BA - první dojmy
BA - středa
BA - čtvrtek

10:30 Endless
11:05 Antropomorphia
11:40 Demonic Resurrection
12:15 Blood Eagle
12:50 Pro-Pain
13:30 Hed Pe
14:10 Krisiun
14:50 Ill Niño
15:30 Maximum Penalty
15:30 Decapitated
16:15 Walls Of Jericho
16:30 Sebkha-Chott
17:00 Kataklysm
17:30 Winterfylleth
17:45 Brujeria
18:30 Lantlôs
18:35 Primordial
19:25 The Dillinger Escape Plan
19:40 Kypck
20:20 Napalm Death
21:15 Candlemass
22:10 Svartidauði
22:15 Sepultura
20:50 God Dethroned
23:25 Death Dta
23:30 Skepticism
00:25 Godflesh
00:40 Toxic Holocaust
01:15 Marduk
02:00 Dødheimsgard
  

bizzaro: Pátek měla sluneční výheň ještě zesílit, o čemž jsme se ráno ihned přesvědčili. Sice jsme po jejich pražské zastávce znova chtěli v prezentaci nové desky stihnout i Ostraváky ENDLESS, protože pár akcí už k ní odehráli a tedy, jak se s novým materiálem za těch pár akcí vyhráli, ale prostě nedalo se. V kempu jsme i na dálku ocenili suprově nazvučené bicí, ale jinak nad muzikou i kytarou přečníval Liborův vokál. Poznal jsem skvělou Oh! Great Pain, škoda, dáme si je v klubu.

Čas neúprosně letí, stupně na teploměru stoupají. Za zvuků DEMONIC RESURRECTION se zbytek naší výpravy konečně tak nějak zvedá a já opět z povzdálí oceňuju další kapelu. Kluci z indického Mombaie na BA už, myslím, hráli, ale opět se nepoštěsťuje jim být tváří vstříc. Ale i takto jejich muzika zněla dobře. Klávesami, nechci rovnou říci symfo, podpořený death metal s progresivním smýšlením. Povedené, pomrknu po albu.

PRO-PAIN neposlouchám, ale při jejich minulém vystoupení mě dostali. Energická show, super zvuk i nasazení, funkční jednoduché skladby zmetalizovaného hácéčka, hra na nic a na nikoho, tady hraje prim muzika a láska k ní. Takže nezbývalo nic jiného než si toto vše znova ověřit a vše je s aktuálními Pro-Pain vše při starém. Prostě paráda.

Pak vidím kus HED PE, rapcore, hm, ale extra mě to neoslovovalo, to Clawfinger jsou jiné kafe, kousek KRISIUN jen pro ověření, jak to s nimi je, samozřejmě dobré, ale v tomhle vedru na to nemám náladu, tak jen připojuji poznatek, že mi nová deska přijde až nějak moc „klidná“ (rozuměj: nejede furt na plný plyn a nepřijde mi tak nasypaná a zběsilá).

onDRajs: Stejně dlouhá snídaně jako ve čtvrtek, povinné koupání a příchod na KRISIUN. Tuhle kapelu jsem si prostě nemohl nechat ujít. Pamatuji jejich první koncert v Praze někdy v 96‘, kterak všem vytřeli zrak přesypaným jihoamerickým chaosem. Od té doby se u nás objevují vcelku pravidelně. Jejich hudba se za dvacet let pročistila, zpřehlednila a – světe, div se – zpomalila. Co mě na téhle bandě vždy fascinovalo, byla její nechuť ke kompromisům. Co zůstalo, je feeling staroškolského thrash/deathu, obhroublý vokál Alexe a jasně rozpoznatelné sypání Maxe Kolesneho. Tahle grupa neuhnula za čtvrt století z jasně nastolené cesty, prostě respekt. První půlka vystoupení Krisiun je rychlejší, pak se zpomaluje a prim mají hlavně střední tempa. Někdy mám pocit, že takhle by zněla Sepultura z přelomu 80. a 90. let, kdyby v ní hrál John Longstreth. Koncert sledujeme ze stínu Redbull stanu, který se po čas spalujícího odpoledního kotouče ukazuje jako ideální volba. Miss deathové sympatie.

bizzaro: Prakticky celé odpoledne (vlastně komplet fest) je sice ve znamení neustálého hledání stínu a chladu, DECAPITATED si ujít ale ani ve čtyřicítce (není řeč o věku) nenechám. Přestože mě nová tvorba – vylézají v ní až moc „core“ vlivy a připadá mi jednotvárnější - Poláků tak jako Organic Hallucinosis neoslovuje, živě je to seštelovaná mašinerie a skladby právě díky „core“ příchuti houpou. Dobré to bylo i tentokrát, ale minule na BA i ve Vídni lepší, tentokrát na mě až příliš byla vytažena kytara.

onDRajs: DECAPITATED je pro mě spíš poslechovka, než seriózní pokuk. Zase za to může infernální slunce. Přiznám se, že po tragické nehodě jsem je přestal sledovat, ale musím to změnit! Kapele to totiž šlape zdařile. V podstatě nenacházím slabin. Ze starších kousků poznávám Day 69 a Spheres of Madness. Vizuálně je to metalová klasika, házení řepou, říkám si, že by ta pódiovka mohla být trochu pohyblivější, protože i přes deathový základ má jejich tvorba až hardcorový tah na bránu. Ale jak říkám, vše OK.

