Praha v Brně? (Pokus o) Berlín v Brně. Podtitul prostoru „Fórum pro architekturu a média“ sice evokuje moderní přednáškový sál, ale jde spíš o kavárničku velikostí odpovídající třeba Potrvá. Prostor je zároveň perfekcionistický, dotažený do strohého cool stylu, zároveň – stejně okázale – ukazuje drobné, „autentické“ nedodělky a kazy. Jinak řečeno, místo je to velice hipsterské a velice hezké.

Na akci s takovýmito jmény ovšem kapacitně dost na hranici. Respektive možná tak akorát, lidí je na takovou sestavu málo, ale projít hrdlem lahve u baru před pódium, kde je místa dost, není vůbec jednoduché. Zahajující Slovák Urbanfailure tím možná trochu utrpěl, přesto však šlo o začátek, až na tričko Tankard, více než důstojný. Čtyři slova, jedno bez významu: srážka industrialu s technem. Chladný, kovový zvuk beatů a polohlukové výbuchy upomenou na zvuk Downwards (Kerridge a Oake), Urbanfailure se však rozhodně nespokojuje s pozicí krotkého epigona. Jedná se opravdu o srážku – v plné rychlosti. Rovný nebo jen sledovatelný rytmus se nedrží déle než pár okamžiků, neustále se předráží, opožďuje, láme, mění. Docela by mě zajímal ucelenější set, protože i zvukově je na tom Slovák dobře, ovšem ještě větší respekt si zaslouží za to, že i v téhle divočině dokáže držet pozornost i lehkou párty atmosféru.

Vystoupení Drew McDowalla zpočátku trpí statickou doslovností. Skot spouští první skladbu svého sólového debutu Collapse, vypadá to, jako by jen (rozklepanými prsty) mačkal presety, takže se prakticky nic nemění a člověku se už rýsuje v hlavě bolestně konkrétní představa následujících tří čtvrtí hodiny. Poměrně zajímavý drátový nástroj (jakási varianta mbiry?), kterým McDowall doprovází většinové syntetické zvuky, tak především upozorňuje na neživou povahu zbytku hudby. Postupem času se však hudebník i posluchač rozehřívají. McDowall za posledních patnáct let moc odehráno nemá, navíc jde o první zastávku tour, těžko mu tak vyčítat úvodní nejistotu. A dronující pozvánku do neznámých končin nakonec posluchač chtě nechtě přijímá.

McDowall je úzce spjatý se zvukem Coil – tomu konstatování se nedá vyhnout. Zvukové krajiny, kterými se ubírá, se dají připodobnit právě jen k nim. Je to svět Coil, ale McDowall s ním pracuje spíš jako se žánrem než coby čirý epigon. Struktury ponechává otevřené a staví na plochách, které jsou zcela cizí a psychedelické, ale zároveň okultním, rituálním nábojem spojené i s autentickou lidovostí či pastorálou.

První skladba je vynikající, ale až následující rytmičtější naplno pohlcují. Houpavé, hypnotické cykly, které nyní podporují synťákové shluky, jednoduše namotávají a nechtějí pustit, tak jako dobrý taneční set, jen mnohem niternější. Přechody mezi skladbami i v nich sice trochu drhnou, jednou rozjetá skladba však unáší jinam. Tady není třeba nostalgie – fantastický koncert sám o sobě. McDowallovi patří respekt za suverénní pochod mezi snadnými klišé downtempa a synťákového „ambientu“ a vynikající převedení studiové nahrávky, Coil pak za vytvoření formy, která zní po patnácti či dvaceti letech jen s mírnými aktualizacemi zcela svěže. Ametystoví vědí.

Po Skotovi, který si fotí nadšené publikum a rozdává úsměvy na všechny strany, přichází Helmův set jako studená sprcha. Luke Younger je naprosto chladný a odtažitý lidsky i hudebně. Od samého začátku se jeho set trefuje, tak jako na deskách, do jakéhosi nezmapovaného meziprostoru, povědomého, ale přece neprozkoumaného. Kvůli tomu mi vlastně také trvalo poměrně dlouho, než jsem ho ocenil. Helm není zvlášť výrazná či emocionální záležitost a kombinace odtažitosti s rozpoznatelnými žánrovými znaky snadno odradí.

Na pódiu je jen pár elektronických nástrojů, základem je snad oscilátor prohnaný přes efekty a následně samplovaný. Začíná se syntetickými melodiemi na hranici hluku. Záchytné body, ať už melodické nebo rytmické, prakticky absentují, přesto dává hudba velmi dobrý smysl. Vlastně až děsivě dobrý. Younger pravděpodobně improvizuje, ale každý detail vykazuje naprosto přesný, dokonale provedený záměr. Tady nemá smysl mluvit o zábavnosti, ale spíš o uhrančivém perfekcionismu. Helm si s noisem dělá, co si umane, nepoužívá ho pouze jako vyjádření agrese a chaosu, ale jako plnohodnotný, nesmírně variabilní hudební prostředek. To by mělo být v roce 2016 samozřejmé, ale tak nějak není, takže to stojí za zmínku. Zejména pohyb okolo prahu mezi hlukem a tónem vytváří širokou škálu fascinujících zvukových odstínů. Přesto nejde o absolutní hudbu čirých struktur a barev. Noisové násilí a prvky performance jsou potlačeny, ale nikoli eliminovány. S postupně se zvyšující intenzitou a zřetelnější rytmikou přichází také hustá umělá mlha a set směřuje k hlukové gradaci.

Na typické vybíjení vzteku, napětí či frustrace ve vyhrocených hlukových výbuších však nedojde. Po ztišení píská v uších, ale to spíš překvapí, na noisové poměry nejde o zvlášť hlasitý koncert. Hlavně však Helm, ano, odmítá klasický koncept konce v nejlepším a přidává dva úseky (skladby?), které jsou opět tišší a více pracují s barvou. Vnitřní výstavba setu je podobně promyšlená jako detaily skladeb.

Odstup. Totální kontrola. Cizost. Dokonalost?

Turné tohoto formátu se u nás často nevyskytuje a návštěvnost velké naděje do budoucna nevyvolává. Ovšem tuhle vzácnou příležitost se v Brně podařilo využít beze zbytku. Bezpochyby jeden z koncertů roku. Díky/čau.