Kde: Kaštieľ Jablonica, Slovensko

Kdy: čtvrtek 4. až sobota 6. července 2024

Putovní festival audiovizuálního umění Hradby Samoty se letos konal již potřinácté. Nesmíme samozřejmě počítat Micro Hradby Moravany, Bratislava Intermezzo a další separátní eventy, kterých mají pořadatelé již za sebou také spoustu. Když se ale zaměříme pouze na tu hlavní letní akci, tak ta tento rok nesla krásně nešťastné číslo 13.

Byly ale letošní Hradby Samoty nešťastné? V jistých ohledech pro pár jedinců možná. Vím o kamarádce, co sem jela s čerstvě poraněnou nohou, jednomu kamarádovi chcíplo před festivalem auto, no a v mém případě zase schytala vesnice, odkud jsme ve čtvrtek vyráželi, týden před festivalem dvě bleskové povodně, které částečně sejmuly i náš barák. Někteří z nás se tedy s pár předfestivalovými komplikacemi setkali, ale jinak akce probíhala snad ještě více pohodově než v minulosti.

Mohu třeba začít počasím. To bylo hezky slunečné, bez deště, ale určitě v Jablonici nebyla taková výheň jako loni. Lidí bych tipoval, že dorazilo o něco méně než před rokem, ale stejně jsem zde viděl hromadu známých tváří. Časový harmonogram byl také dodržován snad ještě lépe než v minulosti. A co se týče kapel odpadlých na poslední chvíli během festivalu, došlo snad jen k jedné nebo dvěma změnám, ale naštěstí se nejednalo o žádného z headlinerů, které by většina návštěvníků výrazněji oplakala.

Stejně jako loni se i tentokrát festival konal v kaštelu v obci Jablonica na Slovensku kousek za hranicemi a prakticky všechny pozitiva, z kterých jsem byl nadšený loni, byla zachována. Kompaktnost areálu, stan s autem doslova pár metrů od vstupu, dvě pódia, dobrá nabídka jídla a pití, i rozsáhlá výstava. A řekl bych, že zvlášť, co se týče gastra a nápojů, tak se nabídka oproti loňskému roku ještě zlepšila. Pamatuji si, že loni se na některé (hlavně ty veganské) pokrmy docela čekalo, na piva byly hrozné fronty atd. Jasně, když šel člověk pro škopek v pauze mezi headlinery, tak si i tentokrát musel počkat, ale jinak vše šlapalo rozhodně lépe.

Vzhledem k tomu, že i na Slovensku slavili v pátek 5. července svátek, obchody i některé restaurace byly zavřené. U přilehlého fotbalového hřiště sice stánek s levnějším jídlem a pivem byl, ale upřímně jsem tam ani nechtěl chodit, protože jak pití, tak pokrmy byly v samotném areálu chutnější. Za zmínku stojí třeba vegan sushi, nějaké ty tortilly, ale aji zvěřinový guláš, který byl podle mě lepší než ten venkovní, co stál o pár € méně. Na výčepu sice nebyla výborná Nachmelená Opice jako loni, ale Holičský pivovar Wywar, jehož jedenáctka za 3€ nebo APA za 4€ byly na festivalové poměry taky hodně pohodový nadstandard.

Co se výstavy týče, i ta se částečně motala kolem čísla třináct a dalších nešťastných symbolů, pověr a smrti, byť vlastně jen lehce. Nechyběly třeba černé kočky, rozbitá zrcadla, místnost pokrytá pavučinami, zvířecí lebky i malby koster. Přítomni byli rovněž jezdci apokalypsy, kresby jednorožců probodávajících lidi svými rohy a výstavu svých deathmetalových plakátu zde měl také Serus z Otras.

čtvrtek 4. července 2024

Začátek festivalu byl tentokrát naplánován na 16:00 ve čtvrtek, kdy měli hrát Exiters. My na rozdíl od loňska, kdy jsme kvůli mé čerstvé operaci zad první den vynechali a dojeli jen na otočku, přijíždíme akorát včas, abychom si obstarali pásky na ruce a mohli se začít věnovat programu. Hned u vstupu ale potkáváme Waldemara, který říká, že Neue Welt, kteří měli hrát na hlavní stage jako druzí, nedorazí kvůli poranění jednoho ze členů. Start hudební produkce se tedy o hodinu posouvá a my aspoň máme čas postavit stan a zvnitřnit nějaké to pivo.

Jako první tedy hrál na vnitřní stage On_Drwej se svým modulárním synťákem. Během prvních minut, kdy tvořil spíše pulzující vlny, mi přišlo, že u pódia moc dlouho nevydržím a skočím na další pivo. Brzy ale klidnější polohu několikrát rozřízl značně agresivní rytmikou. Žádná rovná tucka, ale řádně rozbité beaty, které na to, že je neměl samplované, ale generované přes synth, zněly místy skoro jako breakcore. Tyhle chvíle mě docela bavily a nakládaly. Svých tváří ovšem On_Drwej během relativně krátkého setu vystřídal poměrně mnoho a ne všechny byly silné. Ke všemu to místy působilo jako takový kočkopes. Na to, že hrál ale jako úplně první a koukala na něj sotva hrst lidí, otevřel festival docela dobře.

