onDRajs: Jelikož jsem šel v pátek spát hodně brzo, poprvé stíhám už dopolední program. Do areálu přicházím, když hrají Oceans Ate Alaska. V podstatě standardní současný deathcore se všemi svými neduhy, ale i kladnými stránkami. Střednětempé pasáže se nesly v duchu metalcoru, ale breakdowny měli hoši až překvapivě disonantní. Bude z nich někdy něco?
MXL: Má první ochutnávka sobotního menu přinesla celkem fajn zahraný metal/death core mladíků Oceans Ate Alaska z UK. Naprostá absence originality a celkem vysoká hráčská zdatnost bývá u takových spolků obvyklá. Dalo se to vydržet, avšak zpívánky a ve stylu Justina Biebera nutily vyměšovat.
onDRajs: Aversions Crown. Zklamání. Gába cosi říkal o technickém death metalu. Jenže Australané hrnou hodně tendenční deathcore. Když už sklouznou ke smrt kovu, je to v jejich pojetí „new school“ – tzn. buď se sype, nebo se jde do breakdownů. Nejvíc svými schopnostmi vyniká bubeník. Zpěv je žalostný – buď chrochtající čuník, nebo štěkající ratlík, navíc bez výraznější artikulace. Možná se to postupně zlepšilo, ale já dlouho nevydržel.
MXL: Příslib technického deathu Aversions Crown z Austrálie mě nalákal před Jelení stage. Nakonec se mi dostalo opět spíš dědkóru, pravda v brutálnějším balení než tomu bylo u Anglánů. Nicméně očekávané překvapení typu Deserted Fear se nekonalo.
Disperse – mnohými uznávaná polská teplárna má snad vysokou instrumentální úroveň, vše ale zabil odporný popový zpěv, utíkal jsem s husinou rychle co nejdál.
onDRajs: Disperse si jdu poslechnout ze zvědavosti. Z desky mě to vyloženě irituje, podobně jako 98 % zástupců djentového žánru. Z mladých kluků ovšem do publika jdou pozitivní vibrace, což je na festivalu jako BA velká výjimka. Mám ale takový dojem, že tento žánr začíná být Polákům úzký (ostatně jako všem kapelám, které z něj „vyrostly“) a nejraději by hráli prog rock nebo fusion. Kluci, jděte do toho!
LooMis: Poslední den festival je vždy takový rozporuplný – na jednu stranu si vždycky říkám, že je zapotřebí se naplno ponořit do dění a stihnout co jsem zamýšlel, na druhou stranu je to ještě větší boj s morálkou a přinutit se vydržet na kapelu, i když už nohy odmítají poslušnost. Takže dobře, první kapelou jsou Disperse, chci jim dát šanci po vystoupení v Rock Café. A ne! Tohle prostě nešlape, není zde nic, co by mě dokázalo vtáhnout. Nechci se jenom koukat na to, jak to muzikantům hraje, páč jsou to samozřejmě nadprůměrní instrumentalisté, ale tady to zkrátka nelepí. Naprosto bez nápadu poskládané noty do celků tvářících se jako skladby. Slabota, jdu pryč.
onDRajs: Svart Crown - první překvapení sobotního dne. Francouzi hrají notně načernalý death metal, který stojí na atmosféře. Co na nich oceňuji, je, že nejdou cestou klasiků subžánru (Immolation, Hate Eternal, ale i některé desky Morbid Angel), ale směr si udávají sami svou invencí. Viděl jsem je před pěti lety v Praze, ale teď mi zpětně přijde, jako kdyby na BA hrála jiná kapela. Kvartetu taky pomohl obstojný zvuk a díky tomu, že skladby Svart Crown nejsou postavené jen na sypanicích, ale rozmáchlejších (až „rozplizle“ epických) středních pasážích, vše dobře vyznělo. Dobrá práce.
MXL: Konečně jeden z očekávaných zlatých hřebů festivalu, a to přímo z francouzských hlubinných dolů. Mistři atmosférického black/deathu Svart Crown se svou produkcí nehodí na denní světlo a jakoby to samotným hudebníkům nevyhovovalo. Zvuk jsem tentokrát vychytal velmi dobrý a tvorba Frantíků drtila jako smršť Armagedonu. Hrálo se hlavně z novinky Abreaction a předchozího Profane. Tuším, že zazněly tracky jako In Utero, Revelation, Orgasmic Spiritual Ecstasy a An Eternal Descent. Za mě to bylo skvělé vyvržení duševních temnot pekelných na světlo boží, ale lidi to asi moc nebavilo. Přestože se mezi skladbami nějaký ten řev ozval, všichni spíš čuměli a poslouchali, i když to byl neuvěřitelný nášleh. A bylo na co, technika i pojetí melodiky Svart Crown je fakt neotřelá a podpořená neúprosným kovotepcem v zadní linii. Kapela vypadala přes relativní chlad nebo možná únavu publika spokojená a já stejně tak. Těším se na ně do klubu.
LooMis: To Svart Crown je jiný kafe, tady sice není až tolik not, ale hodně do groovu hrající bubeník to posunuje do takového příjemného black/thrash metalu, který ve vysokých obrátkách funguje naprosto spolehlivě. Škoda, že tohle nebylo za tmy.
mIZZY: V sobotu mě probouzejí Nuclear Vomit, kteří zní ze stanu jako velmi zábavná tancovačka. Vstát dříve, i bych na ně do areálu šel, takto jsem se ale dokopal až na Svart Crown. Francouzi do toho solidně mlátí. V jejich black/deathu je navíc i dost zajímavých nápadů, co by mohly zaujmout třeba fandy Ulcerate. Oproti nim jim však chybí trochu více pohlcující atmosféra. Takto fungovali především jako dobře nakopnutá řežba.
