1) SPOTIFY playlist: červenec 2022 - 49 skladeb a přes 5 hodin hudby

formát je volen podle pořadí, v jakém se desky umístily v Albu měsíce (vítěz má tří skladby, ostatní po dvou) a dále pak se jedná o výběr skladeb interpretů jednotlivých redaktorů. Samozřejmě jsme narazili na limity - ne všichni interpreti, kterým se věnujeme, tuto platformu využívají, ať již k tomu mají jakékoliv důvody, takže řadu kapel, jakkoliv zde umístěných, v playlistu nenajdete. Druhým extrémem je, že zde představujeme často desky, které nám dorazily v promo materiálech, ale oficiálně ještě zveřejněné nejsou. Každopádně doufáme, že i tak dokážeme, ve zbytku toho co jsme vybrali, rozšířit vaše hudební obzory.

2) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři redaktorů

3) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které nedostaly více hlasů a jejichž stáří je maximálně 6 měsíců a jsou tedy zařazeny individuálně dle jednotlivých redaktorů

4) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 3)

(4) IMPERIAL TRIUMPHANT – Spirit of Ecstasy (07/2022)

- byť Imperial Triumphant pokračují ve svém konceptu, s kterým pracují už X let, a opět se zde najdou fakt silné momenty (hlavně začátek, ale celkově první půlka desky je docela fajn), nemůžu se ubránit pocitu, že kapela právě na ždímání originálního konceptu a jazzového hrocení doplácí. Oproti předchůdcům je Spirit Of Ecstasy ještě méně přístupné, méně si posluchače obmotává kolem prstu a méně kope, což nutí k odvádění pozornosti a trochu demotivuje od dalšího poslechu. V rámci žánru furt hustota, ale v rámci diskografie zůstává Abyssal Gods stále nepřekonáno. (mIZZY)

- disonantní New York poprvé – (ještě) pokroucenější, divnější, psychedeličtější, avant/free jazzovější, komplikovanější než Alphaville, byť jsou tu pořád i poměrně chytlavé pasáže, soundtrackové orchestrace („“) apod. Stále více (v některých částech) aIŤáky vnímám jako death/blackovější Naked City aktualizované pro 2. a 3. dekádu 21. století (trochu i Mr. Bungle a Secret Chiefs 3 – nejen díky produkci a sólu/ům Treye Spruance). Něco víc (3.,4.,5.), něco míň (2.), ale baví, opět škoda měkkých kopáků… a dál se ještě uvidí. (AddSatan)

- avantgardní opulentní extáze s číslovkou pět navazující na svého předchůdce, a ještě více roztahaná jazzová úletovka nejen z klasických, ale už i také experimentálnějších vod black metalu. Není lepší hudební pozvánky k dalšímu pokračování antiutopického oddání se dekadentním vlnám nablýskaných ulic Metropolis, ve které se letos na chvíli proměnily také zdi josefovské pevnosti a jejich dezorientovaní potácející se poddaní byli uvrženi do podzemního ghetta a odsouzeni k věčnému přetechnizovanému blouznění. (DarkXane)

- Imperial Triumphant na další úrovni hudební avantgardy, v některých okamžicích tak daleko, že důmyslná kritika opulentního vakua vyprazdňuje samotnou formu. Více v recenzi. (Dantez)

(3) PANZERFAUST – The Suns Of Perdition - Chapter III: The Astral Drain (07/2022)

- tady si nemůžu pomoct, ale jestli byla předchozí deska okatá kopírka Kriegsmaschine, která se ale fajn poslouchala, tak novinka je za mě především nuda. Nuda, z které když sem tam vykoukne silnější moment, stejně to je primárně KSM/Mgła rip off. Snad jen úplný závěr stojí trochu více za pozornost. (Bandcamp) (mIZZY)

