Nedávno jsem psal reportáž na první zastávku minitour Female Fronted Frenzy, které odstartovalo v pražské Modré Vopici před dvěma týdny. Následovala Plzeň a ukončení koncertního trojlístku se odehrálo v Brně na Melodce.

Klub patří mezi nejlepší koncertní prostory, jaké se v České republice nacházejí, a tak byla očekávání velká. Původně jsem ani neplánoval psát reportáž, ale výsostné zakončení turné na obrovské úrovni mi nedalo pisatelského klidu. Jde tedy o text, který přeskakuje jinak slušnou Plzeň a navazuje na Brno, kde to jako první odpálili Stay Down.

Pocity z této kapely byly v podstatě stejné, jako v případě pražského koncertu. Zpěvačka byla ale bohužel nemocná, což se podepsalo na umírněnějším projevu. Poprala se s tím ale slušně. Scream s osobitou nakřáplou barvou zelenovláska zvládala na jedničku a melodický hardcore i tentokrát bavil i instrumentálně díky skvělému ozvučení.

S Ennoia mám trošku problém. Plochý a plastový zvuk kopáku, který působil jako padání brambor, mi kazil celkový dojem z kapely. Místy mi to kvůli tomu přišlo jako pěkný bordel, zvláště v pasážích, kde se kapela snažila o gradace písní a větší komplikovanost. Ennoia má ale některé výrazné momenty, které jsem si pamatoval už z Prahy, a tak jsem si jejich set užil trošku více.

Noisebleed překonali svoje vystoupení v Praze a Plzni z důvodů skvělého zvuku. Působili až majestátně. Mocné propady do drtivých breakdownů a přesahy až k progressivu v případě této skupiny naživo neuvěřitelně baví.

Kapela s vedením charismatické Evy vyzařovala pozitivní i výbušnou energií. Precizní bicí, barvité a hravé kytarové postupy a profi vypilovaný vokál, to vše mají Noisebleed k dispozici, naživo tak dokáží hravě rozpohybovat sál, ale i potěšit pozorné posluchače. Například když kapela razantně zpomalila do těžkého a hutného breakdownu a kytara přitom tvořila klikaté vyhrávky, stálo to za to.

Pokud jsem si to neuvědomil v Praze, tak na Melodce ano – Noisebleed by mohli být přední žánrovou kapelou v Česku, pokud na sobě budou dál makat a budou chtít do toho něco investovat. Působí totiž jak načasovaná bomba, která jednoho krásného dne skutečně může explodovat. Možná vám to bude připadat přehnané, ale Noisebleed mě baví více než celí profláklí Jinjer.

Už při zvučení Nocturnal Pestilence se mi podlomila kolena. A jak vystoupení započalo, kapelu jsem v podstatě nepoznal. Mohl bych vám tu vyprávět o více povedených koncertech, jaké jsem s kapelou prožil. Tentokrát došlo k razantnímu posunu. V prvé řadě musím zmínit zvuk. Ten byl tvrdý a průzračný, posluchač si tak mohl bez trápení užít úplně všechny struktury skladeb.

Kytara, basa, bicí, vokály a tentokrát dokonce i klávesy – vše bylo slyšet perfektně a bez zoufalého hledání jednotlivých motivů v hluku, jak už to tak na mnohých koncertech bývá. U kláves jsem si právě říkal, jak zajímavé zde vlastně ve skutečnosti jsou. Díky nim byla kapela na Melodce doslova zabalena do epického hávu a z kláves se najednou linuly zajímavé nápady s hezkými detaily. Výraz Nocturnal Pestilence tak byl najednou opravdu mocný. Nebyl v tom ale jen zvuk, s otevřenými ústy jsem sledoval velké nasazení celé kapely, které vedlo k nadstandardním výkonům.

Alena předvedla zatím svůj nejvíce intenzivní projev, jak co se týče provedení zpěvů, emocí, tak i samotných pohybů na pódiu. Technicky dotažené na maximum, ale s přesahem až k působení, které mělo tentokrát nezměrný dopad. Ať už šlo křehkost čistých zpěvů a nebo o neúnosnou a na duši padající bolest. Ať už šlo o pozitivní paprsky světla či vnitřní kolizi s temnotou, působilo to neuvěřitelně silně, což poté potvrzovaly i nadšené ohlasy vícero lidí. Opravdu prožité a profesionální vystoupení.

Melodka z kapel dostala úplně všechno. Dala jim skvělý prostor, zvuk, osvětlení a interpreti v jejich zdech otevřeli své talenty a vypustili do lidí úplně všechno. Jelikož šlo o zakončení turné, nelze si představit lepší závěr. Noc však byla dlouhá a ráno kruté, díky Noisebleed za Female Fronted Frenzy.