Sikth chci ze zajímavosti vidět, byť jsem je nikdy extra neposlouchal, ale byl jsem zvědav, jak ten svůj mix djentu, nu metalu a mathcoru bude fungovat. No, nevím jak vás, ale mě teda Sikth příšerně nudili. Úplně zbyteční dva zpěváci (jeden zpíval příšerně teple a druhej ani neuměl pořádně zařvat) a fakt mega utahané nu metal/core odrhovačky. Nemělo to koule, tlak, rychlost, ani jsem si nevšiml žádné hráčské ekvilibristiky. V půlce setu jdu pryč.
onDRajs: Já ti dám metalcore, Mizzy. SikTh, to byla hlavní kapela soboty. Co k nim? Tak předně, jsem rád, že se u nás Angličané vůbec ukázali. Konečně! Po peripetiích s odříkáváním koncertů jsem už ani nevěřil, že se tady ukážou. Ale ukázali. A tak mně bylo jedno, co vlastně tenhle sextet vedený originálními pěvci předvede. Ansámbl naštěstí (tak jako většina ostatních kapel) nesází do diváků jen novou tvorbu, setlist měli pěkně vyvážený mezi starší a novou tvorbu. Samozřejmě, skupina zahrála z posledního a klidnějšího alba The Future In Whose Eyes? (třeba Golden Cufflinks), z předchozího EP nechyběla Philistine Philosophies. Kapela zahrála dokonce super technickou pecku z debutuSkies of Millennium Night. Dominovaly, možná trochu překvapivě, písně z dvojky Death of the Dead Day - nu-metalová hitovka Part of the Friction, nebo na závěr zahraná (asi největší bomba) Bland Street Bloom. Trochu jsem bál, jak to frontmani uzpívají, ale dali to hravě. Dredatý Mikee Goodman štěká s kulometnou kadencí jako nasraný ratlík, melodickým zpěvem ho doplňuje Joe Rosser. Ani u něj neslyším žádné větší zaškobrtnutí. Zde tedy smekám svůj pomyslný klobouk. Že by mě ovšem Sikth nějak smetli a já při nich žral bahno z kotle, to ne. Ve finálním mixu se mi trochu ztrácely kytary (stál jsem před zvukařem) a někdy mi přišlo, že poslouchám tak trochu jinou kapelu než z desek. I když to znám nazpaměť, někdy jsem ty jejich brilantní a nápadité kytarové vyhrávky prostě neslyšel. Koncert mi tak přišel syrovější a ne tak zvukově načechraný, jako tomu je u alb. A taky se mi zdálo, že ty starší kousky „makají“ lépe.
LooMis: Na SikTh jsem se velmi těšil, ale očekávání zůstala tak nějak v polovině. Doufal jsem, že se na pódiu rozpoutá bouře instrumentální ekvilibristiky podpořena dynamickým zpěvem. Obojí ale bylo tak na půl plynu (a to jsem hodnej) – kde sakra byla geniálně pulzující basa z desek? Tady jsem se musel pekelně soustředit na Jamese Leache, abych si dokázal basové artefakty spojit s jeho hrou (Skies of Millennium Night), kde zůstaly ty typicky nervní instrumentace? Jako chápu, že circle pit je důležitý, ale nepochopím, jak se asi má skloubit s rytmem skladeb, když sypanice jsou v rozmezí 10 sekund? Proč z nové desky aspoň nezazněly ty nejtvrdší skladby, namísto sice fajn odpočinkové, ale koncertně nefungující Golden Cufflings? Mikee Goodman ani Joe Rosser nepředvedli žádné extra vokály, možná tak ve Philistine Philosophies, která byla asi nejlepší skladbou. A do toho zoufale málo lidí pod pódiem. Hodně velké zklamání, ale věřím, že klubový koncert by byl o něčem jiném. Nechám si asi kluky trochu rozehrát na příště.
MXL: Pro mě premiéra, před koncertem jsem Angličany SikTh znal jen okrajově a nevěnoval jim příliš pozornosti. Jaká chyba! Nasekaní progresivci mě do oné soboty míjeli, ale v průběhu jejich show jsme všechna ta ztracená léta dohnali. SikTh rádi počítají i skáčou, chvilku rap, potom jazz, zase matika a hardcoreová surovost. Fakt dobrý, jedinou výtku bych měl k laciným melodiím, které občas vyzpívával jeden ze zpěváků (ten co neměl dready). Naopak ten, co je měl, mě občas rozesmíval hlasem jakoby do Louise Armstronga. Bezva party.
