mIZZY: Hned den po vydařeném koncertu Schammasch ve Futuru nastal čas na další a podstatně větší akci. V pražském Roxy se dostavila zastávka turné kapel Katatonia a Sólstafir v doprovodu SOM. Obě hlavní jména se u nás těší docela velké oblibě, mají ve své diskografii hromadu kvalitních alb a nehrají zde až tak často. Není tedy překvapivé, že byl koncert předem vyprodán i přes vyšší cenu vstupného. Představy nelidsky narvaného Roxy byla jsem se sice dost obával, ale stejně jsem doufal, že to dopadne nějak dobře a sobotní koncert si bez většího znechucení užijeme.

Jelikož jsme dorazili ještě před začátkem první kapely, šlo se procpat do první třetiny klubu, kde bylo až podezřele málo lidí, takže se zde dalo dýchat a trochu se i pohnout. Nevím, zda za to může davová logika nebo touha lidí okupovat prostor v blízkosti baru, ale zadní část klubu byla naopak brzo a následně i po celý koncert totálně ucpaná. Dostat se tedy pro nějaký ten drink mezi kapelami bylo skoro nemožné.

Ono ale stejně nebylo o co stát, čepovaný Staráč za 69 korun, 0,33 l nealko Stelly za 65 nebo 0,3 l vody za 60 kaček je strašná zlodějna. Navíc jenom za cash, což je v době, kdy jde platit kartou i v Underdogs a Modré Vopici, dost sprosté. Solidně napálený byl ovšem aji merch. Chápu, že kapely na turné potřebují nějak vydělat, kór jestli se hudbou v dnešní době už živí, ale chtít za vinyly 950, když jdou navíc kdekoliv online sehnat o třetinu levněji, je poněkud přes čáru.

MXL: Ba, ba… Kolem sobotního večera stráveného v podniku, jež je každoročním adeptem na nejprotivnější pražský klub, už v předstihu poletovaly mouchy jako nad uleželou mršinou nebo alespoň obřím exkrementem. Slabší naturely by si mohly dosadit přinejmenším levitující otazníky. Roxy se vyhýbám, jak jen můžu. Je to stále hezký prostor, posh rekonstrukce z něho udělala vyvoněnou koksovou diskotéku a styl to má. Toliko ovšem výčet veškerých pozitiv.

Proč jsou ale lidé po dobu akce nekompromisně zadržováni ve zdech nechutně předraženého podniku bez možnosti návratu po jeho opuštění? A proč si na celkem mastném koncertě nemohou zpříjemnit večer ani cigaretkou či jointíkem? Smoking area je sice k dispozici, jen ne tento večer, dozvěděli jsme se. Au! Čtyři neschopné krasotinky v roli mátoh potácejících se v prostorách šatny a hlemýždím tempem členící vaše svršky na jednotlivé elementy, aby vám mohly napálit sazbu za každý kousek zvlášť (kabát+svetr+taška=90 Kč)? Au! A víte co to je body shaming? To je, když vám nesympatická a sviňsky obtloustlá blondýna barmanka s kačeřími retíky a úplným klidem vrátí o deset kaček méně za předhozený patok. Au, au, blink…

mIZZY: Noco, holt to bylo tentokrát bez nákupů, ale aspoň jsme ušetřili a o to více se soustředili na hudbu. První SOM hrají celkem standardní post-rock/metal s hodně sladkým zpěvem. Ten je efektem tažený až někam do dream pop poloh. Vlastně přesně ten přístup k hudbě, co bych nejraději označil za totální teplotu. Na druhou stranu tento až přehnaně cukernatý vokál pomáhá kapelu jasně odlišit od hromady podobných, třeba jen instrumentálních projektů. Koncert SOM v Roxy ovšem stál mnohem více zvukově na masivnější instrumentální sekci. A byť je jejich hudba plná post kýče správně tlačila a tedy neurážela, mohu s klidem říct, že jako první kapela před podstatně většími jmény splnili SOM svou funkci. Sice nic, co bych si pustil doma, ale k tomuto tour se hodí. Minimalistická show se zelenou barvou a občasnými stroboskopy, která by se tedy hodila spíše k nějakému tvrdšímu stoneru, vypadala taky ok.

