Kdy: 23. duben 2024
Kde: Německo, Berlín, Berghain

První minitour Khanate po 18 letech, navíc snad poprvé se zastávkou v přijatelné dojezdové vzdálenosti z ČR, byla UDÁLOST, která z nory vytáhla nejen notorické cesto(piso)vatele, ale i jezevce, kteří na hudbu za kopečky vyrážejí vzácně/ji. V berlínském Berghainu se to známými, či povědomými tvářemi onoho dubnového úterního večera ne přímo hemžilo, ale co chvíli nějaká ta zdravice proběhla. A stejně jako kodaňský koncert byl i ten berlínský nakonec vyprodaný.

Z Bohnic vyrážíme autem s Týnou, Hankou a Juklem s mírnou sekerou až kolem 15:30, cesta je naštěstí plynulá a bez větších komplikací (nepočítám-li Juklovo dramatické objednávání kukuřice po telefonu pro strádající ratolesti). Trochu mě překvapilo, že část německé dálnice nach i aus Berlin si svou „kvalitou“ nezadá s drncáním na D1, ta česká, „ústecká“, je na tom líp. V Berlíně i před sedmou hodinou místy kolony, ale i tak v klidu stíháme a parkujeme pár minut pěšky od místa konání.

Do pověstmi opředené (nejen) techno „Mekky“ v komplexu bývalé elektrárny (1953), do které se kvůli striktním vyhazovačům někdy (techno akce) dostanou jen „vyvolení“, jsme byli vpuštěni bez problémů, frontu u vstupu jsem čekal, ale za 10-15 minut jsme uvnitř. O ultrapřísném zákazu focení jsem též dřív četl, zdůraznění v podobě zalepování foťáku mobilu samolepkami mi přišlo spíš úsměvně zbytečné (jakoby to nešlo lehce sundat) a zdržující. Ale ok, beru, že tady fakt ne kámo (vyhazov). Sice bych si jednu památeční udělal rád, ale je zase super se nedívat na kapelu přes displeje lidí natáčejících si epická videa.

V Berghainu je více sálů, Khanate hráli v tzv. Panorama Baru, který nebyl kapacitně zrovna ideální. Je to sice dost velký prostor s vysokým stropem, ale cca půlku tvoří zející díra se schodištěm a ochozy se zábradlím po stranách, a na plochu před pódiem se nemálo lidí nevešlo. Většinu setu Bass Totemu Caspara Brötzmanna obětujeme zvládnutí logistiky. Hlavně dostat se na hororově působící WC byl zpočátku oříšek, dav jednu cestu ucpal, druhé schodiště zavřené, objevit zadní ochoz nám v přítmí chvíli trvalo. Nedostatek osvětlení přidává industriálnímu prostředí na atmosféře, ale je to tam trochu vo hubu (kolik se na těch schodech už asi rozbilo vyndanejch technařů?). Na cash only baru kupujeme po hipstersku Matéčka (řídíme) a družíme se. Caspar dronuje na baskytaru, ale moc jsem tomu pozornost nevěnoval a z toho mála, co jsem slyšel a zahlédl, mě nějak nezaujal, ale kvůli výše zmíněnému není můj dojem relevantní.

V pauze, kdy se jde část davu občerstvit, hbitě zabíráme fleky cca uprostřed plochy mezi zvukařem a překvapivě malým pódiem, jsme pak jen pár metrů od muzikantů. Při pohledu na úctyhodnou aparaturu kapely a neméně úctyhodné PA klubu obklopující hlediště (i ze stran a zezadu) si říkám, jestli jsem se přece jen neunáhlil s rozhodnutím nebrat si špunty. O'Malley hrál přes 4 zesilovače (3x O))) + 1 asi jiný) a 4 velké boxy, Plotkin přes 2 hlavy a „lednice“. Čekáme, vedro, vzduch nic moc, Týna usměrňuje kuřáka (vzal to v pohodě), který tu nebyl ojedinělý, byť je tu i kuřárna. Ale ta trocha diskomfortu k hudební náplni večera vlastně pasovala, o bezútěšných, industriálních „kulisách“ nemluvě. Dojem chladné odtažitosti dokreslovala tlumená, bílá, snad celý koncert statická světla a troška mlhy.