Cronic: DECAPITATED predviedli veľmi slušný tech-death set, ale to slnko bolo ešte stále veľmi zničujúce, takže som sa viac snažil neumrieť než si naplno užiť koncert. Zaznamenávam Exiled in Flesh, Blood Mantra, Carnival is Forever, Instinct, Day 69 a viac si už nepamätám. Nabudúce všetky takéto kapely do stanu. Tam by to bola vražda. Takto si to budem musieť ešte raz zopakovať niekde v klube :)

WALLS OF JERICHO - Candace tie svaly snáď aj prospeli. Okrem toho, že by nás všetkých dala do praclíka ľavou zadnou, už toľko zbytočne nevrieska a nefakuje a viac sa sústreďuje na hudbu, čo len a len kvitujem. Hudba funguje, ľudia sa bavia a ja vlastne s nimi. Nemám výhrady. Dobrý koncert.

mIZZY: Po propité noci a třech hodinách spánku, bylo probuzení tím žlutým Hitlerem na obloze vyloženě úžasné. Tentokrát mě ale už žádná kapela nelákala jít do areálu před půl pátou, tudíž jsme se opět pěkně léčili Rampušákem. V 16:30, ale hráli na Metalgate stage Francouzi SEBKHA-CHOTT, které by byl hřích promeškat. Nacpal jsem se tedy do první řady zrovna ve chvíli, kdy tyran Wladimir Ohrelianov II s dalšími členy Sebkha-Chott kurtu přišel na pódium a dotáhli s sebou bednu, ve které byl zavřený další jedinec. Ohreland tentokrát reprezentovali čtyři individua – Wladimir s baskytarou a kytarou ve svém tradičním kostýmu, nový bubeník (Yüla zde výjimečně nebyla), druhý kytarista s oboustranným nástrojem, se kterým otáčel o 360 stupňů a poslední tvor s prasečí maskou, který jel twerking od začátku do konce. Hudebně opět šílenost, avantgardní metal, výprask na basu a do toho vtipné proslovy vůdce. „Zmlkněte! Nemůžete tleskat, kdy se vám zachce. Budete tleskat, až když já vám řeknu, že máte tleskat!“ Jediné dva mínusy za to, že vystoupení trvalo pouze 30 minut a také za to, že nám neprozradili, co je to šílenství. Na konci setu se naštěstí opět hromadně zavraždili, takže vše dobře dopadlo.

Sebkha-Chott s sebou měli mimochodem na prodej celou diskografii a za CD chtěli pouze 150 Kč. Udělal jsem tedy pořádný nákup a následně jsme s Juklem zamířili na jejich autogramiádu, což byl jeden z nejlepších nápadů festivalu. Hned na začátku jsem jim sice řekl, ať kašlou na normální podpisy a napíšou tam nějaké nesmysly o Ohrelandu a zdejší diktatuře, ale že mezi nimi najdeme i odkaz na čínské porno atd., jsme nečekali. Fakt skvělá prdel!

Cronic: BRUJERIA predviedla taký klasicky set. „Mexicky“ death, šatky, mačety, marihuana. Skalných fanúšikov určite potešili, ale kto ich videl už pred tým na Brutale asi o nič zásadného neprišiel. Jediné, čím tentokrát prekvapili, bol zmachlený ženský doprovod a potom Hongo Jr. alias Nicolas Barker za bicími.

Set PRIMORIDAL mal jedinú chybu. Nezahrali Babel’s Tower. Okrem toho úplná spokojnosť. Aj v tom pekelnom počasí dokázali navodiť atmosféru upršaného zahmleného Írska. Začali úvodnou pesničkou z posledného albumu Where Greater Men Have Fallen, ktorej živé prevedenie naozaj svedčilo a postupne pokračovali staršími vecami As Rome Burns, No Grave Deep Enough, The Coffin Ships, novinkou Wield Lightning to Split the Sun a záver zakončili epickou Empire Falls. Spokojnosť.

mIZZY: Dále jsem dal koncert PRIMORDIAL. Ti byli opět v perfektní formě a zahráli skvělý set. Vybrali si výborné songy. Jako první zazněl Where Greater Men Have Fallen z nového, stejně pojmenovaného alba, na které navázali svou nejlepší deskou To the Nameless Dead, z které vybraly asi také dvě nejlepší skladby. Nejdříve As Rome Burns a na závět setu nechyběla Empire Falls. Opět si šlo ale všimnout největšího kladu a záporu kapely zároveň. Alan je výborný zpěvák, který i koncerty perfektně zvládá. Je však také poměrně velký šoumen, což se místy hodí pro probuzení fanoušků, když je za sebe nechá zpívat, pokud ale stojíte dále od pódia a neuslyšíte ani jednou refrén "Where is the fighting man?", je to poněkud smutné.

