Fotky: celá galerie ZDE

Neortodoxní, progresivně pojatý metalový večer odstartovala šílená americká parta The Callous Daoboys. Šestice, která provozuje hodně ulítlý crazy mathcore blázinec, bohužel po hudební stránce nevyzněla moc dobře. Nasazení bylo v pořádku, vystoupení bylo zběsilé, ale to jaksi samo o sobě nestačí. Pod šílenou image a rádoby chaosem musí prostě hrát nějaká hudba. Tady nehrála.

Kytary nebyly slyšet, ale ne kvůli tomu, že by zněly potichu, jako spíš prostě proto, že nic kloudného nepředvedly. Slečna kytaristka nalevo na podiu byla sice k sežrání, ale na svůj nástroj zabrnkala jen občas, a to ještě s dost zastřeným, nečitelným zvukem a druhý kytarista neexceloval. Z podia se tak většinu času ozýval hlavně řev a bicí v chaotickém rytmu, což uchu zrovna nelahodilo. Sem tam byly slyšet housle, které ve spojení s chaosem působily zajímavě, spíš si ale myslím, že k němu moc nepasovaly. Nejlepší byly ve finále ty pasáže, kdy hrála samplovaná diskotéka. TCD by měli na živé prezentaci určitě ještě zapracovat, protože ve studiu jim to jde a poslouchatelné songy poskládat umí, v Akropoli je však nedokázali naživo (stejně jako na BA) v ucházející kvalitě odprezentovat.

Následující Unprocessed byli o deset levelů výš. Měli hned od začátku naprosto parádní zvuk, a hlavně z muzikantského pohledu převáděli skutečné parády. Členité a originálně vystavěné skladby byly zahrané ve špičkovém instrumentálním provedení.

Kapela začala tvrdě a první dva songy Hell a Lore z nové desky byl solidní masakr, postupem času se však hudba častěji překlápěla do více měkčích poloh s důrazem na melodický vokál. Pořád však šlo o nadstandardní kvalitu, kdy zejména kytarová kouzla principála Manuela braly dech. Chvílemi bylo vše suprové až neuvěřitelně, a to zejména v případě čistého zpěvu. Ten byl třeba u skladby Trash z novinky takřka nerozeznatelný od alba a naprosto nevěřím, že to bylo zazpívané živě. Tento nešvar se díky rozvoji technologií rozmáhá v poslední době čím dál víc a bohužel asi nezbývá nic jiného, než jej přijmout jako holý fakt.

Každopádně Němci předvedli z hudebního pohledu naprosto famózní výkon, kdy hudba byla nejen skvěle zahraná, ale měla i grády a zněla živelně. Z mého pohledu Unprocessed přehráli rozdílem třídy i hlavní hvězdu.

Tesseract byli zklamáním. Nejsem úplně jejich die hard fanoušek, kapelu jsem naživo vlastně dosud neviděl a na koncert šel spíš ze zvědavosti. Musím ovšem konstatovat, že to bylo slabé, protože jsem čekal něco dost jiného.

Kapela naživo vůbec nepůsobila jako progresivně metalový vizionář jako z desek, ale spíš jako laciný komerční spektákl. To, že zpěvák bude exhibovat, jsem tak nějak čekal, že to však bude celé pojaté ve stylu Daniel Tompkins + doprovodný band, mne překvapilo.

Především hudební složku jsem si přestavoval mnohem zajímavější a hlavně tvrdší. Kapela hrála po čistě instrumentální stránce nudnou údržbu bez výrazného nápadu, bez koulí, bez energie. Songy byly stále stejné, kytarové riffy průměrné a pořád dokola ty samé, bicí bez groovu. Ve finále to okázalý vokál vlastně zachraňoval. Bohužel jakkoli uznávám, že DT je kvalitní zpěvák, tak z mého pohledu se jeho hlas do djentové hudby nehodí. Jeho výrazný, na sílu tlačený zpěv mi přijde dost jednotvárný a hází celkový dojem z živého vystupování Tesseract někam směrem Linkin Park, což není úplně ono. Problém koncertu ale nebyl zpěv. Z mého pohledu kapele prostě chyběla živelnost. Tohle bylo příliš hodné, uhlazené a bez energie.

