Heaven Shall Burn vydali novou placku VETO, zastavili se podpořit jí v pražském klubu Meet Factory, a já se vrátil o pár let zpět. Musím říct, že právě pozitivní reakce na pražský koncert mě donutila si jí poslechnout a trochu se k HSB po letech vrátit. Slovo vrátit tu má jistou hodnotu, protože Němci jsou zdatnými matadory scény. V dobách aktivního poslechu byli jednou z mála německých kapel svého stylu (death-metal-core-melodic), které se začaly prosazovat za hranice svého regionu, například společně s Caliban a Destiny. Po desce Antigone (2004) a o rok později na splitu s Caliban začali právě Heaven Shall Burn více směřovat do deathmetalových vod, respektive oněch melodických. Tehdy mi ta změna přišla vcelku zrada. Dnes, při zpětném pohledu, to vidím na docela logický krok, který mne neoslovil přímo ani ne tak z důvodu žánru, jako spíše kvality nahrávek samotných.

Zprvu mi totiž přišli lehce nerozhodní, jak přesně aplikovat nové možnosti na jejich hudbu. Prvky nových obzorů byly až moc roubené a mírně nesourodé. Novinka je první nahrávkou, kde mi vše naprosto sedí - na základy se nezapomíná, ale je jasně vidět, kam se cílí. Jestli se In Flames a podobný sever odporoučel do popových končin, mohou HSB směle přebrat trůn. Na melodiku je kladen velký důraz a kytary se tomu podřizují, sóla jsou víc „heavy“, ale nepřekračují hranice tak, aby narušovaly děj skladby. Práce s nimi, riffy a vývoj skladeb mi připomíná americké Darkest Hour. Samply a klávesami se celkově šetří a jsou velmi střídmé, pokud mají nějaký větší vliv, jsou do skladby vkusně napasovány a konec klipovky Hunters Will Be Hunted jest toho důkazem. Konstantní kvalitu si opět udržují i bicí jak hrou, tak i kvalitním zvukem a dodávají celé kapele na mohutnosti. Triggery mi připadají nejlépe ozvučené a z celého vyznění bicích, potažmo nahrávky, nevybočují. Velmi kvalitní práce, o kterou se HSB mohou studiově vždy opřít.

S délkou nahrávky u Němců jsem vždy bojoval a považoval jejich počiny za zbytečně natahované, na aktuální desce ale tento nešvar vzal za své. Dost tomu dopomáhá výborná dramaturgie desky - úvodní Godiva se opírá o legendu anglické šlechtičny, v Die Stürme Rufen Dich neškodně zakomponovali německé zpěvy, k nejdelší skladbě se povedl klip a podtrhuje na poměry kapely lyrické, nebo spíš výpravné, pojetí písně. Dokonale se povedlo převzít i skladbu od Blind Guardian - Valhalla, ve kterém si zazpíval i samotný Hansi Kürsch a podtrhuje tak výborné zpracování, kterým vypálili rybník i kapelám jako jsou třeba Amon Amarth.

Heaven Shall Burn bezesporu natočili nejpřístupnější a nejmelodičtější album dosavadní kariéry - bravurně odráží kořeny, ze kterých vzešli, nenuceně namíchali inspiraci od velikánů stylu a mně tak přivodili příjemné překvapení na sklonku tohoto roku.