U pokojíčkářky, navíc z Číny, asi až tak nepřekvapí informace, že za cca 10 let vyprodukovala cca 25 dlouhohrajících a několik kratších nahrávek. Zvláště v roce 2017 byla Yikii opravdu pilná včelička a nahrála jich 8. V posledních letech už to bylo s produktivitou slabší, loni vydala „pouze“ 2, ovšem hned zkraje nového roku naservírovala další, aktuální Chorion. A ta byla první, která se ke mně dostala (nějak jsem se k ní proklikal přes Mouth Wound).

Pro celou její tvorbu je typická všeprostupující atmosféra snů a surreálna obecně. Tu silnější, tu slabší dojem soundtracku z nějaké divnější konzolové/PC hry, anime, nebo asijského hororu s vlasatými duchy, což jsou vlivy, které autorka přiznává. A také hodně staví na kontrastech. Hudbu adekvátně doplňuje vizáží strašidelně roztomilé lolitky, grafikou obalů (viz např. The Crow-Cyan Lake) a klipy.

Microtonal Raindrop začíná jako ambient(-popová) ukolébavka s downtempo post-industriální (?) rytmikou a melodií jak z hrací skříňky pro děti. Zpěv Yikii je velmi něžný, až přeslazený, někdy zní až jako mňoukání či kňourání, je disharmonický resp. (záměrně?) „falešný“ - na první pokus jsem to po pár minutách nevydržel a vypnul. Postupně jsem si ale zvyknul a vlastně jsem ho začal mít i rád - svým způsobem. Po první minutě však do snové idylky začnou pronikat táhlé disharmonie/onance (jakoby synth-dechy/smyčce aj.), mikrotonální experimenty a jiné zneklidňující zvuky a deformace, vokál zní úzkostlivě, z dálky, tlumeně, zkresleně. Je to zhudebněná noční můra malé holčičky, nebo je to moje noční můra a ta holčička je zlý duch? A vzpomněl jsem si tu i na některé skladby Current 93 a poslední Emptiness.

Následující písničku All the rain… párkrát zmasírují výhrůžně pulsující basy s nepříjemnou vyšší frekvencí, snad mutace (post-)death industrialu s nějakou post-klub/taneční bass hudbou? A houkání sýčka - kvlt! Heavenly Hell je svižný kvapík v duchu darkwave neoklasiky a martial industrialu, připomíná mi to mj. i synth-orchestrace u Emperor (od EP Reverence dál), ve 4. minutě dokonce Lychgate, kořeny sahají snad až k Igoru Stravinskému (Svěcení jara) a Bernardu Herrmannovi (hudba mj. k Psycho). Ale blízko to má též k soundtracku ze hry Resident Evil (napověděl text na bandcampu, kdysi jsem to hrál, ověřil - je to tam a nejen v téhle skladbě). Ke konci to mutuje i s noise elektronikou atd. Ano, je to do nějaké míry béčkově „upadlé“, naivní až kýčovité, ale i celkem dobře a hlavně zábavně složené. Což platí o vícero skladbách/pasážích desky.

Melinoë (ano, mohlo by se to líbit i fanouškům EBM-Slipknot-blacku) se posouvá ještě více do deconstructed/post-club elektroniky či avant-popu, snad i k něčemu od Björk, nebo Ziúr apod., byť mj. šušuňuňu vokál je samozřejmě jinde. The Invisible Trepidation na začátku noiseově zazlobí a pak stylově pokračuje přibližně v rovině předchozí skladby, disharmonie, noise/industrial, ale i popová chytlavost.

Další 2 skladby jsou instrumentální, takže pokud vás irituje vokál u předchozích, zkuste alespoň tyhle – Mazarine je údernější rychta, zpočátku rozházené (post-club/IDM apod.?), místy až industrial-synth-punkově rovné beaty/rytmy, Reincarnation… ambient/neoklasika s prvky asijské tradiční hudby/folku a až „ethno“ rytmikou, připomíná mi to mj. The Owl in Daylight od SC3. V dalších skladbách se různě prolíná již výše zmíněné + něco málo navíc, v Mongolian Worm se rozjede i jakýsi industriální rock-pop a dojde i na distorzní (harsh) vokály. Poslední cca třetina desky už tolik nepřekvapí, má slabší, ale i silnější, zajímavější části.

Nejdřív mi Chorion přišla jen jako zajímavý, bizarní experiment, který si lze užít pouze jako guilty pleasure. Což vlastně do nějaké míry stále platí (někde/y více, někde/y méně), ale postupně jsem dospěl k názoru, že je to převážně dobrá muzika, dokážete-li přijmout koncept a přistoupit na pravidla hry. V mém případě k tomu vedla poměrně dlouhá cesta (cca 15+ poslechů). Klíčem bylo mj. vnímat víc celek než jednotlivosti (které můžou, možná i vyloženě mají iritovat), to, jak jsou linky, zvuky a elementy spolu propojené. Až dětsky hravá naivita se tu snoubí se slušnými kompozičními, aranžérskými a produkčními schopnostmi. Jistě k dobru přispěl i mastering Rashada Beckera. Front cover též ok, hudbu vlastně celkem vystihuje, byť některé starší se mi líbí víc.

PS: Většina starších nahrávek je na bandcampu za dobrovolný příspěvek, no limit.