škola black metalu se silnou melodikou, podobně třeba jako Wayfarer. Pasáže bez vokálu (ten je slabinou desky) mají blízko k post metalu, takže paroháče si klidně nech založený, tady jde o instrumentální náladotvornost. Nejde o žádnou velkou honírnu, nápady se pěkně pomaloučku rozpracují, takže spíš takovej easy listening k procházkám, nebo k poslechu s dětma, povedená věc.

SON OV LEVIATHAN - Luciferian Misanthrope (02/2019)
- jasně, je to jen konjunkturální (ov!!!) black a ještě k tomu s klávesama, ale kupodivu mě pobavil i na třetí poslech. Tyhle jednočlený projekty často postrádají koule, ale tentokrát to šlape, jak má. 

DEATH WORSHIP - End Times (02/2019)
- naštěstí i v únoru vyšla nějaká poctivá námrdová deska. Sice bohužel jen EP, ale i tak rozhodně stojí za to. Polechtání na pindíkovi.

mIZZY

BLUE HUMMINGBIRD ON THE LEFT – Atl Tlachinolli (02/2019)
- první plnohodnotné album od dalšího z moha projektů z Black Twilight Circle. Kdo byl na loňském koncertu v Praze, ví, že může čekat solidní black metal s brutalně naechovaným vokálem. Vydává Nuclear War Now!/Iron Bonehead. (BandCamp)

YERÛŠELEM – The Sublime (02/2019)
- nový projekt, za kterým stojí Vindsval a W.D. Feld z Blut Aus Nord. Že se jedná čistě o industrialní hudbu post-punkovými prvky, která navazuje na směřování BAN z období Cosmosophy, bylo předem známo. S absencí black metalu jsem tedy počítal, ale nějak jsem doufal, že agresi doženou právě industriálními beaty á la Godflesh. Žel se tak úplně nestalo a deska je spíše klidnější. I tak se zde několik vypalovaček jako Triiiunity najde. (BandCamp)

ROME – Le Ceneri Di Heliodoro (01/2019)
- další (už asi jedenáctá) řadovka od lucemburského neofolku se opět poslouchá skvěle. Dalo by se i říct, že lépe než předchozích pár desek. Novinka je, co se kvality týče, hodně vyrovnaná a baví celou dobu. Několik skladeb tu má až hitový potenciál. (BandCamp)

SAQRA'S CULT – The 9th King (01/2019)
- dobře nasraný black z Belgie, těším se na živák. (BandCamp)

piTRs

ROTTING CHRIST - The Heretics (02/2019)
- bratři Tolisové sice zase jednou pěkně umyli prdel flanďákům, ale jinak nepřišli s ničím, co by bylo v jejich diskografii (potažmo v epičtějším metalu obecně) nějakou zvláštností.

bizzaro

NIGHTMARER – Cacophony of Terror (2018)
- vrátil jsem se k novým hudebním aktivitám dvou exáků z Harlotů. S War From A Harlots Mouth tu je společná „matika“ a robustní, disonantní sound, to určitě, ale Nightmarer na to jdou veskrze od podlahy, komplikacím se vyhýbají a tlačej až to bolí. A atmosféra? Hororová, strašidelná.

HESPERIAN DEATH HORSE – Živ (2018)
- avantgarda, post-metal, sludge, black metal, psychedelie, Záhřeb (Chorvatsko). Nejednou mě napadli Ved Buens Ende.

FUNERAL MIST – Hekatomb (2018)
- Mortuus (Arioch) umí! Black metal!

onDRajs

THE YOUNG GODS - Data Mirage Tangram (02/2019)
- slyšeno jen párkrát, je to čerstvé. Bozi sice vydávají desku po devíti letech, ale stylově je to velmi podobné předchozí Everybody Knows. Tepavá elektronika, decentní plochy a signifikantní hlas Franze Treichlera. Myslím, že u toho pár měsíců zůstanu.

ABORTED - Terrorvision (09/2018)
- opět námrd jako hovado, ale tentokrát více hozený do atmosféry. Prvotní rozpaky z loňského podzimu se rozplynuly jako pára nad hrncem. Jeden z mých neoblíbenějších evropských death metalů.

LooMis

DRAGONLORD – Dominion (09/2018)
- na tuhle desku jsem minulý rok zapomněl, že vyšla. Kytarista Testament (Eric Peterson) potřetí (druhá deska ale vyšla před 13 lety) a opět na jedničku. Za bicími neskutečně válí Alex Bent (aktuálně Trivium). Kam se na tohle hrabou Dimmu Borgir!

