Datum vydání: 29. březen 2024
Vydali: Hyperjungle Recordings, Landrose
Žánr: dub, glitch, pop, punk

Landrose je přesně ta kapela, kvůli který mě baví psát recenze. Místní pokojíčkář z Bruselu, na kterýho náhodou natrefíš během koncertu, když ještě v poklidu srkáš pivo na baru před hlavní kapelou.

Na první pohled nenápadnej, má jen takovou jednoduchou, omšelou bicí sestavu a malou mašinku na samply, na nohách kanady, v ruce malej baťůžek s paličkama. Zvědavost ti nedá, jdeš mrknout aspoň na chvilku, ačkoliv cigaretu máš už pro jistotu připravenou za uchem. Začíná se rozsypaným samplováním popovejch melodií, jen aby se za pár sekund rozjely bicí.

A jak! Od začátku stoprocentní intenzita, borec do toho mlátí jak o život, láme paličku už během prvních pár minut. Krásně atletický bubnování, který je někde na hraně mezi rozsypaným zmatkem a taneční rychtou. Změť úderů, ruce jak chobotnice, ale pořád to má jasnej puls, kterej se s neomylnou přesností se trefuje do melodickejch a basovejch linek. Bicí postavený mezi lidma, pot stříká všude okolo, paličky se lámou ostošest, tohle je ta správná horečka sobotní noci. Jestli ti ten popis připomíná koncerty Briana Chippendalea, tak jsi na správný stopě, vlivy Lightning Bolt a zejména melodičtějších poloh Black Pus jsou jasný.

Okamžitě šahám po desce, tohle musím dostat do světa. Mám teda trošku strach, protože přetavit živelnost koncertů do domácího poslechu je u podobný muziky ošemetný. Co si budem, vždycky se jí trochu ztratí.

U Saveur Pey naštěstí ne tolik, aby koncept přestal makat. Pořád je to horečnatá, třpytivá jízda někde na pomezí chytlavýho popu, taneční rychty a punkový syrovosti. Pořád je to nahrávka, co vtáhne a jen tak nepustí.