Chvíli jsem pozoroval THE DILLINGER ESCAPE PLAN, kteří tradičně udělali slušný bordel, i výběr skladeb měli OK, jenže celkový dojem z jejich koncertu jsem tentokrát neměl tak dobrý jako z těch minulých. Mohl za to zvuk? Nevím. Za mě každopádně slabší.

bizzaro: Slabší? Tvl, THE DILLINGER ESCAPE PLAN bez nejmenších debat vyfikli nejšílenější show fesťáku! Jedinou chybou byl samotný start, kdy zvukař při úvodním náseru Prancer jaksi zapomněl zapnout zvuk a kapela hrála jen z pódiového PA (navíc Gregovi zlobil bezdráťák, vzápětí jej vyměnil za klasický kabelový), takže ta facka nepřišla hned a člověk se musel do jejich dovádění trošku dostat. Další věcí Mistři útěků zvolili rokenrolovou Milk Lizard, kde trochu zanikaly samply žesťů, ale při Happiness is a Smile (nejdřív jsem myslel, že je to něco nového), vydané na 7” jen v pětisetkusovém nákladu, se už vše srovnalo. A pak to má rychlý sled: One of Us is the Killer, Farewell, Mona Lisa, When I Lost My Bet a já i přes brutální otoky kotníků (zánět) se muzikou začínám klepat jak ratlík, to prostě nejde, jak do toho Dillingeři tentokrát řežou. Pak We are the Storm, jazzíkem prodchnutá Setting Fire to Sleeping Giants a, kurva, Panasonic Youth. Někdy v tuhle dobu Greg, tak jako při minulém BA vystoupení, vylezl na podiovou konstrukci nahoru, ale přes kabel mikrofonu nemohl výš, nadává stage-manažerovi, ať s tím něco udělá, ten láme rukama, že to (do prdele) víc už nejde, načež Greg nasraně zahazuje mikrák do lidí a přelézá na PA, z něhož pak skáče zpět na podium. Dál z rukávu tahají Highway Robbery, Unretrofied, Baby's First Coffin, Sunshine the Werewolf, 43% Burnt, to už začínám mít dost, Dillingeři totiž hrají naprosto zběsile a v totálně šíleném nasazení. Nemluvím teď ale o jejich show plné základních atletických prvků jako skoky z čehokoli na cokoli (na to TDEP mají trademark), mluvím jen o intenzitě výběru skladeb, který završují stařičkou The Mullet Burden z prvního EP, tedy neGregovou věcí a pak Good Neighbor z Option Paralysis. Nevím, o co těm dobytkům šlo, ale takhle masakrální set jsem nečekal, však si ho projděte a nalezněte v něm slabší místo, prostě samej námrd. V konečné fázi koncertu pak dva nejšílenější podnikají pár výletů až k lidem k zábraní, následuje i Gregův skok do pitu, nechává se nést na rukou, do tohoto se zapojuje i Ben s kytarou, za chvílí už stojí v/na rukou lidí, snaží se jít dál, padá a hraje dál unášen na jejich rukou - tyhle instrumentální chybky v rámci animální živelnosti jsou dokonalou třešničkou a baví. TDEP výborní, jeden z TOPu festu!

Hrálo se: Prancer, Milk Lizard, Happiness Is a Smile, One of Us Is the Killer, Farewell, Mona Lisa, When I Lost My Bet, We Are the Storm, Setting Fire to Sleeping Giants, Panasonic Youth, Highway Robbery, Unretrofied, Baby's First Coffin, Sunshine of Your Love / Sunshine the Werewolf, 43% Burnt, The Mullet Burden, Good Neighbor 

onDRajs: Využívám pauzy na sváču a dorážím až na KYPCK. Jelikož jsem Dyliny viděl už několikrát a jejich poslední dvě desky u mě mají vlažnou odezvu, neváhám a jdu na Finy. Dobře jsem udělal. Hudba Kypck je zvláštní – i když tvoří jednoduchou a i melodickou muziku s výrazným zpěvem v ruštině, neřekl bych, že jde o masovou záležitost. Pochodová vojenská tempa a ubíjející monotónnost způsobuje, že kapela vyznívá spíš ponuře a beznadějně, než že by na ně tančili gotičtí pubescenti. Kvintet nastupuje standardně ve vojenských barvách a s hudebními nástroji ve tvaru zbraní (Kalashnikov?), basák jako vždy drhne jednu strunu. Víc jich totiž nemá. A zvuk zabíjí. Finové jedou na vlně rychlejších věcí – hraje se hlavně z poslední desky. Zazní titulní Imena Na Stene, zmeshuggovaná Prorok, Kak Filosofiya Gubit Samootverzhennykh, Beskorystnykh Byurokratov a také Voskresenie. Mezi starší kusy se vejde poviná A lleya Stalina a Stalingrad. Třešničkou na dortu je Chernaya Dyra s brutálním závěrečným riffem. Zvláštní je, že kapela na pohled nepůsobí nijak depresivně jako jejich hudba. Naopak, pěvec Erkki Seppänen se usmívá jako malý Jarda a hecuje publikum. Výborné vystoupení.

