Sevillští Orthodox patřili v druhé polovině předminulé dekády v rámci doom metalu k těm zajímavějším kapelám, jejich tvorba byla navzdory názvu poměrně neortodoxní. Již na debutu, ale hlavně na následujících dvou deskách jejich drone, sludge i stoner doom zpestřovala velká dávka (free) jazzu, jihošpanělského folk(lór)u a svérázné religiózní tradice - po stránce hudební i kostýmové (v ní předběhli Cult of Fire).

Ani u nás nebyli úplně neznámí - EP Matse Avatar jim vydal jihočeský label Doomentia Records. Pak nahráli tradičnější desku Baal, po ní (2014) jejich řady opustil kytarista Ricardo Jimenez Goméz (před 3 lety se k nim znovu připojil a opět nahráli tradičnější desku). Orthodox kytaru (v mezičase) nahradili saxofonem a vydali se vstříc ještě nespoutanějšímu avant-jazz/drone/doomu.

Goméz (aka Bar-Gar) založil Pylar spolu se členy noise/sludge/prog rockových Blooming Látigo ještě před odchodem z Orthodox. Návaznost je tu značná – jak po hudební i image stránce, tak i (žel) tím, že jsou Pylar ještě obskurnější záležitostí – narazil jsem ně až se čtvrtou deskou Pyedra (Alone Records, 2016). Ostatní starší nahrávky vyšly buď samovydáním, nebo na malých, neznámých labelech, novinku vydává Cavsas, sublabel Cyclic Law. Což dává smysl – hudba Pylar je šamanským dark/ritual ambientem silně prosycena, některé pasáže jsou i ambient či drone bez metal/rock prvků, je tu slyšet i inspirace v kraut/kosmische musik 70. let (mj. raní Popol Vuh, Amon Düül apod.). Doommetalové riffy/akordy tu většinu času obklopují, nebo se i do popředí derou psychedelické zvuky, na posledních deskách lze často slyšet i housle, mandolínu, trombón a lesní roh – dechy ale na Límyte nejsou, což je trochu škoda. I vokály lze popsat jako ceremoniální, spirituální, blouznivě intoxikované, extatické, skřehotavé, chrčivé apod.

Poslední tři desky jsou krom jiného provázané tématikou kosmické či abysální hrůzy, které si vetkli i do jejich názvů, odkazují k dílu H. P. Lovecrafta a T. Ligottiho, Límyte má být završením této trilogie. Už u Horror Cósmyco zmiňovali inspiraci v Deathspell Omega, tam jsem jí ale nějak nezaznamenal, spíš slyším částečnou spřízněnost s Chaos Echœs (více na Abysmos). Ale už v druhé minutě novinky se ozve brnkání, které připomíná právě melancholické „emo“ pasáže DsO. Obecně mě tyhle postupy moc neberou, ale tím, jak je Pylar začleňují do svého psychedelického kontextu, je to hned trochu zajímavější (i než některé vybrnkávačky DsO). Ve skladbě se vrací jasný leitmotiv, se kterým si pohrávají, asi jde o kombinaci kompozice a improvizace/jamu na téma. Límyte se pohybuje někde na rozhraní zadoomaného psychedelického rocku, post-rocku (hlásí se i ke Swans, těm se ale více blíží ve 3. skladbě) a ritual ambientu. Kytara a basa jsou převážně příjemně mollové, o disonance se starají hlavně vrzající či droneující housle a/nebo niněra, případně další vrstvy kytar, efektů, modulární syntezátory apod. (částečně i práce CG Santose mj. z Teitanblood, jehož Emanation též vydává Cavsas). Občas je i zajímavější se zaměřit na to, co se děje mimo hlavní linky.

Přestože v pár chvílích úvodní skladba mírně zesílí, ke klimaxu nedojde, což může na první poslech/y rozčarovat (vzpomněl jsem si na D z Dakhmandal), jde spíš o cestu než cíl. K jisté kompenzaci dojde až po krátkém intermezzu Aniquilación, které vyznívá jako zničení staré formy bytí a přerod k jiné. Ruptura-Afuera začíná poměrně zhurta, blackmetalovou sypačkou, která (přiznaně) připomene další francouzskou veličinu – Blut Aus Nord, vzdáleněji i blackovější Chaos Echœs (případně i starší Oranssi Pazuzu, Plasmodium, Plague Organ). Nejde o nějaký extra násyp, ale po klidnější první polovině správně nakopne. Kapela pěkně pracuje s dynamikou, zpomalí, rozkládá, nástup a zase jízda. Po 6. minutě se opět přikloní k doomu. Platí to i pro první část nahrávky, ale zvláště tu třetí hodně táhne vynalézavý, poměrně pestře, tribálně hrající bubeník – vyzdvihnu třeba 8-10. minutu Ruptura…, kde neustále své paterny pozměňuje. Většinu 3. skladby rytmická kytara a basa hrají jen jeden (!) přitlumený akord (puls á la opět D od DBR, nebo i Swans), různě zrychlující či zpomalující, později droneující, zesilující, gradující (už už čekám řev „Dark! Buddha! Rising!“ :) ). Díky bubeníkovi, vyjetým vokálům (místy trochu srandovním) a okolní psychedelii to ale nenudí (nebo jen maličko, chvílemi), rituální hypnóza funguje.

I po mnoha posleších můžu říct, že mě Límyte vlastně baví (různou měrou) celá, první polovina méně, druhá více. Za nějak zvlášť silnou bych jí ale neoznačil, k tomu jí chybí asi především větší intenzita (i zvuková), ale i nápaditost / pamětihodné riffy atd., jde spíše o příjemně potemnělý trip, silnější jen místy. Zmínění DBR, Chaos Echœs nebo třeba Neptunian Maximalism (na Éons) i starší Orthodox dosáhli v podobných disciplínách působivějších výsledků (většinou výrazně). I předchozí deska Pylar – Abysmos mě bavila o trošku víc (Horror Cósmyco míň). I Límyte má ale své kvality a zajímavá specifika a k poslechu jí doporučuji.

PS: Téměř všechny předchozí nahrávky jsou ke stažení za name your price (bez limitu) na jejich bandcampu. A členové kapely hrají též free improvizace jako Dronespell & The Omega Chord.