- třetí díl tetralogie započaté v roce 2019 a s druhým pokračováním předloni. Ač častokráte pod tlakem kritiky stran originality, mě tedy tenhle kanadský kvartet naživo více než přesvědčil letos na Velký pátek ve Vopici a naladil tak očekávání na v pořadí již šestou trefu pancéřovky. Skvělé Kartashovovo bubnování a Goliathův úpěnlivý řev zbudovaly pevné základy pro meditativnější, méně blackmetalový, doomově zatěžkaný, celkově zpomalený kolosální epos progresivně produkující astrální zkázonosnou atmosféru jako povedené temné pokračování celé ságy o honbě za sluncem a pohřbení v kosmické všeobjímající beznaději. Těším za na poslední díl celého vyprávění a spolu s ostatními na letošní post-novinkové repete na Brutalu. (DarkXane)

- doposud největší odštěpení od rukopisu Mgla . Nuance Poláků tady pořád jsou (hlavně The Far Bank at the River Styx je bezostyšný ctrl+c, ctrl+v), vpředu jsou ale více vlastní nápady, větší využití dvou vokálů a rozvolněnějších kompozic s důrazem na atmosféru. (Dantez)

(2) HISSING – Hypervirulence Architecture (07/2022)

- black/death navazující na divnosti typu Portal nebo také Chaos Echœs. Úrovně těchto jmen sice Hissing úplně nedosahují, i tak se ale v daném žánru jedná o jednu z nejvydařenějších letošních věcí. Svým způsobem je Hypervirulence Architecture mnohem blíže Abyssal Gods než nejnovější album Imperial Triumphant. (Bandcamp) (mIZZY)

- deathmetalový dissobordel na způsob Portal, avšak i s dostatečnou mírou vlastní invence. Deskou se stále prokousávám, ale už teď je jisté, že stojí za doporučení všem fanouškům popsané hudební výseče. (Dantez)
 
 
 
 
 
 (2) KRISIUN - Mortem Solis (07/2022)

- zkouším to teprve chvíli a některé pasáže jsou cool, ovšem v globále je na albu příliš moc příklepové vrtačky. Poslech je tak dost vyčerpávající, cítím, že to nedám.(sicky)

- brazilské bratrské trio nejenže to už obdivuhodně táhne spolu 33. rokem, ale ani se nefláká a přichystalo do parného léta už dvanáctý zakrvácený flákanec. Hitovky jako třeba Swords into Flesh nebo War Blood Hammer budou dozajista ozdobou každého vystoupení, ale žádné převratnosti albového celku se nakonají a popravdě je ani nikdo snad nečekal. Pánové neopouští své klasické deathmetalové kopyto a roztáčí autenticky nasraně to, co umí nejlépe. Špatně nebo dobře? Zní to skvěle! (DarkXane)
 
 
 
(2) NEUROTIC MACHINERY - A Loathsome Aberration (07/2022)

- psal jsem recenzi, tak jsem tuhle desku poslouchal asi nejvíc a proto musím zmínit v albu měsíce. Moderně znějící tuzemský death metal se světovými parametry. (sicky)

tachovská progresivní sebranka posledním tech deathmetalovým albem Nocturnal Misery před dvěma lety nemálo zabodovala a mně přilákala v tom samém roce k dalšímu sledování svým vystoupením ve Třech Dvorech na Back to the Symbolic festu. A v přetopeném červenci přišla již s šestým tentokráte koncepčně pojatým výtvorem s nepěknou aberační tématikou, která se tak stala předzvěstí pochmurně podladěného, ovšem svěže prezentovaného hudebního doprovodu. Ještě tvrdší a neuroticky mechanizovanější než předchůdce s načernalými prostupy a dalšími ingrediencemi namíchanými v moderním pojetí. A jak je již v poslední době, tak nějak zvykem, v zavírací hitovce Transcendetal nechybí na rozloučenou saxofonek. Předloňské album se několikrát mihlo také v místních redakčních českých topech roku a letos v této kategorii také může mít dobře nakročeno. (DarkXane)

(2) PORCUPINE TREE - Closure/Continuation (06/2022) 

- už pilotní ukázky daly vzpomenout spíš na Wilsonovu sólovou tvorbu, než na klasické PT a jejich nejlepší chvíle. Celkový poslech to tak nějak utvrdil a k případnému dalšímu pitvání moc nenavnadil. (piTRs)

- singl velice navnadil a vypadalo to na další výtečný pamlsek z pera Wilsona. Sice deska občas škobrtne o nějakou tu popovější, sladkobolnou, melodii, nicméně i tak – další velice podařená deska. (LooMis)
 