Nerad to říkám, ale set NAPALM DEATH pro mě znamenal největší zklamání festivalu. A to ke kapele stále chovám nezměrný respekt, protože mě k extrémní hudbě přitáhla. Ale od té doby, co hrají bez Pintada (RIP), tedy pouze s jednou kytarou, jsem je neviděl s povedeným zvukem. Před pěti lety po Immolation jsem dokonce po čtvrtce setu odešel, poslech hlukové koule neměl smysl. A i letos vyznívá jejich snaha naprázdno. Z beden leze prostě jiného než z desek. Vůbec to nemá koule. Výsledek zní, jakoby se nějací pankáči snažili o grindcore, ale nemají na to. Což je v případě Napalm Death absurdní. Nevím, kde vězí problém – ve zvukaři? V kapele? Kvartet sice kombinuje novou tvorbu s legendárními vypalovačkami (namátkou Unchallenged Hate, Suffer the Children, Deceiver), ale závěr vystoupení směřuje k nejhoršímu. Na chvilku se Angláni kvůli technickým problémům odmlčí, a když spustí, zhrozím se. Ven jde pouze Barneyho vokál a plechově znějící část Herrerových bicích. Co to? Katastrofa. Raději odcházím, abych si nekazil dojem z jinak zásadní skupiny metalového extrému.

mIZZY: To samé NAPALM DEATH, ze kterých jsem asi po pěti skladbách odešel. Ti měli opravdu špatný zvuk, takže jsem počkal na klipovku When All is Said and Done z desky Smear Campaign a mizel ke stanu pro pálenku během tónů legendární balady You Suffer.

bizzaro: Zde jen noticka, zvukař si prý během koncertu NAPALM DEATH vymazal všechny presety ze zvukovky, čili za běhu celé jejich snažení dozvučoval a ladil, i to se bohužel stává.

Před švédskými doom-mohykány CANDLEMASS jsme se toho dne naposled chladili, a to v čajovně/vinném sklípku za redbullovskou chobotnicí, kde nás alko-self-likvidací bavili jacisi manici z Valašských Klobouků. Pak ale jdeme na plac a zvuk je jak víno. Tyhle veterány jsem nikdy nijak zvlášť neposlouchal, ale tenhle tradiční heavy doom mi není vzdálený a živě zní dobře. Poctivý hard rock/metloš, silný zpěv, kterým se u nich proslavil Messiah Marcolin (také Memento Mori). S ním jsem je sice nikdy neviděl, ale před pěti lety tu hráli s Robertem Lowem z epic doomových Solitude Aeternus a to byl zážitek. Jeho hlas ve mně dodnes zní jako zvon. Jenže Robert už v Candlemass není, momentálně zpívá další padesátník, ač vypadá o generaci mladší, Mats Levén (třeba Therion), s kterým z Abstract Algebra má zkušenost basák Leif. Nevím, jaké skladby zněly, ale výkon kapely byl opět úctyhodný, věrný jejich legendárnímu jménu, ačkoli Levénův hlas nemá tu pohlcující sílu, aby ve vás rozezvonil zbývající volná místa. Ale dobré.

AddSatan: V pátek se do areálu plazíme až kolem desáté večerní, do kroku (resp. do „plazu“) nám hraje Solitude od epic doom/heavy metalistů CANDLEMASS, což je asi jediná skladba, kterou mám od nich fakt rád (z kempu jsem slyšel vlastně celý set a hudba v pohodě, ale ten vokál mi nesedí a byl chvílema slyšet víc než bych chtěl, zaslechl jsem i další negace i od větších fandů kapely, Robert Lowe, se kterým tu hráli před pár lety byl asi opravdu lepší…?).

mIZZY: Slivkou jsme se posilňovali tak dlouho, že nakonec vynechávám Candlemass, na které jsem původně chtěl jít, jelikož mě minule na Brutalu velmi bavili. Od stanů jsme je ale slyšeli poměrně dobře, takže jsem si jejich hity alespoň částečně užil a musím říct, že i tentokrát s jiným zpěvákem museli být skvělí.

Po dopití lahvinky jsem ale už musel běžet, jelikož pořadatelé dostali skvělý nápad. Po čtvrtku, kdy se Islanďané kryli se Sunn O))), nechali SVARTIDAUÐI zahrát podruhé během prázdné díry v pátečním programu. Za to jsem opravdu rád. Konečně jsem ty Svartidauði letos znovu viděl! Natlačil jsem se opět do první řady a natěšený opět vyčkával na islandské peklo. Detailnější popis koncertu si tentokrát odpustím, jelikož co se týče preciznosti jejich hry, stále se nic nezměnilo. Spíše bych řekl, že se ještě zlepšili a hlavně Magnús sypal ještě lépe, než si pamatuji. Pár známých si stěžovalo na zahuhlaný zvuk, s čímž osobně nemohu souhlasit. V první řadě uprostřed před PAčkem jsem slyšel vše skvěle, snad jen Nökkviho kytara mohla být více nahlas. Nejdříve zahráli celé své poslední EP The Synthesis of Whore and Beast (Venus Illegitima a Impotent Solar Phallus), na něž navázali novým songem. Na první poslech bych jej označil jako jejich průměr, takže vlastně velmi dobrá a rychlejší věc s pár rozlámanými pasážemi. No a na závěr setu zařadili své dvě nejlepší skladby - The Perpetual Nothing a Flesh Cathedral. Hráli tedy cca 50 minut a já byl nadšený. Ze všech koncertů Svartidauði, které jsem viděl, bych tenhle hodnotil jako druhý nejlepší. Pouze Krakov zůstává nepřekonán (a kdo ví, zda někdy překonán bude).

Cronic: SVARTIDAUDI na druhý pokus už zvládam. Všetko znie ako má, zvuk je dobrý, ale aj napriek tomu ma to až tak nevtiahlo. Mgla minulý rok na rovnakom mieste výrazne lepšia.