Prong byli další z velkých očekávání a tentokrát trochu rozpačitě, i když nevím, co bych vytknul. Prong poslouchám hodně a poslední čtyři řadovky považuji za to nejlepší z crossover/groove/thrashového ranku současnosti. Ani jedno album od Carved into Stone není slabé, kapelu jsem několikrát viděl živě, takže jsem ani komplikace neočekával. Nicméně opět tak nějak zradilo znavené publikum, které jak od první kapely prvního dne podpořilo snad kohokoliv, tak v sobotu odezva notně kulhala. Americká legenda začala vykopávkami Beg to Differ a Prove You Wrong, což měly být zaručené startéry. Ony byly, ale spíš od kapely, která to valila s přehledem a nasazením, jaké lze od starých profíků očekávat. Tommy Victor měl v projevu lehké manýry rockové hvězdy Made in USA, ale nic drastického. Především naprosto skvěle zpíval a jeho nezaměnitelná barva hlasu je věc, kterou na Prong žeru. To už se do nás valila tutovky Turnover, Cut and Dry nebo Broken Piece a zábava je to vpravdě královská. Basák Mike je se svým groovem dokonale sehraný s Tommyho sekanou kytarou a chirurgicky přesná hra Arta z Winds of Plague raději bez komentáře. Koncentrovaná energie a tvrdý nášlap nejvyšší jakosti určitě nevyzněl naprázdno, jen bych u takové kapely očekával větší support fans. Z novinky zazněla hodně povedená Divide and Conquer a v závěsu za ní notorické hitovky Whose Fist is This Anyway a Snap Your Fingers, Snap Your Neck. A pak už jen loučení. Možná jsem očekával lepší atmosféru, ale koncert jako takový vlastně neměl chybu. Prong po letech i dnes patří na špičku metalové scény a budu se těšit znovu příště.
LooMis: Na Prong přicházím někdy před polovinou setu na Cut And Dry a je to palba. Tommy Victor a spol. se s tím nemažou a nejen že jim to dobře hraje, ale předvádí i show, kterou jsem snad viděl naposled někde na koncertě Dream Theater v devadesátých letech, kdy bubeník háže paličku bedňákovi, ten jí předává basákovi (místo Mikea Longworthe zde zaskakoval Jason Christopher) a od něj (přes hlavu) putuje zpět k bubeníkovi. Nechápu, nevěřím, že 4 z pěti pokusů jsou úspěšné a navíc to furt hraje – už nevím, jestli tohle proběhlo u Broken Piece nebo Whose Fist is this Anyway, ale jedu si pomyslné vrtule až do konce na klasiku Snap Your Fingers, Snap Your Neck.
MXL: Původně jsme si šli na chvíli sednout do pivního stanu nechat odpočinout utrmáceným kostrám před nástupem Decapitated, jenže i z obrazovky bylo po chvíli jasné, že Angličané While She Sleepssvým metalcorem neuvěřitelně kopou do prdele, takže vstávačka a zpátky před hlavní podium. Také tuhle bandu jsem předtím znal jen podle názvu, ale teď už si je budu pamatovat. Koncentrace energie a nasazení spolu se zajímavou muzikou fungovala a pro mě další z překvapení festu.
Poláci Decapitated patří mezi nejlepší vývozní artikl našich sousedů a po nepříliš výrazné fošně Blood Mantra přišli s naprostou šlupkou Anticult. Technický death/groove nešlo ignorovat a tentokrát se žádná únava fans nekonala. Kotel jak prase měli zčásti na svědomí Poláci, kterých na Brutalu snad každým rokem přibývá. A Decapitated se s tím nesrali, pálili to ostrýma, když první dvě novinky následovaly klasiky Post(?) Organic a Day 69 a opět se v dalších skladbách vrátili k Anticult. Závěr patřil Homo Sum z Carnivalu a ukázal Decapitated v životní formě.
onDRajs: Poláci Decapitated do nás narvali svůj svojský pohled na death metal. No, spíš než o smrt kov šlo o řádně zahutněnou thrashovou a z větší části střednětempou rubanici. Decapitated hrají na BA docela často, ale i letos na ně bylo narváno. Aby ne, když si dredatý vokalista Rafal Piotrowski dovolil luxus mluvit na publikum polsky. Soukmenovců měl pod pódiem přehršel. Polákům to hrálo dobře, možná jen mohli svůj set poskládat reprezentativněji. Takhle mi to znělo jako Sepultura (slyš třeba Kill the Cult z letošní fošny). A opět výtka k nástrojovému obsazení – s jednou kytarou moc dřeva nenarubeš a při sólech to bez podkladu byla docela zvuková bída.
LooMis: U Decapitated byl opět křišťálový zvuk jak z desek. Zvuk je jeden velký monolit z chladné oceli. Do neustále tepajících bicích se klíní stroboskopy a ač ještě není zcela tma, je vliv takřka hypnotický. Jó, ne nadarmo se píše o neblahém vlivu drog na lidský organismus, a když se to ještě podpoří správným hudebním podkladem, může člověk lehce přijít o hlavu. A tak bylo dokonáno jest. Homo Sum, paráda.
MXL: Post-black s démonickou bohyní pomsty za mikrofonem Oathbreaker zaujal, přestože se schéma skladeb po čase poněkud opakovalo. Určitě zajímavé seznámení k domácímu poslechu.
Demolition Hammer. Pro mě asi favorit a černý kůň letošního ročníku. Jejich nasraný thrash/death jsem v devadesátkách totálně žral, a také dnes mi tvorba Newyorčanů nedá nevzpomenout na starší materiál jejich souputníků Malevolent Creation. Když se minulý rok vrátili, čekal jsem na jejich koncert s velkou netrpělivostí. Prošedivělí pánové se s tím ani trochu nesrali a dá se říct, že Josefovskou pevnost rozložili na cihličky. Drsný thrash střídal ještě ostřejší thrash a já radostí slintal u Epidemic of Violence, Carnivorous Obsession či válcovně Infectious Hospital Waste. Při Aborticide jsem se nechal strhnout do (ne)mocného circlepitu, až jsem si odřel kolínka. Ale co, k Demoličnímu Kladivu stylové. Chlapům bylo padesát už dávno a bylo skvělý vidět takhle starý chlápky dojatý přijetím Brutal crowd. Steve se nakonec přiznal, že takový rachot pod podiem zažil naposledy už hodně dávno. Nekompromisní, surový a nadčasová dobrota.
