Newyorské Elysian Fields jsem objevil asi tak před 13 lety, oklikou přes jednoalbový projekt Lovage (2001). Za ním stál Dan „The Automator“ Nakamura, který si do něj přizval dva výjimečné, charismatické vokalisty – Mikea Pattona a Jennifer Charles, zpěvačku EF. Chytlavá, v případě některých skladeb vyloženě návyková trip hop, downtempo apod. záležitost, zpěv i rap zmíněných spolu skvěle ladily, kombinace groovu, romantiky, nadsázky a erotiky bavila. Je dost možné, že to byl i jeden z inspiračních zdrojů pro Mikeův pozdější Peeping Tom (Nakamura složil/spoluprodukoval singl Mojo).

No a s Jennifer to byla „láska na prvních poslech“. Brzy následovala obliba Queen of the Meadow, což je dodnes mé nejoblíbenější album Elysejských. Povětšinou noirově laděná směs dream popu, jazzových balad či lounge s kabaretním nádechem, slowcore, folku, ale i šlapavého indie/alt. rocku atd. Hlas a zpěv Charles patří mezi ty mému uchu nejpříjemnější a hlavně na starších deskách mi přijde snad i nejvíc sexy ze všech mně známých zpěvaček. Už ta zastřeně sametová barva je okouzlující. Často jakoby lehce nedbalá až ospalá, napůl šeptaná, ale pořád jistá, hravá a promyšlená intonace i dikce, jak když se s těmi slovy vyloženě mazlí. Našince může v kontextu pobavit i název jejich studia/labelu. Ale těch nálad a zabarvení bylo vždy u EF více, podobně jako žánrových přesahů.

 
Za zmínku/doporučení stojí i dvě desky La Mar Enfortuna, na kterých Jennifer s druhým pilířem EF, multiinstrumentalistou Orenem Bloedowem a dalšími muzikanty nahráli pod producentským dohledem Johna Zorna předělávky sefardských/ladino písní (židovská hudba ovlivněná španělskou, arabskou atd.). Elysian Fields jsou skladatelsky velmi plodným tělesem (až moc), co dva roky vydávají soubor 11-12 nových skladeb. Vždy se tam najdou dost fajn/dobré kusy i nějaké nudnější. Na předchozí Once Beautiful Twice Removed jsem si oblíbil asi 8 z 12, je to pohodový road trip (mj. vhodný do auta), spíše denní, ale i noční snění, místy se silným vlivem americany/alt. country/folku. Zpětně doceňuji i čínskou hudbou a trip hopem nasáklé, artovější Transience of Life.

Novinka What The Thunder Said je oproti předchůdci trochu klidnější, tlumenější, zase víc noir – spíše (pod)večerní, či noční snění, zvláště v druhé polovině. Snad bych řekl i smutnější, toužebně nostalgická? První čtyři skladby se mi hlavně zpočátku zdály relativně slabší. Což ale pořád znamená dost fajn písničky, které, jak je u EF zvykem, místy zaujmou nějakým detailem nebo aranží. Opět závany americany, nebo i psychedelie Pink Floyd (This World…) v Orenově kytaře a decentní klávesy a piano Thomase Bartletta a Eda Pastoriniho. Jennifer to zpívá krásně, co chvíli mění zabarvení, jen až moc opakuje v refrénech. Někdy, třeba v páté Before the Crushing Waves to však působí až hypnoticky, překvapí vkusné zakomponování smyčců Dany Lyn, lehce mi to připomíná i některé ambientně post-rockovější skladby Eivinda Aarseta (i kytarou).

 
Know Not Whorl začíná až lehce strašidelným „skuhráním“ fagotu (!) Sary Schoenbeck, který se pak ještě připomene. Jemná, groovy houpavá basová linka Matthieu Lopeze vtahuje, Bloedow místy volí i docela zvláštní akordy. Zpěv Charles tu zní jaksi neklidně, mysteriózně, blíží se to trip hopu/dark jazzu (snad i Portishead a Kilimanjaro?), je v tom cosi lynchovského. Záhadná femme fatale zpívající v nočním podniku, která ovšem případnému nápadníkovi přinese jen trápení, možná i zkázu. Můj nejoblíbenější kousek, který jsem zpočátku točil dokola, je v tom cosi až uhrančivého, mohla by být i delší.

Další tři skladby jsou spíš „jen“ fajn, trochu světlejší, svižnější. V I Can Give… bych ubral refrénování, v We're Losing Her se dají zaslechnout The Cure, Changeling se po polovině, ano, promění - na výlet do Indie (Ananda Shankar?). Say You're Sorry jsem brzy začal přeskakovat, baví nejméně. Asi druhou nejlepší je titulní What…, blues a jazzem čpící, s americkým „twang“ zvukem kytary. Znovu noirová atmosféra nočního baru či přilehlé, zapadlé uličky, kouř, déšť, občas lehce dramatické „zahřmění“ tympánů Adama Minkoffa … jasně, klišé, ale já si ho někdy dopřeju rád. Závěrečná, krátká jazzy balada Strawberry Moon v nastoleném feelingu zhruba pokračuje a pěkně desku uzavírá.

Nejdřív jsem si říkal, že mě předchozí album bavilo víc, ale s přibývajícími poslechy se tenhle dojem zmírňuje/vytrácí, cením i větší příklon k noir náladám. Zase bych asi 3-4 skladby zkrátil, nebo vyhodil, kromě desáté si nejsem jistý které (asi 4. a 8. - paradoxně singly, 1. zkrátit), těch 50 minut je prostě příliš. A sice je poslouchám hlavně kvůli Jennifer, ale škoda, že tu tentokrát pro zpestření nezpívá i Oren. Sám se vlastně sobě divím, že mě ta kapela i na 12. desce pořád baví (nemám všechny poctivě na/ojeté, ale…). Na poměry toho, co většinou poslouchám, je to někdy dost tzv. „normální“ (?), easy listening, něžné až naivní, blízko pojmu „mainstream alternativy“ atd. Příjemného chilloutu s přesahy je taky třeba a EF jsou v něm jedni z nejlepších.

Datum vydání: 3. květen 2024
Vydali: Ojet Records
žánr: dream pop, indie folk, americana, jazz, slowcore, art rock, noir rock