Po dvou letech konečně znovu na Hradbách Samoty! Ne, že by se před rokem festival nekonal, jenže loňský ročník na hradě Jelšava byl pro mě poněkud z ruky, a proto jsem zvolil návštěvu logisticky jednoduššího Chaos Descends festivalu v Německu. Letos se Hradby ovšem už potřetí vrátily do Rosic u Brna, a nejen díky vzpomínkám na výtečný předloňský ročník bylo o opětovné účasti rozhodnuto. 

čtvrtek 28. června

A stejně jako před dvěma lety začínal program již čtvrtečním večerem. S dalšími účastníky výpravy jsme tedy vyrazili z Prahy už po poledni, abychom před pátou upíchli stan a ideálně nám neunikl žádný z důležitých interpretů. Jak to ale bývá, první večer nevychází úplně vše dle plánu, tak máme čas na prozkoumání situace a zjištění změn. Ty byly jak pozitivní tak i negativní. Pozitivem budiž bohaté množství výstav a znovuotevření vojenského krytu, kde sice nehrály žádné kapely, ale bylo zde možné zhlédnout projekce různých dokumentů a především si odpočinout v příjemném chládku. Hlavní nevýhodou žel vidím zavedení žetonového systému, který je sice na velkých festivalech samozřejmostí, ale na malé akci jako Hradby Samoty dle mého názoru postrádá smysl. Zvlášť, když lze žetony uplatnit pouze za jídlo a pití na jediném místě, které se nacházelo doslova pár kroků od prodejny žetonů. Podivné mi přišlo i nastavení cen, prodeje a samotné provedení žetonů. V páteční a sobotní ráno se měl bar otevírat už v deset hodin, jenže prodej žetonů začal až v poledne (naštěstí se s lidmi u výčepu dalo domluvit). Žetony navíc nebyly perforované, jednalo se jen o potištěný pruh, který bylo před použitím třeba natrhat (na celé či dosti malé půl-žetony). Když už však máte žetony k dispozici, čekáte, že následný nákup nápoje bude co nejjednodušší, což opět zkomplikovala cena 10 žetonů za 250 korun a pivo (opět světlé a černé Svijany) po 1,5 žetonu. Když si ale člověk na platební systém zvykl, vše bylo fajn. Dokonce musím vyzdvihnout nabídku jídla, která se každý den částečně měnila. Kromě klasiky jako hermelín nebo guláš byla k dostání i kapustnica, klobásy a dokonce i Pho (většina pokrmů v masové i veganské variantě).

Dost ale bylo keců o chlastu a žrádle, pojeďme na kapely a začneme rovnou něčím veselým. Ve venkovní Hlubině vystoupil jako první Samčo, brat dážďoviek (známý také z Pentagramčeku). Oproti svému tradičnímu koncertu s kytarou předvedl (dle jeho slov) meditační set. Z laptopu pouštěl různé ruchy a smyčkoval svůj proslov. Dočkali jsme se třeba asi desetiminutové repetice fráze „Ježiško ti rany vylieči“ a podobně.

Na hlavní stage v Divadle ale nastoupil hned na úvod hodně silný kalibr. Usnu? rozjel solidní harsh noise protkaný řevem snímaným přes ústa nalepeným mikrofonem. Na to, že vystupoval sám, předvedl slušný bordel. Díky loopování vokálního projevu a pár samplům, které byly v češtině, i rozesmál. Například deformací řevu „držte huby, piče!“ po proslovu „vážení a milí občané“ od hádejte koho :)

Zlatým hřebem čtvrtečního večera byl ovšem projekt Matra. Jedná se o kolaboraci noisaře 900piesek a baskytaristy G# (dnes známého také jako Kragrowargkomn), která naživo zněla jako logické propojení hudebního zaměření obou pánů. 900piesek mě svým hlukovým uměním uzemnil už párkrát, ale i když jsem z koncertů G# nikdy neodešel vyloženě odvařený, společnými silami se jim podařilo stvořit něco mocného. Přiznávám, že by mi ke štěstí možná stačil i samotný noise, který v dynamickém, zvukově zajímavém a originálně utvořeném provedení dovede okouzlit. Bušilo se do plechů, hrálo na snímače smyčcem a podobně. S přidanou hodnotou v podobě pomalých sludge riffů a mnohdy až sunnovského dronování však set Matra vyústil v jeden z nejlepších zážitků letošního ročníku.