onDRajs: Demolition Hammer byli vedle Sacred Reich druhý vykopávkový thrash metal. Myšleno samosebou podle věku vystupujících interpretů. Původního bubeníka (R.I.P.) nahradil mlaďas Angel Cotte, jinak ovšem chlapům táhne na šedesát. No ale z beden se do nás valí jedna agresivní pecka za druhou. Pokud se nepletu, kapela hraje jen z prvních dvou desek. Koncert trochu splývá do sebe – agresivní song střídá ještě agresivnější a tak dále až do samotného konce. Když k tomu připočteme fakt, že šlo o čtvrtý festivalový den v kuse, zvuk kytar byl nechutně vytažený do výšek a uši doslova a do písmene řezal, k tomu „nepříjemný“ vokál Steva Reynoldse, máte toho prostě dost. Koncert nechutně tlačí, možná by stálo za zvážení zařadit do setlistu něco klidnějšího – třeba z pomalejší Time Bomb. Takto převažují písně z Epidemic of Violence, kterou považuju za jedno z nejagresivnějších thrashových alb vůbec. Tož dobré to bylo.
LooMis: Demolition Hammer předvedli největší old-school (tupa-tupa) set festivalu, nejvíc se fuckovalo (asi za každým druhým slovem), ale káplo to přesně do noty, aby se jeden nenudil.
mIZZY: Původně bylo v plánu vidět kapel trochu více, ale nakonec, jelikož se přeci jen jednalo o poslední den festu, odpočívám a vracím se až na Tiamat, kteří hráli celé své album Wildhoney. Asi každý, koho jsem potkal, nadával na to, že byl Johan evidentně zfetovaný a byla to nuda, s čím osobně nemohu souhlasit. Možná jsem jediný, ale mě Tiamat opravdu bavili. Viděl jsem je sice prvně a nemohu srovnávat s dřívějšími výkony, ale minimálně první půlka desky, především Whatever That Hurts a Gaia, byla parádní. Johan to navíc odzpíval tak špatně, že to znělo skoro jako jeho starý chraplák, a i když to nebyl kdovíjaký mega-výkon, atmosféru, kterou jsem od Tiamat čekal, to mělo. Sleeping Beauty na závěr taky fajn.
onDRajs: Na Tiamat, partu kolem Johana Edlunda, jsem slyšel jen samé nářky, se kterými se ovšem neztotožňuji. Přehrát Wildhoney od začátku do konce slibovalo velký zážitek. Co se týče jeho koncertní prezentace na BA, myslím, že nebýt podivného chování frontmana, mluvilo by se o ní pozitivně. Jenže. Ten chlap si něco šlehnul, nebo přebral, jinak si to nedokážu vysvětlit. Zprvu se zdálo být všechno v pořádku. Intro se bzučením včel, Whatever That Hurts, na níž se napojuje The Ar. Pak se Edlund pokusil o proslov, v němž se snažil vysvětlit, proč se k Wildhoney vrací. Přicházejí dlouhé odmlky vyplněné trapným tichem obecenstva, které patrně čekalo od mistra hlubokomyslnou myšlenku. Vysloveně komické bylo Edlundovo bezradné chození po pódiu, neustálé štelování stojanu mikrofonu, do kterého stejně nic neříkal. Sedal si, klečel, pak se zase zvedal. Když za ním bubeník Lars Sköld zpoza bicí soupravy chodil na jeviště a cosi mu říkal do ucha, připadal jsem si jako na zkoušce. Co to jako mělo být? Když si ale tuhle šaškárnu odmyslím a ponořím se do samotné hudby, nemůžu říct, že šlo o průser. Wildhoney bylo zahrané důstojně. Pravda, když se deska překlápí do své druhé půle a postrockovatí, situaci hodně zachraňoval různými efekty a svým umem kytarista Roger Öjersson (mimochodem, hraje od roku 2016 v Katatonii). Nebýt jeho, finální resumé by pro kapelu zdaleka nedopadlo tak dobře.
LooMis: Tiamat. Wildhoney. Opus Magnum. Není moc kapel, kde bez váhání vypálíte desku, která je jejím synonymem. Ale tady a teď bylo všechno špatně. Johan si asi vzal příliš mnoho “honey tea, psilocybe larvae Honeymoon, silver spoon Psilocybe tea”. Čekal jsem, že bude plachta z desky, ono černé pozadí. Edlund v kabaretním kostýmku se nejprve se všemi objímá, během intra Wildhoney se snaží vsoukat do popruhu kytary a několika škrkavými tóny posléze zjišťuje, že je zapojen. Ale namísto hry si neustále prohlíží knoflíky a struny, jako kdyby hledal důvod, proč mu to nehraje. A když zjišťuje, že vlastně nehraje on!, tak se nedokáže chytit na víc jak 5 tónů. Přemýšlím, jestli se mi to nezdá, ale ne. Pominu-li úvodní proslov ve švédštině (třeba si s někým jen povídal), tak nejlepší byl zpěv ve Whatever That Hurts. Pak to jde z kopce, jak se jen dá. Edlund se střídavě do hry zapojuje, spíš ale pátrá po něčem, o čem ví jen on, zatímco zbytek kapely tak nějak rozpačitě hraje dál a dívá se po sobě. Co asi bude dál. Pauza, rozmluva s bubeníkem: “Mám prý o něčem povídat / Navrhni téma / Masturbace / Ne to opravdu není téma, které je o Wildhoney, Wildhoney je pro nás nesmírně důležité.” Jasně, to vidím, zcela jasně v Do You Dream of Me, kde už v úvodní větě “come down, slowly” se mu slova symptomaticky od huby táhnou jako med. Pomalejc to nejde? Další pauza před Visionaire, kdy už zůstávám jen z čiré zvědavosti, kam až to celé dojde. Jasně, další proslov! Závěrečná řeč v medidativním posezu na téma mír, láska a země bez internetu. A po další rozpravě rada moudrých naštěstí rozhodla, že se raději skončí, ale i ze Sleeping Beauty se stala hotová deathmetalová klauniáda. Něco takhle špatného jsem opravdu ještě neviděl. Pane Edlunde, prosím Vás, potřeboval bych si s Vámi promluvit o honoráři!
