V sobotu 22. října měla Prahu zahalit studená kaskádová mlha linoucí se z trůní místnosti plné vlků. Spolu s též americkými Incantation a Stygian Bough šlo o poněkud nevšední trojici, ovšem za mě nikterak špatně zvolenou. Atmo black, old school death a funeral doom na jednom koncertě? Počítejte se mnou.

A mohlo to být ještě zajímavější, kdyby druhou kapelou byli Blood Incantation, kteří měli být součástí turné minulý rok, dokud nebylo přesunuto. Čertužel, mor je nemilosrdný a zaklínání proto nebylo dostatečně krvavé – přeci jen když si spočtu, kolikrát jsem už viděl naživo Incantation (alespoň pětkrát) a kolikrát vypadnuvší a zajímavější kapelu (přesně jednou - letos na Brutalu), preference je jasná. I tak více v pořádku než minulí méně zajímaví Wolvennest, hrající před Wolves na tomtéž místě minule; ač nemají špatné nahrávky, naživo nuda, ze které ve třetině zalézám debatovat ke stolu, zda bylo 11. září inside job.

Stygian Bough hrají poctivý atmosferický funeral doom s čistým zpěvem i hlubokým hrobním growlem. Jak si každý jistě všiml, jde o projekt (nebo minimálně jedno album) složený z kultovní pohřební dvojice Bell Witch a Erika Moggridge, známého svým serversko-folkovým projektem Aerial Ruin. Kvalitu této na pohled poměrně zvláštní kombinace ale potvrzuje jejich předchozí spolupráce na albech Bell Witch, které Erik doplňuje svým kouzelným zpěvem. Po tragické smrti bubeníka Adriana začali už Bell Witch s novým bicmenem Jessem hrát samou nudu a jsem k nim spíše skeptický. Ovšem do již prvních melodií alba jsem instantně zamilován a těším se na jejich show více než na zbytek. Takový hudební smutek se nedá vyjádřit slovy. Dylan se otřásl a opět vyšvihl nahoru. Tohle můžu.

Abych se vyhnul frontám, jsem na značkách a vcházím mezi prvními. Stihnu naklopit asi dva škopky a slyším první tóny již o sedm minut dříve, než bylo v plánu. Jsem ale seznámen s nepříjemnou realitou v podobě epidemie žvatlalů, která okamžitě procitne i v budoucích tichých pasážích. Asi nemá cenu zde vysvětlovat, že tišší místo ve skladbě rozhodně neznamená zelenou pro vokalizaci vašich megadůležitých point, tak vám tímto alespoň přeji pomalou a bolestivou smrt.

Nuž, nelze než se to snažit nevnímat a naslouchat Erikovým prvním polohlasným žalozpěvům. Vykopávají úvodním songem alba, Bastard Wind, který se po folkovém rozjezdu postupně přeměňuje ve funerální pochod plačících kytar. Ze začátku očekávaně hapruje zvuk, ale v druhé půlce songu je vše lepší (což je tedy u patnáctiminutového tracku poměrně pozdě) a hudba zní živelněji, lépe se do ní dá ponořit. Když někdy v průběhu songu chce něco zazpívat i Dylan, neslyším ani náznak a jen po něm smutně koukám, snaže si zpěv domyslet. Erikova kytara je lehce málo konkrétní, ale neubírá to na ničem, jelikož podstatnou část kytarové práce provádí Dylan na své sedmistrunné base. Když zazní poprvé bubeníkův vokál, je trošku potichu, ale v další jeho štaci už mnou ta hrůza dostatečně prolézá. Nastává trapný moment, kdy se na dalším jemném folkovém kousku vroucně rozcvičuje jaký(a)si bubeník v backstagi. No comment.

Bez velké přestávky začíná druhá a poslední skladba The Unbodied Air se svými táhlými riffy a jedinečnými efekty na base a kytaře. Dylan je na svém složitém nástroji progresivní zvíře a je to asi poprvé, co jsem schopný tohle poznamenat v tak pomalé hudbě. Je vidět, že je to pan muzikant. Do toho se Jesseho monstrózní ryk spojený s jeho agresivními přechody rozléhá po sále a hubí vše živé. Z Erikova silného emočního zpěvu ve mně stoupá nutkání ho obejmout a říct mu, že všechno bude v pohodě. Tohle byl soundtrack ke konci světa, žalostnému, brutálnímu a naprosto neúprosnému. V jejich hudbě si dovolím nacházet vlivy Ahab, Esoteric a samozřejmě starých Bell Witch. Aerial Ruin tam v podstatě moc neslyším, ale Erik je zaručeně skvělá posila.

