Loňský OFF oplýval kvalitou v takové míře, že jsem půlku věcí objevil až v průběhu následujícího roku. Jeden den tam byl skvělý, ale některé prošvihnuté věci dost bolí. Letos nehodlám tuto chybu opakovat.

Pro pojištění zdárného průběhu přibližně všeho vstávám v šest ráno. Kvůli rodinným záležitostem a opravě auta nicméně nabírám cca tříhodinové zpoždění, čehož využívá slunce k rozjetí pěkného pekla. Cestou se stavujeme na Rejvízském rašeliništi, které se bohužel pomalu a nezadržitelně mění v rejdiště turistů a existencí, které chtějí jejich peníze. V součtu s polskou skutečností nekonečné vesnice a zvykem prapodivného značení (zdravím Gliwice) tak dorážíme na místo po sedmé, tedy s více než čtyřhodinovém zpoždění.

Od loňska se nic zásadního nezměnilo. Areál v příjemném parku je rozdělen na chilloutovou zónu s merchem, stánky (jídlo a pití se odtud nesmí vynášet, alkoholu je málo a opilých lidí ještě méně, pro Čecha až nepředstavitelné), spoustou sedátek, laviček, křesel, stínu, a část, kde probíhá samotná hudební produkce. Pódia jsou opět čtyři, dvě velká otevřená a dvě menší zastřešená.

Kolem stadiónové melancholie Cloud Nothings jen procházíme cestou na The Soft Moon, který hraje v Trójka Stage, tedy větším stanu vzadu v areálu. Jejich desky jsou v zásadě post-punk posílený o či přehraný na synťáky, naživo však tento aspekt téměř zaniká a vystupuje taneční rozměr hudby. Jednoduchá rytmika (bicí + pady, basa; zpravidla nekonečné smyčky) strká svou hypnotičností většinu psych/kraut záležitostí do kapsy, melodika (kytara, synth) jednoduše tvoří plochy; jednou z nich je i zpěv. Vizuál je cílen na efekt maximální párty, jednoduchá světla blikají do rytmu a abstraktní projekce v pozadí je rovněž rytmizovaná. S výjimkou jednoho či dvou pomalejších songů je to skvěle vymyšlená a perfektně fungující tancovačka, na níž je nejlepší její gradace. Rytmy postupně nabírají rychlost, případně přibývají další vrstvy melodických ploch, přičemž kromě vývoje v rámci jednotlivých skladeb graduje celý set k závěrečné skladbě, v níž Luis Vasquez, centrální persona kapely, pouští kytaru a skáče k padům s až prurientovsky zlým zvukem, aby dokonal apokalypsu. Perfektní a správně temná diskotéka.

Girls Against Boys předvádí průměrný hardcore, respektive až legrační rokec.

Buke and Gase používají jedinečné nástroje vlastní výroby a svérázně nakládají i se strukturou skladeb. Bohužel však volné formy jejich folku začínají po chvíli trpět neuceleností a absencí emocí či napětí. Z desek vyznívají výrazně lépe, a to včetně zpěvu, ovšem ani tam nemají jedinečné nástroje až tak jedinečný zvuk.

V další hodině přehrává jakási lo-fi popařka s jakýmsi hip-hoperem jakési zásadní album Kraftwerk a jakási polská legenda přehrává své legendární debutové album, takže se jdeme najíst. Z polské legendy Zbigniewa Wodeckiho se klube skladatel jakéhosi symfonického rocku až barokního popu. Na pódiu je přes deset lidí, mj. smyčcový kvartet, ovšem ani to neuchrání Wodeckiho od jakéhosi dojmu „art rock pro rádia“ s až otravně pozitivní atmosférou. Čas se na tomto díle hodně podepsal, bude lepší zůstat u Magmy a King Crimson nebo i „našich“ Flamengo a Collegium Musicum. Ale relativně zábavné sedmdesátky.

Post-punkoví veteráni The Pop Group začínají výbornou minimalistickou pasáží, která se ovšem zvrhává v až moc barevnou a rockovou záležitost, jdu tedy zkoumat zázemí pro média. Novináři na OFFu představují víceméně stát ve státě, chybí tu jen stánek s jídlem. Oproti zbytku areálu nadbývá úschovna, wifi a klid, a rovněž stínu a židlí tu je víc než kdekoli jinde. OFF je na novináře velice hodný; z takového zázemí se člověku pomalu nechce vylézat, zvlášť v pekelných vedrech přes den.

Takže si tam tak sedím, koukám do stropu a najednou slyším drone. A protože strop se už okoukal, jdu naslepo do experimentálního stanu, kde hraje jakási lehce psychedelická potrhanost, které dominuje bubeník s rozbitou, tribální a hlavně velice dynamickou hrou. Masu hluku vytváří dva synťáky, jeden z nich obsluhuje slečna, která zároveň zpívá, takové skučení mezi Diamandou Galás a Ghedalia Tazartesem. Kytara a basa zvukovou stěnu jak vytváří, tak trhají. Celkově to je nádherný bordel, který vlastně drží pohromadě jen naprosto excelentní bubeník. Až zpětně zjišťuji, že to je Greg Fox, kterého jsem viděl s Liturgy a Benem Frostem (kde rovněž zabíjel) a který momentálně hraje také v Zs, a že kapela se jmenuje Guardian Alien a má jeden dost vyjetý klip. Veliké překvapení, skvělý koncert.

The Smashing Pumpkins odehráli vlastně perfektní rockový set, který svou k dokonalosti dotaženou formou přesně jednoduše ukázal, že je potřeba se neustále posouvat dál, jinak dojde ke sterilitě a následně ztrátě jakékoli překvapivosti, nudě. Jednoduše stereotyp rocku. Současně hrající r’n’b/house Alunageorge ovšem zní vyloženě ohavně.

Laurel Halo debutovala dlouhohrajícím albem teprve loni, a to na Hyperdubu. Ovšem zatímco Quarantine je právě tak písničkářská jako elektronická, naživo Halo vystupuje jen s DJ setem. Vůbec nezpívá a pozitivita z alba také někam zmizela. Do lidí se valí pomalá, neurotická, klaustrofobní elektronika. Tančit se na to dost dobře nedá, protože Halo láme a bolí. Na poslech se založenýma rukama je toho v hudbě zoufale málo. Tenhle set je vzhledný asi jako řezání pilou; dost možná nejděsivější vystoupení festivalu; a po přijetí nepříjemnosti hudby výborné.

Večer bohužel zavírá všudypřítomný Shackleton, set Haxan Cloaka byl z neznámých důvodů zrušen. Nic proti Samu Shackletonovi, i když ho už vidím potřetí s prakticky tím samým setem (tedy převážně z věcí z The Drawbar Organ EPs), takže ze začátku je to jen příjemné. Jenže Shackleton umí vrstvy synth zvuků, samplů titulních varhan, perkusí a basů splétat s bachovskou dovedností, postupně se rozjíždí párty a nakonec odcházím s jazykem na vestě až ke konci setu, protože pokaždé, když jsem se otočil, přišla nějaká skvělá pasáž.

Skvělý den, ale také náročný, především kvůli těm třiceti stupňům ve stínu. První krok k vytvoření pravidla.