I z globálního hlediska může být problém najít v post-punku nové, neotřelé pohledy na žánr. Jeho fundamenty jsou totiž natolik funkční a dostačující, že se jen málokterý umělec odhodlá k větší obnově. Pravdou je, že se na silné basové lince, jednoduchém bicím rytmu a chladných kytarových vyhrávkách dá postavit hodně muziky. Důkaz v současné době lze dohledat v okolí Ruska, kde žánr zažívá renesanci s Molchat Doma v první linii.
Za výraznější post-punkovou aktualizací je třeba na Island, kde se triu kněžek Kælan Mikla daří žánr opatřovat o nezvyklý facelift už od dob debutu. K patrnější krystalizaci ale došlo až na desce Nótt Eftir Nótt z roku 2018, kde se originalita snoubila s vyšší úrovní muzikantství. Post-punkové základy jsou zde znatelné, avšak z jejich základů vyvstávají relativně neslýchané prvky – v první řadě jde o vyřvaný přednes, poté o Islandem fackovanou atmosféru, která nemá daleko od dark ambientu. Fluidum muziky společně s vizuálem kapely tak dokáže připomenout i ambientní kult Aghast.
Na Undir Köldum Norðurljósum se Kælan Mikla posouvají ve všech ohledech. Upozaďují surovost projevu, dosud charakteristický polo-řev se ozve jen v pozadí a občas zůstává bez povšimnutí. Na první místo se dostává melodičnost a sofistikovanější hra se syntezátory. Novinka tak nabývá vrstevnatosti. S větší hutností se násobí i známá atmosféra. Do post-punkové rovnice se více než kdy jindy dostává dark wave. V některých momentech tak Undir Köldum Norðurljósum dokáže nabrat i ponuré epičnosti, kterou oplývají staré desky Dead Can Dance. Méně citelný, ale ale stále přítomný je i vliv trip-hopu připomínající vrcholnou Británii 90. let.
Zážitek z Undir Köldum Norðurljósum umocňuje i bezchybná produkce, která by slušela i čistě popové desce. Kælan Mikla mají sice k popu jako takovému stále daleko, přesto lze na novince slyšet hitové tendence – skladby jako Ósýnileg nebo Stormurinn lezou do ucha bez potřeby naposlouchávání a zbytek desky v daném směru příliš nezaostává. Vyšší míra přijatelnosti materiálu přitom nezní nuceně, hudba se totiž stále drží původního charakteru projektu.
Kælan Mikla se tak dá na novince jen těžko něco vytýkat, snad jen pár rozvolněnějších záseků, které v kontrastu s dynamičtějšími momenty tolik neuhranou, například Óskasteinar ke konci zlehka přidusí momentum, stále ale nejde o průser. Z desky zkrátka srší vývoj bez obětování tváře. Příliš nezamrzí ani absence ráznosti z Nótt Eftir Nótt, protože se bezchybně transformuje do celkové atmosféry. Undir Köldum Norðurljósum dokazuje, že islandský svéráz sluší i post-punku a nabízí svěží pohled na žánr, který převážně zůstává v zajetých kolejích.
Nebýt islandského Ascension festivalu, kde Kælan Mikla hrály během prvního dne, dost možná bych tuto dívčí trojici dodnes ignoroval. Ruku na srdce, post-punk smíchaný se synthpopovými synťáky a ženský zpěv nepatří mezi něco, co bych vyloženě vyhledával. Když už jsem ale věděl, že je uvidím naživo, aspoň pár jejich skladeb jsem vyzkoušel s tím, že jejich koncert maximálně prozívám.
A i když jsem kapelní minulost moc nesledoval, starší ryze post-punkovější věci jsem sice slyšel, ale kdovíjak mě neoslovily, a tak jsem se překvapen přistihl při tom, jak některé klipovky z novinky až obsesivně poslouchám stále dokola.
Kælan Mikla se totiž na letošní desce Undir Köldum Norðurljósum podařilo skloubit několik prvků, které jako samotné dovedou často posluchače odradit, ale pospolu fungují fakt dobře. Základ tu tvoří velmi jednoduchá rytmika synth beatů s basou, kterou doplňují další synťáky, občasná kytara, flétna a hlavně dost milý zpěv. No a výsledek zní hrozně pěkně, velice chytlavě, pestře a se silnou atmosférou.
Jak již zmínil kolega, album má skvělý zvuk, leze do ucha prakticky okamžitě, ale na nervy díky dobrému songwritingu a celkové propracovanosti nikoliv. Hned úvodní song Svört Augu překvapí až tanečním beatem a poměrně temnou atmosférou. Sólstöður pokračuje v podobném duchu a vedle hezkého zpěvu a šepotu lehce šokuje i opakovaným jekotem. Tahle potemnělá poloha kapele sedí pravděpodobně nejvíc.
Hned třetím songem Örlögin nás ale slečny přesvědčí o tom, že i vesele skočná hudba jim jde velmi dobře. Opakovaný název skladby v refrénu místy leze na mozek až tak silně, že i já si jej broukal několik dní v kuse. A i taková pětka Ósýnileg je fakt vkusná hitovka, kterou by mohli hrát od rána do večera v rádiích.
Třetí polohou, se kterou kapela pracuje, jsou pak klidné, téměř romantické skladby. A byť mě tyto kusy na albu baví nejméně, své místo zde rozhodně mají. Jsou rozumně zařazeny až do druhé půlky desky, kdy už se jen vezete na poslechu Undir köldum norðurljósum poté, co si vás Kælan Mikla obmotaly kolem prstu těmi největšími peckami.
Jednou z těch rozvážných skladeb, co fakt dobře funguje, je například předposlední kus Hvítir Sandar, na kterém hostuje Neige z Alcest. A i když osobně patřím mezi skupinu lidí, co jeho tvorbu fakt dvakrát nemusí, musím říct, že svou kytarou skladbu rozhodně zvukově obohatil.
Celkově ale musím říct, že se Islanďankám podařilo mě opravdu překvapit, a to jak samotnou nahrávkou, tak i naživo. Kdo by řekl, že po elitním blackmetalovém festivalu, kde hrálo několik opravdových klenotů, se stane zrovna Undir Köldum Norðurljósum mým nejposlouchanějším letošním albem, které nemohu vyhnat z hlavy.
Vložit komentář