Kanadští Panzerfaust se po roce vrátili do Prahy. Tentokrát místo v poloprázdné Modré Vopici hráli v trochu větším klubu, a to v Underdogs. Kolik na ně asi tak přijde lidí tentokrát, říkám si. Jasně, tentokrát jsou na tour s trochu větší kapelou, tak aspoň stovka by dojít mohla, ne? I když zase pondělí, znáte to…

Jaký překvapení, že dobrou půlhodinu před začátkem koncertu už bylo v klubu solidně narváno. Jestli nás loni ve Vopici bylo tak 70, tentokrát do smíchovského sklepení dorazily aspoň dvě kila. Čím to kurva? Velká část fans je mohla vidět aji loni na Brutalu, loni vydané album taky nějaký extra poprask nevzbudilo, tak že by tolik lidí dotáhli Afsky? Ať už za větší návštěvnost může cokoliv, je každopádně fajn, že kapely nemusely hrát v poloprázdném klubu.

Hned jako první celkem překvapivě hráli právě Kanaďané. Panzerfaust měli pódiovku prakticky totožnou jako loni. Tedy opět pokokot kouře, přes který skoro nešlo na kapelu vidět, uprostřed pódia postavenou obrovskou krabici, za kterou kázal zakuklený zpěvák s kostmi kolem krku a zbytek bandy pomazanej jakýmsi bahnem. Díky tomu, že Underdogs má podstatně lepší světla než Vopice, byl koncert samozřejmě vizuálně zajímavější, i tak by mi ale nevadilo, kdybych trochu více viděl na to, co kapela vlastně hraje.

Zvukově to ovšem aspoň ze začátku nebyl žádný zázrak. Nahlas to bylo dost, docela i navýškované, ale během prvních tří skladeb jsem měl co dělat, abych pořádně rozuměl kytarám. Třeba výborně gradovaná skladba The Snare of the Fowler, kterou to u mě Panzerfaust už dvakrát naživo vyhráli, zazněla snad hned jako druhá a její skvělá kytarová linka tentokrát docela zanikla. Nemohu tedy nezavzpomínat na Brutal Assault, který díky fakt masivnímu zvuku, dobře slyšitelné kytaře a také nejvýraznější pódiovce byl z těch tří koncertů Panzerfaust, které jsem viděl, rozhodně ten nejlepší.

V druhé půlce se to i v Underdogs naštěstí zlepšilo a vše bylo čitelnější, Vopici to pravděpodobně překonalo, a vlastně to vzhledem k daným podmínkám vyznělo i podstatně agresivněji. Alba mají celkem uhlazený sound, ve sklepě to naopak dobře řezalo. Daly by se najít plusy i mínusy, ale rozhodně Panzerfaust potvrdili, že naživo jsou podstatně silnější než z domácího poslechu. Tomu pomáhá i dobrý setlist, ve kterém se z posledního a docela nudného alba The Suns of Perdition - Chapter III: The Astral Drain nachází stále jen jediný song, a to ten poslední, který je zároveň nejlepší. Zbytek tvořily podstatně záživnější šlehy z prvních dvou kapitol trilogie. Na The Lucifer Principle ani nic staršího tentokrát nedošlo.

Po muzikantské stránce čtveřici jinak není co vytknout. Bubeník sypal fakt poctivě a zároveň hrál i dost pestře, ale úplně nejvíce kapelu táhne kupředu kytarista Brock. Ten nejenže sám zvládá odehrát veškeré kytarové linky (jsem si místy až říkal, jestli tam nemá nějakej sampl nebo smyčku, že tohle přece nemohla dát jediná kytara), do toho se stará i o většinu vokálů. Osobně mi dokonce jeho hlas k hudbě sedí mnohem více než Goliathův hluboký řev. Ten má sice docela mocnou sílu, a když se s Brockem střídají, je to dost cool, ale nemyslím si, že kdyby v Panzerfaust zpíval pouze on, že by to bylo k prospěchu.

Ve výsledku ale i přes určité výtky a srovnání s ještě o dost lepším festivalovým vystoupením docela spokojenost. Na jeden z koncertů roku to fakt nevidím, ale kdo viděl Panzerfaust prvně, mohl být pravděpodobně docela spokojený. Já se opět bavil dost, škoda jen toho zvuku, který nebyl úplně ideální.

No a Afsky? Tady se upřímně přiznám, že nejsem úplně cílovka, tudíž nechci moc plivat na kapelu, kterou sám aktivně neposlouchám, takže to trochu zkrátím. Začátek přebasovanej až běda, kopáky dunily až až, ale docela rychle se to srovnalo. Ve výsledku měli dost možná i lepší zvuk než Panzerfaust. A byť je stále sledoval plný sál, co jsem se pak bavil s různými kamarády, i je bavili tak 50/50. Odehrané to bylo na pohodu, live kapela, co doplňuje Oleho, to tam sází poctivě. Velkou část setu tvořily nonstop blast beaty a včelíny. Tremolové riffy maj borci v ruce. Ovšem co se songwritingu týče, minimálně po Panzerfaust vyznělo, jak je jejich hudba plochá.

Pracují primárně s atmo-blackovými plochami, které vychází ze starých Wolves in the Throne Room a podobných, což budiž. Jenže u téhle hudby je hrozně tenká hranice mezi tím, kdy to dobře sype a osciluje mezi okay melodiemi a teplým nesmyslem. Podobně to bylo i live. Uječený vokál rovněž tak někde napůl mezi blackovým jekotem a emo screamem. Došlo i na klidnější brnkající pasáže, aby to nebyl jen nonstop klepec, ale zrovna ty na mě fungovaly asi nejméně. Hrát jako první, možná bych jim věnoval více pozornosti, ale takto to pro mě byl večer hlavně o jedné kapele, a nezachránily to ani zapálené louče na pódiu a další srandičky.

Fotky © Tomáš Rozkovec / Musicserver