mIZZY: Josefstadt pro mě začal, na rozdíl od mnoha ročníků Brutal Assaultu, kam jsem pravidelně jezdíval už den předem, až od čtvrtka. Ve výsledku rozumné rozhodnutí, protože těžce propařit více než tři dny je pro mě už docela náročné. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že chyběla tradiční warm up party, byl čtvrteční rozjezd o to slušnější, haha.
Nutno však říct, že hned od příjezdu na místo konání vše šlapalo jak hodinky stejně jako postupná intoxikace návštěvníků. I přes to, že bylo třeba se prokázat negativním testem, očkováním, proděláním nemoci nebo test na místě absolvovat, nezaregistroval jsem žádné fronty nebo zdržování. Od druhé hodiny, kdy začal oficiální program a na pódium nastoupila první kapela Anime Torment, už v areálu pařilo dost lidí. Osobně sice první dvě kapely vnímám spíše z dálky (pro pracovní vytížení na festivalu jsem bohužel kapely ne vždy stíhal, ale dle několika útržků z povzdálí měli deathující coraři Anime Torment i holandští downtempo deathcoristé Distant s frontmanem ze Slovenska dost dobrý zvuk, v němž se střídaly ryčící vokály, screamy i hluboký murmur, dominovaly mu salvy kopáků a v případě Distant se do lámajících breakdownů dostala i podpora basových drop výbuchů, pozn. bizzaro) a více času trávím až s rakouskými post-blackery Harakiri for the Sky. Ale ruku na srdce, ten black je u nich čím dál méně znatelný a dominuje post-rock. Tak trochu si říkám, že se kapela čím dál více blíží k směřování band jako Alcest, byť metalu se Rakušané furt drží o něco více než Francouzi. Nebudu předstírat, že bych byl cílovka, ale šanci jim dávám. Nicméně čím atmosféričtější jejich hudba je, tím více je náchylná na zvuk, který byl hlavním kamenem úrazu celého festivalu. Nebo tedy hlavně v první den na hlavním pódiu. Bicí jela techna, kytary se ztrácely nebo duněly jako prase atd. Přitom na Octagonu, kde to bývala hodněkrát loterie, byl tentokrát zvuk téměř vždy perfektní.
Zde to otvírali Bohemyst, což je vlastně novější inkarnace Avenger, dokonce i velmi podobně hudebně zaměřená. A byť už hrají spolu pod tímto jménem nějakou tu chvíli, vystoupili například i na posledním koncertě Master's Hammer, svůj debut Čerň a Smrt (výborný název!) vydali až teď a na Josefstadtu jej vlastně představili. Na jejich hudbě jde poznat, že zde působí hromada schopných hudebníků, kteří zároveň už mají s metalem dost zkušeností. Primárně se drží black/death riffů, ale sem tam zazní i nějaké ty thrashovější momenty. Honza Kapák zde navíc skvěle sype. Osobně mám u Bohemyst jediný problém s vyšší polohou zpěváka, která mi prostě do podobné hudby až tak nesedí (jeho growl je však OK), což bych bral jako jedinou vadu na kráse jejich setu.
onDRajs: Ano ano, rozjezd byl co se týče dodržování pitného režimu více než slušný. Harakiri for the Sky byla vlastně spíš taková post-metalová romantika, nic, kde by se chlupy ježily a vyvolával se satan. Agrese přibylo na Debustrol a jejich letitou adoraci Slayer. Kapelu jsem ztratil ze zřetele, když začali koketovat s alternativními žánry, tady se ale na ně nedostalo a bylo to retro až za hrob. Přiznám se, odešel jsem zklamán. Ne snad z toho, že by Collins a spol. drhli thrashové kánony až za hrob, ale spíš z absence nějaké větší jiskry či energie, kterou jsem z jejich desek dřív cítil. Dostalo se sice na letité pecky, ale i z nich jsem si odnesl pocit, že kapela jen těží ze svého jména a je dávno za zenitem. Bylo to prostě takové mdlé...
mIZZY: Další na Octagon přišla nedávno v trojici proměněná jihočeská grindcore legenda. Řeč je samozřejmě o Gride, kteří od letošního roku sypou v sestavě Čert, David a na basu kupodivu hrající Honza Kapák. Bez frontmana, všechno teď řve bubeník s kytaristou. A jak! Člověk by čekal, že to v „chudší” sestavě bude menší tlak, ale opak je pravdou. Všechen respekt Čertovi, že to zvládá udýchat. O tom, že je skvělý bubeník, snad není už pár let žádný pochyb, ale po tomhle výkonu říkám: „klobouk dolů!” Navíc díky tomu, že má hlubší hlas než Iny, kapela snad působí ještě tvrdší než kdy dříve.