Velké pódium pak otvírali přesunutí Exiters improvizovaným setem. V jejich popředí stál Ondrey Zintaer se svým saxofonem, který během celého festivalu vystoupil v rámci různých projektů minimálně třikrát. K tomu jej doprovázel ještě bubeník, klávesák a basák. Nehráli žádná extrémní zvěrstva, spíše poměrně příjemnou jazzy improvizaci s občasným zakvílením. Dle dostupného infa prý často hrávají i v doprovodu taneční performance. Tu jsem ale na Hradbách, během toho, co jsem je sledoval, nezaznamenal.

Uvnitř pak pokračovala stará známá dvojice Budeč. Budeč sice původně rozjel Olaf jako svůj sólo dungen synth projekt zaměřený na středověkou tématiku, ale už nějakou dobu jej nejen naživo, ale i na nahrávkách doprovází Zuzana. Pokud se nepletu, svůj set začali starší skladbou Kyrie, během které jsem se zaradoval, že když jim to klapne, mohlo by se jednat o takovou českou odpověď na The Moon Lay Hidden Beneath A Cloud. Kombinace sampleru, synths, hraní na různé dechové nástroje, jakousi loutnu, kosti, ale také občasného zpěvu zněla poměrně dobře.

Hned od druhého kusu se ovšem začali věnovat svému výpravnému dílu o knížeti Spytihněvovi a založení budečské rotundy, čímž mě vlastně jejich set docela přestal bavit. Hudební stránka ještě budiž, ale přerušování krátkých skladeb nějakými těmi historickými fakty mi přišlo trochu na škodu. Chápu, že to s jejich novým albem i myšlenkou celého projektu jde tak nějak ruku v ruce, ale zaměřit se více na atmosféru, odehrát ucelenější set a vykašlat se na historické povídky, byl bych osobně raději.

Na venkovní stage po Budči přišel čas na, minimálně dle názvu, další zajímavý projekt. Mocný Puch Lesa je vlastně dronující ritual ambient, který evidentně silně vychází z hudby Phurpa. MPL sice ke své hudbě přidávají ještě přívlastky jako forest music meditation nebo ezo (harsh noise) healing music, ale stejně jako Phurpa, i oni hrají v sedě a většinu času dronují svými “vuvuzelami”, hrdelními zpěvy a mám za to, že i nějakými synťáky. A byť osobně mi je podobný přístup k hudbě včetně červených kápí, které na sobě oba členové Puchu měli, sympatický, koneckonců Phurpu jsem viděl snad už sedmkrát a téměř pokaždé to byl hodně silný zážitek, na Hradbách mě tentokrát Mocný Puch Lesa úplně nepohltil.

A nemyslím si, že za to může až tak samotná hudba nebo fakt, že jsem několikrát slyšel už něco podstatně silnějšího, jako spíše samotný setup venku na svítícím slunci. Jasný, ne každý může hrát v noci, ale když to srovnám s koncerty Phurpy, když hrála v různých kostelích, na Funkenflugu nebo třeba v Rosicích, vždy mě to totálně vcuclo. A proto si myslím, že zrovna tento typ hudby patří primárně do velmi specifických prostředí.

Jako další přišli na řadu slovenští Otras, kteří snad poprvé na Hradbách Samoty, aspoň co si pamatuji, odehráli čistokrevný black/punk koncert. Ne že by tedy v minulosti na HS žádný metal nebyl, ale prakticky pokaždé se jednalo o hodně atmosférické věci, ať už koketující s post-rockem nebo spíše s drone ambientem. A když už se primárně sypalo, byl to naopak jiný extrém, tedy spíše noisecore nebo kapely jako Massola se saxofonem atd. Otras nic takového nemají, ti jsou vyloženě přímočará rubanice, ale reálně nemohu říct, že bych nebyl za jejich koncert rád.

Jednak se samozřejmě už nějakou dobu známe, dokonce jsme spolu aji hráli, ale hlavně jsem rád viděl, jak na ně zbytek publika dobře reaguje a jak se za poslední rok posunuli. Jde vidět, že i když jsou Hradby primárně ambient, industrial, folk, ambient atd. festival, jeho návštěvníkům proudí metalová krev v žilách a na BM námrd si docela rádi zapaří. Od loňského roku u Otras došlo k výměně bubeníka a zároveň teď hrají s dvěma kytarami. Nemohu říct, že bych si kompozičně všiml nějakých znatelných rozdílů, ale tlačilo to rozhodně více, než když měli kytaru jen jednu. A byť aji Ondra z Bahratal, který s Otras hrál loni, sypal poctivě, nový bubeník kapelu taky ještě o něco více nakopl. Za mě tedy určitě spokojenost.

Během následujícího koncertu jsme se ovšem lehce uklidnili a poslechli si trochu dark folku v podání Grift. A pokud metalistům čtoucím Marast je tohle jméno povědomé, tak ano, jedná se o stejného Švéda, který tvoří pod tímto jménem také atmosférický black. Na Hradbách však na žádný řev, distortion ani tremola nedošlo. Před sebou měl jen pár větviček, v rukou akustickou kytaru, za sebou puštěnou projekci, do toho zpíval ve své mateřštině a k tomu se sem tam ozvalo pár samplů. Příjemné na poslech, docela melancholické. Dle některých kytarových postupů a melodií šlo vycítit, že má Grift co do činění s black metalem, i kdybych o něm před festivalem vůbec neslyšel. Ta atmosféra a vlastně i občasné použití hrubšího hlasu se nezapřou. Hrát jinak v Moravanech, stoprocentně si během jeho koncertu lehnu do trávy a za chvíli usínám. To jsem sice v Jablonici na poněkud hrubším podkladu neudělal, ale rozjímat u něj šlo hezky.

