Mou další zastávkou po Underdog´s, kde zahráli shoegazeři Nothing, bylo undergroundovější doupě Balada Bar. Ten sliboval o poznání temnější program v podobě „garážového post-metalu” Chandra a totalitního noise industrialu Uncle Grasha's Flying Circus, který otevírá válečnou tématiku. UGFC jsem poznal díky blackgaze úderce Nuummite. Jelikož v hudbě hledám atmosféru, při níž se nořím do vlastního nitra, co jiného je k takovému osobnímu rituálu vhodnějšího než hlučné stěny samplů. Chandra jsem naproti tomu viděl již několikrát a ani tentokrát mě kapela nenechala chladným.

Vždycky mám dojem, že jsou s každým koncertem intenzivnější a intenzivnější. Nebo je to snad osobním rozpoložením a aktuálně zvýšenou citlivostí vůči zemitým energiím a bolestivým emocím, které navozují pocity chvění těla a snad i duše? Nehovořím o energii, jakou mají rádi fanoušci metalcoru. Myslím tím energii plynoucí z masivního, monotónního soundu kdesi pod povrchem. Kouzlo minimalistické razance. V případě Chandry platí, že nedokonalost vede k mnohem větší urputnosti a drtivosti výsledného dojmu, ať už se bavíme třeba o doomových bicích nebo dvojici v utrpení se překřikujících vokálů.

Jednočlenný projekt UGFC v dnešních časech vystřelil náboj přímo mezi oči. Mrazivý noise ochladil klima jako na Sibiři. Fanatický projev uniformovaného protagonisty v odosobněné masce společně s neustálým vyvoláváním a výkřiky mučivými jako krví poskvrněné svědomí mužů ve zbrani navozoval pocity čiré hrůzy. Rachotící zvuk připomínal pásová monstra a rány kdesi za humny. Stísněný prostor Balady perfektně dotvářel klaustrofobní paniku vojáků pod neúprosnou dělostřeleckou palbou. Nebylo kam uniknout, zvláště před úzkost vyvolávající ruční sirénou. Projekce za umělcovými zády coby civilizační zrcadlo už jen dotvářela celistvý obraz hominidní beznaděje.

Závěr večera patřil kolaboraci trojice jednočlenných projektů Drén, Koroze a Noitt. Nazvat ji hudební produkcí se dalo jen stěží, čemuž také odpovídal vyprázdněný sál. Čím déle jsem na trojici, která pořád odevzdaně mačkala či kroutila knoflíky, hleděl a vnímal její zpočátku ubíjející paletu zvuků na steroidech, tím blíže jakémusi vesmírnému cirkusu jsem si připadal. Tím více se mi to vlastně líbilo, až se z těchto stavů stalo opojení. Účel tohoto setu byl tedy splněn. Ukázkový příklad toho, jak vlivný samotný zvuk bez melodických kontur či jakýchkoliv záchytných bodů může být.

Fotky © Karolina Válová