onDRajs:Po fenomenálním vystoupení ve Vopici jsem Gride musel vidět znovu. V pevnosti to bylo o malilinko horší, hlavně kvůli nazvučení, kdy se ve finálním mixu ztrácela Davidova kytara, takže to vraždilo o něco méně. Set byl taky trochu kratší, což u Gride zas tolik nevadí, neboť i jejich dvacetiminutovka vás vyplivne jako velryba párátko. Opět dominovaly songy z Možnosti volby, ale trio je prokládalo novějšími věcmi, takže nešlo jen o vymetání šuplíků s archivem. To nasazení bylo opět vražedné, zase jsem měl z koncertu pocit, jakoby mělo jít o poslední Čertovo vystoupení. Nasazení jsem jen postrádal u publika, které sice mezi skladbami řvalo, leč během nich se tolik nehýbalo. Rezimé jednoznačné - Gride pro mě byla kapelou čtvrtka.
mIZZY: U Decapitated mě celkem překvapuje, jak se postupně vzdalují od svých technických death kořenů a znějí čím dál moderněji. Nic proti tomu, někomu to sice nemusí vyhovovat, ale vzhledem k tomu, že se na ně rozjížděl jeden z největších kotlů festivalu, wall of death atd., fanoušci to evidentně žerou. Jen to už prostě není až tak o rychlých sypačkách jako spíše o groovu, práci s dynamikou skladeb a celkové tvrdosti.
onDRajs: Však jo, Vogg minimálně od Blood Mantra tíhne ke Gojiře a na muzice je to sakra znát. Set Decapitated se mi blbě hodnotí - v Josefově jsem je viděl potřetí a letos to bylo prakticky stejné jako minule. Takže? Strojově přesný bubeník (celá kapela zní dost strojově a kupředu se hrne jako mašinerie), dredař Rasta s výborným nasraným hardcorovým projevem á la Jens Kidman a pan Vogg, na němž hudba Decapitated stojí a padá. Mě osobně potěšila Day 69 z přelomové Organic Hallucinosis, kotel se strhl na přímočarou Kill the Cult ze zatím poslední fošny. Mezi diváky bylo dost Poláků a bylo vidět, na co k nám přijeli. Ohlas si Decapitated nemohli přát lepší, kapelu ovšem v mých očích sráží absence druhé kytary, která by Vogga doplňovala při sólech. Nemůžu si pomoct, z desky je to prostě lepší.
mIZZY: Mezi kapely, které mě dostaly, patří kupodivu i Stíny Plamenů. Jejich koncerty tedy bývají celkem zábavné, ale ne vždy bych řekl, že jsou opravdu super. Někdy spíše úsměvné, ale rozhodně ne tentokrát. Tomu určitě přispěl dobrý výběr skladeb, ale také skvělý hudební výkon. Dokonce bych řekl, že čím je kapela starší, tím nasypanější sety hraje. Místy to fakt působilo jako Marduk s českými texty. Všechna čest Sheafraidhovi! Super rovněž, že se nesoustředili jen na nové věci, ale zazněly také hitovky jako Žár stoky v plamenech nebo Flexibilní stoka. Ve výsledku jeden z nejlepších čtvrtečních setů.
K Polákům Vader, kteří původně měli hrát v Josefově i loni, jsem přistupoval trochu v rozpacích. Na jednu stranu upřímně říkám, že prakticky všechny jejich koncerty, které jsem viděl po roce 2010, mě příliš nebavily a kolikrát jsem z nich v půlce odešel. Jenže většinou za to nemohl výkon kapely, ale nezáživnost materiálu. Tentokrát slibovali oldschool set, což znělo lákavě. A kapela opravdu odehrála koncert zaměřený na desku De Profundis, která šlape mnohem víc než cokoliv, co nahráli v posledním desetiletí. V tomhle ohledu tedy v pořádku, ale furt jsem se nemohl přenést přes zvuk, který ve čtvrtek na hlavní stage panoval. Když už jsem si ale říkal, že se opět vzdálím, Vader po dohrání skladeb z De Profundis přidali Carnal, což je beztak nejlepší song kapely, čímž mě mile potěšili. Otáčím se tedy ještě na patě, trochu si zahrozím a přesouvám se na Octagon.