Tato horská dráha byla velice hodna mého času. A mohla rozhodně trvat déle. Holt je tohle společně se zvukem prokletí předkapely a vlastně můžu být rád, že dostali více než půlhodinu.

Lajsnu si být hned nepopulární a s naprosto čistým svědomím řeknu, že přes počáteční zvuk to byla jednoznačně nejlepší kapela večera. Mám docela bordel v tom, zda je tento projekt vůbec projekt či jednorázová deska, ale doufám, že to první. Přeci jen z Portlandu do Seattlu to mají kluci nějaký ten kus, tak uvidíme, co budoucnost přinese. Slzička tedy ukápla a já chci slyšet víc. Na Brutal s nima!

Na Incantation stojím trochu opodál, abych šetřil své sluchové aparáty na konec. Nepotřebují žádný úvod, prostě jedni z pionýrů žánru, vzniknuvší po boku Suffocation či Mortician atd. atd. nic nového. Jak jsem zmiňoval, není úplně neobvyklé je u nás vidět a jde bezpochyby o nejvíce aktivní a nejčastěji koncertující maníky z téhle sestavy. Je to fajn banda ze staré školy, která nám už dávno nic originálního nenabídne. Ještě aby ano, ono to totiž v OSDM není prakticky úplně možné a ani žádoucí. Pointa je jen ta, aby posluchačům praskly ušní bubínky a začal z nich vytékat hnis a krev. To se jim rozhodně daří na jedničku, taky že se v těch sekretech člověk vždycky brodí po kolena po zbytek koncertu. Jsou ve svém materiálu konzistentní, na nic si nehrajou, prostě čiré zlo.

Po zčista jasném začátku v podobě Carrion Prophecy zařve John klasickou větu „We are Incantation and we came here to kick your fucking asses“ a začne třičtvrtěhodinový nekompromisní výplach mozkových dutin. Zvuk mají dobrý, nic zásadního se na něm nemění. Klubovka mi i tak přijde více zahuhlaná, např. oproti jejich letošnímu vystoupení na Obscene Extreme, tam byl ten zvuk opravdu křišťálový. Ano, hnus musí být, ale když jako třešnička vyniknou jeho nejlepší frekvence a jakási atmosféra, je to ještě víc ono. Říkejme tomu čistá špína. Každopádně, stížnost žádná, vše ok. Kytary jsou dobře slyšet, vzájemně se doplňují, basa duní ostošest a kdyby mi bylo 15 a viděl jsem je poprvé, asi bych čuměl s otevřenou hubou do samého konce. Bylo i hodně vidět, jak to borce po těch 20+ letech nefalšovaně baví, ve svém věku a uprostřed turné byli pořád při síle, dělali hovadiny, komunikovali s publikem, především John a nejnovější kytarista Luke.

Končíme bláznovstvím v podobě Siege Hive, na konci si pánové nejméně dvakrát vystřídají úchvatná sólíčka, načež se klasické old school kytarové doomy-vyhrávky doplňují v disonantních intervalech a na závěr přístává další sólíčko. Fakin nájeb a čus. Určitě je nevidíme naposled.

Co říct o Wolves in the Throne Room? Projekt bratří Weaverů, který je v trve kvlt black metal kruzích nenáviděn, protože není dost trve. Někteří by je nazvali atmosferickým black metalem (třeba já), některým to přijde jako post-black. Také jsem slyšel názor, že každý jejich song zní úplně stejně, s čímž si dovolím polemizovat. Ano, jejich základ ve starší tvorbě byla jedna velká sypačka, dost podobně rychlá i zahraná, ale děje se toho tam mnohem více, než by si kritici chtěli přiznat. Nehledě na to, že nová tvorba se od té staré liší diametrálně.

Byli to jeden čas mí velcí oblíbenci a pěkně jsem se načekal, než jsem je mohl vidět znovu. Mezitím ale vydali album, které je těžce průměrné a odfláknuté - loňskou desku Primordial Arcana. Kdyby tohle CD bylo poprvé, co je slyším, řeknu si ‘aha, další celkem ok atmo black’, ale v kontextu jejich tvorby mě to opravdu mrzí, protože vím, že mají na víc. Možná prostě začínají komerčnět. Album je plné riffů, které nemají vůbec co nabídnout a nic při nich necítím (srovnej s předchozím masterpiecem Thrice Woven a máš nebe a dudy). Abych to zkrátil, koncept turné, kde své album údajně představují, mi proto přišel o něco méně lákavý. Ale moment, oni z něj hrají jen dva songy? Někoho by tento fakt možná naštval, mě teda ne. Cpu se dopředu, začínáme.

