Úterní koncert pro mě začal, když jsem na toaletách potkal Mausera (ex-Vader), kterak před zrcadlem realizuje svoji polskou představu o tom, co to znamená vypadat drsně. Kapela Unsun (název může evokovat nepovedený pokus o ambigram) stála především na vizáži, protože, řekněme to hned a na rovinu, hudebně se jedná o naprostý propadák. Celý hrací čas jsem přemítal, jaký to asi musí být pocit hrát před hvězdou formátu Tristanie, a přitom nabízet takový odvar ze starých onucí. Ještě bych pochopil, kdyby se jednalo o projekt nadšených děcek, co poprvé pořádně drží kytaru a mají příležitost se ukázat světu. Jenže od myšáka Mausera by se čekala aspoň určitá míry sebekritiky. Nebo se na něčem podobném dají vydělat prachy? Vážně netuším.
Unsun je jistým zvráceným způsobem úžasná kapela, protože se do ní dá naprosto

perfektně strefovat: ponechme stranou primitivní riffy (občas okořeněné sólem, aby se polský Myšilov předvedl), jednotvárný rytmus a hýkačku (zpěvačka zpívá, hádejte, co dělá hýkačka). Zajímavější jsou srandičky okolo jako kupříkladu větrák, který během vystoupení husťácky čechral Mauserovy pačesy, dredatý basák, který vzhledem připomíná Mortiise (a na rozdíl od norského skřeta má dost velký nos, takže nemusí používat umělý), nebo zmíněná siréna Anna. Její snaha být náramně rokenrolová vyvolala úsměv nejen na mé tváři, ponoukání „I can't hear you!“ nebo „I love you all!“ si může dovolit Ozzy Osbourne, ale ne tohle blonďaté nic. Řídké publikum odměnilo kapelu potleskem ze slušnosti a nemyslím, že kohokoli mrzelo, když Poláci odešli.
Zatímco na Unsun jsem byl připraven poslechem aktuálního CD (vydržel jsem tři songy – je to fakt pecka, kupte to), Asrai mě odradili od bližšího seznamování, už když jsem si prohlížel jejich fotky na Last.fm: spílejte mi do konzervativců, ale mě postarší ženštiny v latexu vážně moc nepřitahují. Naživo Asrai působí stejně jako na fotografiích: true gothic pětice (z toho tři ženské: zpěv, bicí a klávesy), nad jejímiž modely gothičtí návštěvníci jistě závistivě slinili, ostatní se spíše shovívavě usmívali – například kytarista v latexových kalhotách trochu připomínal potápěče, ovšem jelikož mu jako 'top' sloužila jakási atrapa brnění, zřejmě by se potopil jenom jednou. Žerty stranou: Asrai hudebně rozhodně nebyla taková hrůza jako

Unsun, Nizozemci působí už neuvěřitelných 20 let (co jsem říkal o postarších ženštinách?) a rozhodně jsou sehraní a drží určitý koncept. Pochválil bych mocný ženský zpěv; zaujaly mě též aranže, kdy latexový potápěč fungoval se svojí kytarou spíše jako subík, který tvrdil muziku v refrénech, zatímco jednotlivé sloky byly vybudovány na rytmice a klávesách. K rytmice jednu genderově zabarvenou poznámku: ještě nikdy jsem neviděl takové jemné mazlení s bicími, jaké předváděla paní bubenice. V tom musel být buď mateřský jemnocit, nebo obava, že jí při prudkém pohybu praskne korzet. Hudba Asrai je spíše pomalejší a atmosférická, věřím, že pro fanouška gothic rocku nebo metalu se muselo jednat o záživnou show. Ne tak pro mě – avšak zde jde o můj dojem, nemyslím, že by kapela udělala cokoli špatně.
Tristania nastoupila za tucavých zvuků intra, z něhož se záhy vyklubal singl z nové desky Year of the Rat - soudě podle nadšeného pokřiku fanoušků a lesa zdvižených rukou, většina nepočetného obecenstva byla zvědava především na norskou superstar a svou oddanost dala během koncertu opakovaně znát, až norští muzikanti zářili spokojeností. Již druhá narážka na nedostatek lidu má své opodstatnění: podle mého odhadu přišla na Tristanii tak stovka návštěvníků – vzhledem k vysoké ceně za lístek a termínu uprostřed pracovního týdne není ani divu; dá se usuzovat i z toho, že po vydání kontroverzní desky Rubicon, která se zřejmě líbí jenom mně, nad kapelou spousta fandů zlomila hůl. Přece nepůjdou na pop. Ti, co se dostavili, však zřejmě nelitovali; podařilo se vybudovat vskutku přívětivou atmosféru a donutit kapelu dvakrát přidávat se také nepoštěstí vždy. Ale postupně.
Tristania vystoupila v šesti lidech, bez klávesáka Einara – jeho party byly, jak je zvykem, puštěné z playbacku. Zajímavostí, a pro mě velkým překvapením,

bylo, že lídrem kapely není ta úžasná mrňavá Mariangela, z níž jde kdekomu hlava kolem a na niž fanoušci chtiví italského masa nejednou křičeli květnatá vyznání lásky, nýbrž bradatý taťka Kjetil Nordhus, který celý koncert 'odmoderoval', odděkoval a téměř neustále byl v centru dění. Trefně jsem jej v recenzi na desku Rubicon označil za celebritu: jeho pěvecký výkon byl famózní, s publikem komunikoval srdečně, zároveň bez zbytečných hvězdných póz; předchozí zpěváky dokázal s přehledem zastoupit, se zavřenýma očima bych ani nepoznal, že v kapele už neúčinkuje Østen Bergøy. Stejně přesvědčivý byl i řvoucí kytarista Anders a záda všem kryjící vousatý basák Ole; Mariangela se držela spíše vzadu, svoje party odzpívala s přehledem (prokázala tak, že si ji Norové do kapely nepozvali jen kvůli půvabům) a rozhodně jí šlo ke cti, že se u starších skladeb nesnažila napodobovat Vibeke – byli jsme tak ušetřeni pseudo-operního patosu, aniž by tím kompozice nějak výrazně utrpěly. Svoji hlavní přednost – vokální preciznost a variabilitu – Tristania s přehledem obhájila i naživo.
Přestože je turné pojmenované podle aktuální desky Rubicon, playlist pokryl v podstatě celou kariéru tělesa: zazněly tak staré kusy, že jsem si je skrze stařeckou demenci ani nevybavil; hrálo se i z vrcholného alba Ashes a vše, co kapela naservírovala, bylo přijato s povděkem a nadšeným hlaholem. Nejvíce se povedly právě písně z několikrát jmenovaného posledního alba, které byly čerstvé a naživo zahrané s větší razancí, takže nebylo možno si stěžovat na měkký zvuk nebo přeslazenost. Kjetil nás na závěr několikrát ujistil, že jsme skvělí a že se zase brzy uvidíme, mohlo se jít spát. Tristania byla výborná: potvrdila, že starou i novou éru kapely lze propojit, že personální proměny kapele přinesly oživení a nikoli úpadek a že rozhodně nepatří do starého železa.

Playlist:
1. Year of the Rat
2. Beyond the Veil
3. Protection
4. The Emerald Piper
5. Down
6. The Wretched
7. Libre
8. Circus
9. Amnesia
10. Shadowman
11. Angellore

12. Exile
13. Tender Trip on Earth

14. Sacrilege