SOILWORK – Verkligheten (01/2019)
- v minulém měsíci se Švédi dostali na samotný vrchol našeho měsíčního bilancování. Právem! Tahle deska mě chytla hned od prvních momentů. Strid a spol. zkrátka ví a umí!

BEAST IN BLACK - From Hell with Love (02/2019)
- několikrát jsem se při poslechu ujišťoval, že jsem si nepustil omylem Wishmaster finských pohádkářů Nightwish. Nepustil, ale jestli se vám po Tarje stýská, tak si tuhle desku pusťte.

DIE KLUTE - Planet Fear (02/2019)
- projekt, ve kterém se sešli Jürgen Engler (Die Krupps), Dino Cazares (Fear Factory) a Claus Larsen (Leæther Strip). Čekal jsem trochu více elektrárny, což se nestalo. Více to připomíná Englerovu domovskou kapelu a trochu se divím, proč to nevyšlo spíš jako další deska „kroupařů“.

THE MOTH GATHERER - Esoteric Oppression (02/2019)
- melancholičtí Švédi drží směr, který si vytyčili na předchozích dvou deskách, ale daleko víc mne tady baví v zasněných plochách evokujících třeba Russian Circles, než ve sludge/doomových erupcích.

THE BLACK CROWN - Entropy (12/2018)
- tak tady se jednoznačně přiznávají Tool, Katatonia a Soen. Ale Tool jsou na tyto Italy až příliš komplikovaní, Katatonia zase příliš depresivní a Soen málo písničkoví.
 
 

 
 

mIZZY

TOTENMESSE – To (11/2018)
- nová kapela lidí z Massemord atd. hrající lehce disharmonický black. Komu se líbili Gorycz, tak by se mohl chytit i zde. Jen škoda špatného coveru Schizoid Mana. (BandCamp)

SPITE – Antimoshiach (2018)
- první řadovka bývalého live-bubeníka Negative Plane. Opět jde moc dobře slyšet, odkud vítr vane. (BandCamp)

MORAST – Ancestral Void (2017)
- objev z Lipska, poměrně chytlavý sludge/black. Vydává Ván Records. (BandCamp)

DARKSPACE – vše
- kvůli Bruselu, neasi.

bizzaro

VIRVUM – Illuminance (2017)
- Virvum jsou v prog/tech deathu dosti originální zjev, ale mohu si vypomoci srovnáním, že znějí jak mix Fallujah, Decrepit Birth, Necrophagist a Ne Obliviscaris. Nicméně metal nepromlouvá po celou délku alba, je tu spousta uvolnění, post-rockových gradací a příběhového vyprávění. Borci z Zurichu si hodně hrají s melodiemi a kytary jsou vůbec hodně propracované. A jejich živé koncerty? MASAKR! Přijďte v pátek 15.3. do Vopice.

onDRajs

MAHAVISHNU ORCHESTRA - pel mel
- respektive tři desky z druhé sestavy. Nejlepší je samozřejmě Apocalypse, konkrétně její úvodní a poslední část. Uvnitř se nachází trochu kýčovité symfonično, ale takto to v 70. letech holt rockeři cítili. Inner Worlds nemá s Mahavishnu nic společného, úlet, že to vůbec pod jejich hlavičkou vyšlo.

ŠVEHLÍK/MARNO UNION (2002)
- tohle chci dát do desky měsíce už asi půl roku, ale vždycky na to zapomenu. Pro mě velké překvapení a zjištění, že normalizační underground nebyli jenom Plastici nebo režimu lhostejnější Blue Effect. Hlavně Švehlík mě zaujal, progrock s velkým vlivem King Crimson nebo klasických zástupců rocku v opozici (třeba Henry Cow). Ale vlivů (i krautrockových) je tam celkově víc a hlavně, Švehlík má svůj osobitý rukopis. Marno Union už je více klávesový, tam už cítím víc Popol Vuh nebo věci od Klause Schultzeho.

NARAJAMA - Concurrere (2017)
- další české překvapení a další důkaz, že v ČR máme hlavně stále silnou alternativní scénu (metalisti prominou). Narajama hraje progrockovou cimbálovku. Teď si asi klepete na čelo, co to je za blbost. No ale fakt! Třeba Hlavy mluvící zní jako King Crimson na Discipline a do toho folklor. Totální originál!

DMITRIJ ŠOSTAKOVIČ - pel mel
- zatím první čtyři symfonie. Jednička je dnes už klasický zástupce avantgardy 20. let. Ale vždycky jsem chtěl slyšet čtyřku, kvůli které byl skladatel v nemilosti. A je to teda síla. Nic než beznaděj a strach.