Jednodušší, nebo vyloženě primitivní/raw black metal mě baví jen opravdu výjimečně. Apriori mi nevadí jednoduchost jako taková, ale jen naprosté minimum kapel z tohoto odvětví dokáže v rámci té jednoduchosti opravdu dobře skládat a přesvědčivě to i podat (ať už jde o nápady, říznost, provedení, atmosféru, hypnotičnost atd.). A jednou z těch výjimek jsou právě belgičtí Alkerdeel, kteří všechno tohle zvládají výtečně a ještě leccos navíc. No, vlastně už jsem to všechno stručně shrnul  v reportu z Roadburnu, kde jsem se naplno stal jejich příznivcem, takže to jen rozvedu a aktualizuji.

Největší změnou na Slonk oproti předchozím deskám je, že už tady nenajdeme extrémně pomalé, drtivé pasáže á la blackened Burning Witch/raní Khanate, ono už na předchozí desce Lede jich bylo pomálu. Ten sludge/drone/doom tady ale místy, minimálně ve zvuku, pořád přítomen je, nejvíce v první skladbě Vier. Ta začíná jemným, ambientně-psychedelickým intrem, které na přání kapely složili spříznění krautrockeři Stadt, v jejichž studiu se album nahrávalo (více v rozhovoru). Až po dvou minutách (a čtvrt) se do toho opřou Alkerdeel. Více jak polovina skladby se nese v pomalejším tempu, zahlédl jsem někde označení „doomed black metal“, což je celkem výstižné. Tahle část mi do jisté míry připomíná i staré, syrovější Oranssi Pazuzu, mimo jiné i díky výrazné (byť by basa mohla být v mixu i trošku víc) probublávají basové lince (je ale rovněž jasné, že tu má někdo rád VBE a Fleurety). Alkerdeel zní ale víc hnusně a temněji, prostě pořád jako black(/doom) metalisti, kteří ale mají rádi mj. i krautrock (ten vliv je lehounce cítit i v dalších skladbách). Tuhle „humusáckou psychedelií“ po páté minutě pročísne úderná sypačka… no, já bych se už nebál říct typicky „alkerdeelovská“. A v poslední třetině skladby už se stabilně zatápí pod kotlem o šestsetšedesátšest.

V hudbě Alkerdeel jsou slyšet staří Darkthrone, zvláště druhá Eirde (a mj. srovnej úvodní riff znovu s Myöhempien… na debutu OP) jede v duchu ukrutně nasypaného hypnotismu, upomínajícího hlavně na Under a Funeral Moon, ale čerpají i ze samotného dna žumpy (mimochodem - alkerdeel je starý vlámský výraz pro fekální cisternu, kterou se hnojí pole) - bestiálního black(/death) metalu Beherit (/ Archgoat / Blasphemy), kterému se většinou vysmívám. Ovšem tak, jak tenhle vliv uchopili, s ostatním mísí a rozumně dávkují Alkerdeel, tak takhle to funguje i na mě (mnohem líp zahrané, zvuk, švih, nápady, vokál). Občas ale Rik sáhne k disonancím blížícím se Blut Aus Nord, nebo i Portal. A zběsilostí to někdy není daleko od Katharsis. Nieke sype opravdu přísně (a má solidní výdrž), baví mě jeho občasné „fenrizovské“ akcentování/trestání činelů, v několika místech Eirde (nejvíc v závěru) je ten příval energie takový, že… no už teď mě z toho kotle všechno bolí :). Velkým plusem je i Jeroenův ohavný, asi by se dalo říct psychopatický a poměrně variabilní řev, navíc má vytříbený cit pro správně načasované a procítěné „ugh!“ („uuaaargh“ apod.).

Když jsem poprvé slyšel úvodní riff k Zop (sdíleli ho na FB jako záznam ze zkušebny), tak jsem si myslel, že je to jen nějaká sranda. Tady se jde opravdu na kost - k tupacímu black-punku Ildjarn (nebo znovu - jisté pasáže z UaFM, či z novějších kapel - Bone Awl). Ale musím nakonec uznat, že je to vlastně, řekněme „retardovaně“, chytlavé a na koncertech to bude (po pár pivech) jasná hitovka. Navíc tahle skladba je co do změn temp možná nejdynamičtější a nedivil bych se, kdyby jí někdo považoval dokonce za nejlepší. Poslední Trok se nese v trochu podobném duchu jako Eirde, ale přijde mi taková víc „epická“ a náladově trochu jiná, jako bych tam místy slyšel i De Mysteriis…, nebo i nějaký závan melancholie, byť je to pořád solidní rubačka.

Nějaké malé výhrady bych měl ke zvuku, který se mi sice líbí, je to špína jaksepatří, i když pořád dostatečně čitelná a „průrazná“, ale zvuk mi přijde trošku plošší (masteroval G. Chandler). Nicméně zrovna v tomhle případě ten „wall of sound“ efekt není úplně na škodu (podobně jako třeba u posledních Impetuous Ritual). Kromě baskytary (jak už jsem výše zmiňoval) by někdy mohl být v mixu trošku víc i virbl. Ale to jsou víceméně detaily. Naopak samozřejmě chválím suché kopáky!