MXL: SOM mě zahřáli na mnohem vyšší teplotu, než bych si přál. Američané sice na jednu stranu hudebně působili jako fanoušci uhlazeného gay metal porna, ale mělo to i své highlighty. Nakonec celkem příjemná nálado-postmetalo-kytarovka vhodná k poslechu z fronty na šatnu, z fronty na patok nebo na hajzlík. Opticky sympaťáci, zvukově solidní. Neurazili, nenadchli, pár fanoušků tam měli.

mIZZY: Mnohem více, stejně jako všichni známí, se kterými jsem na koncert šel, jsem byl ale zvědavý na Sólstafir. Tyto Islanďany jsem docela dost poslouchal před příchodem předchozího desetiletí, a to hlavně v době, kdy vydali Köld, ale Masterpiece of Bitterness byla taky furt docela čerstvá deska. Po vydání Svartir Sandar můj entuziasmus z téhle kapely začal postupně odpadávat, ale furt jsem je měl celkem rád. Jméno kapely postupně rostlo, ukázala se poprvé i na Brutalu, kde i mě samozřejmě bavili, ale v následujících letech se to začalo lámat. Vyšla Ótta s dalšími podstatně post-rockovějšími alby, dokonce i nějaké následující koncerty nebyly zrovna úžasné a já Sólstafir skoro na dobrých 10 let přestal sledovat.

Když se ale objevila možnost je vidět spolu s Katatonií, a navíc mě k návštěvě koncertu postrčila i přítelkyně, která má Sólstafir podstatně více ráda a z jejich koncertu v Akropoli byla vyloženě nadšená, vzal jsem je opět na milost a byl zvědavý, čeho se dočkáme. Hned od začátku mě však překvapil super zvuk i zpěv a vše působilo, no strašně dobře. Byť jsou Sólstafir za těch x let už mnohem větší kapelou než pamatuju a mohou si dovolit různé hecování davu s dalšími móresy, ta správě depresivní atmosféra je v jejich hudbě stále přítomna.

Navíc i přes to, že vydali několik alb, která jsem prakticky ani neslyšel, našlo se v setu dost skladeb, které se mi stále nepodařilo zapomenout. Řeč je hlavně o věcech z Köld, které byly v důstojném zastoupení a je fakt dobře, že se ani zdaleka nejednalo o post-rockový koncert poskládaný z posledních tří desek. Na nejstarší black metal z debutu sice nedošlo, i tak jsme se ale dočkali asi nejlepší možné polohy, kterou lze od kapely dnes čekat. Tedy správně atmosférického rocku z téměř všech alb, a to včetně dobře vygradovaných pasáží, kde nechyběla ani tremola, svižné bicí a nějaké ty výkřiky.

Třeba zrovna titulní song z Köld, a to především jeho závěr, byl jedním z nejintenzivnějších momentů koncertu Islanďanů. Musím ale uznat, že i ty nejnovější songy zněly až překvapivě dobře a naživo jsou podstatně větší rokenrol než z desky. Sólstafir to zkrátka šlapalo a nenudili. Došlo samozřejmě i na klidnější momenty, které by rovněž fungovaly, kdyby v davu nebylo tolik blbých lidí. Žádost frontmana o ticho v průběhu třetího songu byla opětována pouze řevem, potleskem a kreténským pískáním. No co.

Na druhou stranu hezky zafungovala Aðalbjörnova interakce s davem. Ve skladbách, kde nehraje na kytaru, šel na samotný okraj pódia, klekl si, a během zpěvu sebral z prvních řad mobil, kterým se natáčel, a mám dojem, že v jednu chvíli i vyplazoval jazyk do kamery. Sice některé hecovačky jako „one, two, three, eeeej“ byly úplně zbytečné, ale jelikož šlo na frontmanovi poznat, že je dělá vyloženě pro prdel a jsou mu strašně nepřirozené, působilo to poměrně úsměvně, než nějak otravně.