AddSatan: Už do rozjetého, druhého setu SVARTIDAUÐI přicházíme vlastně omylem, špatně jsem se podíval a myslel si, že Skepticism hrají o hodinu dřív. Za ten omyl jsem rád, Islanďani, resp. hlavně druhá část jejich setu byla totiž opět hodně dobrá. V první části, kde se hrály novější skladby (?), mi to až tak silné nepřišlo, chybí mi tam asi nějaké výraznější nápady a je to všechno takové trochu natahované (což je vlastně hlavní problém většiny jejich skladeb). Jo, je to určitě pořád taková nadprůměrná a dobře zahraná disharmonická temnůtka, je to fajn, poslouchá se to dobře, ale nic strhujícího. Taky chvíli přecházím a hledám místo s lepším zvukem, v zadní části byly dost přehulené kopáky. Vepředu po straně už je to o dost lepší, zvuk v pohodě čitelný, byť opět jedna z kytar je slyšet o něco méně než ta druhá a občas tak něco úplně nevyzní, basa by mohla být taky víc, ale… Vše se láme s nástupem The Perpetual Nothing. Jo, právě už jen ten nástup s kvílejícími kytarami, chytře vymyšlenými breaky na bicí a pak ten rozjezd (ovšem tady mínus za chybějící „ugh!“) je prostě vynikající (mrazení) a už se to řítí, už se vezu. Drive, nápady, atmosféra, dynamika, tahle skladba je prostě perfektní. Drobnou výtku bych měl k Sturlově vokálu - na desce je hodně naechovaný a v mixu trochu víc vzadu, což mu dodává takovou zlověstnější auru, naživo bez echa je takový „sušší“, blíž k obyčejnému deathovému growlu. Naopak musím pochválit výkon bubeníka Magnúse, který je čím dál lepší, kromě hodně suverénních sypaček hraje i poměrně „barevně“, pořád tam něco kutí, mám dojem, že tam cpal navíc i nějaké věci, co na albu snad ani nejsou, ale stíhá a vždycky se vejde. Navíc měl celkem dobře nazvučené bicí, takže jeho um mohl vyniknout. Po TPN byla ještě jedna skladba (tuším Flesh Cathedral ?), která mě taky hodně bavila a šlus. První část setu tedy fajn, druhá super.

onDRAjs: Na SEPULTURU jsem byl zvědavý, hlavně kvůli poslední (pro mě překvapivě) vynikající desce The Mediator… Skupina nejenže znatelně přitvrdila, ale neuvěřitelně ji nakopl mladý tlučmistr Eloy Casagrande. Hnedle začátek je strhující. Nejsem si nyní jistý, čím přesně Sepultura začíná, ale úvod vystoupení je pro mě překvapující výběrem písní. Propagandu jsem možná trochu čekal, ale po ní přichází Breed Apart, v jejíž jedné pasáži sice chybí brazilské lidové nástroje, ale o to zní tvrději. Ze starší tvorby zazní klasika Inner Self, zaznamenávám také Biotech is Godzilla. Vymete se také poslední album brutální peckou The Vatican. Zbytek je už takový nepřekvapující standard – namátkou Territory, Roots Bloody Roots, Ratamahatta, Refuse/Resist. Ale stejně. Kapele to šlape jako víno. Koncert sleduju zezadu od Redbull stanu, zvuk je křišťálově čistý, všechno je perfektně slyšet, nasazení skupiny bere dech…a ten bubeník! Casagrande by se neztratil v leckteré BDM kapele - co předvádí za průšlapy, „traktory“, breaky, je prostě síla. Černoch za mikrofonem také nezůstává pozadu a takový Max vedle něj působí jako myška vedle gorily. Skupině vytýkám od začátku v podstatě pořád to samé – absenci druhé kytary, která na koncertech zejména při Kiserrově sólech chybí. Jinak by to byla snad největší vražda celého festivalu. Asi stárnu, že mě nejvíc oslovují staré osvědčené kapely.

DEATH DTA nakonec upřednostňuju před Skepticism, protože ty jsem viděl už x-krát. A Chuckův revival to byl důstojný. Hoglan, ač se kvůli jeho obří nadváze bojím, že se pod ním prolomí stolička, nebo že při hraní dostane infarkt, zůstává mistrem techniky. O DiGiorgiovi platí to samé. Oba borci se vrchovatou mírou podepsali na znění Individual Thought Patterns - z ní kvartet zahrál fláky Overactive Imagination (totální masakr!) a The Philosopher. A nutno říct, že s prstem v nose. Zírám jako puk. Zvuk není úplně stoprocentní jako u Sepultury, Stevovy basové kudrliny ve zvukové mase zanikají, ale pořád ok. Koelble je hodně koncentrovaný na svoji hru, stejně tak Phelps, který měl přetěžkou úlohu zastoupit Chucka. Celým vystoupení civilně komentuje DiGiorgio (zvláštní, že Phelps snad neřekl k publiku jediné slovo) a koncert rychle ubíhá. Nemůžou chybět pecky jako Symbolic, Crystal Mountain nebo Suicide Machine, co ovšem nechápu, je tak silné zastoupení oldschoolových odrhovaček, které jsou z dnešního pohledu „úsměvné“. Kdyby ansámbl vzdal Schuldinerovi hold tím, že přehraje celé Symbolic, udělal by rozhodně lépe.