Uvnitř pak pokračovala Gertie Adelaido, která si za poslední dobu získala na industrial a noise scéně pěkné jméno. Hraje pravidelně na větších akcích i jako support zahraničním interpretům. Já ji viděl loni spolu s Pharmakon v Bike Jesus, kde předvedla poměrně zajímavý, ale na můj vkus až moc rozháraný a nesoudržný set. Některé polohy tehdy byly silné, během jiných jsem šel naopak raději na pivo. A vzhledem k tomu, že jsem se s Gertie párkrát potkal a bavil, a bylo mi řečeno, že současné koncerty jsou o poznání intenzivnější, dost jsem se těšil.

A ano, musím říct, že Gertie to tentokrát opravdu sedlo. Rozhodně to nebyl pouze nepřetržitý harsh noise set, jistou variabilitu i zklidnění do koncertu vpracovala, ale toho hluku zaznělo rozhodně dost. K tomu řvaní do mikrofonu, který její hlas ještě více digitálně deformoval atd. Navíc dostatečně hlasitý sound vnitřní stage udělal taky svoje. I zpětně, poté co jsem se bavil následující dny s dalšími kamarády, jsme se shodli, že se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení čtvrtka.

Na “hlavním” pódiu nás pak čekali poslední dva interpreti dne. Začal italský projekt Mai Mai Mai. V jakémsi divno-hábitu oblečená postava, která se klaněla před stolem se synťáky a za zády jí běžela velká, většinou dost přírodní projekce se záběry z moře, hor, mraků atd. K tomu, aspoň po tom, co předvedla Gertie, docela odpočinkový, částečně až rituální drone ambient. Přiznám se, že v danou chvíli jsem už poměrně ztrácel pozornost se soustředit na cokoliv klidnějšího.

Hodně minimalistická rytmika se rovněž objevila, nějaké to zaskřípání taky, ale já zkrátka v pozdějších festivalových hodinách tyhle rozvážnější audiovizuální projekty většinou fakt nedávám, byť jsou sebekvalitnější. Prospal jsem třeba i Treha Sektori stejně jako jsem prospal už hromadu ambientních koncertů. Mít zde gauč, do kterého se svalím, prospím asi i Mai Mai Mai, čímž ale nechci říct, že by nebyl fajn.

Mnohem více mě bavil Francouz Sylvgheist Maëlström, který hrál venku jako poslední. Ten naopak odehrál primárně rytmický a dost taneční gig, během kterého ze sebe šlo vytrsat poslední zbytky sil. Industrial techno nebo spíše EBM valilo na závěr programu fakt dobře, s dobře chladným, ale zároveň místy i bohatým zvukem, rovněž s velkou projekcí. Okamžitě si vzpomínám na Audiotrauma projekty, mezi které by okamžitě zapadl. Mám dokonce dojem, že v historii na jednom z Audiotrauma festivalů v Praze, který jsem žel vynechal, aji vystoupil.

Jo, tohle mě fakt bavilo, ale jak jsem ve čtvrtek dopoledne zabil hodně času fyzickou prací, k tomu třeba připočíst nějaké to pivíčko atd., postupně únava překonává touhu vidět další kapely a jde se odpadnout do stanu. Od přeživších jsem slyšel, že na vnitřní afterparty následně zahrál výborně ještě Kodiki, ale co se dá dělat, člověk holt nemůže vidět pokaždé úplně vše. Kór, když se hraje každý den až do svítání a v pátek je v plánu naopak pařit hodně dlouho.

pátek 5. července 2024

Druhý festivalový den probíhaly v areálu různé workshopy. Bylo možné si vyrobit vlastní linoryt, zahrát si na dětské hudební hračky spolu se Samčem nebo jít třeba na komentovanou prohlídku výstavy. Asi nikoho moc nepřekvapí, že naše parta se na většinu aktivit vykašlala. Výstavu jsme si samozřejmě prošli, se Samčem na nějaké zvířátkové klávesy jsme si taky zahráli, ale co si budeme, hlavní zábavou před hudební produkcí byla degustace piv a slivovice.

Když v pět hodin začalo hrát Bahnô, byli už jsme hodně někde, ale to nám nezabránilo si většinu koncertů užít. Od Bahna by šlo podle názvu čekat, že to bude sludge jako noha. A byť za tímto projektem stojí dronař Kragrowargkomn, nějakého hluku jsme se od něj tentokrát nedočkali. Spolu s kolegou s akustikou rozjeli, i dle jejich slov, doom country, které bylo především na rozjímající poslech. Pochmurně doomových riffů, nebo v tomto případě spíše akordů, bylo zahráno dost. Zvukově to i díky řadě efektů rovněž znělo dobře. Ve výsledku taková funebrácká hudba, která však neurazí vesnické tetiny při procházení se po hřbitově.