Úvodní kytarová vazba rychle pohřbívá všechno počáteční rozčarování a kvartet očekávatelně začíná s Pieces of Quiet z debutu. V kontextu Khanate asi největší „hitovka“, ve které ještě částečně přežívá notně zmrzačená groovy chytlavost („“) Eyehategod, Grief, či Burning Witch, skřípající feedback je tu pevnou součástí doomového riffu. Zvuk drtí, řeže, zkrátka vraždí, už od začátku je i slušně vyvážený, postupně (téměř?) perfektní. Nahlas je to fest, hodně lidí mělo špunty, nebo sluchátka, já bez nich většinu hracího času ani neměl pocit, že je to nějak přepálené. Kvalitní aparatura extrémní zátěž zvládala, a když kapela i zvukař ví, jak to ukočírovat, udělá to své. Párkrát mě sice nějaká frekvence v oušku zabolela (zvláštní, že spíš středy/basy, než výšky), a nejhlubší drony zmasírovaly útroby, ale po koncertě jsem se necítil nějak víc nahluchlý, třeba SunnO))) v Lublani byli ještě o dost nakouřenější (audio i vizuálně). Khanate ale nejsou tolik o maximum volume, oni zabíjejí jinak.

Dubinův řev je živě krajně nepříčetný jako na deskách, jeho hlasivek je mi skoro líto – až si říkám, jestli s tím nesouvisí i omezený počet koncertů (?). Pár echo řevů (jakoby z dálky) asi pouští ze sampleru, místy trošku mění intonaci a upouští od některých tišších poloh z nahrávek, např. zneklidňující monolog „Silence, when I strip bones…“ též odeřval (možná škoda, ale ono by to v té mase zvuku asi úplně nevyznělo). Skladba se postupně rozkládá do dronu a studeně kovového brnkání.

První kus naložil solidně, ale s následující Commuted z Things Viral se posouváme ještě dál resp. hlouběji. Tišší, dronující, úvodní pasáž navozuje plíživou atmosféru. Alanův řev s textem, který působí jako nesouvislé, poloabstraktní přemítání psychopata, s flashbacky z bestiální vraždy, tu vyznívá ještě mrazivěji, než u předchozí skladby. Vše postupně zesiluje, graduje, disonantní akord střídá ještě disonantnější, dojem rozkladu posiluje i promyšlená, místy skoro náhodile působící rytmika. Wyskida bubny i činely trestá s řádným rozmachem, ale i citlivě atmo-šelestí a najazzle ”vyplňuje”. Jen ten trigger na kopáku (nebo mlask blány?) být nemusel, ale rušilo to jen minimálně.

Zajímalo by mě, jak to počítá/ají, ty intervaly jsou tu (i v následující TBC) někdy dost neintuitivní. Asi i proto jsou na sebe členové kapely natočení a sledují se. Výsledek je ovšem naprosto přesný a i v jiných ohledech technicky precizní. A ani náznak něčeho líbivého, jen chladně odměřená krutost a negace. Paradoxně (?) to u mě často vyvolává blažený úsměv na tváři. V každé skladbě mi v pár momentech po zádech nějaký ASMR “mravenec” přeběhl, v Commuted ale nejvíc.