Celý koncert jinak utíkal strašně rychle. Vím, že jsem si po 3-4 skladbách říkal „so far so good“, a už jsme byli v polovině. Pak přišla i pohodová novější balada Rökkur, kterou zase vystřídal až překvapivě námrdový sypec (tuším Bloodsoaked Velvet z Masterpiece of Bitterness) následovaný těmi největšími hitovkami. Přiznávám, že oplodňováky jako Fjara po těch letech už fakt nemusím, ale šlo poznat, která skladba udělala davu největší radost. Následující Ótta se drží podobného mustru, ale na mě zafungovala o něco lépe, hlavně díky hezké gradaci.

Goddess of the Ages na závěr setu je už vlastně taková klasika, kterou své koncerty končí snad od té doby, co tuhle skladbu napsali, a asi ví moc dobře, proč tak dělají. Vkusně tak uzavřeli svůj dost dobrý přes hodinu dlouhý koncert, během kterého jsem se nenudil ani chvilku. Na to, že Sólstafir už hromadu let aktivně neposlouchám, naživo mají opravdu co nabídnout. Asi to nemusí být hned příští rok, ale po tomhle zážitku si jejich koncert klidně rád někdy zopakuju.

MXL: Sólstafir poslouchám od dob vydání debutního EP Till Valhallar, když naprosto neznámou kapelu vydal český label View Beyond. Pamatuje si to někdo? Ano, příběh vývoje Islanďanů je celkem spletitý, ale dodnes má jejich tvorba kouzlo a mně se aktuální tvorba líbí stejně jako ta stará. Těšil jsem se na dokoukání vystoupení z BA, kdy jsem v půlce odešel na Ahab, který měl stejně zpoždění a mohl jsem býval vidět vše. Dodnes se za to po večerech bičuji devítiocasou kočkou s háky. I tak byl koncert v Roxy hodně jiný. Temnější a v druhém plánu i živelnější. Paradoxně minulé léto zněli mistři sopečného rock and rollu o poznání komorněji. Také tentokrát byl setlist spíše poklidnější, ale o to více znepokojující. Zvuk byl hlavně zpočátku dost dirty, ale to sedlo parádně a i v druhé půlce setu se po vychytání pavouků ukázalo, že to tu skalní špínu za nehty má mít. Navíc se asi třikrát najelo na blackovější notu (Bloodsoaked Velvet?) a “Zízáčům” z Reykjavíku to pořád valí.

Při Náttfari/Náttmál jsem se do toho nějak nemohl dostat, čekal jsem emotivní magma a dostalo se mi kryogenického šoku. S výměnou Aðalbjörnovy kytary a nasazením fenomenální devítiminutovky Köld jsem se probral. Publikum ale ne, všichni tak nějak čuměli, odezva mizerná. A kapela si toho, myslím, také všimla. Jen přeci jsou od nás po dřívějších úspěších namlsaní spíš na freneticky nadšenou odezvu. Lidí navlečených v merchi bandu tam přitom bylo požehnaně. Výrazněji se otroci chytli až po druhém z vrcholů setu Rökkur/Fjara. Tenhle post vikingský šanson mi spolehlivě vyvolal mrazení, je to smuteční emo, jak se patří. Ačkoliv jsem čekal trochu odlišný spirit vystoupení, s odstupem hodin je dojem příznivý. Po show jsem možná rozhodil pána u sólstafířího distra, když jsem od něj nejprve chtěl nášivku, ale prý mi jí prodá za 600 a musím si k tomu koupit odznáček a magnet. Takže nic. Pak jsem mu sdělil, že ty stejné vinyly se prodávají ve storu o pár ulic vedle o deset éček levněji. To už byl vyloženě smutný. Jako ostatně další vývoj večera. Ale mně v hlavě znělo dál country kaubojů od termálních zřídel (Ótta), takže jsem se rozhodit nenechal.

mIZZY: A jak dopadla Katatonia? S ní to mám docela podobně jako se Sólstafir. Nejraději mám její období kolem The Great Cold Distance, o následujícím albu Night Is the New Day si stále myslím, že je to dobrá deska, ale to, co přišlo poté, už mám docela problém poslouchat. Naživo jsem je ale za posledních x let viděl několikrát, naposledy loni na Brutalu, a když do svého setlistu nacpali dostatek starších skladeb, bylo to vlastně vždycky dobré.