MXL: Asi by se našlo málo příznivců, kteří by při zprávě, že Švédi Tiamat přehrají komplet Wildhoney, nezastřihali radostně ušima. Na káry zfetovaná troska v klobouku vzdáleně připomínající charisma někdejšího génia Johana Edlunda zabila všechno. Nebožák snad ani nevěděl, kde je, nesmyslně zesiloval a zeslaboval kytaru, dělal, že hraje, že zpívá, spoluhráči se při jeho sáhodlouhých blábolivých proslovech omluvně usmívali. Po třetí skladbě odcházíme s hodně smutnými pocity.
bizzaro: Tiamat jsem taky vydržel až do konce jen z důvodu, co ještě přijde?! Ale vše bylo popsáno. Další, ani ne tak v plánu ke zhlédnutí, následovali Architects. Spíš jen když bude čas, síly a chuť. A byly. Kapelu sem tam poslouchám, mám rád hlavně starší, našlapaná alba, koncertně taky nejsme neseznámeni a na BA 2014 mi kluci unikli. Jsem rád, že po vyměklým období se Architects zase vrátili k agresivní podobě, kde není nouze o pořádný groovy, nabroušenej zvuk a solidní řev a podobně vypadlo i vystoupení. Kotel naplněnej a docela to v něm vřelo, výběr skladeb pro tu část show, kterou jsem viděl, solidní. Jsem tedy rád, že to kluci po úmrtí Toma nezabalili, a snad ještě neřekli poslední slovo a nevydají se zase cestou do náruče mas nových fanoušků, protože Architects jsou ve formě.
MXL: Protože jsem Architects na rozdíl od party kolem Grega McIntoshe již viděl, volím stan a zažívám s Vallenfyre mimořádně syrovou dávku starým anglickým metalem prosycené muziky. Greg s čírem a okovanou vestou nadobro odložil kytaru a než jako axeman Paradise Lost působí jako nefalšovaný cruster z halifaxského squatu. Naprosto nekompromisní nálož se skvělým zvukem držel bubeník z Abhorrence a bylo zajímavé sledovat Hamishe, svého času dlouholetého basáka u My Dying Bride, jak hraje Gregovým rukopisem nasáklé party. Překvapivě se nejen sypalo, ale minimálně čtyři skladby byly z poctivě doomového ranku a naživo ani trochu nenudily. Old school death řezaný punkovou přímočarostí mě posadil na prdel a přes nadšené ovace kamarádů, kteří zůstali na Architects, nelituju ani trochu. Tohle drsný metalový retro fakt Gregovi a spol. věřím od A do Z.
mIZZY: Teď ale rychle na oriental, kde už se chytala další kapela, na kterou jsem byl nesmírně zvědavý. Islandští Zhrine vydali jednu z nejlepších loňských desek, kterou přehráli v celé své délce. Opět to nebudu zbytečně protahovat a rovnou napíšu, že po Emperor pro mě byli Zhrine druhou nejlepší kapelou celého Brutalu. Naprosto přesně zahrané se skvělým zvukem. Do toho i vkusně zvolená modrá světla, která přidávala na mrazivé atmosféře. No krása. Oproti Svartidauði, kde ještě do nedávna působil kytarista Nökkvi (skvělý týpek mimochodem), nejsou Zhrine vůbec zlí, ale naživo hrají stejně precizně (což potvrdili i na nedělní afterparty ve Vopici). Veškeré disharmonie v jejich hudbě navíc dávají smysl a působí velmi přirozeně. Bubeník Tumi sice nesype tak dobře a rozmanitě jako třeba Magnús, ale i tak Zhrine řadím mezi to nejlepší, co na islandské black/death scéně vzniklo.
AddSatan: Loňskou desku Zhrine jsem slyšel a jo je to dobrý, i když jako kdovíjaká pecka mi to nepřijde. Moderní, disonantnější (ale chvílemi i melodičtější), techničtější black/death, s místy znatelným post-rock/metal vlivem. Zní to vlastně jako taková „ostrovní kolize/mix“ (Island / Nový Zéland / Irsko - AoP). Místy jsou tam ty vzory slyšet opravdu dost, originální to moc není, ale je to vcelku dobře složené a skvěle zahrané. Ovšem živě, se zvukem, jaký se povedlo na Orientalu udělat, to bylo až překvapivě působivé. Vše perfektně čitelné a vyvážené (poté, co jsem se prodral dopředu, mi přišla i hlasitost ok). Kéž by takovýhle zvuk měli den předtím Ulcerate. Výkon, sehranost, nasazení, pódiovka, světla, atmosféra, zvuk, všechno super. Tak dobré jsem to nečekal. Mj. - basák hrál na elektrický kontrabas, ovšem zajímavost to byla spíše jen vizuální, zvuk nástroje zněl jako obyčejná, distorzí zkreslená baskytara (přitom zkusit tam nějak začlenit, zakomponovat zvuk kontrabasu by mohlo být zajímavé – snad příště?). Jestli po Emperor nejlepší nevím, možná, ale do TOP 5 by se to určitě vešlo, palec hore.