 
 
 
 
 
 
(2) WORMROT - Hiss (07/2022)

- příklepová vrtačka ze Singapůru na letošek nachystala top level grindcore album. Na daný styl parádní ostré kytary, kvalitní bicí a celkově přísně zařezávající, poslouchatelné songy. (sicky)

- adept na desku roku. Wormrot na novince vycházejí zejména z deathgrindu Napalm Death a dřívějších Converge, stále je tu však dost místa na nové propriety od samotné kapely. Do bordelu se derou disonantní smyčce nebo hardcore/thrashové zpomalovačky. V neposlední se opět blýská Arif, který svůj vokální arzenál nadále rozvíjí, rovněž se prostřednictvím Hiss ale s kapelou loučí, nutno podotknout, že nejen na vrcholu kapely, ale možná i vlastního potenciálu. (Dantez)

vaněna

HETROERTZEN - Phosphorus Vol I (09/2022)
- kapela mnohými zlomyslníky přezdívaná jako Homohercky nahrála album které připomíná vy/(o)kleštěné Ofermod. Bohužel po třetím až čtvrtém poslechu už nemá moc co nabídnout. Zábava to sice je, ale tak prvoplánová, že ani velké fandovství ji nezachrání. Asi nejlepší matro po Ain Soph Aur, ale pořád slabé. A posledním hřebíkem do rakve je kvalitě naprosto nepřiměřená stopáž.

ADAESTUO - Purge of the Night Cloak (08/2022)
- škoda že aktuální počin nového velkého jména polské scény má jen 23 minut. Jde o excelentní bm se skvělým zvukem, kterého se jen tak nenabažím. Jsem moc rád, že se kapela neusídlila v rituálně ambientních bažinách Manalan Virrat, protože tohle jim sedí daleko víc. Atmosféra hustá, že by se dala krájet.

ALTARS ABLAZE - Altars Ablaze (09/2022)
- ach. Zatím se mi nezalíbilo dost na to, abych napsal více, nechám materiál ještě notně zrát. Pro tuto chvíli ve stínu Heaving Earth.

ASSUMPTION - Hadean Tides (05/2022)
- old school death metal s pořádným blitím. Každé slovo už je navíc.

KRALLICE – Psychagogue (06/2022)
- i jako fanatik nenávidějící hipsterský (/hipísácký (?)) nadhled musím tomuhle materiálu přiznat velkou kvalitu. Nejlepší deska kapely a jedna z nejzajímavějších desek letošního roku. Co se psychedelického black týká, letos jsou Blut aus Nord na vedlejší koleji.

NUBIVAGANT - The Wheel and the Universe (06/2022)
- chvála budiž Dantezovi za recenzi, která mě přilákala k druhému albu Omegy. Mnohem lepší než první, nebezpečně chytlavé až zajídající se repetitivní treky. Kdyz to sepne, super.

ANTICREATION - From the Dust of Embers (07/2022)
- kromě hrubozrnného old school death metalu přináší album Anticreation i takovou milou vzpomínku na atmosféru starých Nile.

piTRs

DARKANE - Inhuman Spirits (06/2022) 
- klasičtí Darkane. Kapela s velkým hráčským potenciálem, v každém tracku narvaná spousta motivů, fíglů, kudrlinek. Výsledek veškeré té snahy nakonec takový rozpolcený - forma stoprocentní, obsah ale v podstatě na žánrovém průměru a těžko si zpětně vybavit nějaký opravdu nosný moment, neřkuli přímo skladbu (i když třeba úvod The Quintessence of Evil je poskládán pěkně), která by z desky dělala nějakou větší událost.

sicky

SOREPTION - Jord (06/2022)
- dodatečně se přidávám k nadšencům z minulého alba. Povedená deska, kterou bych neoznačoval až tolik death metal, jako spíš deathcore/math metal, ale to je asi jedno. Pestrá, nápaditá deska, která je technická, má ale i tlak, energii. 

RIGHTEOUS FOOL - Righteous Fool (07/2022)
- stoner metal s vazbou na Corrosion of Conformity.Album není daleko od toho, co předvádějí hoši ve své domovské kapele, takže fanoušek stylu nemůže být nespokojen.