Berte to však jako můj osobní dojem, protože publikum aplaudovalo nadšeně. Ve vyprodané Akropolis nebylo absolutně k hnutí, takže kapela zřejmě v sobě něco má, protože jinak by tolik lidí nepřišlo, a dle reakcí přítomných se její výkon líbil. Mně však ten večer přesvědčila pouze jedna parta, a sice Unprocessed. Ti byli výborní, takže návštěvy nelituji, znamenám si je do deníčku a příště půjdu na Manuela a spol. znovu.

Souhlasit budu u předkapel. Jak The Callous Daoboys na desce zní zajímavě, živě jejich tvorba zněla spíš punkově, narovnaně, bez známek výrazných překvapení a fakt s nedobrým zvukem. Ne nesrozumitelným, ale tak divně namíchaným a nedynamickým, že neznat kapelu, nepochopil bych, proč mají za zády namísto loga na projekci vtipně odstaveček z Wikipedie s uvedením kontextu jejich názvu a žánru. To Unprocessed jak na podium vylezli, vládli. Výtečný zvuk, byť bych si ho dovedl představit hlasitostně údernější (bohužel to ale dnes v digitální době bez použití aparátů na pódiu není úplně možné), Manuelova jistota ve zpěvu a dominance všech instrumentů, byť to naživo nevyznělo tak ekvilibristicky jako na deskách. Setlist postavený na výborné novince doplněné uprostřed setu geniální Artificial Void.

A co Tesseract? Zklámáním bych jejich vystoupení nenazval. Zvuk byl skvělý, Tompinks exceloval, energie - ano - úsporná. Tesseract ale nejsou divoši, jsou trochu hudební nerdi a na pódiu nikdy neřádili. Zvuk nepostrádal dynamiku ani sílu, Jay Postones nejen bezchybně hrál ale i groovoval (!!!) po celý koncert a jeho akrylová souprava naživo i přes drobnou plasticitu má ve vrstvě kytar geniálně průrazný zvuk. Sporadicky se dá říct, že zrovna on, jako nejvzdálenější a navíc sedící muž, dával do vystoupení nejvíc energie.

Koncerty Tesseract ale jsou především o písničkách. Ty totiž od návratu krále v roce 2014 Angláni také skládají, proto v nich je Daniel tak výrazný. Mně to u nich někdy vyhovuje, někdy vadí, protože to sráží aspoň trochu té divokosti, kterou měli na svém počátku okolo 2010, což mi nečekaně vynahradili přídavkem koncertu.

Odehráli totiž část svého Concealing Fate (Acceptance a Deception, bože!), kterou jsem myslel, že už v jejich zkušebně/studiu zavál čas. Jinak byl set postaven logicky na novince War of Being, z níž zaznělo pět věcí, kdy se přes úvodní Natural Disaster a Echoes dostali k Nocturne z dle mě vrcholné desky Altered State, pak jsme si připomněli Dystopii z Polaris a King ze Sonder a zas následovaly nové věci The Grey a Legion vč. titulní monumentální skladby novinky a další skladby.

Obecně se dá říct, že jsem fanouškem kapely, ale nezmínit nemohu, že koncert se časem slil a postrádal, až na zmíněný závěr, výraznější hudební překvapení, který by jinak až příliš komplexní setlist nějak rozbil a dokázal by ho rozdělit alespoň na dvě půle. Prokazuje to, co si myslím o nové desce. Je to dobrý materiál, ale Tesseract se i přes blyštivější momenty poslední roky trochu zasekávají v teseraktu.