Nojo, ale ono to ne vždycky vyjde, žejo. A ještě než se pustím do samotné hudby, neodpustím si poznámku o tom, kdo vlastně stál, respektive nestál na pódiu. Jediným členem, který je v kapele od samého začátku a který se zúčastnil i pražského koncertu, byl zpěvák Jonas Renkse. Anders Nyström, který kapelu s Jonasem rovněž zakládal, tentokrát chyběl. Jasně, může to mít hromadu důvodů, ale vidět zde místo něj najatého hudebníka, navazuje podobný pocit, jako když jsem byl kdysi na Anaal Nathrakh bez Irrumatora.

Jenže i kdybych na tohle nemyslel, určitá pachuť by přišla i kvůli poslechu samotného koncertu. Jeho začátek byl zvukově poměrně násilný, sice hustý, ale dunělo to jak cyp. Má to ovšem smysl, když hrajete nové věci, které jsou docela popík? Od pár lidí okolo se ozvaly i názory, že to je vyloženě sračka. Sice dobře zahraná i zazpívaná, jenže když znáte hlavně minulost kapely, tady se chytalo docela těžko.

A tím fakt nemyslím úplně starý death doom jako Brave Murder Day a Dance of December Souls, který od dnešní Katatonie ani nikdo nečeká. Dnes dominuje hutný zvuk, popové popěvky, sóla, metal, radost, ale už ne ta melancholická atmosféra nebo depresivní rock. Když přišlo na nějaké sekané momenty jako má song Forsaker, působilo to až djentovým dojmem. V těchto chvílích fajn, ale jelikož většina patřila podstatně plošším písním z posledních 4 alb, nadšení se úplně nedostavilo.

Ať ale jen nepičuju na setlist, samozřejmě došlo i na starší a kvalitnější materiál. Třeba skladba Deliberation byla úplně někde jinde, jenže… Třeba i oproti Brutalu, kde hráli z The Great Cold Distance, teď došlo jen na pár kousků, a to měli podstatně delší čas. Je mi jasné, některé ty nové věci zahrát musí, ale tady byl poměr přesně opačný, než bych čekal. A vlastně ani Deliberation, což je snad má nejoblíbenější skladba, s až moc dobře a skoro teatrálně zpívajícím Honzíkem a až absurdně nadšeným davem okolo tebe fungovala nějak jinak, než bych chtěl. Neříkám špatně, po technické stránce super, akorát s jiným, podstatně popovějším feelingem. Tady by mi vůbec nevadilo, kdyby to bylo objektivně hůř zahrané i odzpívané, ale se silnější atmosférou.

Naopak nový song Birds z letošní desky Sky Void of Stars byl poměrně dobrý a bavil mě, ale před 15 lety, kdy jsem KatatoniI žral asi nejvíce, bych vůbec nečekal, že z téhle kapely budu mít někdy radostný pocit a uslyším od jejího frontmana slova jako „beautiful“. Bavil jsem se, bylo to fajn, ale bylo třeba totálně přehodnotit očekávání od kapely. Úplně jsem si totiž vzpomněl na ten meme s Mňágou, který říká, že když zpěvák přestane mít deprese, jde kapela do hajzlu nahned. Prostě slyšet Renkseho hecovat dav, to je jako vidět střízlivé Archgoat.