PROTECTOR - Excessive Outburst of Depravity (07/2022)
- ok, je to vcelku primitivní a kapela jede celou třičtvrtěhodinu dokolečka stejnou "hobluj" thrash/death figuru, ale mě to baví. Tuto variantu oldschool nářezu můžu. 

WAKE - Thought Form Descent (07/2022)
- podivný mix grincoru a atmosférických ploch. Je slyšet, že se kapela snaží posunout se ve vývoji, ale tady nějak nevím. Možná za to může ten skrze efekty prohnaný zvuk, ale nějak to do mě neleze.

MY SLEEPING KARMA - Atma (07/2022)
- klídek, pohoda post rock. Jako chill outový podmaz do kanclu nebo pro chvíle relaxace ideální.    

mIZZY

VERBERIS – Adumbration of the Veiled Logos (06/2022)
- i přes zmínku z minulého měsíce zůstává deska od Verberis mou nejposlouchanější červencovou nahrávkou, a tudíž ji musím zařadit i tentokrát. A i když se zde najdou slabší pasáže, minimálně začátek s koncem alba jsou fakt mega husté. Jak říkám, tohle by mohlo bodovat v albu roku. (Bandcamp)

WORN MANTLE – Worn Mantle (04/2022)
- Vaněna navnadil recenzí a já taky doporučuji. Sice to je až přehnaně dlouhá věc a až přiblblé opakování některých kytarových záseků a stupidních ta-da dovede posluchače dobře vytočit, na druhou stranu je to dost slušný nátěr. Paralelu s Portal atd. bych tady moc nehledal, ale bordeliózní black/sludge s dostatečnou dávkou skřípání a disonancí to je určitě. (Bandcamp)

TRIUMVIR FOUL – Onslaught To Seraphim (07/2022)
- Triumvir Foul si na třetí řadovce i přes nejčistší/nejsrozumitelnější zvuk drží hodně slušnou úroveň a patří mezi pár kapel, jejíchž metal smrti se alespoň částečně blíží tomu, co tvoří Teitanblood. Deska je věnována zesnulému Timo Ketolovi (který namaloval obavy oboum předchozím albům TF), a věřím, že by se mu celkem líbila. (Bandcamp)

ALTARS – Ascetic Reflection (07/2022)
- australští deathmetalisté se po devíti letech vrací nejen s novým albem, ale také s novým zpěvákem/basákem, a opět se jedná o solidní materiál. Však jen koukněte na M-A do podobných kapel a je jasné, odkud vítr vane. O temnotu jako Portal se zrovna nejedná, ani to není taková tlačenice jako Morbid Angel. Mohlo by to ale bavit například fans Lavadome Productions. (Bandcamp)

TEETHGRINDER – Dystopia (07/2022)
- kdo kapelu zná, asi nebude kdovíjak překvapen. Jejich nejlepší deska to asi není, ale opět velmi solidní grindcore nátěr s občasnými black a sludge vlivy ano. (Bandcamp)

AddSatan

SCARCITY – Aveilut (07/2022)
- a disonantní New York podruhé, ovšem jiný, minimalističtější. Promyšlená, mikrotonální hypnóza s vlivem no wave/noise rocku, aneb „kdyby hrál Glenn Branca black metal“. Většina desky je (ne)příjemně skřípavá a kvílivá, jedna skladba drone/doom/noiseová, skřehot Douga Moorea z Pyrrhon též potěšil. Trochu to kazí poslední třetina, která se stáčí k post-rock/blackovému smutnění (ale i ta se dá). Více v recenzi. (Bandcamp)

KALI MALONE – Living Torch (07/2022)
- droneující moderní klasika/minimalismus na boîte à bourdon (elektro-mechanická niněra/shruti box), trombón, basklarinet, starý synťák a sinewave generator. Její předchozí skladby na varhany mě moc nebavily, tohle je barevnější, proměnlivější, vrstevnatější. Příjemná, nevtíravá melancholie. Pro fanoušky Éliane Radigue, Alice od SunnO))), Pauline Oliveros, The Mount Fuji… apod. (Bandcamp)

onDRajs

GLASS MUSEUM - Reflet (04/2022)
- post-rock, pouze bicí a elektronika. Chytlavé, nenáročné, vhodné jako poslechovka při práci. (Bandcamp)