Pokračoval Ondrey Zintaer podruhé. Tentokrát sólově a ne jako součást větší kapely. To ale neznamená, že by si nevystačil. Během svého setu vystřídal hraní na klarinet se saxofonem, které měl doplněné různým počítačovým pípáním puštěným z krabiček, všelijakým kvílením, do toho i něco recitoval. A byť to podle popisu zní vlastně jako něco, co asi bylo fajn, tak vám řeknu, že větší koncentraci atonálních zvuků v krátkém čase jen tak neuslyšíte. Ovšem žádný přehnaný výplach, pořád se jednalo o relativně klidnou věc. Pěkný experiment.

První venkovní slot pak patřil Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip. Pražské psychedelické bandě, kde nejen že hraje hromada mých kamarádů, ale dokonce i spoluhráč z kapely. Nemohu tedy říct, že jsem na jejich koncert šel úplně nezaujatý. Navíc jsem je už viděl živě stokrát a tak nějak vím, co dovedou, takže jsem čekal i od obměněné sestavy samozřejmě hodně. A myslím, že nemusím přehánět, když při vzpomínkách na desáté Hradby Samoty v Moravanech zmíním, že se na jednom z předchozích ročníků stali pro několik lidí jednou z nejlepších kapel festivalu. Měli tedy co dělat, aby tentokrát udrželi laťku nastolenou minimálně stejně vysoko.

A jako, byť jejich koncert opět blbý nebyl, já se do něj nějak nezvládl dostat. Instrumentální provedení budiž v pořádku, ale měl jsem problém hlavně s prezentací nového materiálu. Posledně na HS hráli věci z Temple of Serenity, možná i něco z Feathers, což byl vlastně dost rokenrol s dobrými melodiemi, nějakou tou flétnou atd. Nové skladby jsou ovšem mnohem více prog, vlastně bych se nebál říct až najazzlé, což jako budiž, ale gule aj chytlavost tím padaj. Největší plus dávám Vojtovi za klávesami, který kapele pomáhá fakt mega a vzhledem k tomu, jak je geniální hudebník, klidně bych si dovedl představit, že ten koncert odehraje úplně v pohodě sám. Na všechny nástroje naráz, ha.

Následně měl dle programu hrát Emma Binder, a ani nevím, co jsme tou dobou dělali. Asi pili slivovici, ale neviděli jsme z něj ani vteřinu. Sieben byl ovšem interpret, kterého jsme chtěli vidět téměř všichni. Někteří protože jsou fanoušci, někdo ze zajímavosti a já hlavně abych viděl, kam se posunul od dávných let, kdy jsem ho viděl snad někdy v roce 2012. Tehdy se mi popravdě moc nelíbil, pamatuju si z něj kromě hry na housle hlavně točení smyčcem nad hlavou, podivný zpěv a srandovní tanečky. Nějaké extra velké očekávání tedy úplně nemám.

A nevím, jestli jsem před dvanácti lety byl akorát mladej a blbej (což jsem furt, akorát starej) anebo se Sieben fakt tak diametrálně zlepšil, ale v Jablonici zahrál tak perfektní koncert, že jej považuji za jeden z osobních vrcholů festivalu. Kromě toho, že tedy opět hrál na housle (jak smyčcem, tak brnkáním), zpíval a vše dohromady skvěle loopoval, do své hudby zařadil i industriální prvky. V podkladu pouštěl různé beaty, což jeho tvorbu fakt skvěle oživilo. Všichni přítomní jsme tedy úplně nadšení, paříme a zároveň máme radost z toho, jak i samotný Matt paří a svůj koncert si krásně užívá. Asi nejpozitivnější, resp. nejoptimističtější letošní koncert a dobrý důvod k tomu Siebenovu tvorbu sledovat a těšit se na to, až jej někdy znovu uvidíme.

Po přesunutí na vnitřní stage přišel čas na nový, tak trochu československý all-star projekt Dysnomia, za kterým stojí Drén a Rárog, tedy členové Angel Epilepsia, Arabian Family Payback, Črná Zem nebo Borne by Tempest. Naživo ale nehráli jako duo, ve výsledku vystoupili jako trojice. Žánrové označení jako post-martial atmospheric doom noise Dysnomia poměrně sedí. Jejich koncert stál hlavně na vrstvení kytarové linky, ať už hrála drone doomové vlny nebo táhlá tremola, které pak doplňoval krabičkový noise. Byl to poměrně monolitický táhlý hukot, do kterého se dalo dobře ponořit, aniž by nějak extrémně rval uši.

Jasně, nahlas to bylo, nějaké gradace rovněž proběhly, ale vzhledem k tomu, jak znám Drénovy sólové sety, Dysnomia se poslouchala až překvapivě příjemně. Na nějaké spaní a rozjímání to ale nebylo, protože trojice měla za sebou projekci, na kterou jsme měli většinu času upřený zrak. Ta vlastně nebyla nějak extra šokující, ale tvořily ji záběry z rozbombardovaných německých měst, ať už výškové pohledy na Drážďany nebo Berlín, ale i samotné odklízení zbořených budov, či pochody vojáků, což zvukový podklad velmi hezky doplňovalo. Dysnomii tedy kombinace audio a vizuální performance dost dobře sedla.

