Začnu tím, čím nové album Altars není – není návratem té kapely, která před devíti lety nahrála parádní (možná ne experimentální, ale určitě nezvyklý) death metal na albu Paramnesia. K tomu se rád dodnes vracím, zejména proto, že nabízí docela unikátní postupy. Někdy zní divně, občas křupansky, často brutálně a někdy až naprosto šíleně – zejména bicí jsou na něm chvílemi na hraně snesitelnosti. Ale právě proto se vymaňuje z předvařených žánrových rutin a připomene syrovostí třeba první Kataklysm a samozřejmě i některé australské experimentální souputníky. O několik let později (2016, jestli mě poznámky neklamou) to Altars zabalili, aby se letos mohli vrátit s plnotučnou, 40 minut dlouhou deskou Ascetic Reflections.

Hned je znát, že novinka je jinde než Paramnesia. Je v první řadě a na první poslech mnohem méně brutální a syrová. Altars nespoléhají, na rozdíl od mnohých dnešních jeskynních deathmetalů, na efekty (reverb), a také hrají v kontextu OSDM vlny velmi technicky. Ale pozor, ne zase tak technicky, že by je bylo záhodno řadit do tech-odnože smrtikovového žánru. Spíš obohacují old school zdatnou technikou a velkým melodický přínosem až odněkud z končin těžkých kovů. Tímto postupem trochu připomenou Venenum a jejich arci-opus Trance of Death.

Čím to, že se australská náročně poslouchatelná bordeloidní old school mašina pustila do technických vod? Určitě bych část zásluh bez váhání připsal Brandanu Sloanovi (jehož pokojíčkáč Convulsing patří k těm nejzajímavějším, byť čelí obviněním z RABM inklinací). Ten je více než pouhou náhradou jak na base, tak za mikrofonem Cale Schmidta, který se již do obnovených Altars nevrátil. Jeho autorský přístup je myslím jasně znát.

Tím hlavním na desce jsou disonantní riffy a nepředvídatelné rytmy. Působí trošku portaloidně a lehce gorgutsovsky, ale mě ze všeho nejvíc připomněly podivíny Diskord. Zajímavé na Altars ale je, že nevyloží karty hned s prvními songy a nenechají se zaškatulkovat nijak snadno. Pod kotlík se postupně přihazuje a v závěru album nabírá až meditativní charakter. Najdeme tu dokonce i vlivy noise rocku (Opening the Passage) a rituálnější a až temně-meditativní polohy blízké Altarage si kapela schová až do závěrečných songů. Druhá polovina alba je celkově dál jak co do originality, tak co do práce s atmosférou, zatímco první polovina je orientovaná spíše na techniku. Kapele nejlépe svědčí ty skladby, ve kterých se může více nadechnout. Má nejoblíbenější Black Light upon Us a rovněž znamenitá Opening the Passage mají obě přes sedm minut, ve kterých se obě vyvíjí a netočí se dokola.

Povídání můžeme uzavřít velmi prostě.  Přirovnával jsem k Venenum, Gorguts a Diskord. Je tedy jasné, že Ascetic Reflextions není špatná a už vůbec ne nudná deska. Altars na něm nabízí nečekaně návykový a trvanlivý materiál, ke kterému se dá mnohokrát vrátit a dlouho umí překvapovat.