Troum byli (opět) (ne)skutečně snoví. Ne, sice jsem si na ně taky lehnul a většinu setu jsem měl zavřené oči, ale neusnul jsem (alespoň myslím). Je moc fajn, že svůj drone/ambient tvoří převážně na živé nástroje – určitě hráli na elektrickou kytaru, housle, foukací harmoniku a hudbu tvoří i vokály, ale těch nástrojů tam bylo myslím více, jen už si nevzpomínám jaké. Někdy nástroje jen zesilují a echují, místy efekty zkreslují a smyčkují a tvoří krásné, zvláštní, potemnělé soundscapes. V závěru tuším, že se to postupně přesunulo až někam na hranu drone metalu s trochu rituálně/industriální rytmikou, mám dojem, že mi to trochu připomnělo některé polohy Nadja (se kterými jsem je před 10 lety viděl poprvé). Problém je v tom, že si nejsem úplně jistý, jestli jsem taky v závěru přece jen neusnul a jestli tahle část nebyla jen sen (?). A taky jsem byl dost ve spárech démona alkoholu, ehm… Tak či tak to byl velice příjemný, osvěžující set, další kandidát do TOP 5 na festivalu, démon, nedémon.
mIZZY: Dále jdeme opět odpočívat na ambient stage, kde hráli Troum svůj drone ambient. Viděl jsem pár ne úplně tradičních nástrojů, lehám na zem a usínám. Probouzí mě až závěrečný potlesk. Pokud tohle samo o sobě nevypovídá dostatečně o kvalitě ambient koncertu, tak nevím.
onDRajs: Devin Townsend Project. Druhé překvapení soboty. Původně jsem na holohlavého pána v saku šel ze zdvořilosti. Jeho předchozí set na BA vyzněl polovičatě a jeho koncert v Roxy mě vysloveně odradil. Plán tedy byl zhlédnout dvě skladby a jít na doomový set Incantation. Vycházím z kobky, stojím úplně vlevo na rohu „bulváru“, který ústí u levé bedny Jägermeister stage. A stál jsem tam jako přibitý až do konce. Zvuk uzemňující, hutný, kulervoucí. Jelikož jsem stál v ostrém úhlu, s výhledem to bylo horší. Ale Townsenda jsem viděl parádně a ostatní členy jeho bandu jsem pozorovat nemusel. Devin byl opět, jak jinak, ve výtečné náladě a překypoval pozitivní energií. Vtipný byl moment, kdy v něžně akustickém úvodu jedné skladby vedle zkoušela nadcházející kapela bicí, což Kanaďan také peprně okomentoval. Nedokážu si vysvětlit, čím mě koncert tak učaroval, mělo to šťávu, energii, výběr písní byl dobře poskládaný. Dostalo se na věci z poslední desky (Stormbending, Failure), kterou jsem neslyšel a musím to napravit. Zazněly osvědčené hitovky Hyperdrive a Kingdom, co víc si přát? Možná něco z Deconstruction, leč je otázka, zda to jde v ořezaném složení zahrát. Jinak ovšem paráda.
LooMis: Albově hypervýkonného Devina Townsenda už fakt poslední roky nemusím a na Brutalu jsem se mu vždy dokázal vyhnout. Tentokrát jsem se hecnul a bylo to překvapení. Inteligentní a občas i velmi humorné a trefné uvádění skladeb (March of the Poozers, ale hlavně Higher, kde si rovnou “píchnul” do stavu páně Edlunda), skvělá show a naprostá sehranost. Sice mám výhrady k deskám, ale klobouk dolů, tohle byla naprosto profesionální show (pane Edlunde). Bavily mne Devinovy nádherné, klenuté vokály v Ziltoidovi (jo, krabičky udělají hodně, ale ono je taky důležité je umět v pravou chvíli sešlápnout), vizuální show na plátně, zvuk… Vydržel jsem i přes drobnou přepršku, která se opět (Devin to asi přivolává) objevila. Škoda jen, že nezazněli “trpaslíčci” ze Juular.
mIZZY: Poslední tři songyTsjuder zněly vzadu oproti jejich minulému vystoupení na Brutalu docela špatně. Ne, že by do toho málo mlátili, ale z místa, kde jsem stál, mi připadali hrozně umělí. Možná, kdybych viděl celý set, zaujali by mě více, ale závěr nic moc.
MXL: Před začátkem finských náladotvorců Amorphis stíhám ještě dvě tři skladby Devina Townsenda a můžu říct jedno – tenhle big beat ať si strčí někam. Nuda, nuda a nuda. Naopak kapela kolem kytaristů Esy Holopainena a Tomiho Koivusaariho je zábavná dostatečně. Aby ne, když se koncert odehrával ve znamení návratu ztraceného syna a jednoho ze základních pilířů kapely. Olli-Pekka Laine se se starými kumpány udobřil, a tak mastermind Barren Earth a autor mnoha klasických songů Amorphis opět drtí čtyři struny tam, kam vždy patřil. O síle Amorphis na podiu asi nemá smysl polemizovat, stejně jako o faktu, že s deskou Under the Red Cloud odezněla pachuť pitomých předchozích dvou alb. Tommy Joutsen je perfektní frontman a věci jako Silver Bride, The Smoke, Into Hiding, My Kantele nebo poslední House of Sleep si s ním s chutí zazpíval celý areál, mimochodem našláplý k prasknutí.