Jako další pak hráli Tábor. Českým čtenářům asi netřeba moc představovat, o jaký objev na hudební scéně se jedná. Že vyhráli vinylu atd. ani neřešme, ale to, že jejich desky mají velký ohlas napříč fanoušky různých žánrů, je prostě fakt. Naživo zrovna moc často nehrají, ale mají za sebou už řadu dost zajímavých akcí. Za zmínku stojí třeba koncert v kostele U Salvátora, z kterého lze dohledat i pěkný, byť dost krátký záznam. V kapele navíc působí poměrně známí muzikanti nejen z rocko-metalové scény. Na Marastu byste mohli znát minimálně Davida z Vole a Bahratal nebo Adama z Or, kteří hrají na strunné nástroje. Dále jsou tu ještě Kateřina s Magdalenou, ta první hraje na bicí, druhá na harmonium. Všichni členové a členky zároveň také zpívají. Hudebně to je takový ambientního folk rock, což je lehce vágní označení pro poměrně svojskou tvorbu Táboru.

Na Hradbách, kde si troufnu tvrdit, že byli letos největší českou kapelou, jim to hrálo hezky. Zasněná hudba tvořila pěknou atmosféru, u které se dalo hezky rozjímat. Všem nástrojům šlo dobře rozumět, se zpěvy to bylo ovšem horší. Po koncertě jsem se chvíli se členy kapely bavil, a bylo mi řečeno, že to je vlastně i zvukařův záměr (čemuž vůbec nerozporuji), ale všechny hlasy byly dost obalené v jakési zamlžené bublině. Ani nevím, zda to byl reverb? Šlo slyšet, jak všichni zpívají, ale reálně jsem jim nerozuměl ani slovo. Pro atmosférickou hudbu dost možná plus, ovšem u česky zpívající kapely, která jistě nemá blbé texty, mi to přijde trochu na škodu. Ve výsledku místo aktivního poslechu před pódiem najdu místo k sezení, u kterého si hudbu užívám se zavřenýma očima. Samozřejmě občas i na chvíli usnu, ale vůbec mi to nevadí. Uvidíme, jak to klapne v Soulkostele, kde se uvidíme na letošním Soulbönding tripu.

Tajemný projekt ::.:, což byl vlastně Daniel Tóth spolu s plvsvtl a VJ Zdenem, jsem viděl jen krátce. Po většinu času digitální bordel (což je na Hradbách vždycky myšleno v dobrém slova smyslu) tvořený modulárními synťáky, klávesami, nějakými PC samply. Nic, z čeho bych odpadl, ale noisové to bylo dost, za což palec nahoru. Větší část setu jsem však strávil pitím zeleného čaje od čajovny Božský Oráč, který mě probral snad silněji než lajna koksu. Jasně, matcha limonády atd. byly taky fajn, ale pokud jste chtěli zůstat dlouho na nohou, tohle byla ta nejlepší volba.

Na hlavní stage se ale už chystal headliner festivalu Thighpaulsandra. Vlastním jménem Tim Lewis, který mimo jiné prošel jmény jako Coil a momentálně působí jako klávesák Hawkwind. Co přesně hraje ve své sólové tvorbě, jde poměrně těžko žánrově zařadit. Říkejme tomu třeba elektronicko industriální experiment. Vlastně šlo primárně o showcase zvuků, které Tim zvládne tvořit svými klávesami a synťáky. Místy to znělo jako mimozemšťani, kteří přiletěli na planetu Zemi, a snažili se nám předvést své umění. Což je možná fakt cíl, kterého se Thighpaulsandra snaží dosáhnout.

Nasvědčoval by tomu i jeho robotický outfit a chvílemi i projekce, co mu běžela za zády. Škoda jen, že jeho set nebyl trochu více propojený, neměl nějaký větší vývoj, nefungoval jako nějaké konkrétní celky nebo tak něco. Možná jsem se na něj jen nezvládl naladit, ale celé mi to přišlo jako takové předvádění se, co vše umí na svůj arzenál zahrát, ale nějakou silnější myšlenku jsem za jeho vystoupením nenašel. Našli se ale i tací, kteří jej považovali za vrchol festivalu.

Naštěstí pro mě právě přišla chvíle, na kterou jsem se z celého dne těšil úplně nejvíce. Uvnitř začali hrát Halucigani, což je slovenské tekno duo, na kterém se podílí Maraki (kterého snad netřeba představovat, vzhledem k tomu kolikrát nám již na různých akcích, ať už sám nebo se soundsystemem, zvládl nasekat na prdel) a jeho kolega Ergot (mimojiné člen Sperm of Mankind). Nevím, zda někdo z vás slyšel jejich debutovou kazetu, která vyšla u Sky Burial, ale minimálně track Burzumba je dobré žrádlo.

Hudebně to zní přesně tak, jak byste dle názvu a znalosti tvorby obou pánů čekali. Rovné rychlé beaty, byť do nějakých extrémních bpm se zde na rozdíl od některých Marakiho koncertů fakt nejde, k tomu pár kapek acidu a jedem! Uvnitř druhé stage tancují všichni, kdo sem přišli. Škoda jen toho, že hned na začátku setu se na poměrně dlouhou dobu objevily problémy s levým PAčkem, a tak Halucigani hráli několik minut jen z jedné bedny. Nakonec se to ale spravilo, a až do závěru setu jsme sebou do těch beatů třepat nepřestali.

