O mé oblibě islandských kapel každý moc dobře ví. Třeba na koncert Svartidauði jsem jel už osmkrát, z toho čtyřikrát do zahraničí, na Misþyrming jsem už taky byl třikrát a letošním Prague Death Mass přišla na řadu i Sinmara. Na jedno, pro mě velmi zásadní jméno islandské blackmetalové scény, jsem však stále čekal. Řeč je o Wormlust, jejichž album The Feral Wisdom je nejspíše nejoriginálnější blackový počin z Islandu. Kombinace psychedelií načichlé černoty s ambientem je natolik povedená, že se o zmíněné desce dá říct, že patří mezi nejlepší nahrávky roku 2013. Když tedy kluci z HARD BONES Production oznámili, že se na začátku října ukáží Wormlust v Praze, byla to zpráva velmi potěšující, byť vzhledem k místu konání panovaly před koncertem jisté pochybnosti, které se satanužel nakonec i potvrdily.

Vše proběhlo v pondělí 3.10. v Hospůdce Nad Viktorkou. V tomto Žižkovském prostoru se často konají různé HC, grind nebo sludge koncerty, které se sem hodí a většinou zde i pro zvukovou nenáročnost vyzní dobře. Na black metalu, zvlášť tolik rozmanitém jako Wormlust, jsem zde zatím ale nebyl, tudíž jsem se zvuku ve sklepě značně bál.

Žádný český support tentokrát před hlavní hvězdou večera nevystoupil, ale s Wormlust vyjeli na turné i jejich mladší krajané Mannveira. Tato pětice má na kontě zatím jen jedno EP a split s Kanaďany Ellorsith. Co se jejich hudby týče, ta je podobná Svartidauði snad ještě více, než jakákoliv jiná kapela. Oproti nim však docela zaostávají, a to jak hudební zručností, songwritingem, tak i nápady. Tím, že jsem byl během jejich setu prakticky celou dobu v první řadě, měl jsem to štěstí, že jsem si užil alespoň během prvních dvou songů docela dobrý zvuk (v zadních řadách údajně nebyly vůbec slyšet kytary). Nasypané pasáže střídaly disharmonické kytary a frontmanův řev byl doplňován vysokým jekotem jednoho z kytaristů. Bubeník hrál poněkud jednoduše a rozhodně se nepouštěl do složitějších rytmů či přechodů, jak to dělá třeba Magnús. I když Mannveira nejsou kdovíjak dobrá a originální kapela, jejich začátek zněl dosti slibně. Po několika minutách však vypadl frontmanův mikrofon, načež si vzal kytaristův. Ten byl řádně naechovaný a hlasitý, proto, když zařval, přehlušil kytary ještě o něco více a díky zkreslení dost napodobil vokál Sturly ze Svartidauði, čímž se jim Mannveira přiblížili ještě více. S přibývajícím časem se z jejich poměrně zábavného setu stala sekvence repetitivních nápadů a konec byl už poměrně natahovaný. I tak docela fajn Punktidauði revival.

A co se samotných Wormlust týče, ti do letošního roku vůbec nekoncertovali. Až na islandském festivalu Oration si odbyli svou premiéru na pódiu ve čtyřech členech. Když tedy i v Praze vystoupili ve čtyřech, nebylo to vůbec překvapivé, ale došlo zde k jedné změně – Hafsteinn nechal kytaru doma a věnoval se pouze vokálu. Odehrát materiál z The Feral Wisdom by takto bylo asi problematické. V nedávném rozhovoru však Viðar zmínil, že tyto songy jsou technicky nelidsky náročné k zahrání, a proto stvořil alter ego Wormlust s názvem Ljáin. Ljáin vyšla letos dvě dema, která lze poslechnout na bandcampu, a skladby z nich primárně slouží Wormlust k živé prezentaci, a to exkluzivně na letošním turné, po kterém dojde ještě na pár koncertů v Americe, čímž možná koncertní aktivita Wormlust nadobro skončí. Kdo tedy promeškal letošní šanci, dost možná už Wormlust nikdy neuvidí.

Nahrávky Klofnar tungur a Endasálmar dohromady mají sedm skladeb a necelých 40 minut, z čehož vyplývá, že je díky reálnému hracímu času dost možná odehráli celé (+ nějaké to intro). Z The Feral Wisdom k žádné skladbě, tuším, nedošlo. Chvíli jsem si myslel, že první věc, co začali hrát, byl Sex augu, tólf stjörnur, ale přes opravdu nevydařený zvuk nemohu soudit. Wormlust, byť měli o kytaru méně než Mannveira, to odnesli zvukově poměrně dost.

Během prvního kousku šel slyšet jen vokál a bicí, a byť mám Wormlustí materiál naposlouchaný dost, podle bubeníka a řevu se skladby (zvlášť natolik chaotické) poznávají těžko. Ale protože jsem opět okupoval první řadu a na kytaristu jsem zařval, ať se zesílí, se pro mě staly podmínky po čase alespoň částečně akceptovatelné, ale lidé v zadních řadách prý slyšeli opět jen přehnaně vytažené bicí s vokálem a hluk. Kytara navíc občas i úplně vypadla kvůli vadnému kabelu. Z odehraných písní jsem ale přeci jen poznal něco, co mi i utkvělo v hlavě. Třeba takový Með blóði þínu, jenž mi částečně připomněl našlapaný závěr Iður úti. Tvorba Ljáin je však o něco primitivnější raw black metal než poslední torba WRMLST, blíží se spíše jejich demům, ale také značně připomíná třeba takové Sortilegia. Riffy se často opakují a táhnou delší dobu, čímž dovedou navodit slušně hypnotický stav mysli. Hafsteinnův vokál byl skvělý a dosti rozmanitý, o tom žádná, ale kdo kapelu opravdu zvedal řádně nahoru, to byl bubeník Bjarni Einarsson. Slyšel jsem jej bubnovat už se Slidhr či Sinmara, ale to, co předvedl tentokrát, bylo opravdu neskutečné a kdejaká kapela jej může Wormlust závidět. Jeho hra byla nádherně barevná a naprosto přesná. Kromě toho, že hrál opravdu zajímavé přechody s rytmickými zvraty, dosáhl i obdivuhodné rychlosti, a i když sypal fakt rychle, vše zvládal s elegantní lehkostí a byla radost jej nejen poslouchat, ale také se na něj dívat.

Pražský koncert Wormlust byl jedinečnou příležitostí tuto kapelu vidět a já jsem velmi rád, že jsem měl možnost zde být. Je sice určitě pravda, že minimálně zvukově ve sklepení Nad Viktorkou nebylo vše ani zdaleka ideální a klub s důstojnějším zvukem by si Islanďané rozhodně zasloužili, ale i tak jsem zde zažil několik pozitivně silných momentů. Pokud by se Wormlust ještě někdy v budoucnosti náhodou v okolí ukázali, určitě neváhám a jdu na ně znovu!