LooMis: Amorphis mi tentokrát také padli do noty i kvůli skvělým growlům. Staré skladby jsou prostě kult a i když nové desky nejsou špatné, srdíčko mi u téhle kapely tepe v trochu jiných rytmech.
mIZZY: Poláky Furia sice nemusím moc z desky, do loňského alba Księżyc milczy luty se mi ještě nepodařilo proniknout, ale naživo byli fakt excelentní. Hráli spíše v pomalejším tempu (nějaká sypačka se samozřejmě taky našla), měli totálně hutnou atmosféru a vhodný vokál. Do nedávna jsem jim nevěnoval moc pozornost, ale po tomto koncertu určitě začnu, a pokud budu mít příležitost, rád si na ně zajdu někdy znovu. Přitom x známých, co je vidělo dříve, říkalo, jaká je Furia naživo blbost, s čímž nemohu souhlasit. Buďto na sobě za poslední dobu fakt začali makat, nebo jsem byl na jiné kapele, protože nasazení, které do živáku vložili, bylo podobné třeba kocertům Mgła. Až mě mrzelo, že jsem po pár sonzích odešel na Mayhem.
No a Mayhem… jasně, De Mysteriis Dom Sathanas je kvlt, který ovlivnil spoustu kapel, ale mě ty staré songy poslouchat naživo furt dokola už prostě nebaví. Norové sice měli skvěle vyšperkovanou pódiovou prezentaci, dobré hrátky se světlem a Attila si to opět skvěle dával (byť se Sunn před pár týdny v Německu mě bavil mnohem více), ale… I tak se jednalo pravděpodobně o nejhorší koncert Mayhem, na kterém jsem doposud byl. Docela nechápu ty nadšené ohlasy z aktuálního turné. V klubech to je pravděpodobně mnohem lepší, sám jsem přemýšlel, že na ně ještě jednou zajedu, ale říkám si, že dokud nezmění set, tak už na ně kašlu. První dvě skladby byly vyloženě nudné. Po nich se to už trochu více rozjelo, ale set postavený na jakémkoliv jiném albu (čehož se asi nedočkám) bych viděl mnohem raději.
AddSatan: Moje vnímání setu Mayhem bylo dost ovlivněno tím, že jsem se před jejich setem asi po 2 letech zhulil (a skvěle - díky!). Takže je dost možné, že se to ke mně přenášelo dost zkresleně. Přišlo mi to dost potichu, až tak, že když přicházíme žrádelní uličkou k pódiím, mám pocit, že se ještě nehraje. Po příchodu slyším, že už jede Freezing Moon. Je to fakt potichu a trochu zahuhlané. Vlastně mi to přišlo jako nějaká ambient black verze. A trošku jakoby De Mysteriis… se zvukem Ordo. Po prvotním rozčarování se ale na tu vlnu chytám, i díky mému stavu se začínám do té ambience dostávat (tenhle dojem umocnila i dark ambientní intermezza mezi skladbami). Působilo to na mě docela hypnoticky, až psychedelicky, rituálně a správně temně. Attila zpívá jak na desce, možná ještě líp. Kapela vystupuje ve stejnokroji, „půjčili si“ kápě od SunnO))). Světel je málo, nějaký oltář či co, ten rituální koncept se mi líbil. Užívám si hlavně ty věci, co dříve moc nehráli (Life Eternal, From the Dark Past). Je možné, že se hlasitost i postupně trochu zvýšila, ale i kdyby ne, Buried by Time and Dust mi už prostě ambientní nepřišla, naopak to byl výprask, jak se patří, HH sypal jak blázen (mj. i nazvučení jeho bicích mi přišlo správně trve/jeskynní). No a i závěrečná, titulní skladba měla řádně okvltní atmosféru, Attila exceloval, paráda. Pro mě asi druhý nejlepší koncert Mayhem (ten nej byl na BA 2011). Ale připouštím, že to mohlo to být i jinak…
MXL: Mayhem. Zde jen krátce, protože mě síly opouštěly. Norové s programem sestaveným z jejich imho nejlepšího alba předvedli i nejlepší koncert, který jsem v jejich podání viděl. Bubu atmo na výbornou a zvukově – světe div se – taky bez výtek. Satanské elegie mého mládí mě dojímaly ke krvavým slzám, ale prostě už jsem měl dost, takže jsem vystoupení nedokoukal a jal se sebrat poslední zbytky sil na závěrečnou kapelu festivalu.
onDRajs: Mayhem. Tady jen krátce. Nejsem příznivcem De Mysteriis Dom Sathanas, z hudebního hlediska mě tohle „punkové“ pojetí blacku neoslovuje. Co ovšem nejde pominout, jsou ty zástupy epigonů, které se v této desce zhlédly. Mám trochu pocit, že Mayhem potkalo něco podobného, co třeba Suffocation. Ze sestavy kapely zůstal hlavní srdcař Hellhammer (a Necrobutcher) a mám takový pocit, že po odchodu Blasphemera skupina už jen těží ze svého jména. Naštěstí má charismatického Attilu. Kvintet hraje v povinných kápích, které si v průběhu koncertu sundá, ale... hudebně se mi to překvapivě líbí. Doteď si lámu hlavu, čím to bylo. Mělo to atmosféru a k zemi mě přikovalo něco, co bych označil za jakýsi „ambientní minimalismus“. Deska má tři čtvrtě hodiny, uteklo to jako voda a já si říkám, že tomu albu musím dát ještě šanci.
