Datum vydání: 29. května 2024
Vydali: Soman Records
Žánr: technical thrash metal

Tahle deska, potažmo kapela, má všechny předpoklady pro to, aby kolem vás proklouzla naprosto bez povšimnutí. Název Vesmírný Jaguár evokuje spíše nějaký psychedelický, psy-trance projekt, španělský titulek je v lehkém rozporu se slovanským původem uskupení a obal s postavou aztéckého Jaguářího válečníka také rozhodně není něco, co výrazně zaujme. A to by právě byla obrovská chyba, tenhle aztécký technický thrash z Ukrajiny minout, jakkoliv se tohle spojení zdá nesourodé a podivné. Ve skutečnosti to totiž funguje naprosto báječně.

Deska El Era del Jaguar vyšla už na konci května, ale dostal jsem se k ní až v srpnu, kdy jsem se probíral staršími neposlechnutými alby. A od první skladby to byl úder na solar. Takhle věrnou, poctivou a přesnou kopírku starých Atheist jsem ještě neslyšel. Je jedno, kterou z prvních tří desek téhle kapely máte nejradši, El Era del Jaguar má od každé něco. Je to sice worship, který vychází z tvorby téhle (stále) nedostižné floridské tech thrash mašiny, ale zároveň velmi zdárným způsobem implementuje avantgardnější/aztécké prvky, které hudbu činí unikátní. A pomáhá tomu i celá řada zajímavých hostů, kteří do ní vložili svůj um (a o kterých bude řeč níže).

O kapele samotné se toho člověk ale na internetu (překvapivě) moc nedočte. Vznikla před dvěma lety jako odnož (rovněž) tech-thrashových Bestial Invasion. Mozkem kapely se stal basák/zpěvák Sergej Bondar (aka Sergio Lunático či Metal Priest) a kytarista Evžen Vasilyjev (aka Juan Maestro). Společně s bubeníkem Denysem Fursovem (zde jako Denis Tornilo) vydali minulý rok debut The Legacy Of The Aztecs a, upřímně řečeno, oproti aktuální desce to evidentně ještě nebylo ono. Hudba se zbytečně utápěla v přehrocené Sergejově base a zvuk bicích byl až moc syrově demáčový. Sestava El Era del Jaguar už nicméně disponuje i druhým kytaristou, kterým se stal Pablo "el Sicario" a zvuk je hnedle pestřejší, bohatší a plnější. Ale hlavně! Za bicí se posadil Alexej Tiutiunyk (aka Alejo Bárbaro) a právě jeho pestrá hra, kdy se na jednu stranu nebojí do toho pořádně, jednoduše, groovově opřít, aby vzápětí vystřihl break, ze kterého spadne čelist, posunuje skladby do toho nejvyššího tech-thrashového levelu.

I když i na El Era del Jaguar lze stále mít určité výhrady ke zvuku (záporožské Nuts4all Studio), občas to tam někde ne úplně hlasitostně/poměrově sedí a bicí by si rozhodně ještě zasloužily lehce živější zvuk (hlavně rytmičák je dost suchej). I přesto, nakonec, musím říct, že jsem si zvyknul/přijal ho a k tvorbě Ukrajinců pasuje, protože, stejně jako hudba samotná, má to vlastně ten správný feeling kapel počátku 90. let. Cosmic Jaguar v sobě mají tak trochu od každého něco – od Pestilence neotřelá, nadpozemská(!), kytarová sóla, ze Sadist tu je inklinace k tribálním prvkům (flétna vládne), od Cynic otevřená mysl experimentům, s Nocturnus je pojí jasně cílená (a vlastně i zajímavá) tematika a z Death si berou cit pro stavbu skladby. A tohle všechno dohromady pojí animální thrashová dravost, jakou měli a mají jenom Atheist.

To, oč tu běží, je kompozice. Přestože už debut měl skvělé nápady, skladby často působily jako slepenec nápadů. Na El Era del Jaguar vše sedí od prvních not a i když (jak jinak) je slyšet, že ve většině skladeb – a když nevíš jak dál – se primárně pro(na)sazuje Sergejova basa, přechody, ať již je zajišťuje break na bicí, nebo se odkudsi vyloupne kytarové sólo – všechno na sebe navazuje, doplňuje se a přirozeně prolíná.

Otvírák God of Sun and War je přesně tímto typem skladby - tepajícími kopáky, mírně afektovaný, thrashově štěkavý chraplák, kde nechybí vysoké „á“ a první epický kytarový sólo výlet. Tohle si ještě jednou celé pěkně projedete znovu, akorát v druhé půli nastupuje místo kytary flétna, kterou vystřídá další kytarové sólo, tentokrát ale běhavě disharmonicky rozcuchané. Nástroje se postupně až kakofonicky mísí - flétna se pohybuje na samé hranici falešných tónů, kytara noisově kvílí - přesto hlavní motiv je díky rytmice stále jasně čitelný. V Eight Lord of Nights se začíná spíše deathmetalově, než se díky flétně nálada posune do lehce šamanského rytmu. Znenadání přichází přeřazení na vyšší thrashmetalovou rychlost a zatímco se skladba v podstatě ubírá (ne)předvídatelným směrem sloka/refrén/sólo, lze o to více pozornosti věnovat práci jednotlivých nástrojů. Netrvá to zase tak dlouho, kdy vše nejprve imploduje do animálního groovového rytmu se zlobivou basou, který propichuje řvavý vokál, až vás to úplně tlačí a zadupává do země, aby v nejvyšším tlaku následovala exploze – kytarové sólo, které vás z téhle propasti vystřelí do sférického vesmíru.