MORTAL INCARNATION / BEDSORE - Split (04/2022)
- ambiciózní splitko, které bych přirovnal k Kosmískur hryllingur. Ovšem ne hudbou, spíš přístupem. Obě kapely pro tenhle počin nahráli doom/deathové 15minutové kolosy a každý po svém. Zajímavější jsou pro mě asi italští Bedsore. Někde jsem četl o inspiraci Phlebotomized a Edge of Sanity a proč ne, produkce Taliánů je docela nepředvídatelná a tak se jediná skladba stává docela dobrodružstvím. Japonci Mortal Incarnation tahají trochu za kratší konec lana, protože se jejich song odehrává převážně v dnes tolik trendy old school duchu, ale když se připojí druhá kytarová linka s výraznou melodií, která tu hnilobu protne jak nůž máslo, skladba dostane hned jiný nádech - nelze si nevzpomenout na legendární počin Transcendence Into the Peripheral od australských Disembowelment. Suma sumárum, rozhodně si to dejte! A ne jednou! (Bandcamp)

KAIPA - Urskog (04/2022)
- velmi vydařená exkurze do 70. let. Máte rádi art rock, kde dominují klávesy? Tak neváhejte. Čekají vás dlouhatánské členité skladby a skvělá instrumentace. Jen tak mimochodem, na kytaru tu hraje Per Nilsson, kterého můžete znát z živáků Meshuggah.

CONJURER - Páthos (07/2022)
- Mire mělo zabijáckej zvuk, tohle se produkčně ne úplně povedlo, ale hudebně zase ďaha mezi oči. Nariffovanej, těžkotonážní, někdy melodickej (ale ne moc) post-metal/sludge s útočnou hardcorovou bezcitností a litry potu. Naživo to nevyšlo před Car Bomb, pak na Josefstadtu, tak snad to letos na BA konečně živě uvidím. (Bandcamp)

LooMis

UNPROCESSED - Boy Without A Gun (EP) (06/2022)
- bizzaro již naťuknul minulý měsíc. Na rozdíl od jiných kapel, které „vyměkly“, hudba Němců má stále svoje uhrančivé, jedinečné kouzlo.

DEREK SHERINIAN - Vortex (07/2022)
- není to nic převratného, Derek si i tady jede svojí progovou všehochuť, ať již z dob s DT, či zabrušuje do fussion vod planetových desek. 

GREG PUCIATO - Mirrorcell (06/2022)
- malý muž s velkým hlasem se tentokrát pustil do vod grunge a jde mu to setsakramentsky dobře. Není tedy divu, že si ho k sobě na turné vzal sám veliký Jerry. Tady je samozřejmě i jedno mínus desky – právě (příliš velká) podobnost s tvorbou AiC může někoho odradit. Ale byla by to škoda.

ZEAL & ARDOR - Zeal & Ardor (02/2022)
- skvělý, zábavný kaleidoskop stylů, který jen tak neomrzí (a některé melodie jsou nevkusně vlezlé). Několikrát jsem si vzpomněl na Solefald.

DarkXane

BELPHEGOR – The Devils (07/2022) 
- dvanáctá placka pod kuratelou Helmuthovou se Serpenthem za zády a hostujícím bicmanem přináší očekávatelný materiál a pokud jste dávno nezanevřeli na tohle jméno brázdící salcburská černá jezera od začátku devadestátých let pro kýčovité performance, stojí za to dát tomu šanci, i kdyby už jen z nostalgie. Jsou chvíle, kdy i tohle může zabavit. 

KRYPTAMOK – Kataklysmi (07/2022) 
- Mika Packalen aka Hex Inferi mnohým známý z minulého desetiletí zejména jako bývalý basák z Horna navázal na tohle své zásadní působení sólovým projektem, jehož debut Verisaarna v roce 2020 na blackmetalové scéně rozhodně nezapadl. Následovník pokračuje v zajetých stopách patřičné agrese s melodičtějšími pasážemi za klávesové podpory. Naštěstí žádné nekonečné symfo orgie, ale spíše a stále pořád slušně nahněvaný nenávistný chlápek. 