Při prvních posleších jsem si říkal, že mě Lede bavilo víc (ale to jsem si zpočátku u Lede o předchozích deskách říkal taky) a že tu vlastně není (téměř) žádný posun (jen, že je to opět o něco lépe zahrané). Po čase už si první tezí nejsem jistý a s tou druhou už nesouhlasím vůbec. Ovšem předchozí deska rozhodně vede po grafické stránce, oproti prdícímu čertovi je to tentokrát výrazně slabší (byť proti tomu coveru vlastně nic nemám a obecně je mi vizuální stránka Alkerdeel sympatická).

AddSatan svou recenzi pojal, jako obvykle, hodně detailně, tudíž z mé strany není třeba rozpitvávat, co vlastně Alkerdeel hrají a rozebírat song po songu. S celkovým hodnocením nahrávky a většinou tvrzení (hlavně těch pochvalných) rovněž souhlasím.  Alkerdeel nahráli asi nejblackmetalovější desku celé své kariéry. Ale i když na Slonk ubylo sludge prvků, hudba Belgičanů je stále velice hutná (i díky super zvuku), chytlavá a na první poslech rozeznatelná. Alkerdeel jsou jednou z mála kapel, jejíž členové umí napsat relativně jednoduchý, avšak opravdu silný riff, který klidně mohou opakovat až do zblbnutí, aniž by vás začal štvát. Naopak, díky tomu, že se mnohdy drží jednoho relativně jednoduchého motivu, který třeba lehce pozmění, dovedou jejich skladby působit až hypnotickým efektem. A právě tato hypnotičnost navozuje i docela krautrockový feeling, byť vyloženě krautrockové prvky na desce zrovna nenajdete. Něco podobného umí například  Dark Buddha Rising , ale zde se nebavíme o psychedelickém doomu, ale o slušně nasypaném black metalu.

A sypačky, respektive rytmus bicích a hudby jako takové, ať už do toho kapela pálí ostošestšestšest nebo se drží tupavě skočného tempa, dává skladbám silnou energii a chytlavost. Jo, některé momenty mohou působit přímočaře, někdy i naivně, třeba kolegou zmíněný song  Zop . Nelze ale popřít, že když začne, má to prostě koule jak cyp a posluchače dovede totálně strhnout. Rovněž se nebavíme o žádném bestiálním amatérismu, ale o lidech, kteří umí hrát. Celou desku, stejně tak jako většinu předchozích, nenahrávali po stopách, ale pěkně všichni dohromady. O to zajímavější je, jak vše drží rytmus, sedí skvěle pohromadě, a jak dobře jednotlivé instrumenty zní. Ano, fungují skvěle dohromady, ale zároveň se neslévají a jsou dostatečně výrazné. Třeba i ta basa, která dělá hudbu dobře masivní. A ano, Skoll je pro nejen Stevena údajně velkou inspirací.

Zpěvák Jeroen na Slonk také exceluje. Jeho řev, občas téměř jekot, je správně hysterický, místy až jakoby řval z posledních sil, ale nikdy nezní komicky a k instrumentální složce se skvěle hodí. No prostě jde poznat, že spolu borci už nějakou dobu hrají, umí fungovat jako jedno těleso, přizpůsobit svou hru zbytku kapely, a zároveň jenom nekopírují ostatní, ale každý nástroj má v hudbě svůj prostor, bez kterého by celek nebyl tak silný.

A vzhledem ke všemu, co jsem doposud napsal, si myslím, že škatulka raw blacku je pro Belgičany zkrátka moc těsná. Ano, inspiraci rozhodně čerpají od oldschoolových a dřevních kapel, ale zní prostě jinak. Mohou sice dělat docela ohavnou hudbu, ale nezní zle, naopak na mě působí hrozně pozitivně, energicky a částečně psychedelicky. Pocitově proto řadím Alkerdeel mnohem blíže kapelám jako  Aluk Todolo než Darkthrone či Beherit, byť opakuji, že vyloženě krautrockové prvky v jejich hudbě nenajdete. Díky hypnotičnosti by se našla třeba i jistá paralela s kapelami jako Sortilegia nebo jejich sousedy Turia, Imperial Cult a Lubbert Das. Tak jako tak jsem si jistý, že od všech těchto jmen Alkerdeel s přehledem odlišíte. A když se přenesete přes vtipnou grafiku (Vaněno!), která je samozřejmě skvělá a k celkovému konceptu alba se hodí, Slonk vás dovede dobře nakopat do zadku a zabavit na hromadu poslechů stejně tak jako starší alba kapely.

Novinka mimochodem vychází 5. února na krásně provedeném vinylu a CD, a její koupi rozhodně doporučuji! Nechci moc přehánět ani dělat rychlé soudy, ale po deseti posleších bych se nebál Slonk označit za nejvydařenější a nejvyrovnanější nahrávku kapely.