Že jsem napsal pochvalnou recenzi zrovna na (> <) oldschoolovou black/thrash (s death a heavy vlivy) metalovou desku je asi celkem překvapivé, nejvíc pro mě. No, přemýšlel jsem sice i o  letošních Negative Plane, ale i po 3 měsících zkoušení jsem byl z té desky pořád trochu rozpačitý, nedoposlouchával, a tak jsem jí odložil. Jo, je to převážně dobré, některé pasáže / nápady / atmosféra super, ale i dost roztahané, moc opakování některých slabších riffů atd.

Na Daeva jsem narazil „náhodou“ (oklikou přes onDRajsův tip na Bedsore, vydává je stejný label, takže dík!). A s Through Sheer Will and Black Magic to mám úplně naopak než s The Pact…. Během prvních 3 dnů jsem jí slyšel snad 15x a ani po týdnu nemám dost (jeblo mi?), byť už nadšení trochu opadlo (jako to tak bývá). Aktuální Through Sheer… je jejich dlouhohrající debut, první EP vyšlo 2017. V kapele působí Frank Chin, mj. dlouholetý ex-baskytarista Vektor a kytarista Steve Jansson (mj.) s nimi odehrál nějaké koncerty v roce 2014. Vokalista Edward Gonet hulákal v Infernal Stronghold (kupodivu znám). Ti jsou stylově Daeva bližší než Vektor, ale i s těmi se tu jistá spřízněnost najde - zhruba ve smyslu, že jak Vektor řekněme „(pře/vy?)hrotili“ starý prog/tech thrash, tak Daeva trochu podobně hrotí starý black/thrash.

Hodně riffů na desce připomene staré Bathory (často i konkrétní - v úvodu Loosen… musí být ta vykrádačka Total Destruction snad i záměrný „tribut“?), Sodom, Tormentor, Slayer atd., nebo i Morbid Angel (mj. začátek Luciferian Return), ale je to precizněji zahrané než (někteří) zmínění, často zběsileji, někdy i „krko(prsto/zápěstí)lomněji nadrbané“ atd. Už z prvních 30 vteřin The Architect and the Monument je jasné, že tady nepůjde (jen) o co nejautentičtější retro old school metal z 80. let. Tremoluje se a bubeník Enrique Sagarnaga sype často spíše devadesátkově (místy fakt přísně, spíš až 96 a dál?). Mnohdy je to bližší přece jen vyspělejšímu, „namakanějšímu“ pojetí black/thrashe á la pozdější Absu (bez epické roztahanosti), Dødheimsgard (Monumental Possession), nebo některým skladbám 1349, Tsjuder a i těm Negative Plane (hlavně Et in Saecula Saeculorum). Jansson se „ušislyšně“ inspiroval i u Blasphemera – nejen v Aura Noir, ale mihnou se tu i disonantní rozklady / „licky“ / frázování z Wolf's Lair Abyss od Mayhem (viz. např. už první riff desky, Fragmenting… od 0:16, závěr Itch of the Bottle atd.), což je „koření“, které mi dost chutná. Občas se tu i celkem podaří navodit (relativně) temnou atmosféru - třeba v závěru Loosen… je to někde na pomezí Mayhem a Svartidauði  / DsO (?). Naopak pro odlehčení v prostřední části Arena at Dis dojde po úvodním námrdu na mix Celtic Frost s heavíkem Mercyful Fate (Edward tu i napodobuje „zlý“ hlas Kinga :) ), v malém množství takovéto osvěžení můžu.

Deska je to (v rámci jistých mezí) skladatelsky vlastně hodně pestrá, promakaná, nápaditá, dynamická, energická, bohatá na rytmické změny, Sagarnaga mj. hezky cinká na pupek činelů. Gornetův vokál je rovněž výtečný, správně „ďábelský“ (oldschoolově, ale i tu jistou „aktualizaci“ slyším), důmyslně pracuje se zabarvením, frázováním atd. (jen mi tu chybí nějaké pořádné UGH!, ale abbathovské EGH! je taky fajn). V pár pomalejší chvílích hezky vyleze Chinova basa. Najdou se tu sem tam i trošku slabší místa, mj. zamrzí až příliš brzy fade-outovaná sypačka v závěru Passion…, následné vybrnkávání je sice ok, ale stejně jako intro jsem ho pak začal přeskakovat. Některá sóla se mi líbí, jiná jsou na hranici až příliš harmonického heavíku, ale ještě mě to vyloženě neuráží (nebo jen malinko) a moc jich tu není. Zvuk ve většině ohledů parádní, správný poměr špinavosti, řezavosti, údernosti a (ne)řádné naechovanosti. Jen teda zase ty kopáky trošku čvachtají no… alespoň jsou v mixu celkem nízko, takže mě to většinou neruší. Virbl ovšem diktuje příkladně. A master mohl být o trošku tišší, dynamičtější, ale ještě ok. Obal je… úsměvný (trochu Cathedral / H. Bosch?), nevadí.

Lze samozřejmě kritizovat, že ta deska není originální (jen ve spojení některých vlivů, prvků), občas se tu i vykrádá přímo nestydatě (přiznaně? … v číselnému hodnocení k tomu přihlížím). Ano, starých kvltů si cením pro jejich originalitu, autenticitu atd., ale stejně tak se nemůžu ubránit dojmu, že Daeva patří ke kapelám, které ten (+ -) old school dělají v mnoha ohledech prostě líp, zábavněji - i díky tomu křížení přístupů, „aktualizují“ ho pro dnešní dobu. Rozhodně to neberu jako nějaké umění, prostě zábava. Ale bavím se fest, byť s lehkým pocitem „guilty pleasure“. Znáte ten pocit, když máte silné nutkání začít v ranním MHD zuřivě hrozit na spolucestující a rozjet s nimi moshpit?