To Be Cruel z poslední desky laťku snižuje jen o maličko. Napětí a zlověstnost v kytarových postupech částečně přetrvává, ale je tu cítit i trocha zvláštní melancholie (v něčem blízká starším Neurosis). Dubin začátek šeptá jako na desce, zpytuje svědomí - své i posluchačů, nějakého kostlivce ve skříni má asi každý? Výkřik “Cry with me!” v pozdější části skladby je možná v kontextu kapely trochu rozpačitý, ale pořád působí dost syrově (a upřímně?) - deprese bez příkras. Poměrně dobře vyznívá i ruchová mezihra s Wyskidovým bušením mj. na gong a tympánovitě znějící přechod, jen zavěšený plech nebyl téměř slyšet. Nejsem si už jistý, ve které skladbě to bylo, snad právě v TBC, ale kruté a poměrně nápadité (!) vazbení bas/kytar spolu s lomozením bicích chvíli připomínalo brždění a následnou srážku vlaků. Stephenovi ke konci praskla struna, v pauze rychle mění kytaru a mučí nás dál.

V poslední Under Rotting Sky se Khanate z celého setu nejvíce přiblížili basovým masám SunnO))) a jejich primordiálnímu, jeskynnímu pojetí drone doomu, pocitům zavalení lavinou, pohřbení zaživa apod. O zvuk se šlo skoro opřít, resp. se občas opřel do mě tak, až jsem se musel zasmát. Bylo zajímavé, vlastně až relaxační, zavřít oči a soustředit se na to, jak ty vibrace tělem prochází. Prostřední část se přece jen trochu valivě rozjede, ale závěr opět patří rdousivému dronu, drtivým úderům a trýznitelské mantře: “We’re choked, me and you, choke, choke… want you choked”. A pak konečně smrt, stisk povolí, aplaus, za jeden kus navíc bych se nezlobil, i když… ono to vlastně bylo tak akorát. Setlist to byl reprezentativní a skvěle ukázal různé, byť vždy šeredné, tváře jejich tvorby.

Lehce předražený merch beru bez většího váhání, nákup prvních dvou desek a trika byla prostě (a)morální povinnost. Na cestu zpět nečekaně nabíráme JSt a VKl a snažíme se vymotat z Berlína slalomem mezi zúženími a uzavírkami, které nepobírala ani navigace. V mém post-Khanate, snově “vyndaném” stavu bylo řízení zpočátku skoro surrealistický zážitek, ale kofein, nadšení a pečlivý výběr muziky mě i navigátorku/spoluřidičku drží až překvapivě bdělé, do Prahy dorážíme bez nehody před 4 ranní.

Od vystoupení Khanate jsem měl dost vysoká očekávání, až jsem si říkal, jestli ne přehnaná, ale jo, přes nějaké marginální nedostatky mi naložili tak, jak jsem čekal, některé úseky svým účinkem i lehce překvapily. Přes prvotní výhrady jsem rád, že jsem je viděl právě v Berghainu - u nás prostor s podobnou kombinací vhodného genia loci a zvukových kvalit není. Tenhle koncert se u mě zařadil mezi nejsilnější, které jsem v rámci (nejen?) doom metalu zažil - tj. první dva koncerty Esoteric, SunnO))) v Lublani, Dark Buddha Rising ve Vopici a Underdogs'. Každá z těch kapel přes jisté styčné plochy razí jiné pojetí doomového extrému, Khanate jako chánové krutovládnou promyšlené, sadistické dekonstrukci sludge/doomu. Svým specifickým způsobem se dostávají i nejvíc na dřeň, k jádru toho, o čem by měl žánr být. Jejich nenávist, šílenství a deprese působí až znepokojivě reálně, lidsky, bez romantiky a zjemňování. A cením i ten morbidní smysl pro humor.

Na rozdíl od AddSatana nejsem ani zdaleka takový znalec ani fanoušek Khanate. I tak když se objevila informace, že letos Khanate kromě Roadburnu (kde mě kromě nich vůbec nic nelákalo) zahrají také v Berlíně, nebylo třeba dlouhého rozhodování a lístek jsem rychle pořídil. Kdo ví, jestli vůbec budu mít v životě příležitost je vidět ještě někdy znovu, žejo. Kdyby se ten koncert konal v jakémkoliv jiném podobně vzdáleném městě, s největší pravděpodobností bych si tam asi sehnal minimálně přes noc ubytko. No ale jelikož Berlín po své loňské návštěvě Never Surrender festivalu už regulérně nenávidím, při představě, že bych zde musel strávit jen o jeden den déle, než je nutné, raději na sebe ušiju bič a stejně jako Satanovic posádka i já sedám za volant a cestu Praha-Berlín a zpátky dávám v rámci necelých 15 hodin.