onDRajs: Zato mě Vader potěšili. Skupinu jsem po Litany přestal pořádně sledovat a k jejich dalším deskám jsem se dostával spíš nahodile, než že bych je cíleně vyhledával (třeba Impressions in Blood). Na druhou stranu, loňský zářez Solitude in Madness považuju za návrat do formy a vystoupení v Josefově mě v tom utvrdilo. Co naplat, starýho psa novým kouskům nenaučíš, Peter stále jede svou nasypanou verzi Slayer, ale má to šťávu a pověstné gule. Sázka na De Profundis podpořená fakt nádhernou plachtou z přebalu alba se tady vyplatila. Sice zazněly i nové kousky, ale starší fláky to táhly. Dobrý koncert kapely, která hraje dvacet let to samé…
mIZZY: Zde totiž přišel čas na set Belzebong, což šlo velice dobře cítit. Ani kdybych neviděl na pódium (ono na něj tedy přes veškerý kouř stejně nešlo skoro vidět), moc dobře bych podle čuchu poznal, kdo má hrát. Podobnou atmosféru známe třeba z koncertů Electric Wizard, ale tady, jak jsme se sešli na malém prostoru, to byl teprve náhul :) Na Octagonu ovšem opět klapl výtečný zvuk a Belzebong zahráli těžce hutný a zlý set. Poslední dobou už tolik stoneru neholduji, ale když o tom přemýšlím, tohle byl jeden z nejlepších zeleně-doomových koncertů, co si z Brutalu pamatuji. Vlasy létaly vzduchem stejně jako brka a já se radoval z toho, že i na nějaký pořádný doom letos došlo.
Z Destruction, poslední čtvrteční kapely na hlavní stage, jsem byl nakonec také nadšený. Sice když jsem se bavil s různými lidmi následující den, jejich názory na zvuk této německé thrash legendy se trochu lišily, a ano, byl poměrně hlasitý, ale osobně se mi podařilo najít flek, kde konečně vše znělo téměř ideálně. Došlo na průřez jak starým, tak novým materiálem, a celý set byl totálně našlapaný. Žádné zbytečné cajdáky, sypalo se až na pár hvězdných móresů celou dobu. Hned jsem si prostě musel říct, že tohle je ten správný německý thrash, který známe podobně i od Sodom. Super energie, která dovedla nakopnout i přes pokročilou náladu. Jednoho kámoše dokonce nakopla tak, že zvedlou ruku s pahoráčem nesundal, ani když během Destruction zvracel ve stoje. To mu říkám Thrash Till Death!
onDRajs: Jo, Destruction se povedli. Sice jsem ze zákulisí zachytil, že si hrají na hvězdy a mají zbytečné manýry, leč publikum dostalo to, po čem bažilo. Z thrashe jsem měl sice vždy raději jeho verzi zpoza velké louže a dojčlanďáckou odnož jsem kvůli wehrmachtovské těžkopádnosti nikdy moc nežral, leč Destruction zněli v pevnosti podezřele svěže a tupající riffy měly šmrnc. Pokyvujíc hlavou jdu ještě čtvrteční večer uzavřít českou poctou Reek of Putrefaction. Zaslechl jsem názory, že Sick Sinus Syndrome (pokud se nepletu, přesně takhle se jmenuje jeden starý počin Malignant Tumour) jsou jen pomníkem pro Bilose a za pár let po nich neštěkne ani pes (což se u Carcass stane jen stěží). No co, řeknete si. Já to vidím tak, že kluci během dlouhé covidové pauzy měli roupy a chtěli do lidí nasypat pořádný old school nátěr, který mají rádi a mají ho v krvi. Tak to beru a žádné jinotaje tady nehledám. Sick Sinus Syndrome je čtyřakordový kafemlejnek proložený d-beatem určený pro pařbu a v tom jsou skvělí. Navíc v Octagonu měli parádní čitelný sound, kde vraždila zejména zboosterovaná basa. Tuším, že zazněl cover Carcass i Regurgitate a šlo se na kutě.
mIZZY: Hlavním pódiem ovšem čtvrteční večer nekončil, bylo třeba jít ještě na Sick Sinus Syndrome. Nová goregrind trojice, za kterou stojí Bilos z Malignant Tumour, Jurgen (jej snad zná skoro každej) a Hary z Pathologist. Nenechte se ale zmást označením GOREgrind. I když Bilos přes vokální efekt háže slušné grcky, tady nejde o žádnou stupidní Gutalax hopsačku, ale o nasypaný worship nejstarších Carcass. Krátké, úderné songy, pořádná energie, prostě něco, co vás ani po půlnoci nenechá jen tak usnout. Celkem mě sice překvapuje, že třeba Jurgen, který dříve hrál na bicí v techničtějších kapelách jako Heaving Earth, šel do poměrně přímočarého retro projektu, ale jestli ho to baví tak jako v Octagonu přítomné fanoušky, nelze se ničemu divit. Super tečka na závěr prvního dne!
Fotky © Radek Holeš & David Surovec (Brutal Assault).
Vložit komentář