Indoor vyšla už loni v září, já se ale k ní a vůbec tvorbě TOC dostal až letos v březnu. Nejdřív mi to přišlo „jen“ jako fajn deska, ale poslechy nějak podezřele přibývaly, už jí (docela často) poslouchám 4 měsíce a pořád se mi neomrzela. TOC asi u nás zná jen málokdo, no a celkově se dostavilo „puzení“ napsat o nich víc než jen koment v albu měsíce.

TOC je trio z Francie, se základnou v Lille. Sestavu tvoří klávesák/pianista Jérémie Ternoy, který v letech 2013-2017 působil v Magma, bubeník/elektronik Peter Orins (před dvěma lety tu hrál na festivalu Alternativa) a kytarista Ivann Cruz. Debut Le Gorille vyšel v roce 2009 a Indoor už je jejich sedmá deska (resp. osmá, stejný den totiž vyšlo i Closed for Safety Reasons, spolupráce se saxofonistou Davem Rempisem).

V jejich tvorbě se v různém poměru mísí psychedelický rock/krautrock („kosmische musik“), free/avant-jazz, noise rock, post-rock a vždy je to do nějaké (různé) míry improvizace. Už spolu ale nějaký ten pátek hrají, spojení evidentně funguje, takže to zní převážně konzistentně, někdy (skoro) až komponovaně. Ale jsou tu i hodně „free“ místa. Určitou podobnost tu částečně slyším/cítím s některými polohami starších Supersilent (ještě s bubeníkem), The Necks, trošku i Elephant9. Z kytar a klávesových nástrojů (moog, fender rhodes, piano bass, piano) často lezou podivné, zmutované, nelibozvučné, nebo elektronicky znějící zvuky. Zvláště v nejdelší, titulní skladbě jsem si vzpomněl i díky té rozbitosti/divnosti na Sightings, nebo Staer. Podobně se to zadrhává a rozkládá, ale zároveň to většinou i nějak pulsuje, hrne, nebo i šlape. Jako značně porouchaný robot, z kterého sice už odpadávají součástky, ale stejně se (úplně) nezastaví a razí si cestu dál. Orinsova rytmika výtečně kombinuje šamanský hypnotismus s freejazzovou volností, hravostí a technikou. I u ostatních nástrojů hraje roli repetice (smyčkování a přidávání dalších zvuků?), ale ty zvuky a motivy se různě vyvíjí, pozměňují (a mizí). I přes tu divnost je to vlastně často docela chytlavé. A zvláštně psychedelické a/nebo nervní. Největší „hitovkou“ je čtvrtá In the Middle, která až krautrockově šlape, občas se zadrhne/rozpadne a pak šlape dál. Jsou tu ale i klidná, ambientně/psych/post-rocková místa – Under, Opposite, nejlepší jsou ale ty tři spíše hlučnější, nejdelší skladby (Indoor, In the Middle, Outdoor – ten koncept tracklistu je celkem vtipný). Outdoor s postupně mohutnícím zvukem mi (trochu) připomíná i Swans.

TOC asi nedělají nic, co by nedělalo už hodně kapel před nimi, třeba i lépe, ale je tu i jistá dávka osobitosti a hlavně to dělají (převážně) dobře, energicky, zábavně. A je to i slušně trvanlivé. Zvuk super, zdá se, že si to nahráli sami v nějakém domácím studiu na venkově, mixoval a masteroval Orins. A i zajímavý artwork od Jérôme Minarda přispěl k tomu, že jsem si ten vinyl nakonec koupil. Les narušený abstrakcí, žebřík vedoucí kamsi do podzemí, atd. - pěkně se na to kouká.

Na závěr ještě zmíním, že letos v dubnu vyšla deska Adoct – Ouvre-Glace, což jsou vlastně TOC + saxofonistka Sakina Abdou a klavíristka Barbara Dang. Oproti Indoor je to akustická, (ještě) více avant/free-jazz/improvizace, (ještě) abstraktnější, též zajímavá, atmosférická, za poslech stojící, Indoor mi ale asi sedí více.