bizzaro: Nemám rád revivaly, a nijak zvlášť ani reuniony, které neznačí novou tvorbu kapel, ale jen připomenutí jakýchsi milníků a kultovních alb. Prostě odjet tour k výročí desky, shrábnout prachy a nazdar. Nijak jsem nejásal z loňského koncertu Krabathor (viděl jsem je minimálně dvacetkrát a ve všech sestavách), a i proto jsem až doposud neměl čest se potkat s „dojírnou“ DEATH DTA, ačkoli u nás již hráli. Tady je to ovšem těžké, Chuck nedožil ani třicítky a jeho odkaz v nových kapelách ne že přežívá, on stále žije. A i díky spolku lidí okolo něj, kteří jezdí světem a hrají jeho písničky. Death s Chuckem jsem viděl (nejednou; #machry) a v sestavě těchto Death DTA (čili Death To All) se potkaly hnedle dvě osoby, které jsem na podiu s Chuckem viděl. Avizováno bylo, že zazní celé „legendární“ Symbolic, takže na podiu dokonce seděl Gene Hoglan a sóloval Bobby Koelble, kteří toto album nahrávali. Ovšem nebylo tomu tak, „Chuckova parta“, čítající ještě Stevea DiGiorgia a Maxe Phelpse (Exist a koncertní hráč Cynic) hrála i věci starší než Spiritual Healing, aspoň to, že ve svižnější podobě. Věci po tomto datu, tedy po 90., nebo od Human, byly vystřihnuté naprosto parádně, místy (nechápu proč) stažený Koelble (takhle to probíhalo loni během Slayer) a pohublý Hoglan (jeho výkon pasuji za ultimátní) dávali neuvěřitelně, jen Phelpsovi sem tam vazbila a pískala kytara, ale co si budeme nalhávat, taky mu to občas ujíždělo – nejen v sólech a kytaře obecně, i ve zpěvu. Celkové zhodnocení? Hodně lidu okolo mě mluvilo o vystoupení festivalu, já jsem skeptičtější. Nebýt zvukařova dolazování přímo během hraní (kolísání kytar a vytahování basy), dojem by byl určitě lepší, ale nijak závratně by se výsledný pocit nezměnil. Bylo to dobré, a to dost, i pro mě příjemné zavzpomínání, ale Chuck je Chuck. Pro ty, co původní kapelu neviděli, kvalitní… náhražka.

Hrálo se: The Philosopher, Leprosy / Left to Die, Suicide Machine, Overactive Imagination, Spiritual Healing / Within the Mind, Symbolic, Bite the Pain, Zombie Ritual / Baptized in Blood, Crystal Mountain, Pull the Plug

AddSatan: Na SKEPTICISM jsem se dost těšil, jejich vystoupení před 7 lety v Black Psu bylo totiž dechberoucí a nezapomenutelné. Na BA byli taky dost dobří, byť se mi potvrdilo, že na velkém festivalovém pódiu to prostě není ono. Menší, klubová stage sice poskytovala komornější atmosféru, ale i tak to byl pro mě tentokrát „jen“ docela dobrý koncert, nic víc. Jedním z faktorů, který mi jejich vystoupení kazil, byla spousta lidí, která si sem šla snad jenom poklábosit, zkusil jsem několik míst, ale vždycky tam někdo žvatlal, smál se atd., a hudba nebyla dostatečně nahlas, aby je přehlušila, navíc je tam i dost tišších míst, ve kterých to obzvláště rušilo - Bohajeho táhněte si kecat jinam, když vás to teda nezajímá! Zvuk nebyl úplně ideální, málo masivní a bicí nezněly dostatečně „tympánovitě“. Varhany samozřejmě super, Matti mé mírné obavy z ukázek z nové desky taky rozehnal, naživo mu to chroptí pořád výtečně. Novinkou byl druhý kytarista, který hrál tedy jen občas, ale zčásti i díky němu to bylo v několika chvílích opravdu pohlcující, škoda, že šlo právě jen o ty chvíle. Začalo se tuším s The Everdarkgreen (?), pak tápu, předposlední zazněla novinka The Departure, která naživo fungovala velmi dobře a závěrečná skladba byla rovněž nová, kde Matti překvapil exaltovaným, „čistým“ (prostě nechroptěl) zpěvem, kterého jsem se v prvních vteřinách zděsil, když v něm pak pokračoval, musím nakonec hodnotit jako minimálně „zajímavé“. Skepticism pro mě napotřetí tedy nejslabší, z velké části kvůli důvodům, za které ani nemohli, vlastně mi to přišlo i dost krátké, ale i tak, jo, docela dobré, ovšem nic víc.

mIZZY: Na SKEPTICISM jsem se také těšil, ovšem tak nadšený jako ze Svartidauði jsem z nich neodcházel. Byli sice výborní i tak, ale minule na závěr festivalu na velké stage fungovali lépe. Výběr songů měli super, hráli třeba Antimony z Alloy nebo nedávno zveřejněný nový song, které jsou oba skvělé, zněly fajn a byly dobře zahrány. Zpěvákův growl nemá moc konkurenci, co však Skepticism pokazilo, byly opět hrozně přehulené kopáky. Kvůli nim Skepticism zněli jako nějaké funeral techno, škoda.