V sestavě já, Adramelech, Kubánec, Luboš a Umrlec vyrážíme krátce před jednou z Prahy a s jednou zastávkou jsme kolem páté hodiny už u klubu. Padá do nás kebab, nějaké pivo, dáváme sraz s dalšími známými a na sedmou jsme už nastoupení před vstupem. Berghain, resp. pořadatel CTM je docela fér vůči vozíčkářům, a když tam jdeš jako doprovod imobilní osoby, stačí pro oba jenom jeden lístek. I přes vyprodaný gig tam tedy zvládám protáhnout jednu kamarádku, s kterou si to pak výtahem zamíříme rovnou k pódiu. Nějaké martýrium na schodech, o kterém píše kolega, naštěstí neabsolvujeme. Pravda jinak, že jsem čekal ten hlavní sál v Berghainu trochu větší. Vzhledem k tomu, že Khanate letos hráli pouhé tři koncerty, předpokládal bych, že zvládnou naplnit podstatně větší kluby. Jinak je ale Berghain jako prostor docela cool, ten industriální genius loci má dost unikátní a apec taky mega.

Caspara Brötzmanna a jeho Bass Totem jsem viděl od samého začátku, ale nakonec jsem vydržel asi jenom 20 minut, než jsem uznal za vhodné jít raději na záchod (kdy se teda musí krásně rýsovat čáry), koupit si nějaké pití atd. Caspar na svou baskytaru drtil (předpokládám) lehce dronující improvizaci, ale co se týče účinku samotného zvuku, hráčské techniky nebo nějakého nápadu, moc jsem nepochopil, o co se přesně snaží. Pořádný drone to totiž nebyl. Brötzmann naopak pomocí tappingu hrál pořád dokola strašně podobné stupnice, což mohlo být zajímavé, když to udělal poprvé nebo podruhé, ale jak opakoval furt dokola to samé, strašně rychle mě přestal zajímat. Jasně, občas udělal nějaké to džn, ale jeho roli jakožto předskokana jsem chápal hlavně tak, že si holt přišel zahrát před známou kapelou, ale vlastně tam vůbec nemusel být.

A co se samotných Khanate týče, nelze nesouhlasit s AddSatanovým popisem a těžko se dodává něco, abych jen neopakoval jeho text. Detailní rozbor jednotlivých skladeb ode mě tedy určitě nečekejte. Nicméně hned z fleku říkám, že od samotného koncertu dostávám zhruba přesně takový účinek, jaký jsem očekával.

Původně jsem si tedy myslel, že budou hrát celou loňskou desku To Be Cruel a k tomu třeba nějaký přídavek. Nakonec jsem z ní poznal jen titulní kus, který hráli jako třetí. Zpětně si říkám, že zrovna mě tahle část koncertu bavila snad úplně nejvíce, asi i vzhledem k tomu, že ji mám docela dobře zažitou. Je tedy možné, že přehrání celého posledního alba bych ocenil ještě o kus více než ten výběr, který ve výsledku hráli. Tohle je ale jen teoretická domněnka. V reálu mi bylo totiž poměrně jedno, co Khanate drhnou a hlavně jsem si užíval, jak nás svým hlukem likvidují.