Překvapili ale také Drom. Původně jsem se na jejich účast tváři skepticky. Co vůbec dělá na Hradbách Samoty post-metal/hardcore? Navíc si pamatuju, že jsem z jejich koncertů vždy po dvou/třech slušných skladbách odcházel znuděn sladce post-rockovými prvky. Nicméně musím říct, že tentokrát zahráli fakt skvěle a byl to jejich nejlepší koncert, co jsem doposud viděl. Z velké části mu pomohl hodně hlasitý a masivní zvuk, kterým přihlížející solidně nabrali, a zkrátka to mělo koule. Těžké riffy fungovaly, něžné pasáže doplnily melodickou atmosféru a i ten emo řev nebyl úplně špatný. Velký plus za vyhrocený závěr s intenzivním bubnováním a hlučením.

Ambientní Tehôm navodil příjemnou atmosféru, do které se dalo snadno zasnít a netrvalo moc dlouho, než se objevili první spáči. Jelikož mám sám na festivalech u podobných projektů problém udržet pozornost, zvlášť po několika energických vystoupení, vydal jsem se hledat další zdroj zábavy. V Podzemí zrovna žádné extra pecky nehrály, což se žel v průběhu večera nezměnilo a dokonce ani v pátek jsem nenarazil na pořádný výplach. Tohle mě letos celkem mrzelo, jelikož jedním z největších pozitiv Hradeb Samoty jsem vždycky vnímal možnost odejít z klidných setů na harsh noise nebo hardcore techna, kde bylo možné se řádně vybít, nebo naopak probrat k životu.

Za zklamání lze rovněž považovat set The Hidden Congregation. Sice si pamatuji, že mě kolaborace Semaie se Stor/Magadan kdysi zaujala, a i hudba samostatných projektů mě docela baví, jenže tentokrát to zkrátka neklaplo. Ať už prim hrály noise-ambientní plochy, atmo-blackové vybrnkávání nebo i masivnější prvky, v celku se mi nepodařilo najít část, která by mě vyloženě strhla. Naopak, s přibývajícím časem pro mě bylo vystoupení čím dál více úmorné a částečně působilo jako přežitek již minulé doby.

pátek 29. června

Druhý den ráno nebylo delší dobu co dělat, takže po občerstvení sedáme do kina a asi v páté minutě dokumentu o LSD už chrápáním obtěžujeme zbytek diváků. Kolem páté hodiny venku rozjíždí hudební produkci The Prostory Revival ve spolupráci s Uncle Grashou a Drén. Kromě výplně času jsem však v jejich počínání nenašel větší smysl. Hraní si s theminem, občasné zacinkání, nesouvislá recitace a sem tam lehce noisový výbuch.

V Divadle to ovšem šlapalo opět hned od začátku. Slovinské noise/drone duo Ontervjabbit zde vystoupilo s umělcem Korda, který jejich set doplnil silně deformovanou projekcí. Jelikož jako jediní nehráli na pódiu, ale seskupili se uprostřed sálu, bylo zajímavé na ně koukat. Avšak i po hudební stránce se minimálně ze začátku jednalo o slušný zážitek. Postupným gradováním a přidávání vrstev vytvořili pěkně destruktivní hluk, do kterého zapojili i mikrofonem snímané údery a hlas. Asi v třetině se pánové vyloženě začali přeřvávat, a jak měli mikrofony různě zefektované a puštěné do repetic, působilo to mocným dojmem. Následující průběh byl žel primárně ambientního charakteru a k podobnému hukotu se už nevrátili.