Monolithe. Přiznám se, že jsem tyto funeraldoomové Francouze ztratil ze zřetele. Znám jejich nejstarší desky, leč ty jsem v živém provedení nemohl za boha rozpoznat. Sextet je prokládal úplně novou tvorbou, ale celkově to na mě dojem neudělalo. Je to zvláštní, funeral doom zněl na Brutal Assaultu dosud vždy famózně, u Monolithe se ovšem žádné drcené kytarovými kily nekoná. Zvuk je zbytečně přepálený, basy nikde, netlačí to. A tak míříme dozadu na poslední kapelu festivalu.
AddSatan: In Slaughter Natives bych asi pasoval na největší překvapení festivalu. Z desek mě to nikdy moc nebavilo, ale živě jsem tomu šanci dal, no, vlastně jsem si chtěl i někde sednout, ehm... Jenže oproti očekávání jsem si vůbec nesedl, ale naopak se brzy po příchodu začal poslušně kymácet do rytmu, jaká to byla náramná rychta! Díky velmi hlasitému, masivnímu zvuku ta (zvukově poměrně promakaná) martial industriální rytmika neuvěřitelně drtila a nakopávala zároveň. Ano, celkově to bylo nějaké noiseovější, nakročené až někam do power electronics, či tak něčeho, i atmosféru se povedlo vybudovat solidně temnou a opresivní. I frontmanův zastřený, možná i něčím lehce zkreslený vokál mi přišel dobrý. Napadá mě paralela s takovými Parzival, kteří mě z nahrávek taky nebaví, ale naživo to fungovalo. ISN ale asi ještě lepší (a určitě temnější). Končilo se, tuším s You are the Dead (?).
mIZZY: In Slaughter Natives na závěr byli třešničkou na dortu. Naživo nečekaně mnohem působivější než z alb. Hlasitý zvuk udělal svoje, navíc byl jejich set i mnohem noisovější. Dovedl bych si jej představit i násilnější a rytmičtější, i tak ale super. Pódiovou prezentaci měli sice hroznou. Jouni pouze postával vepředu a něco mumlal do mikrofonu, kterým sem tam mával před reprákem. Slečna vedle počítače stále mačkala dokola dvě klapky na klávesách. Ale koho to zajímá? Hlavní je výkon, který byl celkem drtivý. Rozhodně lepší tečka za festivalem než doomoví Monolithe na hlavní stage.
Ve výsledku byl za mě letošní Brutal opět super. Nejdůležitější bylo vidět Emperor, kteří ani trochu nezklamali, ale i další kapely, pro mě především Zhrine a Gnaw Their Tongues, byly super. Lidí bylo v areálu sice občas až příliš, ale vždy šlo od nich utéct. No a vzhledem k tomu, že mi poslední dobou docela vychází tipy kapel pro další ročníky (SunnO))), Igorrr, Gnaw Their Toingues…), tak opět doufám hlavně v Chaos Echœs a hodně kvalitního noisu na ambient stage. Díky!
MXL: In Slaughter Natives, martial industrial Jouniho Havukainena, patřil již od devadesátek k tomu nejlepšímu, čím se prezentoval švédský kultovní label Cold Meat Industry. Dodnes si živě pamatuji ultimátní vystoupení v pražském Roxy. Po tom, co jsem viděl na KAL stage, však musím marně vzpomínat, jestli měl Jouni někdy takhle zabijácký sound. Jeho „spoluhráčku“ bych sice spíš tipoval na přítelkyni, která dělala, že ovládá sampler, a hlavní protagonista za sebe raději nechal mluvit projekci. Práce s intenzitou hluku a tísnivou atmosférou se neminula účinkem a dosud ležící a spící obecenstvo z větší části povstalo. Velice temné a účinné depresivum. A další z nemetalových zloprojektů, které pozvedly úroveň Brutalu.
Bostonské death/thrashové božstvo Revocation bylo pomyslnou třešničkou na dortu uzavírající 22. ročník festivalu. Lepší dárek na odchodnou bychom si asi těžko mohli přát. Kapela okolo neúnavného Davea Davidsona je přímo učebnicovou ukázkou stylového rozhraní, kdy agresivní riffování střídá deathové násypy, aby z nich pánové vykouzlili kvintesenciální metalová sóla. Stan byl zcela naplněný a prostor pod podiem jakoby pochopil, že tohle je jeho poslední šance a dal se do divokého poga. S výjimkou starší Dismantle the Dictator se hrálo jen z posledního alba Great is Our Sin (Communion, Theatre of Horror, Crumbling Imperium, Only the Spineless Survive) a Deathless (Madness Opus, Scorched Earth Policy, Witch Trials). Revocation si svou závěrečnou jízdu užívali a častovali nás stylovou profesurou, kterou si může dovolit málokdo. Stejně jako před časem na Chmelnici, smetli vše a všechny. Konec dobrý, všechno dobré.
LooMis: A počkal jsem i na Revocation a chyba to rozhodně nebyla, i když už to bylo hodně na krev a musel jsem se přemáhat (hlavně se zvednout od piva a dojít do zadního stanu). Skvělý, energický groove/thrash, který dokáže strhnout od první minuty – Madness Opus, Scorched Earth Policy, nebo poslední Only the Spineless Survive.
onDRajs: Revocationspustili na Metalgate hotové peklo. Čekal jsem, že to bude dobré, ale takovou pecku ne. Metalcorové pasáže ze začátků jsou tytam, tohle je technický a nabušený thrash/death jako víno. Lidi paří jako šílenci, kapela je hecuje: „Dejte si ještě poslední circle pit festivalu.“ Což ani nemusí, protože fanoušci jsou jak utržení ze řetězu. Povedená tečka za celým Brutal Assaultem.
Vložit komentář