Dostatečně naklepaní a rozpaření vyčkáváme, co dalšího nás na noční párty čeká. Páteční noc slibovala samé rychty, takže jsme byli připraveni ze sebe vytrsat duši. Venku ale ještě, jako poslední interpret hlavní stage druhého dne hrál Andy the Doorbum. Upřímně, tady se ani nebudu snažit předstírat, že jsem v danou chvíli chápal, co vlastně hraje. Jednalo se ale o další hodně ambientní set, do kterého Andy zpíval oblečený v jakémsi šamanském kostýmu. Reálně ani nevím, jestli měl veškeré zvuky jen puštěné ze samplu nebo i něco tvořil live, ale po Halucigánech se zkrátka nejednalo o performanci, které bych zvládl věnovat pozornost. Teď existovaly jen dvě varianty, jít spát nebo přežít a pokračovat na další rychty. Já si pochopitelně zvolil druhou možnost.

Bláhovým přáním bylo vydržet na Vrtačky po desáté hodině, ale nejdříve nás čekal téměř hodinový set od Divnyanko94. Dredař, který nastoupil do mega zakouřeného prostoru, který prořezávaly růžové lasery, a pokračoval tam, kde Halucigani skončili, a ještě trochu přitvrdil. Acid tekno jak má být. Paříme, na hodinky nekoukáme a najednou jsou tři ráno a přichází čas na Vrtačky.

Vrtačky po desáté hodině je úplně geniální název pro nějaký harshnoise projekt. A ne že by Ľubomír žádný noise nikdy nedělal, opak je pravdou, ale tady se hrálo techno. Konkrétně spíše hardcore techno. Z počátku ještě relativně nevinné, ale netrvalo moc dlouho, než docela pomalé beaty vystřídal totální speedcore. To už bpm dosahovalo takové frekvence, že už tomu ani nešlo říkat beaty či rychta. To už bylo totální vrčení. Tady ten název projektu nakonec fakt dával smysl. A byť jsem osobně i pro ty největší extrémy a nikdy nemám dost, v některých momentech mi přišlo, že “všeho moc škodí”. V tempech, kdy už ani nezvládáte prstem hrozit do rytmu, prostě ta účinnost totálně nelidské rychty ztrácí na síle. Ale jinak mordor, neříkám nic.

Program ale stále nekončí, k DJ pultu přichází ještě Fantomass. Ten do nás zase sázel tucku nejbližší gabberu, na kterou samozřejmě taky slušnou chvíli paříme, mlátíme hlavou do rytmu a bavíme se. Ve chvíli, kdy ale zjistíme, že venku ne že svítá, ale už je regulérní světlo, nějak uznáme za vhodné, že bychom měli jít spát. Doklepeme se tedy do stanu a chrápeme ve stínu stromů třeba do jedenácti, ať nabereme síly na poslední den.

sobota 6. července 2024

Na horách se říká, že třetí den bývá kritický. Platí to samé i pro festivaly? Nooo, evidentně asi ano. Člověk se sice může snažit být co nejzodpovědnější, když má v neděli řídit zpátky do Prahy a raději vypije všechnu slivovici už v pátek, aby se náhodou nezbořil více, než je žádoucí. Nojo, jenže to nesmí být na festivalu na Slovensku, kde v první hospodě, kam přijde na oběd, mají půldecovýho panáka borovičky za 0.8 €. Ajajajajajaj. Už ani nevím, jak se to stalo, ale i díky asistenci Gortha (kterého tímto zdravím a gratuluji mu k rovněž chvályhodnému výhonu) a kolektivu z Plzně jsme jich ještě před pokrmem zvládli více než dost.

Grilovaná ryba za 6 € byla sice taky parádní, ale ruku na srdce, borovička to v sobotu vyhrála na plné čáře a útrata za panáky v místním podniku byla ještě větší než suma za jídlo, což při místních cenách mělo destruktivní následky. Zbytek odpoledne má tedy velmi zajímavý vývoj. Kopečková zmrzlina? Davaj! Hele, Olaf a crew. Pojďme natáčet Dva Kverulanty! Ty máš radler? Super, dej mi napít! Škoda, že v něm byla Becherovka. A tak dále, a tak dále… O půl šesté ovšem nastává hodina H, kdy je třeba konečně prásknout do stolu a konat. Jde se kurva na harsh noise!

Chrup byl letos jediným, nebo jedním z mála opravdu nekompromisních hlukařů. A jak jistě víte, Míša má agresivní a hlasitý hluk opravdu rád, takže si s bandou jdeme s radostí ničit ušní bubínky. Samozřejmě, že bez špuntů. Jeb, první kvílivý zvuk nám prořezává palici jako ten nejostřejší skalpel. Jo, tyhle výšky dovedou způsobit solidní bolest. Nepřišlo mi, že by Chrup pracoval s nějak brutálně natlakovanou vichřicí, jako jiní noisaři. Tlak, o který byste se mohli doslova opřít, tentokrát chyběl. To ale neznamená, že by během svého krátkého, asi desetiminutového setu, nepředvedl několik skřípanců, které si naše uši budou pamatovat. Pecka, více podobných projektů na Hradby!