Poslední tři kapely mi ale opět spravily chuť. GODFLESH byli opět krutopřísný industriální diktát. I když začali novým albem, které se mi tolik nelíbí a ani naživo mě tolik nepřesvědčilo, masakrózním zvukem vše vynahradili. Krom toho, tři závěrečné songy byly ze Streetcleaner (Like Rats, Christbait Rising a Streetcleaner), takže jsme se dočkali i pořádného starého nářezu. Opět naprosto super!

onDRajs: Ke GODFLESH chovám nezměrnou úctu. Na Pure jsem vyrůstal a i dnes se mi při jeho poslechu ježí chlupy na rukou. Jejich návratová fošna je ovšem víc než rozpačitá. O to víc nedokážu pochopit, proč se na ní duo Broadrick-Green zasekne a stráví u ní víc než polovinu svého hracího času. Sice syrový, ale jinak těžkopádný metal s nulovou přidanou hodnotou neprozrazuje nic o kvalitách starých dobrých Godflesh. Až pátá věc značí návrat v čase o 25 let – Like Rats. Pak Christbait Rising a nakonec Streetcleaner. No nevím. Žádný reprezentativní průřez diskografií se nekoná. Přitom Angláni na to mají skladeb přehršel. Shrnu to. Ani živě mě Godflesh nepřesvědčili, že jejich comeback měl smysl.

AddSatan: Mno, GODFLESH mě tu posledně slušně rozsekali a roztančili, v mezičase vyšla nová deska, které jsem zatím moc nedal, ale dojmy jsou rozpačité, je to asi opravdu ještě primitivnější, než cokoliv co předtím vydali, něco i docela funguje, něco zase ne (EP Decline & Fall, které velké desce předcházelo, mě bavilo víc), na starý materiál to nemá. Takže si tak sedíme na chill-out kopečku u cesty do zadní části areálu, odkud je i vidět na plac před stagemi, únava už notně úřaduje, s tím, že se asi půjdeme podívat až na staré „tutovky“ v druhé části setu. Když v tom to začne tikat, buchary bouchat, stroje skřípět a vůbec celá továrna se rozjede a když Justin se svou („disco“)industrialotékou rozkáže, tak prostě nelze říct ne a už během úvodní New Dark Ages nastupujeme na směnu a poslušně se s davem dalších otroků klátíme do rytmu - veškerá únava je jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Neuvěřitelné. Vlastně nechápu, jak to, že na mě taková „tupárna“ funguje, ale je to prostě tak. Vůbec to není ubíjející, naopak! Letos je kromě rytmiky a basy přepálená (byť ty jsou možná o kousíček míň než minule) i Broadrickova sedmistrunka (?), která svým kovovým zvukem všechno nemilosrdně řeže na kusy. Zvuk prostě naprosto perfektní. První 4 skladby tedy z novinky, pravda, asi ve třetím, nebo čtvrtém kousku moje nadšení trochu opadá, ale pak dojde na „Breeeed, Like Rats!!!“ z debutu a pařba, resp. bizarní taneční party se rozjíždí nanovo a ještě intenzivněji. Neřvat s Justinem (mj. řvalo mu to výtečně) ten refrén prostě nejde - je to velmi uvolňující, téhož názoru je evidentně i spousta lidí okolo. Následuje další oldskull hitovka Christbait Rising („This is my own hell !!!“) a dílo zkázy dokonává Streetcleaner končící v krásné hlukové katarzi. Díkyčau! O jeden z nejenergičtějších a o určitě nejtanečnější set (prostě ten, na který jsem si nejlíp zapařil) celého festivalu se pro mě postarali dva postarší chlápci s kytarou, basou a bicím automatem (resp. s programovanými bubny). Druhá kapela do letošní BA TOP trojky.

Cronic: TOXIC HOLOCAUST patria už dlhšiu dobu medzi top mladých trasherov, takisto ich koncert tři roky dozadu na hlavnom stejdži bol super, takže očakávania boli celkom veľké. Čo ale predviedla skupina okolo Joela Grinda bolo niečo neskutočne. Nekompromisná thrashova jazda od začiatku do konca. Set odpálili hneď divokou Wild Dogs a postupne pridávali do ohňa resp. do kotla ďalšie a ďalšie hitovice. 666, Awaken the Serpent, War is Hell, Acid Fuzz… a od polovice setu jeden veľký never ending circle pit, z ktorého sa mi už až do konca nepodarilo dostať von :D, záver už len zaklincovali Nuke the Cross a Bitch. Veľká poklona a u mňa top 5 celého festu.

Rýchly presun na zvyšok MARDUK, kde stíham akurát už len poslednú skladbu z Panzer setu Fistfucking God's Planet a potom skladby z nového albumu. Tie odštartovala pomalšia ale zato veľmi dobrá Wartheland, pokračovali The Blond Beast a Frontschwein a záver patril The Black… z debutového dema Fuck Me Jesus.

mIZZY: MARDUK tentokrát slibovali, že naposledy v historii zahrají celé album Panzer Division Marduk. I když nejsem zrovna velký fanoušek této desky, několik songů z ní mám velmi rád, proto jsem si řekl, že alespoň část jejich setu zhlédnu. Bum!, Panzer Division Marduk, bum!, Baptism by Fire, bum!, Christraping Black Metal!!! Tyvole, byl jsem na Marduk asi popáté a tohle byl jejich suverénně nejlepší koncert, co jsem viděl. Pravda, musím se přiznat, že jsem na nich nebyl s Legionem, kdy to muselo být ještě větší žrádlo, ale i tak. Kdo by čekal, že napíšu o koncertu Marduk, že byl fakt parádní? Jediné, co mě na něm sralo, bylo stále se opakující intro s nálety a bombardováním. Jinak fakt dobré. I Mortuus s bubeníkem to zvládali skvěle.