K tomu opět zmíním svou nenávist k lidem, kteří mají potřebu si před tebou natáčet úplně celý koncert. Nějakej debilní hipster plešoun fakt natáčel úplně každej song a vedle něj hopsal s telefonem nad hlavou další retard, jehož kamera ani nesnímala pódium, jen prostě srala další lidi. Stejně tak byl hrozně vtipný týpek, kterej na poslední song vylezl na pódium a zkoušel stage diving. No kde to jsme? A uprostřed tohoto cirkusu pak zase byla hromada lidí, kterým vše evidentně přišlo tak špatné, že ani netleskali.

Na opravdu skvělé skladby bylo navíc třeba počkat až na samotný přídavek, který patřil July a Evidence. Tyto dvě věci byly fakt dobré se vším všudy. Možná to trochu kazil kytaristův zpěv, ale naštěstí ho během celého koncertu bylo dost málo. Naopak potěšilo několik Renkseho „ugh!“ :) Nejdůležitější ale je, že se jim hlavně během Evidence fakt podařilo konečně i naživo přenést tu atmosféru starých nahrávek. Znít takhle většina koncertu, jsem mnohem spokojenější, ale tentokrát to holt na plné čáře vyhráli Sólstafir.

MXL: Mno, co dodat? Přiznávám se, že Katatonia patřila kdysi k mým největším miláčkům, a to až do alba Viva Emptiness. Časem jsem vzal z nouze na milost i The Great Cold Distance, která byla pro mě zlomovým příklonem k tuctovosti a zpopíkovatění. Ale některé skladby hraje kapela dodnes a patřily k tomu nejlepšímu loni na BA (Deliberation, My Twin, July) i tentokrát v Praze. Jenže… Ačkoliv v Josefově mi neseděl příliš rockový Blackheimův kytarový sound a stále se dojímající Jonas, celkově jsem koncert hodnotil pozitivně, když se hrálo dvakrát i z Viva. Tentokrát Ghost of the Sun nezazněla, stejně jako chyběl klíčový kytarista. WTF? Sorry jako, přehnanou strobobaterií to kapela nedožene. Nyrströma na vystoupení nahradil Nico Elgstrand (Entombed A.D.).

Zvuk byl tedy od začátku metalový, až jsem se divil, jaký rozdíl od BA, což přičítám záměru tvrdšího soundu novinky. Ten je tedy opravdu neuvěřitelně dobře udělaný, takhle dynamickou nahrávku jsem dlouho neslyšel. Katatonia ale tentokrát sestavila tak nudný setlist, že jsem nepoznával skladbu od skladby. A to bych viděl jako hlavní průser posledních patnácti let téhle kapely a ukazuje se, jak fatální byl odchod bratří progresivců Norrmanů a pana bubeníka technika Liljekvista. Bez nich jsou Švédi skladatelsky o dva levely níže a tak nějak tu kárku i s mnoha dalšími personálními změnami tlačí dál. Nějak se živit musí, že. Neříkám, že by se v pozdější tvorbě na úrovni konkrétních skladeb nenašlo pár světlých výjimek, ale právě že opravdu jen pár. To je k uzoufání málo.

Novější tvář Katatonie si navenek zachovává obdobnou formu jako zlatá éra, jenže ten samotný obsah je diametrálně odlišný. To vnímám jako zásadní. Naprosto mě novinky neoslovují, a když porovnáme kulervoucí skladby z Tonight´s Decision, Last Fair Deal is Gone a Viva Emptiness (dobře, i z The Great Cold Distance), s čímkoliv pozdějším, není se o čem bavit. Takže bigboš k čaji za devadesát se konal, ale mohlo tam hrát cokoliv jiného průměrně dobrého a nepoznal bych to. A že letití fandové na Švédy nadávali i v naší základně za zvukařským pultem, to můžu jen potvrdit. Jsem rád, že to Renksemu a spol. ani někteří ze skalních nežerou, protože každý přece pozná, jestli má v posteli živou holku nebo gumovou Anču. A takový nevalný dojem mám z Kakatonie 2023 AD já.