Netrvalo to ale moc dlouho a Chrup pokračoval s dalším setem. Nebyla to ale jeho sólovka, avšak projekt A2Belly. K Mírovi se připojil ještě zpěvák Jirka a odehráli další krátký, avšak dost přísný koncert jako duo. Chrup dále pokračoval v hlučení, ale už nezacházel tolik do dominantního pískání a přehrocených výšek, aby dal prostor i svému kolegovi. Ten grcal do mikrofonu ve stylu goregrindového zpěváka celkem stupidní chrochro-squeal, což jinak považuji za ten nejhorší způsob vokálu, ale extrém jde s dalším extrémem ruku v ruce a spolu s noisovým podkladem fungoval docela dobře. K tomu Jirka ještě brnkal na jakési ukulele, hrou na nástroj to snad ani nešlo nazvat, ale hele, opět to ke zbytku toho marastu docela dobře zapadlo a A2Belly se tak postarali o další, hodně zábavný výplach.

Jako první na venkovním pódiu hrál následně nový super projekt Wohrre, který je složený z lidí, kteří na extrémní hudební scéně působí už slušnou řadu let. Za bicími zde sedí Viki z Massola/Sheeva Yoga a dalších rubanic, synťáky zde mučí Martin Režný aka Säkkikangas a na trumpetu zde hraje Štěpán Hruška. Tak nějak bláhově jsem čekal na to, že se dočkáme nasypaných blast-beatů s noisovým kvílením a freejazzovým trýzněním dechových nástrojů. Někdy jsou ovšem přehnaná očekávání na škodu a opak byl pravdou.

Wohrre v reálu odehráli docela dost klidný set, kdy ani jeden z angažovaných lidí nešel do extrému. Bubeník své škopky a činely spíše tak oťukával, Martin vyluzoval relativně neškodné pazvuky a ani Štěpán se nějak extra z řetězu moc neutrhl. Potřetí během festivalu na pódium dorazil rovněž Ondrey Zintaer se svým saxofonem a Wohrre tak hráli ve čtyřech. Zajímavé vystoupení to sice bylo, ale abych řekl pravdu, nějaký freejazz/noisecore bordel bych si dal mnohem raději.

Poté pokračovala německá trojice The Humble Man. Tipuji, že hráli improvizovaný set, který se prolínal z ambient/drone poloh až po lomozící industrial/noise. Vzájemně se doplňovaly různé synťáky, krabičky s efekty, bicí i vokál. Reálně vlastně takovej ten klasickej Hradební bordel, který sice nejde do nějakého extrému, ale neurazí a při správném setupu dovede potěšit. Co šlo ovšem do extrému během setu The Humble Man, bylo volume. Z toho, co jsem viděl, se opravdu jednalo o nejhlasitější koncert celého festivalu. A jelikož jsem mentál, co má rád hlasité věci, dávám palec nahoru. Já si tohle užil.

Z Ľahké Múzy jsem z osobních a historických důvodu neviděl ani vteřinu. Čtenářům se tedy omlouvám, ale pokud vás zajímá názor na to, jak hráli a vypadali, musíte se zeptat někoho jiného. Na Złe oko, což je sólo projekt Polky nazývané Olga23, jsme ale aspoň na kus zašli. Lákadlem budiž v popisu označení jako industrial punk. Její set však ve výsledku neměl až tak daleko od českých WWW Neurobeat. Sice v méně taneční podobě, ale různé beaty i pazvuky se Sifonově práci celkem blížily a dokonce i samotný hlas Olgy celkem dost připomínal ten Milesin. K tomu měla za sebou i nějakou projekci, ale co na ní běželo, to si už fakt nepamatuju.

Následující Hypercycle byli asi nejrozporuplnějším vystoupením celého festivalu. Našli se fanoušci, kteří je označují za úplně nejlepší věc z celých Hradeb. Byli zde ovšem i tací, kteří je nazvali cyklofašistickou pičovinou. Osobně to vidím někde napůl, ale dvakrát nadšený z Hypercycle zrovna nejsem. Celé to spočívalo v tom, že na pódiu byla cyklistická kola, na kterých jednotliví členové jezdili, čímž zároveň tvořili zvukový bordel. Netuším přesně, jak to fungovalo, ale kola byla propojená různými kabely (nejspíše s pár mikrofony nebo snímači) a možná jízdou i generovali elektrický proud.

Hudebně to pak bylo kombo všelijakého praskání, lehkého noisu, dokonce zazněly i nějaké beaty. Celé to pěkně blikalo a svítilo, vizuálně tedy zajímavé. Z té audio stránky jsem si ovšem silnější dojmy neodnesl. Chápu, že tady jde dost možná o nějaké eko poselství, ale nejsilnějším dojmem z celé show byl za mě moment, kdy k jednomu z cyklistů přišel týpek se zapalovačem a plynem ve spreji, a ze zadku mu vypustil ohnivý prd. Dobrý, dál.

Společný set Kragrowargkomn a Jori Josiphsona, kteří odehráli ve svém provedení soundtrack k švédskému němému filmu Phantom Carriage, jsem satanužel prakticky neviděl. Před pódium na už tak dost malé vnitřní stage někdo donesl lavice, aby si lidi mohli k projekci a koncertu sednout, čímž se z toho stalo představení doslova pro pár vyvolených. Chápu, že k něčemu takovému není špatné si sednout, ale zablokovat tímto způsobem celý prostor a nenechat zde dostatek místa pro další, kteří by se chtěli na set kouknout třeba ve stoje, mi přišlo nešťastné. Dát tenhle set ven, mohlo to být v pohodě, nechat ho na stojáka jako všechny ostatní, taky cajk, ale takhle jsem stát před stage a poslouchat to zvenku odmítl, a přitom mám Kragrowargomnovy drony docela rád. No co, tak třeba někdy příště.

