Kanadský kvartet Panzerfaust nabízí svůj pohled na black metal od roku 2005. Významnějšího uznání se však dočkal až s rozvíjením tetralogie The Suns of Perdition, kterou odpálila první kapitola v roce 2019. Úvodní díl jasně vytyčil hudební směřování. Chapter I: War, Horrid War nastiňuje páteř ze stravitelnějších momentů Deathspell Omega a rytmické sekce Kriegsmaschine, popřípadě Mgła, jejíž rukopis se sem tam otiskne i do riffů.

Navzdory velké a stále rostoucí zálibě v opisování od polské Mlhy by bylo poměrně nefér Panzerfaust řadit mezi evidentnější kopírky jako Groza, Uada nebo Dumal. Na první pohled zde chybí obligátní křiváky a závoje přes obličeje. Je dobrým znamením, že už samotnou stylizací se Panzerfaust odštěpují. Kapela rovněž podrobuje pódiovou prezentaci vlastní vizi. Vystoupením kapely vévodí masivní oltář, zpoza kterého káže frontman Goliath s kostěným náhrdelníkem a kápí, ze které zlověstně civí maska groteskního trojksichtu. Forma podporuje obdobně precizní obsah: vystoupení si v rámci intenzity i hráčských ostruh drží vysoký standard i konzistenci, což potvrdil koncert v  Modré Vopici i vydařený set na pětadvacátém ročníku Brutal Assaultu.

Vizuální stránce a hráčskému umu asistují hudební finesy, které kapelu od slyšitelných vlivů oddělují. V první řadě jde o vokální alternace dvou členů, které skýtají hned několik poloh a občas se dotknou i zkresleného zpěvu. Stále větší roli hraje atmosféra, kterou kapela buduje na rozsáhlejších, až 10 minutových skladbách, kde spoléhá na gradaci za pomocí vybubnovávání, vrstvení kytar a občasné ambientní prvky. Riffy zde pořád jsou, zdaleka však nehrají v celkové skládačce primární roli.

Třetí díl jde v rámci kultivace vlastní tváře nejdále: Panzerfaust nabízejí nejdelší desku čtyřdílného eposu, na které se rozehrává trpělivá hra s temnými odstíny. The Astral Drain se pouští do rychlejších poloh jen zřídka, například Bonfire of the Insanities na závěr eskaluje v bryskní blast beat, a funguje tak jako velké finále, které je stejně rychle a pádně utnuto. Ryze rychlou stopou je jen The Far Bank at the River Styx, při které Panzerfaust pozapomenou na vlastní rukopis a oddají se čistému Mgła worshipu: od rozlehlých kytarových motivů, přes hajtkovou cimbálovku, až po instrumentální stopku s výkřikem do prázdna.

Zbytek desky se věnuje kontemplativnějšímu výrazivu. Hraje se pomaleji, s důrazem na temnotu, kterou funkčně podtrhávají variabilní vokály – jednou se přeřvávají, jindy se efektně vrství. Panzerfaust si umí hrát s dynamikou jednotlivých poloh, i na jednom tracku se tak posluchači dostane klidnější kázání, které posléze přejde ve vyburcovanější řev nebo zpěv.

Navzdory vleklosti skladeb dokáže deska po většinu doby držet pozornost. V daném ohledu pomáhá precizní perkusní sekce, která nyní více než Darksida z Kriegsmaschine připomene krocenější momenty Dannyho Careyho z Tool. Rozbíjení táhlosti svižnějšími vsuvkami by se ale hodilo více. Docela zbytečně působí i čtveřice ambientních inter, které míru vleklosti posouvají na snesitelnou hranici.

The Astral Drain posouvá kapelu trochu jinde, do charakterističtější polohy. Práce na vlastním zvuku občas Panzerfaust hodí do nešťastného kolečka, ze kterého by se šlo vymanit větší porcí svižnosti a agrese. Vytyčený směr se pozvolna osvobozuje z oparu mlhy, sledování vývoje je přitom dostatečně zábavné.