Maďarský hudebník Tamás Kátai je velice plodným jedincem. I když neberu ohled na veškeré jeho vedlejší projekty a zaměřím se primárně na jeho hlavní kapelu Thy Catafalque, se kterou vydal již 10 řadových alb za 23 let, je to slušný výkon. Zvlášť, když bereme v potaz, že se nejedná o hudbu, kterou by skládal jako přes kopírák, ale prakticky každé jeho album je trochu jiné, má svou tvář, pracuje s prvky z různých hudebních žánrů, a zároveň vždy jasně poznáte, o čí tvorbu se jedná.

Netvrdím sice, že každá Tamásova deska je geniálním dílem (každý den zkrátka není posvícení), ale sem tam se to prostě povede. Jako příklad mohu uvést své oblíbené album Rengeteg z roku 2011 nebo loňskou desku Naiv, o které jsem zde psal celkem nedávno. Sotva uplynul rok, a Tamás je zde opět s novou nahrávkou. Je celkem logické, že po tak skvělém albu, jakým je Naiv, to má autor vždy těžké. Očekávání od novinky jsou vysoká, není snadné udržet si kvalitu a zároveň se opět trochu posunout, aniž by hudebník začal sám sebe vykrádat.

Mohu ale říct, že minimálně ten posun se Tamásovi opět podařil. Jeho desáté album zní zase trochu jinak a pracuje s poněkud odlišným výrazivem. Minimálně ve srovnání s deskami z poslední doby je Vadak podstatně tvrdší, kytarovější a celkově metalovější. Jasně, prakticky všechny předchozí desky tvořilo metalové jádro v kombinaci s elektronikou nebo folkovými vlivy a sem tam se objevily více či méně intenzivní vypalovačky. Od ortodoxnější metalovosti se ale tvůrce už spíše vzdaloval. V tomhle ohledu jde Vadak přesně opačným směrem. Přímočarou hoblovačku sice od Thy Catafalque nelze čekat, i tak mě ale překvapilo, o kolik tvrdší je. Na druhou stranu, Vadak prý znamená něco jako divoši/divocí, takže ono přitvrzení jde ruku v ruce s názvem alba.

Kvůli téhle změně je novinka logicky o něco méně pestrá a méně chytlavá než její předchůdce. A vzhledem k tomu, že ona hitovost mě na Naiv bavila asi ze všeho nejvíce, subjektivně hodnotím Vadak o něco hůře. Samozřejmě to ale neznamená, že by to bylo špatné album. Opět je zajímavé, posluchače rozhodně zabaví a kromě zmíněné tvrdosti pracuje i s dalšími prvky. Třeba v druhé skladbě najdeme velmi výrazné dudy (redpipes) a ženské zpěvy, což z Köszöntsd a hajnalt dělá jeden z nejzajímavějších momentů alba. Kiscsikó (Irénke dala) je zase regulérně skočný song, v němž vás sice může štvát lehce infantilní melodie hraná jak na kytaru, tak i na klávesy, ale nelze mu upřít, že se vám dovede dobře zažrat pod kůži.

Na Vadak je zkrátka opět co poslouchat, a i když má přes hodinu, nenudí ani minutu. A to i přes fakt, že některé skladby mají přes 10 minut. Je už samozřejmé, že Tamás si na album pozval znovu hromadu hostů, kteří zde hrají na housle, saxofon, trubku atd., a vždy má jejich příspěvek smysl a hudbu obohacuje. Prostě další dobré album Thy Catafalque, které zabaví na vícero poslechů. Jen osobně říkám, že pestřejší a hitovější Naiv se mi líbilo ještě více.