Úvodní songy posledního alba Mountain Magick a Spirit of Lightning zněly v určitém ohledu přesně jako na desce - celkem průměrně, ale dalo se. Je neuvěřitelné, že dohromady mají asi 12 minut a celkem nic se v nich neděje. Kdyby místo nich vybrali Primal Chasm a Underworld Aurora (jediné opravdu dobré loňské skladby), mohlo to být dobré už od začátku. Všímám si, že už s nimi nevystupuje klávesačka, takže to jede ze samplů, škoda.

Pokračujeme v lepším duchu, Angrboda z předchozí desky vždycky zněla parádně i naživo, její okouzlující riffy vzývající matku všech příšer vynikly bezvadně. Ony ale nikdy nezní stejně než naposledy a už vůbec jako na desce - hudba WITTR bývá poměrně vrstvená, takže často slyšíte spíš tu kytaru, kterou úplně nechcete, než tu, která má vynikat. Nikdy to u nich nebylo jinak, takže u téhle kapely chcete-li zážitek z alba, nezbývá, než si ho pustit doma. Anyway, atmoška na jedničku, avšak trochu zkrácené o prostřední ambientní část, ale s tlachajícím publikem a bez živých kláves by to asi bylo zbytečné. Více toho k mému žalu z desky Thrice Woven nehráli. Nepopírám, že už jsem se jí i naživo naposlouchal dost, ale prostě nikdy neomrzí.

Prayer of Transformation je starší věc (jako ostatní, které mají ještě zaznít), která slouží spíš k navození určitého transu, nikoliv jako hudební zážitek. Nikdy mě příliš nebavila, ale naživo to bylo super. Pomalejší, procítěné. Věřím jim to a žeru i s navijákem. Někde kolem tohoto času si říkám, že Nathan až moc šetří hlasivky a přenechává svůj vokál ostatním hráčům, kteří ho tak charakteristický nemají.

Následuje Vastness and Sorrow, kterou jsem nebyl schopen rozeznat celkem dlouho a přišla mi skoro o ničem - úplný opak předchozí, protože tuhle považuji zrovna za jednu z jejich nejlepších. Třeba jsem byl pořád v opojení z předchozí skladby, ale nesedlo mi to vůbec. Buď byl zvuk kytarových efektů tak mdlý, nebo je chyba ve mně. Když to hráli ve Futuru naposledy, byla to fakt pecka.

Nakonec milé překvapení - magnum opus, trvající původně skoro 20 minut, I Will Lay Down My Bones among the Rocks and Roots. Moje srdcovka, kterou hráli zatím skoro pokaždé, co jsem je viděl. A mají k tomu dobrý důvod, je to prostě jízda. V části veledíla, která je ale roztroušená po celém, jestli to dává smysl, jde v podstatě o různé variace na jediný riff. A ten je, panečku! Stvořit něco tak prostého a silného zároveň, v tom je síla umění. Když zrovna nezní onen postup, nabízí nám tento počin pořádný sypec, epický smutný bridge a světský závěr, ve kterém má člověk pocit, že definitivně splynul s přírodou. Tichá variace, která na albu tahá za srdíčko, byla čertužel opět zkrácená a navíc ji pouštějí ze samplů, přestože je kytarová. Nic moc krok, ale byl slyšet aspoň kousek. Track je perfektním zakončením koncertu a jde se.

Odcházím spokojený, že jsem od Wolves slyšel naživo nějaké ty fajn songy. Dost dobrý koncert, ač se mi naživo líbili zatím vždy více než tu. Budu doufat, že se kluci ještě vzchopí a další album bude lepší. Určitě na ně ještě zajdu.

Uběhlo to celé pěkně rychle a to asi nějakou tu kvalitu značí. Nezlobil bych se, kdyby každá z kapel hrála o něco delší set, ale čas není nafukovací a energie není nekonečná, zvlášť máte-li drnkat to samé dokola každý den po dobu několika týdnů. Stygian Bough přes určité problémy a rušící elementy perfektně uvedli svou tvorbu a já se těším, až někdy uvidím full set. Incantation předvedli svůj klasický mordor a Wolves odehráli v pořádku koncert. Další den vzhůru na Snarky Puppy do Lucerny!