Kdy: čtvrtek 17. říjen 2024
Kde: Německo, Drážďany, HD - Metalbar

Je to už 7 let, co Ulcerate hráli v ČR. Od té doby je sice v Evropě byla možnost vidět, nejblíže pravděpodobně v Lipsku v prosinci 2022, ale nějak se nikdo z nás nedokopal k tomu na ně kamkoliv dojet. Letos vydali Novozélanďané nové album Cutting the Throat of God, se kterým dorazí příští měsíc i do Prahy. Když se ale objevila možnost je vidět o měsíc dříve i v Drážďanech, kam je to z Prahy skoro co by kamenem dohodil, na Brutusáčkův dotaz, zda bych dal Ulcerate i tam, odpovídám, že dal.

Z Prahy ve čtvrtek 17. října vyrážíme nakonec v čtyřčlenné sestavě (já, Brut, vihkav a Kory), hned před klubem parkujeme pár minut před sedmou a jdeme kouknout do klubu. Koncert byl na poslední chvíli, údajně kvůli technickým problémům přesunutý z Reithalle do podstatně menšího prostoru HD - Metalbar. K našemu překvapení se jedná spíše o takovou hospodu s malinkým sálem k hraní v podzemní místnosti kousek za barem. Něco mezi Hells Bells a Modrou Vopicí, kam se odhadem vleze tak 100 lidí. Huh, že zrovna tady uvidím svůj úplně nejmenší koncert Ulcerate, jsem nečekal. Ale proč ne? Stejně mám takhle intimní koncerty nejraději.

Krátce po sedmé začíná první kapela Chaver. Němci hrají takový nasraný mix sludge a HC s lehce blackened prvky. Jedná se ovšem o mnohem pomalejší a hutnější fúzi těchto žánrů, než hrají třeba Celeste, Hexis a další. Zvuk je od samého začátku gut jak cyp. Dost basuje, ale aji detaily bicích jako činely a virbl jdou dobře slyšet. Klub téhle kapele nabízí dost UG podmínky, ale v tom nejlepším slova smyslu. Basa celý koncert hezky diktuje, kytara jede tremola nebo hutné riffy, v hudbě jde cítit nejvíce nasranost, nějaká beznaděj a nenávist.

Tohle by mohlo by sedět fans KEN Mode a podobným noise rockem nasáklých kapel, za což rozhodně mohl správně špinavý, ale zároveň dobře čitelný zvuk. Na nějakou sladkost či uhlazenost jste mohli zapomenout. Celý koncert zpívá basák a dost silový bubeník. Ten tam občas vpálil i nějaký ten crust rytmus, ale spíše sázel násilné údery. Co se strun týče, přišlo mi to postavené více na base než na kytaře, ale i ta zde hrála svou roli a postarala se o to, ať dost hlasitý koncert i příjemně řeže. Po asi půl hodině je vymalováno a já jsem mile překvapen. Od kapely, od které jsem předem nic neslyšel a nečekal vůbec nic, nakonec dostávám super koncert.
Druzí pak byli angličtí Abduction. A byť studiově to je one man projekt, na pódiu bylo najednou lidí pět. Jednalo se tedy o jedinou početnější čtvrteční bandu. Mozek projektu A|V zde, předpokládám, zpíval. Jako jediný měl na sobě bílou masku, zbytek sestavy působil dost civilně, poskládaný z různých hipster, punk, vágus metalistů. Hudebně se jednalo o celkem moderní dissonant black. Ze začátku tomu nešlo moc rozumět, ven lezla pořádně jen jedna kytara, ale postupně z toho čím dál více krystalizoval Island worship. Ozvaly se i nějaké orientálnější prvky, ale jinak hodně Sinmara meets Mišpyrming model. K tomu hromada reverbu na vokálu. Jak taky jinak?

Nasypaní byli Abduction poměrně dost, ale taky zahuhlaní. Oproti první kapele teď byl dost rozdíl ostrost vs. atmo s tím, že z boku sálu to znělo asi lépe než uprostřed. Deathspell Omega zde šli taky trochu slyšet, ale Britové více pracovali s plochami než výrazně disharmonickými vyhrávkami. Nic extra, doma si Abduction asi nepustím, holt to bylo poměrně béčkové, hlavně když zpěvák začal čistě zpívat, ale roli předkapely splnili celkem dobře. Než nějaké rozpaky z hudební složky jsem měl problém spíše s tím, že jsem to kapele absolutně nevěřil. Teatrální zpěvák se snažil až moc, zbytek kapely to měl docela v píči. První Chaver za mě tedy byli mnohem silnější.
Zdá se ale, že čtvrteční večer musí skončit docela brzo. Je asi tři čtvrtě na devět a už se rozeznívá intro Ulcerate. Dle očekávání se začíná otvírákem z letošní desky Cutting the Throat of God. V tuhle chvíli to zvukově trochu haprovalo, šlo poznat, že se některé věci řešily na rychlo a šlo o to hlavně stihnout nahodit věci na stage, rychle to zapojit, trochu nazvučit bicí a začít hrát. Na kytaru moc nebyl čas. A vzhledem k tomu, že Hoggard své kytarové linky hodně rozděluje do sterea, některé riffy šlo slyšet dobře, některé se trochu ztrácely. Časem se to výrazně zlepšilo, ale stejně jestli třeba vypíchnout jednu věc, která nehrála v Drážďanech úplně stoprocentně, byla to právě kytara.