LORD BELIAL – Rapture (05/2022)
- deset skladeb počínajících literami poskládanými tak, aby vyjevily název tohoto legendárního spolku a vzdaly tak poctu korunnímu knížeti pekel za doprovodu návratové desky naprostých klasiků druhé vlny black metalu švédské melodické větve. Réunion po čtrnácti letech v takřka původní sestavě v podání zakladatelské rouhačské trojice mám za jeden z nejpovedenějších znovuzrození posledních let a démonicky kouzelnou oslavu 30 let od vstupu na scénu. Zlověstné podání melodií v hutném drtivém zvuku s deathmetalovými inklinacemi nemůže urazit žádného satanova služebníka, ke kterémuž tak promlouvají nezaměnitelé chrčivé vokály Thomase Backelina: „Ve stínu života přikazuji tvému duchu, slyš mě a ponoř se do věčného ohně…“. Mimochodem o audio přípravu desky se nepostaral nikdo jiný než Andy LaRocque.

MASSACRE – Mythos EP (07/2022) 
- po loňské návratovce floridských deathmetalových veteránů, která ne všechny nadchla, vytasili pánové čtyřskladbovou patnáctiminutovku k další poctě všemocného Cthulhu. Klasický zahnívající smrtící kov, nic více a nic méně nežli s respektem slechnuto.

MAUL – Seraphic Punishment (07/2022)
- vcelku silný debut pětice ze Severní Dakoty servíruje pěkně přímočarý naklepaný úderný death metálek kráčející ve šlépějích praotců zakladatelů. Nic objevného, ale příjemně zábavný poslech a na živo by určitě krásně zahnívající pohupovačkou neodradili.

NEKROGOBLIKON – The Fundamental Slimes and Humours (04/2022) 
- již páté zjevení zeleného goblina z Kalifornie, kdy jindy než na apríííla, mi sice trochu uteklo, a tak činím nápravu a vzpomínám na velice povedené skotačení v rámci předskoku Rings of Saturn jedné květnové soboty roku 2019 na Chmelnici, které zanechalo dojem nad očekávání energickým vystoupením, na které tehdy nalákal LooMis. Novinka přináší ještě více strhující randomizovanou míchanici melodického death a heavy/power metalu s blackovými a industruálními stříkanicemi a alestormo-finntrollí folkařinou usazené na syntezátorové jízdě a pod popovými vlnkami, než jakou přinesly předchozí přečiny. Žánrová neúcta a prdel ze všeho by mohla někoho odradit, což je každého chyba, protože je možné se opětovně nadmíru pobavit. A pořadatelé letošního Brutalu zjevně ví co činí, když vsadili právě na Johna Goblikona na samotný závěr festivalu, protože kdo jiný než tenhle skřet by mohl být zárukou, že přeživší a absinthově nazelenalé pevnostní osazenstvo se po pěti dnech v nedělním brzkém ránu ještě naposledy bujaře roztancuje nabádáno k nestoudnostem vším tím humorem a parádní multižánrovou smrští.

Dantez

MANTAR – Pain Is Forever and This Is the End (07/2022)
- německá dvojice sází více než kdy jindy na hitovost: občas v odstínech grunge, jindy na základech klasičtějšího heavy metalu. Vyplácí se, protože původní atributy jsou nadále zachovány a navzdory jejich relativní nepřístupnosti dobře fungují i v přímočařejších „písničkových“ kompozicích. 

CLAVICVLA – Degeneracy of the 5th Density (07/2022)
- minimalistický, pulzující dark ambient / death industrial pro náročné. Temné zvukové vlny vhodné jako doplněk k aktivní glorifikaci perverze, deviace a nemorálnosti. Na debut Sermons novinka nemá, přesto si stále drží schopnost tvořit černočerně nicotnou atmosféru.

LooMis

CANVAS SOLARIS - Chromosphere (2021)

- no tak tohle taky nechápu, jak mi mohlo minulý rok proklouznout! Nevím jenom, proč si, heršvec, tahle kapela nedá pozor na zvuk! Jinak návrat po 11 letech jak cyp a nutnost pro milovníky Rona Jarzombeka, potažmo Watchtower.