Venku pak přišel čas na dalšího z headlinerů, a to Nora Sturle Dagslanda s jeho bratrem Sjurem. Sturle v našem okolí hraje poslední dobou docela dost. Do Prahy ho minimálně dvakrát dotáhla Jednota, já ho viděl jako předskokana před Oranssi Pazuzu a Deaf Kids, a těch dalších minulých a snad i budoucích koncertů u nás je stoprocentně víc. Sturle je skvělý vokální experimentátor s dost širokým rozsahem, který se nebojí s hlasem předvádět všelijaké šílenosti. A ať mezi ně patří pseudo-operní kvílivý zpěv nebo i rytmicky rozlámaný scat, dává to dost dobře. Místy se přiblížil i něčemu, co by snad šlo označit za hrdelní zpěv.

K tomu třeba připočíst hru na různé perkuse, flétnu, nějaký dřevěný roh, bratrovu hru na synťáky s dalšími nástroji a myslím i práci s looperem. Minimálně pro někoho, kdo jej viděl poprvé, to muselo být dost překvapivé. Mně to sice přišlo téměř stejné jako jeho poslední koncert, na kterém jsem byl, ale vlastně stále působivé. Není ovšem člověk ani interpret ten, který by se zavděčil lidem všem. Totálně nalitej Olaf vedle mě na Sturleho řve, že je zkurvenej drzej midget a v pauze mezi songy mu nabízí, že mu dá dvacku, když zavře hubu a půjde do píče. Co na to říct? Asi taky názor. To jen pro doplnění, abyste si nemysleli, že se to každému líbilo.

Uvnitř hrála ještě Alicia Volf, která se představila se svým breakcore setem. Já mám osobně breakcore na Hradbách fakt hrozně rád, a je vlastně škoda, že tu podobné věci nehrají mnohem více. Jde se tedy pařit a ještě jednou si pořádně zatrsat. A znáte mě, nikdy to pro mě není dostatečně šílené, rytmicky rozlámané, extrémní a zběsilé. Nejraději bych ještě více přitlačil na pilu, ale aj tak fajn.

Poslední venkovní interpret a vlastně i můj úplně poslední koncert letošních Hradeb Samoty byl Ancient Methods. Německý DJ Michael Wollenhaupt zde odehrál společný set s VJ Zdenem, a byť se tou dobou možná i na projekci objevily nějaké zajímavé věci, osobně jsem byl naprosto odrovnaný tím perfektním technem, které lezlo z repráků. Ve festivalovém popisku jsem četl něco o tom, že Ancient Methods hraje “pitch black techno war funk”. Nevím ani hovno, co to má znamenat, ale mě naživo dostal tak, že se nebojím mluvit o jednom z nejlepších koncertů celého festivalu. Nonstop pulzující techno beat se nezastavil snad ani na vteřinu, a k tomu jej Michael celou dobu proháněl noisovým podmazem se silně industrial feelingem.

A ve chvíli, kdy vás tahle rozjetá párty chytla, už vás zkrátka nepustila, stále se proměňovala a byla prostě parádní. V jednu chvíli jsem si říkal, že to zní úplně jako soundtrack Mortal Kombat (bez jakkoliv špatné či úsměvné konotace). Takhle nějak si představuji, že by mohl znít techno set, kdyby ho hrál Prurient. Celou hodinu tedy paříme bez zastavení, někteří doplňují ještě pivní tekutiny, já s vidinou toho, že mám v neděli po všech těch borovičkách řídit, už raději několik hodin střízlivím a snažím se aspoň pár promile ještě vytrsat. V tom nejlepší se má ale přestat, a tak někdy o půl třetí ráno opět padám do stanu.

V neděli někdy kolem poledne pak balíme stan, hážeme věci do auta, přibíráme s sebou Grashu a valíme to s obědovou zastávkou na Moravě směr Praha. Třinácté Hradby Samoty tímto byly za námi a nelze si nepochválit, jak dobrý ročník to opět byl. V mém případě se jednalo už o desátou s tímto festivalem propojenou akci, které jsem se zúčastnil, a jako vždycky, ani tentokrát nemohu své účasti litovat. Možná jsem letos před festivalem znal z vystupujících interpretů snad historicky nejmenší počet jmen (což je dost možná nerelevantní fakt a jsem pouze ignorant), ale ve výsledku jsem se bavil neskutečně.

Ono občas potřebujete zažít i festival, kde jen neběháte zběsile od jednoho pódia k druhému, abyste viděli všechny oblíbené kvltovní kapely. Užít si trochu té pohody, neřešit, že vám něco důležité uteče, pokecat s kamarády a sem tam se nechat překvapit výborným setem od neznámého interpreta, je kolikrát ještě více super, než jít na koncert, od kterého dopředu přesně víte, co od něj čekat. A přesně o tom pro mě letošní Hradby Samoty byly a já se už teď těším, až se podívám na další. Mimochodem, pokud máte volno 13. a 14. září doporučuju všem dorazit na Zámek Plumlov, kde proběhnou Hradby Jednoty. Festival, na kterém Hradby Samoty spojí síly s pražskou Jednotou a jistojistě z toho vyleze taky parádní akce.