Asi po šestém songu ale odcházím zpátky dozadu na Metalgate stage, kde se už chystali DØDHEIMSGARD. Když jsem je viděl v Hoodoo, odcházel jsem hodně zklamaný (a také jsem si toho moc nepamatoval). Mají ale na kontě parádní nové album, tak jsem předpokládal, že jsou v dobré formě a snad je ani zvukař nezmrší. Když ale zvučili kopáky, opět jsem kroutil očima. Nakonec i přes to, že byly fakt přehnaně vytažené, nebyly až tak na škodu a přispěly k výbornému koncertu. Dødheimsgard byli vlastně dost možná nejlepší black letošního Brutalu. Začali s God Protocol Axiom z letošního A Umbra Omega, který odehráli parádně. Dokonce i Aldrahn překvapil, jak dobře zvládal vokály. Následoval, kupodivu velice chytlavý, starý song Bluebell Heart z Monumental Possession a největší pecka DHG – Ion Storm. K mému zklamání opět nepustili techna, což mě mrzelo, jelikož samply v jiných skladbách šly slyšet velmi dobře. V tu chvíli se ale hodily ony výrazné kopáky, díky nimž i nějaké to tuc tuc zaznělo. Dále do nás vpálili Symptom ze Satanic Art a When Heavens End z debutu, které též bavily, to jo, ale to nejlepší přišlo po nich. Dámy a pánové, Traces of Reality!!! A pěkně i s klavírním intrem Oneiroscope. Dost vážně přemýšlím o tom, že to je nejlepší blackmetalový song, který jsem kdy naživo slyšel. Je to totiž nehorázná šleha s asi nejlepšími riffy, co kdy kdo napsal. Jojo, tou dobou se ještě dělaly kvalitní drogy, tak se hudba tvořila téměř sama. Touch the devilish one! – fakt super. Konec a obrovský potlesk. Postupně se scházíme, přiblbě se hihňáme a je jasné, že si všichni chceme říct to samé. Tohle bylo úžasné! Všichni tleskají tak dlouho, že se stane neuvěřitelná věc. Poprvé v historii Brutal Assaultu vidím, že se nějaká kapela vrací na pódium a hraje přídavek. Jednalo se o The Snuff Dreams are Made Of ze Supervillain Outcast, které nazpíval Kvohst. Tentokrát Aldrahn nenechal celý song na Vicotnikovi, ale zpívali spolu. Vlastně Aldrahn hekal více než Vicotnik. Šlo sice poznat, že se nejedná o jeho song a nedával jej tak dobře jako Kvosht, občas to totiž i trochu vypadalo, že neví, co má zpívat, ale i tak jsem rád za to, že jej zahráli. K úplnému nadšení už chyběl asi jen 21st Century Devil, ale zrovna z něj jsem byl minule nejvíce zklamaný, tak asi dobře, že na něj nedošlo. Každopádně velká spokojenost, tudíž jsme se s radostí mohli opět přesunout do kempu a zopakovat scénář z minulé noci, pouze místo Tatranského čaje jsme chlemtali slivovici a vydrželi až do šesti, heh.

Cronic: DØDHEIMSGARD dávam napokon len dve pesničky a sklamaný zo zvuku odchádzam. Tie gitary boli jednoducho strašné. Také nemastné, neslané. Presne ako na poslednom albume. Pri blacku (aj experimentalnom) majú gitary rezať, čo vôbec nerobili a cele to tým pádom vyznelo tak nijako. Pritom ich staršia tvorba bola vždy zvukovo perfektná. Ale tak čo bolo bolo.

bizzaro: Pátek byl taktéž dlouhý, ale kvůli Dødheimsgard jsme vydrželi až do konce. MARDUK jsem také viděl nekolikrát a mám je vlastně docela rád, především starší tvorba mě docela formovala, ale dnes jsou už přece jen víc v deathu, ubylo i melodií a včelínů. To však nevadí, ale už většinou vyhledávám něco jiného, nicméně když Marduk spustili, padá mi čelist. Nehorázná nakládačka, praktikuje se tu de facto pouze jeden rytmus, a to extrémní blast, ale zvuk je optimální a je rozumět, oč Švédům jde. Nechávám se ubít jednou palbou za druhou a sleduji čas. Když dovršuje druhá ranní, balím to a sunu se na DØDHEIMSGARD. Ti si na svém BA vystoupení před osmi udělali vyloženě ostudu, kterou na podzim 2013 v Praze srovnali, ale s novým albem byla očekávání veliká. A nedostála mu. Jednak už mi bolest nohou nedovolovala 100%ně vnímat a jednak jim nijak nenapomohl zvuk. Ne že by byl nesrozumitelný, ale kytary byly plytké, neřezalo to, ani nekopalo, samply nijak nelezly, bubny byly nekonkrétní. Po Marduk prostě čajíček, ačkoli instrumentálně jinak v pořádku. Ale překvapil Aldrahn a jeho pohybové kreace. Snad s novou deskou jejich koncertní činnost neutichne a budeme mít ještě příležitost za lepších podmínek, ačkoli několik týpků okolo mne z tohoto koncertu odcházela povznesena.

Fotky: Tom Šrejber, LooMis