Po matičce Zemi chodí jen málo kapel, které dokáží čeřit hladinu emocí stejně jako Američané Tool. Maynardovci byli dlouhou dobu jedineční, ale v posledních několika letech jim vyrostla silná konkurence. Mezi ni patří hlavně nová vlna britského progresivního rocku v čele s Oceansize a Amplifier. Samozřejmě jsou tu i další, například takoví Ryshloo, ale výčet opravdu rovnocenných konkurentů je zatím stále pramalý. Přeci jen, schopnost produkovat tak silně pocitové vibrace se nedostává každému.

O to větší překvapení pro mě byla australská partička Karnivool, která se ke mě ve své době dostala prakticky čirou náhodou (osud?) a kterou řadím mezi největší překvapení a objevy za posledních x let. Tahle čtveřice je zatím mimo svou rodnou vísku prakticky neznámá, což je trochu na pováženou, protože, ač se můžou zatím pochlubit jen dvěma studiovými LP nahrávkami a jedním EP, působí na hudební scéně již od roku 1997. Samozřejmě, že nějakou dobu trvalo samotné formování do finální sestavy a hledání, kudy se budou hudebně ubírat, takže regulérní začátek lze datovat spíše do roku 1999, což ale v zásadě nemění nic na tom, že už fungují pěkných pár let.

Zdají se vám dvě desky za tak dlouhou dobu málo? Jestliže ano, po poslechu Sound Awake určitě pochopíte. Složit něco podobného totiž netrvá dva týdny, ba ani měsíce. Hudba, která se z tohoto kotouče line, je všechno, jen ne jednoduchá a lehce stravitelná. Naopak, podobně jako kvalitní víno, potřebuje čas na uležení. O to větší zážitek pak ale nabízí. Takže se v klidu usaďte a otevřete svou mysl.

Prvními nesmělými krůčky v této pestrobarevné krajině vás provede „Prosťáček“. Názvu odpovídá i samotný obsah skladby. Protinožci zatím nechávají esa v rukávu a jen tak nesměle naznačují, co přijde později. Ale už zde jsou patrné určité základy. Rytmicky zajímavé a pestré bicí, bublající basa se silou parního válce, kytara s feelingem Adama Jonese a především uhrančivý vokál Iana Kennyho. Nedá mi to, abych se alespoň krátce nepozastavil nad zvukovou stránkou. Ta je jedním slovem skvostná. Moderní, ale v dobrém slova smyslu. Žádná zbytečná digitální vylepšovadla, ale přirozený a pulzující proud. Přesně takový, jaký si u podobné hudby představuji. Kytary jsou naladěny docela dost dole a když se do toho opřou, mají sílu hydraulického pístu. Kapitolou samou o sobě je pak basa, která celé desce dominuje. Její zvuk je neskutečně mohutný a sytý.

Ale zpět. Simple Boy končí a následuje strhující Goliath. Lehce zlomený rytmus, brutální basa a kytarová práce lehce evokující Deftones. Tahle skladba se také může pochlubit opravdu silným refrénem. Když pak ještě ke konci vykoukne z poza rohu strašidlo jménem Meshuggah, jsem v sedmém nebi. New Day je definitivním důkazem toho, že Australané nepopiratelně čerpají z odkazu Tool. Jak v hudebních postupech (různé kytarové experimentální zvuky), tak hlavně ve vokálu je jejich vliv patrný. Výborná skladba, pozvolna spějící do strhujícího finále.

Awake in a new light
I'm alone in this room
Heavy at heart, it may be a lie
You will not see me

It's a new day

Are we waiting? For the savior?
I'm so sick of waiting
I've been waiting my whole life

This is a new day
(New Day) 

Karnivool se pohybují většinou v pomalejších tempech, nikam se nehrnou, ale ani těžké riffy a svižnější tempo jim nejsou cizí. Důkazem nechť je Set Fire to the Hive, asi nejrychlejší kousek s výraznou rytmikou. Pátá v pořadí Umbra zase ukazuje další pozoruhodnou schopnost Protinožců. I přes to, že se toho v ní celých osm minut příliš mnoho neděje, vás naprosto pohltí. Budete koukat, co všechno se dá vykouzlit z tak mála. Naproti tomu, All I Know má docela slušný hitový potenciál. Následuje kratičká The Medicine Wears Off a přichází The Caudal Lure, další emocionální pecka. Poslechněte si pořádně kytaru od 50 sekundy. Co vám to připomíná? Ano, inspirace tam nepochybně je, ale Karnivool mají svou vlastní tvář. Navíc, podobné pasáže používají málokdy. Další refrén, který vám nedá spát, čeká v Illumine. Jeden z mnoha vrcholů alba.

No a to už zbývají jen dvě kompozice. Jenže, konečný dvojblok trvá skoro dvacetpět minut. A ani zde Sound Awake na dechu neztrácí. Naopak, dlouhá stopáž dává ještě větší prostor pro ponoření se do tajemné atmosféry. Žádné zbytečné natahování a vycpávky, ale poctivá práce až do poslední vteřiny. Tady bych si ale dovolil přeci jen malou poznámku. Finální Change by si zasloužila trochu vypjatější závěr, aby se celá deska zakončila v monumentálním stylu. Ale vem to čert. No a to už jste na konci a ani si neuvědomíte, že máte o hodinu a čtvrt kratší den.

Sečteno a podtrženo, pokud jste příznivci Tool a podobných spolků, pak je tohle CD pro vás naprostá povinnost. Karnivool jsou jednou z těch výjimečných kapel, které se úspěšně snaží posunout hranice náladové progresivní rockové hudby směrem vpřed. Není divu, že prakticky hned po vydání se deska v Austrálii vyškrábala v žebříčkách hodně vysoko (a získala hned několik cen WAMIA). Je až nepochopitelné, že na starém kontinentě na jejich jméno skoro nikdo neslyší. Sound Awake řadím mezi nejlepší nahrávky roku 2009. Jedna z těch desek, které se musí poslouchat nejen hlavou, ale hlavně srdcem.