Brooklynský kytarista a skladatel Brendon Randall-Myers s bzučivými tremoly v menší míře pracoval už v roce 2017, na debutu math/experimental rockových Marateck. Post-blackové pasáže tam ale patří k tomu spíše slabšímu. O tři roky později vyšla deska Dynamics of Vanishing Bodies, kterou Myers zkomponoval, nahrál jí kytarový kvartet Dither (mj. Gyan Riley). Na ní je naopak nejzajímavějším kusem Trem Chorale/Harmonic Melody, která zní jako něco mezi no wave/noise rock skřípáním a (post-)black metalem. Letošní debut Scarcity jakoby právě na tuhle skladbu navazoval.

Jedná se vlastně o jednu cca 45 minut dlouhou kompozici rozdělenou na pět částí. Ta první začíná táhlým kytarovým ambient/dronem, pak se přidají kvílivé tóny, postupně zrychlující údery na kotel/přechody a stále (ne?)příjemnější disonance. Myers promyšleně pracuje s vrstvením kytarových linek, tenzí, atmosférou, rytmika působí až tribal/šamansky. Až v závěru se ozve skřehot Douga Moorea z Pyrrhon (v koncertní verzi Scarcity by měli hrát i další Pyrrhoni). Zvláště tady, ale i v dalších skladbách je pořád dost slyšet vliv no wave/noise rocku – Teenage Jesus and the Jerks (když půjdu až ke kořenům), raní Sonic Youth, ale hlavně Glenn Branca (raná tvorba, i pozdější kytarové symfonie). Nepřekvapí, že Myers v jeho ansámblu působí a po Brancově smrti se stal jeho vedoucím/dirigentem. (Post-)minimalistické fázování (Steve Reich, ale blíž to má k Juliu Eastmanovi), mikrotonální lazení, repetitivní, pomalu se proměňující hypnóza. Z experimental/avant-garde blacku se to částečně (!) podobá Jute Gyte a Krallice (a starším Ocrilim), ale Scarcity jsou mj. minimalističtější a… no těch rozdílů by se našlo dost.

Druhá část už přece jen víc (post-)metalově hrne a pak i vyloženě jede, drnčivá basa pěkně zahušťuje, bzučivé kytary se prolínají a skladba pomalinku (asi až moc, trochu bych krátil) graduje do druhé, sypací poloviny. V ní to díky rytmice, hlubším kytarám a vokálu částečně chytá oldschoolovější feeling (á la Darkthrone – Inn I Dype Skogers Favn a nebo Alkerdeel), ale disonantní kvílení jí posouvá do divnosti a psychedelie (místy připomíná i zvuk thereminu). Třetí část má taky slušný drive, bicí úderně valí, trochu působí dojmem disonantního noise-kraut-blacku s dvojkopáky. Celá deska vlastně lehce dronuje a pohrává si s psychoakustikou, čtvrtá část je ale vyloženě drone/doomová a industrial-noiseová, v závěru noise-ambientní se správně zlověstným, zkresleným vokálem Moorea.

Až do čtvrté skladby (včetně) mě Aveilut baví dost. V páté části, která žel tvoří skoro třetinu nahrávky se ale její vyznění posouvá do post-rock/blackového patosu, smutnění s příslibem naděje v lepší zítřky apod. Jasně, světlo na konci tunelu se zvláště po čtvrté části nabízí, ale já bych byl radši bez něj, nebo by mohlo být podáno trochu jinak. Chvílemi je ta „emo-vlezlost/teplota“ skutečně otravná. Naštěstí to není úplně jednoznačné, disonance a mikrotonalita ten feeling lehce pokřivují, většina té skladby mě vyloženě neuráží. Je vlastně i docela zajímavě vystavěná, tenhle kus má asi nejblíž ke klasice, kytary (a synťáky?) místy připomínají smyčce. Kdyby tam ale tahle skladba nebyla, nebo byla kratší (a/nebo trochu jiná), tak bych měl z nahrávky celkový dojem ještě o něco lepší.

Minimálně první čtyři části Aveilut ale k poslechu určitě doporučuju, ta první půl hodina minimal-microtonal-dissonant hypnózy funguje výtečně, vokál i zvuk (Colin Marston ) se mi taky dost líbí, příjemně jsem se na tom několikrát zaseknul a ještě asi párkrát zaseknu.