Dantez: Pozitivní, až biblické jméno úplně nenaznačuje, že by město mělo hostit klub s primárním zaměřením na zlou hudbu. Po přezkoumání ale umístění začne dávat smysl. Rokáč sídlí nedaleko polských i slovenských hranic, proto vítá hned 3 národnosti k návštěvě, proto se z něj stává malý, poměrně unikátní melting pot.
Ojedinělost klubu nezapříčiňuje pouze lokace. Po obejití fotbalového hřiště se člověk nachází u stodoly, která si dekorace půjčuje z nejrůznějších odvětví – nechybí pokynutí steampunku, okultismu nebo středověké taverně. Klubu nechybí osvětlení provedené ve stylu starých kahanů, čertovské siluety na zdech ani vševidoucí oko. Impozantně rovněž působí dvě tváře z velikonočních ostrovů na bocích stage, které z úst foukají syntetickou mlhu do vystupujících. Ti, kteří nechtějí vystoupení dosvědčit napřímo, mohou zavítat na balkon s bočním můstkem s řetězy místo zábradlí. Bez většího přehánění se dá tvrdit, že je Rokáč jedním z nejimpozantnějších klubů nejen v rámci Moravy, ale i celorepublikově.
V poslední květnový pátek klub přivítal Marduk s hosty k příležitosti oslav 30 výročí kapelní existence. Během první poloviny turné připadlo započetí večera na pražské těleso Moorah s frontmanem častujícím se přízviskem Count Hroozah a bývalým bubeníkem z Master’s Hammer. Právě vlivy českého kultu lze z materiálu slyšet, přestože je Moorah záměrně odívají do post-blackmetalových kontur s odstíny gotiky. Roztodivná kombinace na osazenstvo klubu příliš nefungovala. Kapela nedokázala pořádně prorazit přes poměrně zahuhlaný zvuk. Půlhodinový set tak klubem spíše prošuměl.
S hutností se potýkali i následující Skaphos, avšak jejich načernalý death metal se dokázal poprat s ozvučením poměrně lépe. Francouzské čtveřici se v rámci metalového undergroundu velkého věhlasu nedostává – sám jsem o kapele poprvé slyšel, když o rok dříve předskakovali na stejném místě polským Vader. Naživo Skaphos však poměrně umí a nenechávají nic náhodě: pódium zdobí sítěmi a jinými proprietami, které evokují chaotické hlubiny oceánu. Samotný frontman působil jako metalová variace na kapitána Ahaba. A všudypřítomná disonance hudby s námořní estetikou souzněla. Skaphos primárně přepínají mezi pomalými kladivy po vzoru tuckerovské éry Morbid Angel a blackened deathmetalovými sypačkami Behemoth. Ze dvou zmíněných vlivů funguje první o poznání lépe – v rychlejší pasážích se totiž kapela začíná po chvíli zlehka točit v kruhu. 30 minut se tak pro Skaphos zdálo být akorát.
Podobně jako Skaphos, i Doodswens scénou kdovíjak netřesou. Holandská kapela působí na nosičích jako dvojice, naživo se na turné ovšem dostavuje pouze bubenice. Práce v přední linii se ujímá hostující duo, které se liší od přizvaných hudebníků zaskakujících na loňské první části turné. Novost uskupení je místy citelná – převážně monolitický black metal s vlivy staré norské školy odsýpá takřka bez problémů, jisté zaškobrtnutí lze jen vycítit u pár změn v tempech a při build-upech. Po většinu času ovšem sypačky s tremolo riffy fungují. Set rovněž umocňuje lepší zvuk, který od setu Skaphos výrazně zostřil a pomohl vyzvednout kytary. Zlá, trans navozující atmosféra souzněla s oltářem umístěným ve středu pódia i s prozatímním frontmanem, který si neodpustil ritualistické máchání rukama a stavění se do bafometických póz. Nechyběl kandelábr s černými svícemi, lebky, corpse painty ani honosné hřebíkové náramky. V mezích celkového ladění akce tak šlo o solidní a evokativní show.
Přesně o 15 minut později se pódium začíná schovávat za tradiční hustou mlhou, kterou doprovází rozostřený lomoz válečně laděného ambientu. Za nástroje se začínají vkrádat členové Marduk a set odpalují punkovou rubačkou Werwolf. Posléze – přesně na začátek sloky – se za mikrofon přikrádá Mortuus a bez většího úsilí vztahuje veškerou pozornost na sebe. Vokál zprvu trochu zaniká za nástroji, hned u druhé The Hangman of Prague se ovšem mix vylazuje a během Seven Angels, Seven Trumpets je vše stoprocentní.
