Pravidelní návštěvnici Marastu vědí, že si redakce nenechá ujít výstupy hudební periferie, které lze častovat přízvisky typu „svinstvo“, „bordel“ či „prasopal“. Za podvratně lichotivými výrazy se obvykle schovávají vrcholné metalové extrémy v nejhutnějších a nejjízlivějších podobách, které testují ucho, nervy i agresivní tendence posluchače.

Ze svérázné škatulky je možné vyhmátnout kapely jako Antichrist Siege Machine, Concrete Winds či Of Feather and Bone, výčet ovšem pokračuje daleko za rámec nabízených recenzí. V daném ranku je jakousi povinností zmínit Kanadu, její scénu, která v určitém ohledu přispěla k rozvoji hudební nezřízenosti největší měrou. Vystřelme triumvirát Conqueror, Revenge a Blasphemy, aby bylo zcela jasné, co je opovážlivým soudem myšleno.

Je trochu s podivem, že se krajanům příliš nedaří navazovat na etablovaný warmetalový (Ross Bay) kult. Jistě, Försterova nepřímá pocta Death Worship sklízí právoplatné chvály, o kapelách bez přímé konexe však moc slyšet není. Obdobným, neoprávněně opomíjeným běsem jsou právě Profane Order. A jejich nová deska si pár řádků určitě zaslouží.

Na One Nightmare Unto Another lze pohlížet jako na jeden z nejryzejších metalových námrdů od posledních počinů kapel jmenovaných v úvodu druhého odstavce. Novinka navazuje na takřka 4 roky starý debut Slave Morality, který se dá považovat za velmi kvalitně odvedenou poctu vystavěnou na warmetalových základech, ze které se – kromě kanadských klasik – pochopitelně ozývají i Archgoat a Black Witchery. Vyhrocenou agresi a troglodytickou primitivitu na desce ozvláštňuje snad jen čistá produkce, která obskurní vyznění umně přeměňuje ve vyšší stupeň údernosti.

Novinka se vydává trochu jinudy – tradiční žánrové vyznění totiž posouvá dále. One Nightmare Unto Another si stále hraje s warmetalovými atributy, desku ale nově prostupují nuance thrash metalu a powerviolence. Posluchač se tak během konzistentního zvukového nátlaku dočkává několika autorských voleb, které pravděpodobně nečeká, aktualizace jej ale nevytrhují ze zážitku: krocené experimenty totiž nejsou na úkor standardům primárního žánru. Řeč je například o vypiplané práci s kytarovými slidy na Suppresion, přes které se přehrocené slayerovské sólo postupně mění v únosně melodickou záležitost. V rámci powerviolence pak jde mluvit o samotném závěru desky – Of Bile and Malice si chytře pohrává s drivem powerviolence a beatdownovými prvky, které nesou auru kalifornských Nails.

Za padnoucí skladatelské obměny snad může skromné střídání řad v kapele. Profane Order nadále primárně velí Illusory ze Spectral Wound, vedle sebe však nyní staví Olcadóira z black-speed metalových Skystrike, kteří nesou stopy Show No Mercy éru Slayer. Je tak možné, že právě nový člen vnesl do desky svižnost.

Na výtky nezůstává příliš prostoru – jde snad poukázat na typickou žánrovou zaměnitelnost, která nastává v momentech, kdy Profane Order volí klasičtější pojetí (tam si jeden může dvojici pomýlit právě s duem Antichrist Siege Machine). Občasná rezervovanost je ale i tak na místě, díky opatrnosti se totiž kapela nespouští ke sférám, ve kterých by bylo nutné ubírat z plynu. Zvolená kombinace necelou půlhodinu utáhne bez větších přešlapů a hluchých míst.