Podzemní úvod rovněž nebyl úplně marný. Kragrowargkomn (viz také čtvrteční Matra) zde rozjel sólový koncert. Z počátku sice prolínání potemnělých tónů ve funeral templu s šíleně umělým zvukem automatu bylo až otravné. K závěru, kdy se do basy pořádně opřel, však vytvořil masivní drone stěnu, kterou ve sklepních prostorech rozvibroval všechny přítomné, a žádný rozumný fanoušek Sunn O))) už před vypnutím aparátu neodešel.

Marta Zapparoli pouštěla poměrně minimalistický noise bez jakékoliv výbušnosti či zajímavých zvuků. Nevydržel jsem moc dlouho. To Zagami Jericho byla naopak naprosto bizarním stvořením a absurdním výjevem. Minimálně svými tanečními kreacemi a parodií zpěvu přivedla k údivu slušnou várku lidí. Jak pravil Olaf, tato slečna v sobě musela mít čáru pika a sedm piv. Nebo možná osm. Ve spojení s tupým elektro podmazem se jednalo o opravdové zjevení! Uctívám Radio Wave za to, že ji vyhlásili vítězkou Czechingu. Totální zbraň hromadného ničení.

Na Marii Jiku a její whip noise se sešel dobrý zástup jedinců čekajících na vyšlehání. Jakým překvapením pak bylo, když místo biče a hlukové BDSM performance vystoupila Maria v dlouhých šatech s primárně vokálním setem. Nutno ovšem říct, že mile překvapila a místo úsměvného divadla rozjela uhrančivé vokální zaříkání. Většinu času zpívala čistě, ale nebála se i zaječet či vyloženě zařvat. Efekty hlas vkusně modifikovala a tvořila z něj hlukové plochy, až dospěla k vyloženě noisovému závěru. Jediná škoda, že hrála snad jen dvacet, sice intenzivních, ale krátkých minut. A jasně, ten bič by to přeci jen chtělo.

S nástupem Anemone Tube byly zapáleny na pódiu vonné tyčinky a kadidla. K tomu měl samotný umělec hlavu zavázanou do jakéhosi stříbrného hadru a za zády poměrně mocnou projekci. Vizuálně bylo na co koukat. A i když jsem magor, který má na koncertě různé smrady rád, neznámá část z voňavých esencí mi spustila po chvíli šílenou alergickou reakci, že jsem v sálu kvůli problému s dýcháním nezvládl vydržet. Z toho, co jsem slyšel, se jednalo o táhlý a kvílivý noise s celkem vlezlou ambient atmosférou.

Podzemí panovala analogová elektra. Místy lehce pulzující, noisové, většinou rozlámané, jenže docela klidné zvuky. Minimalistický vývoj hudebních poloh a absence výrazné rytmiky či pořádného tlaku zapříčinila, že jsem raději koukal po výstavě z dílny Infernalismus, která ovšem stála za to. Zmínit musím ale také venkovní výčep, kde se v pátek objevil jeden sud india pale ale ze slovenského pivovaru. Chuťově naprosto nesrovnatelný se Svijany, tudíž jsme jej vzali útokem. Škoda, že se opravdu jednalo o jediný sud a další už pořadatelé nedovezli. Myslím, že více podobného piva by mělo zaručený úspěch.

Jestli ale doposud chyběla na Hradbách nějaká tancovačka, Iszoloscope zahnal touhu po rychtě dokonale. Sice se s jeho příchodem ozývaly otázky typu „co to je za šampóna“, ale jak spustil svůj diktát, nebylo co řešit. Našlapaný rytmický noise, techno, místy až breakcore a drum‘n’bass prvky roztancovaly celý dav. Jeho hudba nebyla příliš vyhrocený hardcore. Byla celkem proměnlivá, dynamická a i díky melodičtějším a atmo plochám příjemná na poslech. S nějakou tou promile v žíle protrsaný set utekl jako voda. Yann Faussurier s Iszoloscope byl mimo jiné nedávno potvrzen na příští ročník Audiotrauma festivalu. Jelikož se jedná o akci, kam se svou hudbou zapadne jako prdel do gatí, netřeba o účasti zbytečně dlouho přemýšlet. 