Koncert byl dle očekávání solidně nahlas. Ještě aby ne, žejo? Velká část známých ho dala raději se špunty. Já tedy s sebou pro jistotu své také měl, ale kromě asi minutové chvíle, kdy jsem je na chvíli zkusil vytáhnout, abych se akorát přesvědčil o tom, že to s nimi fakt nemá smysl, zůstaly po celou dobu v kapse. Zda to byl dobrý nápad, si nejsem úplně jistý. Následky jsem pociťoval ještě další dva dny, ale tohle prostě není gig, ze kterého byste chtěli pouze poloviční zážitek. Navíc veškeré vazby, skřípání kytary a výšky mi tentokrát překvapivě vůbec nevadily. Nejhorší byly paradoxně basy, které díky pořádnému aparátu byly opravdu masivní. Když tedy O'Malley s Plotkinem přešli do hlubokých dronů, občas jsem fakt skřípal zuby, jak to tlačilo.

Jinak jsem celou dobu upřeně pozoroval a byl plně koncentrovaný na to, co čtveřice po zhruba hodinu a půl předvádí. Je vlastně neuvěřitelné, jak brutální koncert Khanate dovedou zahrát s naprosto minimálními prostředky. Vlastně si těžko vzpomenu na jiný gig, kde bych se tak intenzivně musel soustředit na každý úder do bicích, zaskřípání kytary a každé Dubinovo zařvání, jako by právě měl skončit svět. Po celou dobu byl ten tlak s nekončícím napětím a zmarem vyloženě hmatatelný. Navíc vzhledem k tomu, jak se měnila hluková intenzita i podle toho, kde zrovna člověk stál, nějaký pohyb po klubu nepřicházel moc v úvahu. Byl jsem asi dvě řady za AddSatanem, takže cca v úplném středu sálu. A byť tedy nějaký pohyb dopředu/dozadu byl ještě v pohodě, když jsem se prohodil s Juklovou Hankou, aby lépe viděla, a udělal jsem pár kroků doleva, najednou jsem měl pocit, že mi odumírá půlka hlavy.

Když pak O'Malley kvůli prasklé struně vyměnil kytaru a Khanate dali poslední song, celková hlasitost najednou ještě o něco vzrostla a asi od poloviny jsem si začal přát, ať už kurva nepřidávají. Byť někteří už i ten poslední song bez špuntů fakt nedali, já nakonec vydržel. Kapela rozhodně svůj krutý status hlukově násilné legendy potvrdila a odcházeli jsme zmasírovaní až až. Osobně jsem dostal fakt to, co jsem chtěl, takže s “radostí” mohu říct, že mám odškrtnuto. A byť nejsem kdovíjak velký worshipper, za sebe říkám, že současná live podoba Khanate > poslední setkání se Sunn O))). Jasně, obě tělesa jsou trochu někde jinde, ale kde Sunn začínají být relativně komfortnější kapelou pro davy, Khanate tvle fakt ne. Byla docela prdel sledovat, jak polovina lidí, co tam došla, byli Khanate fans, kteří nějak vědí, co od toho čekat, a druhá půlka asi CTM hipsteři, co jsou zvyklí primárně na elektro a přišli jen kouknout na něco cool, ale pak z prvních řad hodně rychle mizeli.

Poté, co se rozloučíme se známými tvářemi a potutelně se na sebe s vygumovanými pohledy usmíváme, nastal čas na challenge největší. Sednout za volant a odřídit to zpátky do Prahy. V průběhu cesty si nejsem vůbec jistý tím, zda akorát slyším hukot auta při 160 km/h rychlosti na dálnici, nebo se jedná jen o vedlejší efekt koncertu. A nevím, jak se mi to podařilo, ale nakonec i se zastávkou k natankování a odvezení Luboše do jeho díry bezpečně přijíždíme se zbytkem crew kolem půl čtvrté do Prahy. Druhý den si žádnou hudbu ani nepouštím, nemělo to moc smysl. Stejně tak je otázka, zda po tomhle zážitku potřebuju vidět Khanate ještě někdy znovu. Jako kdyby hráli třeba v Praze, jasně, že bych na ně šel, ale vlastně bych byl spokojený i s tím, kdyby to po tomhle opět zbalili. Krutost!

Live foto z Kodaně © Maiken Kildegaard