A jako na houpačce budete i v další Solar Logos – pralesní zvuky, svištění větru, šamanské bubínky, probublávající basa, nervní kytara, zlostný štěkot. První třetina je v podstatě velmi melodická, přímočará skladba, která ale v sobě skrývá naprosto impozantní moment, který totálně změní pravidla hry. Ve 2:55 nastupují Atheist jak vyšití - ze slunné pláže a dozvuků samby, do jazzem načichlého kytarového sóla a pak už to jen sype a sype a sype ještě rychleji. Alejo Bárbaro je naprosto fantastický a nemůžu si pomoct, on něco v sobě ze Steva Flynna prostě má. Po necelých dvou minutách vše začíná odeznívat, postupně se opět odmlčí elektrická kytara, nastupuje španělka a končí se za rytmu flamenca.

Na desce je spousta hostů a mezi vokálně nejvýraznější jednoznačně patří Chimalma, která se poprvé představí v Ashes in Eyes. Nádherně podmanivý hlas, který dokáže být sexy nakřáplý i medově hladivý. A která kapela měla vokalistku? Já tady nicméně moc souvislostí s Danishtou nevidím a klidně bych volil i českou scénu. Nota bene, Aghora se nikdy do takových trešáren nepouštěla, zatímco Forgotten Silence? Neasi. Každopádně tady to v duelu s agresivním Sergejovým vokálem (a za cvrlikání ptáčků!) funguje.

A to se to teprve začíná rozjíždět - Obsidian Mirror je doslova napěchovaná zahraničními hosty - první sólo nahrál Tommy Talamanca (Sadist), zatímco Mark Biedermann (Blind Illusion) pak rozjíždí druhou poloviny skladby. Vokální party posílili Miguel Slam Tornado (Fusion Bomb) a Marc Grewe (ex-Morgoth). Šlapavě rytmická věc, která opět bez problémů dokáže celou dobu hypnotizovat přesně dávkovanými kopákovými průšlapy, basovými figurami nebo vytříbenými kytarovými výjezdy za poznáváním krás hmatníku. Ty v nezměněné podobě pokračují hned z kraje Decapitated Lunar Goddess a i tady (nebo právě tady) nezbývá, než se poklonit před uměním, které předvádí Juan Maestro. Každé sólo i vájezd má hlavu a patu, i když končí neočekávaně jako v druhé půlce skladby… v celé téhle hudební skládačce to prostě vždycky zacvakne na správné místo, všechno tady má svůj účel, svůj důvod. A proto je rovněž nutno vyzdvihnou i „sekundanta“ Pabla "el Sicaria", protože držet se „při zemi“ vedle zbývajících spoluhráčů je vlastně možná to nejtěžší. U mikrofonu se opět objevuje Chimalma a tentokrát přináší do skladby spíše gotickou atmosféru, zatímco mužský vokál ji zlověstně posunuje směrem ke kovu černému.

Předposlední The Shorn Ones obsahuje druhou várku pěveckých hostů - opět je tu Marc Grewe a s ním Thomas Zeller (MP (Metal Priests)). Prostřední kytarová sóla pochází z rukou bývalých členů Vendetta - Achima Daxxe a Michaela "Micky" Wehnera. A i tady se do rytmicky neurvalého thrashingu vloudila nádherně rozlamovací tech vsuvka. Nicméně tohle je asi jediná skladba, která mi moc po pěvecké stránce nesedí – je to takové přespříliš hardcorově uřvané.

Ovšem jednoznačným vrcholem desky je La Noche Triste. Poslední skladba začíná vlastně hned, (divně) z ničeho - rovnou nájezd, ale pak už jsou to jen a jen tech hody. Opět se vrací Chimalma a v roli Corteze zazní Vakhtango, jehož panovačně řezavý vokál, podporován kytarovými rubanicemi, téměř zhmotňuje krutou surovost tohoto conquistadora. Avšak i z tohoto okamžiku zmaru a šílenství nakonec vykvete finální sólo, které, nebýt závěrečného hyperataku, zanechává za celou deskou mrazivě krásnou tečku.

Nevím, kolikrát jsem už tuhle desku slyšel (30x zcela nepochybně) a pořád mě baví. Baví mě tam objevovat další a další drobnosti. Tematika Aztéků je v tomhle případě samozřejmě zajímavé zpestření a rozhodně kapelu bude odlišovat a za mne to sbírá další plusové body, byť i tady je určitě prostor, kam se dá věrohodnost tvorby posunout. Nemám tím zrovna na mysli výlet do amazonských pralesů pro dodání větší autentičnosti, ale třeba širší spolupráce s místními umělci je určitě jednou z variant. V prvních dvou skladbách má např. na foukací nástroje kredit Mazatecpatl (Cemican), ale v dalších jako by už nebyly. Ale když se dobře zaposloucháte, stále tam nějaké to cinkání a pískání objevíte.

Už ve zmiňovaném srpnu pro mne byla El Era del Jaguar jasná Deska měsíce a vzhledem k tomu, že se blíží konec roku, určitě nebude chybět ani v celoročním účtování! Cosmic Jaguar jsou totiž nádherným výletem do (polo)zapomenutého světa technického thrash/death metalu.