Na závěrečný akt Bön jsem se docela těšil. I když tomu název napovídá, Poláci nejsou sprostou vykrádačkou Phurpy. Hrdelní zpěvy sice používají, ale spíše jako doplněk. Prim u nich hraje rituálně folková/ambientní hudba. Mezi svíčky usedli v kostýmech, a když spustili, raději jsem si na chvíli sedl. Jelikož jsem byl ale po předcházejícím dění slušně vyčerpaný, samozřejmě do minuty usínám a probouzí mě až závěr. Posledních pět minut už bylo téměř noisových. Členové třískali do gongu, řvali, vše vybudili na max a skončili. Když jsem se bavil s přeživšími, dostalo se mi názorů, že jim to nevěřili a že se jednalo o fantasy divadlo. Těžko posoudit, ale těch pár minut na konec bylo poměrně fajn.

sobota 30. června

Poslední den festivalu byl z počátku ještě uvolněnější než ty předchozí. Na velké výlety není chuť, tak tedy opět zevlíme v krytu, tentokrát u dokumentu o Throbbing Gristle a darknetu. Venku je místo hudby poezie, a i ostatní stage (když nepočítám zvukovku Der Blutharsch) jsou opožděné. Nedorazil totiž Keosz a začátek první kapely se posunul na jeho místo.

Duo Siksa tedy po sedmé rozjelo svou kombinaci hry na basu, taneční a riot performance. Že samotné vybrnkávání na basu bylo poměrně jednoduché a monotónní by ani nevadilo, avšak počínání slečny mě silně iritovalo. A nemyslím si, že by pomohlo, kdybych uměl trochu lépe polsky. Slyšel jsem názory, že Poláci mají skvělý smysl pro humor, mně jejich vystoupení přišlo spíše infantilní.

Jenže následně, hned jako druzí, přišli na řadu Der Blutharsch and the infintie church of the leading hand. Co se zvučnosti jména týče, jasný headliner letošního ročníku. Dokonce bylo slibováno, že vystoupí v sedmičlenné sestavě. To se nakonec nestalo, na pódiu jsem jich napočítal pouze šest. I to ale stačilo k tomu, aby rozjeli totální rockec s hezkou světelnou show. Hodně dělal i hutný zvuk, který byl skvělý už při zvukovce. Během ní hráli hodně z jejich asi nejlepší nahrávky nové éry - Sucht & Ordnung. Čekal jsem tedy, že se v podobném duchu ponese i samotný koncert. A i když na některé hity došlo, třeba i blackmetalovou sypačkou vygradovanou S&O 2, bylo to trochu odlišné. Když vzpomínám, předloňský koncert v Žižkostele nebyl moc jiný. Kraut rock, psychedelie, trochu špíny. Sice mě Der Blutharsch bavili loni v Litvě na velkém pódiu s čistým zvukem asi ještě více, i tak ale byli super. Škoda jen, že místo totálního nakopnutí byl závěr spíše zádumčivý.

Treha Sektori, další velké jméno a pro mnoho lidí hlavní důvod k návštěvě. Francouzský dark ambient slibující skvělý vizuál. Ok, projekce byla velká a docela pěkná. Sice se v ní objevovaly téměř jen statické černobílé obrazy, ale jednalo se o zajímavé výjevy. S hudbou to však nebylo až tak skvostné. Už jsem výše psal, jak to mám s ambientními sety na festivalech, zvlášť když se jedná o poslední den a právě dohráli Blutharsch. Když jsem tedy na chvíli sedl, opět vypínám. Tak silný kómat jako při Bön nenastal, ale hudba k překonání únavy pomáhala jen minimálně. Dehn stál většinu času téměř nehybně za laptopem, a když už konečně uchopil paličky a bubnoval do kotle, netrvalo to příliš dlouho. Opět se ke mně dostaly nadšené reakce, nicméně, asi nejsem hoden a upřímně si myslím, že za hype Treha Sektori může primárně spolupráce s Amenra atd. než samotná hudba.

