Minimálně jednou jsem již na Marastu zmínil, že německá extrémní metalová scéna ve srovnání s okolními zeměmi zrovna kvalitními jmény neoplývá. Několik klenotů, jejichž alba zaslouženě okupují horní příčky všemožných žebříčků, se ale samozřejmě i zde najde. A tři takové kapely se právě vydaly na společné turné pod názvem Three Altars Burning. Řeč je o Necros Christos, Ascension a Venenum, kteří přijeli představit své nové nahrávky i do pražské Modré Vopice.

Venenum sice svou řadovku Trance of Death vydali už předloni, od té doby koncertovali různě po okolí, ale do ČR se vrátili až letos. Sám jsem sice měl možnost je vidět již v roce 2017, kdy se pro mě stali hlavní kapelou slušně nabitého festivalu, i tak jsem se na ně opět těšil jako poprvé. Venenum naštěstí nezklamali a byli opět výborní. Pro mnohé dokonce kapelou večera. Až na Cold Threat odehráli celý Trans Smrti od intra až po konec závěrečné trilogie jako z desky a namísto prostřední skladby zazněly dva kusy z eponymního EP. I když byla čtveřice totálně zahalená kouřem, svůj set odehrála bez výrazných chyb. Zvuk byl ve Vopici jako obvykle velmi slušný po celý večer, což rovněž přispělo k pozitivnímu zážitku. Venenum bych vlastně vytkl jedinou věc, a to málo výrazný vokál. Nevím, zda to byla chyba zvukaře nebo frontmana, ale občas jsem si musel doplnit vokální linky z paměti. Třeba skvělé pasáže jako „The great and the vast, the future, the past. Witnessed, forseen and understood at last.“ nebo „One cannot see the seer of seeing. One cannot hear the hearer of hearing.“ jsem raději odeřval spolu s kapelou. Z tohoto důvodu řadím předchozí setkání s Venenum o trochu výše, ale jinak jsem opět velmi spokojený.

Laťka byla hned od první kapely nastavena dost vysoko, ale věřil jsem, že minimálně Ascension ji udrží. Ti mají na kontě novou desku Under Ether, která mě s každým poslechem baví čím dál více, a hlavně pamatuji na jejich vystoupení na Funkenflugu, které dodnes považuji za jeden z nejlepších blackmetalových koncertů, které jsem kdy viděl. Tehdy hráli hlavně z The Dead of the World, tentokrát se pochopitelně soustředili hlavně na loňskou desku, které patřila hned úvodní skladba Ever Staring Eyes. Starší songy samozřejmě opomenuty nebyly, ale místo řadovky z roku 2014 se vzpomínalo nejvíce na výtečné album Consolamentum, a to hned třemi kusy. Stejně jako Venenum i Ascension měli pódium slušně zakouřené, ale na jejich výkonu se to vůbec nepromítlo. Naopak, díky tomu, že si před sebe postavil Arioch rudý reflektor, který mu v refrénech zářil do tváře, byla jeho image o to efektnější. Jeho vokál sice naživo nebyl stoprocentní a nepracoval s ním tak dobře jako na albech, i tak ale tohoto člověka, který vypadá trochu jako Severus Snape, obdivuji. Když si uvědomím,že momentálně hraje minimálně ještě v The Ruins of Beverast, Secrets of the Moon, údajně i v Triumph of Death, a do toho produkuje nemalý počet alb, klobouk dolů. Vzhledem k tomu, že Ascension byli nejnasypanější kapelou večera, působili i nejchaotičtěji. S dobrou znalostí nahrávek se dalo ale v sonzích orientovat a užít si nejen silné výkřiky jako „Necronaut koma“ nebo „Fire & faith“, ale také kytarovou práci. Kdybych měl ale porovnat koncert ve Vopici s tím v Rakousku, z více důvodů - jako zvuk nebo i místo konání - by zvítězil Funkenflug, ovšem až na konec. Čekal bych, že bude patřit závěru Vela Dare z novinky, který nakonec vůbec nezazněl. Nehrálo se ani nic z dema With Burning Tongues. Došlo naopak na Mortui Mundi, kterým končili minule, po kterém tentokrát navázali ještě koncem Consolamentum, čímž Ascension svůj set neskutečně nakopli, a jednalo se o nejsilnější moment pondělního večera.

Setlist Ascension:
Ever Staring Eyes
Fire and Faith
Ecclesia
Grant Me Light
Dreaming in Death
Thalassophobia
Mortui Mundi
Consolamentum

Přiznám se, že předkapely pro mě byly důležitějším důvodem k návštěvě než samotný headliner. Naštěstí se v pondělí moc nehrálo na to, kdo vystupuje jako první a kdo poslední, všichni měli plnohodnotné, téměř hodinu dlouhé sety. Na Necros Christos jsem byl ovšem také zvědavý. Kdysi v Německu jsem je trochu odbyl, tudíž nastal čas si je naživo konečně pořádně poslechnout. Jejich nekonečné album Domedon Doxomedon z loňského roku má navíc několik super skladeb, třeba hned úvodní I Am Christ, kterou zahráli jako první i ve Vopici. Ze začátku to Mrtvému Kristu satanužel moc nešlapalo. Na hudbě NC mě asi nejvíce baví dobrá práce s vokálem, který je skvěle frázovaný a občas zní skoro jako blackmetalový rap. Maltemu však chvíli trvalo, než se rozeřval a jeho hlas získal potřebnou hloubku. Podobně to bylo se zvukem. Ten byl sice dobře čitelný, ale zrovna black/death v pomalejším tempu, který Necros Christos prezentují, vyžaduje větší koule. Songy z novinky, které hráli v první půlce setu, byly tedy trochu unavené. Poté ale došlo na Black Bone Crucifix z EPčka Nine Graves a další ještě starší věci, během kterých Němci konečně ukázali, co v nich je. Materiál z prvních dvou desek Doom of the Occult a Trivne Impvrity Rites fungoval nesrovnatelně lépe, a pecky jako Necromantique Nun a hlavně Va Koram Do Rex Satan považuji za nejsilnější momenty jejich setu.

V jedenáct večer konec a my měli za sebou tři super koncerty tří skvělých kapel z Německa. Sice ne všechny aspekty pondělního večera lze považovat za stoprocentní, malé výtky bych našel u všech vystoupení, i tak ale musím říct, že se jednalo o nadmíru povedený večer. Hlavní zásluhu na něm mají hlavně kapely a jejich dobrá hudba, ale také pořadatelé za to, že spojili na jednom turné tak dobrá jména a přivezli je do Prahy. Jen tak mimochodem, o víkendu před Three Altars Burning tour jsem byl na festivalu v Lipsku (report se na Marastu objeví v dohledné době), ale ani jedna z německých kapel, co tam hrály, nebyla tak dobrá jako Ascension, Venenum nebo Necros Christos. Zvuk bývá ve Vopici taky poměrně slušný, tak co chtít víc? Jo, za zmínku stojí také super merch. Už dlouho jsem neviděl na podobném koncertě vinyly za 380 korun (jaké štěstí, že jsem za všechny zaplatil v minulosti mnohem víc). Tak teda díky, a budu se těšit na další podobné akce.