První trojice skladeb nastiňuje mustr celého setu – několik typických mardukovských sypců po chvíli obměňuje skladba pomalejšího rázu. Nutno podotknout, že obě polohy jdou kapele bez problémů, například houpavá Bleached Bones svou hutností ničí podobně jako militantní Frontschwein, byť na jiný způsob. Hraje se napříč celou diskografií, skáče se od Dark Endless až k Viktoria. Mortuus se naživo zhosťuje tracků, kterým neposkytl vokál na deskách tak dobře, že člověk přestává mít chuť poslouchat originální verze.
Avizovaný konec ve 23:15 se nakonec o 20 minut posouvá. Nikdo si nestěžuje a každý další servírovaný blast beat zobe Švédům z ruky. Při třetím, zdánlivě finálním rozdýchání se čtveřice, nyní už konečně, naposledy vrací. Za rytmu Panzer Division Marduk bere z publika poslední zbytky energie a vzápětí se po sporých děkovačkách ztrácí ve zbytcích mlhy.
Při pohledu na koncertní intenzitu Marduk lze nabýt dojmu, že koncerty vyzní trochu rutinně, jako každodenní pracovní náplň. Opak je pravdou – kapela nevykazuje ztrátu vervy ani únavu materiálu věkem, dá se dokonce tvrdit, že v určitých ohledech sílí, zejména díky dominantnímu, nasraností poháněnému vystupování frontmana (řvoucí Mortuus zapřený celou váhou do kolena je dnes už kultovním obrazem). V závěru tak lehce zamrzel jen od loňska neobměněný setlist. Zvukový nátlak a nelítostnost celkového koncertu však i opakování snadno vynahrazuje.
MXL: Militaristický workshop ke třicetinám okovaných služebníků babylonského Marduka si probil krvavou cestičku i do Pardubic. No, z cestičky se nakonec stal koridor pro pancéřovou divizi Tigerů, která se v sobotu zakopala v lokaci rekonstruovaných prostor Žlutého psa. Byla sice škoda čerstvě zrekonstruovanou stodolu opět vyhodit do povětří, ale nedalo se nic jiného dělat.
Švédské komando na našem území intervenovalo pod vlajkou polského promotéra Nomad Concerts, a to hned během tří dělostřeleckých kampaní. Přesto nebyla účast potravy pro děla nikterak chabá. Odhadoval bych na dvěstěpadesát konvenčních raket plných tělních tekutin a vnitřností. Dokonce jsme s radostí kvitovali (kvičeli), že akci navštívilo nemálo půvabných žen, což by se u nás v Praze na black stát nemohlo. Je vidět, že si návštěvu z ciziny, mimo klasické trasy, publikum více cení.
Z českých luhů a hájů
A protože se náš pražský diverzní výsadek poněkud zdržel krmením vyhladovělých supů v centru města, přesun na periferii nás stál nakonec vystoupení Moorah. Naštěstí jsme pozice nepřenechali v plen nepříteli a využili předsunutou jednotku. Jeden z vojínů (dík, Vojto) narval sumky municí, nábojáky na něm jen cinkaly, jak utíkal, aby viděl show svého spolubojovníka z post-blackových Outward. V pozdějším hlášení velícímu důstojníkovi uvedl, že šlo o dobře zahraný energický set se zajímavými riffy a nesl se ve znamení debutu Marnost nad marnost, obsazení hudebníků je pořád nestabilní, ale že potenciál do budoucna tu je. Tak mu budeme věřit, později to samé vypověděl i při mučení ve vedlejším podzemním bunkru.
Co jsme už stihli celkem dostatečně, byli karlovarští Horrible Creatures. Jejich tvorbu neznám a kapelu jsem viděl poprvé. Chlapi do toho šli po hlavě a snažili se urvat co největší část frontové linie pro svůj územní zisk. Thrash/death mám rád a podobná produkce mě nemůže urazit, jen v tomto případě stál kapele v cestě k vítězství poměrně přebuzený zvuk. Lidé ovšem reagovali vcelku pozitivně a s řevem vylézali z děr po granátech do zorného pole světlometů.
Dělostřelecká příprava míjela cíl
Na francouzský kvartet Skaphos jsme se neshodli, zda to bylo ok nebo úplná p.čovina. Já tvrdil to druhé. Generický black/death s odkazy na Morbid Angel jsem chápal prostě tak, že mi hrají k pivu a syrečkům. Průměrné to bylo ve všech myslitelných ohledech, jejich životnost na frontě odhaduji do deseti minut maximálně. Čertužel hráli tak o čtvrt hodiny více a kašpárek s křesťanským krucifixem za mikrofonem strašil dál. Jeho image jistě přidala na dobré náladě v tourbusu, která podle interních zpravodajců nebyla úplně optimální. Není divu, účast na turné si musel každý účastník zaplatit a o nějakém velkém kamarádství s válečnickou bandou z Norrköpingu stejně nemůže být řeč. Skaphos už doufám nikdy neuvidím.