Závěr programu v Divadle tvořily dva litevské sety. Spíše než sázku na jistotu jsem je původně vnímal jako zajímavé zpestření. Jaké překvapení pak bylo, když oba pozvaní Litevci zahráli vyloženě skvělé koncerty. Jako první přišla řada na OBŠRR. Program říkal neofolka-neopolka. Sám nevím, co to má sakra znamenat. Pokud to je ale správný popis jeho hudby, jsem od soboty jejím fanouškem! Jinými slovy se ale jednalo o pulzující industrial se silnou atmosférou. Mnohdy se dokonce jednalo o regulérní techno, k závěru přišel i noise. Určitě dost odlišný materiál, než lze slyšet na bandcampu, což je ale pouze dobře. Ospalost totiž byla ta tam a spolu s živější hudbou došlo i na tanečky. 

No a jako poslední přišel Oorchach. Jedno z nejlepších loňských překvapení z Litvy. Tam vystoupil s hodně ambientní rychtou. Taneční, ovšem se silnou atmosférou a dronujícími momenty. Kdybych nevěděl, o koho se jedná, tak bych dal ruku do ohně za to, že to je jiný interpret. Na Hradby Samoty Oorchach přijel s čistokrevným power electronics setem. A věřte nebo ne, ona to byla snad ještě větší šleha než v Litvě. Jasně, do tamních lesů se temnější nálada hodila, teď to ale správně rozřízl. Jednak se nebál pořádných úderů, kvílivých zvuků, ale hlavně si uchoval po celou dobu i zajímavou dynamiku, a ani chvíli nenudil. A aby toho nebylo málo, k pobavení fanoušků výplach odehrál v tričku s kočičkami. Kdo by řekl, že se v Litvě kromě veškerých folk projektů skrývají i podobné industriální klenoty.

Tímto byla produkce na hlavní stage u konce. Jelikož byla noc ještě relativně mladá a člověk byl po Litevcích nakopnutý energií, šli jsme naposled prozkoumat Podzemí, kde to konečně vyšlo. Celou dobu jsme doufali v rychty a až v neděli kolem druhé hodiny ráno jsme narazili na pořádná techna. Párty zde rozjeli Attic Squad, a byť se nejednalo o vyložený hardcore, byl to přesně ten set, který jsme potřebovali k vymlácení zbytečné energie. Solidní rychlost, proměnlivá rytmika a na žánrové poměry celkově progresivní a experimentální hudba, která rozhýbala každou mrtvolu, jež se ke konci festivalu ještě do sklepení doplazila. Dokonce jsem viděl pařit i lidi, kteří se na koncertě nehnuli snad nikdy v životě. Naprostá spokojenost zde panovala pomalu další hodinu až do chvíle, než regulérně došly síly. Navíc bylo jasné, že nás ten žlutý Hitler v osm ráno opět vyžene ze stanů, tudíž se šlo spát. Po cestě koukám, že v Hlubině taky ještě jede nějaká tupá rychta, ale už nemám na to, abych ji šel detailněji prozkoumat. V nejlepším je třeba skončit.

Co dodat více? Hradby Samoty 2018 opět stály za to, a byť jde vidět, že z části návštěvníků už opadlo nadšení, které panovalo na dřívějších ročnících, stále se jedná o akci, na kterou opravdu má smysl jet. Rosický zámek se už počtvrté (když nepočítám Divadlo Duchů a další akce) osvědčil jako skvělé útočiště pro okrajové hudby chtivé lidi. I když se letos několik zvučných jmen našlo, line-up nebyl vyloženě nabušený velkými hvězdami. A možná i díky tomu panovala všeobecná pohoda, nikdo se nikam nehnal, a o to více bylo možné docenit méně známé, mnohdy o to kvalitnější interprety. Pokud to za rok klapne a nic mi nebude stát v cestě, rozhodně na Hradby Samoty vyrazím znovu, a rád.