Tady je celkem jasné, že současný setup Ulcerate je dělaný na větší pódia, a když stojíte půl metra od repráku, nemá to šanci vyznít jako z desky. I tak jsem ale hodně rád, že jsem měl kapelu možnost vidět v takto “zkušebnovém” prostoru. Reálně jsem už vůbec nečekal, že Ulcerate ještě někdy spatřím v klubu, co je ještě menší než Vopice a celou kapelu včetně Jamieho, jehož bicí jsme pochopitelně celý koncert soustředěně sledovali, zde máte doslova na dosah. Kapela zde hrála hodně nahlas a nejen díky proměně materiálu, ale i vzhledem ke zvuku zněli více blackově než deathově. Nejvíce, i díky malému prostoru, šly ven bicí. Dále slušně diktovala Kellandova basa. I jeho vokál byl poměrně suchý a více agresivní než z alba. Kytara by mohla lézt ven více, ale záleželo hodně na pasáži. Třeba klidnější vyhrávky byly úplně krásně slyšitelné, riffovačky v sypanicích tvořily spíše podmaz.
Stejně jako na několika minulých koncertech (vzpomínám na první Vopici) to byl o dost více syrový metal a méně post-rock. Hrálo se jinak pouze z posledních dvou alb. Na některých letošních setlistech jsou v přídavcích zmíněné klasiky Dead Ocenas nebo Everything is Fire, které bych si samozřejmě dal rád, ale reálně mi zaměření na nový materiál nevadil. Obě poslední desky jsou hodně silné a mám je rád, s přibývajícími poslechy navíc síla materiálu roste a jde poznat, že i kapela je hodně sebejistá s jeho prezentací. Čím to asi je, že desky z let 2013 a 2016 ignoruje a soustředí se na současnost s občasným zavzpomínáním na staré dobré časy?

Střídání skladeb z Cutting… a Stare into Death and Be Still ale funguje výborně. I přes subtilnější kytaru a zkušebnový feeling se jednalo o hodně dravý koncert. Nonstop po celou dobu pochopitelně nakládají Meratovy bicí a s přibývajícím časem roste ten typický hypno-fanatismus. Koncerty Ulcerate se zkrátka vyvíjejí a postupně vás čím dál více namotávají stejně jako jejich alba. Poslední tři skladby, na jednu z nichž Hoggard vyměnil kytaru (že by se přeci jen jednalo o něco staršího? nejsem si jist, myslím ale, že ne), už s davem cloumají dokonale. I veškeré riffy a vyhrávky lezou ven čím dál lépe, čemuž možná pomohl i přesun na levou stranu pódia.
Během titulního songu ze Stare… naskakuje husina jako debil. Ten závěrečnej riff je jedna z nejlepších věcí, co kapela za celou svou historii složila. S tím, že mě tímhle odpálí, jsem ale docela počítal. Že mě ale nejvíce bude bavit přídavkový titulní song z novinky, na to bych si úplně nevsadil. Ta “tutu tudududu” kytarová linka vyzněla fakt honosně a když jsem si ji během koncertu začal pobrukovat, pár dalších okolostojících návštěvníků se ke mně okamžitě přidalo.

Konec, potlesk, čau. 22:08 na hodinkách a my se po sežrání kebabu mohli sbalit a krátce po půlnoci dorazit do Prahy. Jak se tak po koncertě bavíme, společně se shodneme na tom, že úplně stoprocentní to sice nebylo, ale i tak nadšení z koncertu převládá. První Black Pes se dvěma kytarama zůstává nepřekonaný, první Vopice taky, ale rozhodně se jednalo o mnohem lepší gig než na Brutalu a osobně se mi to líbilo i více než druhá Vopice. Vidět kapelu v nejkomornějších podmínkách ever byl rozhodně zážitek a zároveň bylo super se přesvědčit o tom, že nový materiál naživo funguje fakt skvěle. V listopadu se v Praze máme na co těšit.