Spojení toho nejtemnějšího extrému a snahy o překročení pravidel vymezených pojmem „war metal“ se často nevyplácí, míjí se účinkem, šumí do prázdna. Pokusy se jeví jako plonkový kompromis, který není dostatečně agresivní, zároveň se nevyznačuje vysokou mírou invence nebo inovace.

S efektivním skloubením přišlo jen několik málo kapel. Nabízí se jmenovat Infernal Coil, jejichž warmetalové jádro obestíraly atmosférické prvky black metalu s environmentalistickým narativem, Knelt Rote s přesahy do power electronics nebo Pissgrave, kde warmetalová vyhrocenost spíše doplňovala zvukovou, tématickou i grafickou estetiku, která vycházela z fúze starého death metalu a goregrindu.

Útlé vymezení lze aplikovat i na druhou desku Diabolic Oath. Oracular Hexations zapomíná na předchozí a relativně přímočarou poctu Teitanblood. Novinka očišťuje zvuk a nese stopy war metalu, do kterého promlouvají blízké rámce, kde se skloňují pojmy jako je temnota, tvrdost a disonance. Tři členové disponující třemi vokály a bezpražcovými nástroji se nebojí rozmanitého kombinování, které se ve většině případů vyplácí.

Necelých 40 minut tak nabízí zvrácený a temný poslech štědrý na překvapení, která přitom sama o sobě tolik překvapivá nejsou. Síla Diabolic Oath stojí na kombinacích. Standardem desky tak jsou situace, ve kterých primitivní rytmický tlukot eskaluje do kytarových spletenců po vzoru Portal – jen proto, aby se z kakofonie přešlo do pevněji uchopené atmosférické linky. Jádrem přitom často zůstává přímočarý riff jako z učebnice death metalu staré školy.

Deska se dá rozdělit na dvě poloviny: první, kde čtveřice skladeb více pracuje s warmetalovou zběsilostí. Další půle je věnována dvojici delších skladeb, které umožňují rozvážnější hru s atmosférou. Mustr zde tak podpoří i klidnější pasáže nebo syntezátorové chorály. Ani jedna ze stran přitom nevykazuje výraznější pokles kvalit.

Hlavní slabinou Oracular Hexations tak zůstává čerpání z patrných zdrojů, pozitivem ovšem ve stejném čase zůstává kapelní schopnost v rámci kloubení zajetých postupů do originálních celků. Deska si tak zachovává hrubozrnost, ryzost i auru, kterou rovněž umocňuje vydařený cover pohrávající si se zhoubnou věštbou devítky mečů z tarotového balíčku. Vše dohromady utváří ucelené dílo, které dostatečně láká k návratům.

Je tomu již pár let, co jsem Diabolic Oath věnoval ne právě pochvalnou recenzi. Jméno mi ale v paměti uvízlo a novinku jsem si proto s chutí pustil. Zprvu mě překvapilo jasné přihlášení k war metalu. Připadalo mi to trochu jako rezignace na ambice dělat hudbu, ale musím uznat, že při patřičné hlasitosti asi nový materiál šlape lépe než předchozí. Je navíc osobitější, i když inspirace výše zmíněné asi zapírat nelze. Ve druhé polovině alba (na druhé straně desky) se Diabolic Oath rozpomenou, že umí udělat i solidní atmosféru a napsat death-doomový riff. S warmetalovým švihem je to zajímavá kombinace. Nebo lépe řečeno, mohla by být kdyby…

Kdyby základní problém Diabolic Oath na nové desce nezůstal. Je jím intenzivní pocit slepeného a nesoudržného alba. Nemyslím tím, že je sešito ze dvou rozdílných částí – to by mi nevadilo, ba naopak. Ale každá část zvlášť začne i před koncem nudit, protože skladby nejsou promyšlené. Jako posluchač se můžu chvílemi nadchnout s hrozivou pěstí nad hlavou, ale atmosféra nenávisti se stejně rychle rozpustí. Problesknou skvělé momenty, ale záhy mizí v generické rádoby-smršti. Bezvadný zvuk, za ten kapele musím vyseknout velkou poklonu, dokáže navodit tlak a překvapivě mu dominuje basa, která je tím hlavním a určujícím nástrojem.

Datum vydání: 5. 4. 2024
Vydali: Sentient Ruin Laboratories
Žánr: war metal, death metal, black metal