Okovaní dvoumetroví gayové a subtilní slečna za bicími z Nizozemí, to byla trochu jiná liga. Doodswens sice také originalitou nijak neoslní, ale při troše dobré vůle se ta životnost na bojišti razantně zvyšuje. Už proto, že měl stopadesátikilový pěvec v nátepnících kreativně narvané sady panelových vrutů z OBI, věřil bych, že se s nimi dá počítat i při několika protiútocích. Black tria se nesl zpočátku převážně ve středním tempu, zvuk byl velmi dobrý a produkce srovnatelná s tím, co se před dávnými lety začalo hrát na Severu. Dobytek na place se sebou také začal o poznání více komíhat a průběžně se zrychlovalo v nabíjení a odpalování. Hrůzyplná nuda předchozího aktu byla tak definitivně rozehnána. A ještě perlička. V Jablunkově si prý basák s kytaristou vyšlápli na nějakého opilce, který se nevhodně vyjádřil o jejich orientaci. Byla z toho údajně nepěkná mela a nebožáka pak nahánělo dvacet lidí s cepy a sudlicemi. Zda onen hlupák zemřel před polním soudem, nevíme, ale je to nanejvýš pravděpodobné.
Když jsou zbraně dobře promazané…
Než na stage dorazili Marduk, museli jsme již dávno přesedlat ze svíravě odporného točeného Staropramenu na lahvovou Plzeň. O to větší byla při kvalitnějším nápoji radost, když se industriálním hlomozem ohlásila švédská ocelová zrůda slavící svých temných třicet roků neblahého působení na vše laskavé a dobré v tomto světě.
Sestavou nicméně za ta léta prošlo na dvacet hudebníků, a tak jsem byl zvědavý, jak se Marduk předvedou v relativně nové sestavě. Po emisi poslední desky Viktoria kapelu opustil fenomenální drummer Fredrik Widigs a basák a někdejší kytarista Devo. Bicmana nahradil Simon (Eucharist, At the Grave, Panzerchrist) a čtyřstrunky se ujal Lindholm (Ondskapt, In Aeternum).
Úvod koncertu patřil dvouminutové punkovce Werwolf ze čtyři roky staré poslední desky a následovala o poznání svižnější palba The Hangman of Prague a Seven Angels, Seven Trumpets, obě z Plague Angel. To už bylo cítít, že artilerie z pódia cílí velmi přesně a granáty, miny i rakety padají přesně do zaměřených lokací. Vyrovnané šiky se ve vřavě začaly promíchávat a pravděpodobně z plynového šoku se začala projevovat značná demence některých odvedenců. Podobně jako na Mayhem v Brně, i zde se objevilo pár NSBM tupců, kterým zkrátka přijde jako skvělý nápad rozjebat lahváče uprostřed kotle. Naneštěstí nová podlaha v klubu po polití klouzala jak led a pokusy některých jedinců zapařit končily na zemi ve střepech. Jedinou účinnou obranou se opět ukázalo spojit síly a pomatencům opakovaně tu vrazit jednu do ledvin, tu přišlápnout achilovku nebo narvat loket do žeber. Tihle parchanti jen machrují, ale když jim ukážete, že nejste jejich otloukánci, hodně rychle jim změknou čuráci.
Mezitím to Mortuus a spol. valili dál, došlo na prastarou Those of the Unlight ze stejnojmenné placky a tato skladba předznamenala většinu setu. Hrály se totiž opravdu především staroby. The Dark Seems to be Endless z debutu, skvěle naservírované Materialized in Stone a The Sun Has Failed z Opus Nocturne či vynikající Beyond the Grace of God z Heaven Shall Burn…and We are Gathered. Nic proti těmhle hitům, to jako fakt ne. Ale je opravdu zvláštní, že kapela v setlistu ignoruje poměrně velký počet svých alb a připomínka některých válů z Rom 5:12, Wormwood či Serpent Sermon by určitě také stála za to.
Ale to už na nás tanková skupina kapitána Morgana útočila z druhé strany časové osy s novějšími skladbami Frontschwein, World Funeral, Viktoria či předposlední Wolves. Zvukově byl koncert velmi přijatelný a nováčkové do kapely zapadli úplně přirozeně, i když určitá pachuť byznysového kolovrátku zůstává. Normální člověk asi v nekonečně koncertující kapele vydrží jen těžko.
Takže šlo o rutinní vystoupení? Z tohoto pohledu určitě ano. Jenže pořád rutinní vystoupení nadprůměrné kapely a těžko se dalo něco těm nenávistným salvám hluku vytknout. I když nějaké ztráty proběhly, stále se poslední genocidy v rytmu Panzer Division Marduk dožilo poměrně dost warriors. Při srovnání s vystoupením Mayhem o měsíc dříve musím přiznat vítězství Norům, kteří působili jen přece o něco opravdověji. Každopádně na Marduk půjdu příště zas a velmi rád.
Fotky © MXL
Vložit komentář